Ostrov ohraničené poezie
Jednoho dne se po nás všech zapráší jako po flusu. To je neodvratný fakt, tak jako každá Wittgensteinova věta pronesená po krátkém odpoledním spánku. Věta fatálně směšná i nedělně sváteční, nahořklá jako žluč sardele.
Jenže flus je německy fluss, řeka. A takový flus je přes svou efemérnost nesmrtelný, vlévá se do moře, do oceánu flusů, do věčnosti…
Za pár týdnů jedu navštívit tátu, uvařím mu silný vývar, prohodíme pár slov u krbu, zasmějeme se anekdotám, podám mu hole, které tolik nesnáší, anebo mu ty hole naopak nepodám, když je tolik nesnáší. Ještě nevím.
Cítí se přiměřeně, říká mi do telefonu. I to je věta z Wittgensteina?
Mailem mi včera poslal své nové básně. I ty jsou vlastně takové flusance, flusy, co nezmizí, ať se stane cokoliv.
Básně jsou totiž ostrovy. S trvanlivostí diamantů. Když je zatopí moře, stanou se z nich podmořské ostrovy omílané slanou vodou. Podmořské ostrovy zrozené ze slov drmolených po staletí každým, kdo přivykne životu.
Kéž by na světě vznikla autokratická vláda, která by nám tuhle pošetilou ideologii, ideologii poezie, vtloukala do hlav. Už sedmileté děti by se učily, že jedině dada-báseň má v době školní docházky smysl, na vyšším stupni by recitovaly v chemii surrealistické básně o hořlavé plynatosti bzdění, v přírodovědě by se drtily haiku o rostlinách a v matematice by slamovaly o ležaté osmičce.
Na úřadech by se smělo zpívat jedině v sonetech, na pohřbech a v parlamentu by bylo povoleno pouze rapovat a taky mlčet, neboť mlčení je vrcholem tibetské poezie.
Jen bezdomovci by mohli zpívat o domově.
Jen smutní o štěstí.
Jen žízniví o lahodném víně.
Autokratické vlády jsou však zatím spíš čínsky pragmatické, přestože i v nich se dá najít absurdní humor, dokonce blízký ďábelské anekdotě. Třeba když český fašista s migračním pozadím Okamura znevažuje romský tábor v Letech a zaštiťuje se přitom s nebetyčnou drzostí svými židovskými přáteli, kteří údajně sami spatřují rozdíl mezi Osvětimí a Lety, kde čeští četníci topili právě narozená cikánská nemluvňata.
Ale já nechci mluvit o nevolnosti, volme si každý, koho chceme, jen nezapomínejme, že řeka teče do moře.
Včera jsem seděla v čekárně polikliniky na Grünbergerstrasse. Bolelo mě břicho z žaludeční virózy, došly mi léky na žlázu a k tomu jsem měla vši. Trojlístek, který si zaslouží trpělivé posezení v čekárně u německé doktorky Dashzeveg Packy, která se narodila v Ulánbátaru a jejíž bratr, taky doktor, žije v Košicích.
Venku drobně mrholilo.
V čekárně sedělo sedm pacientů a já v čepici s malými zvířátky pod čepicí. Lidé mlčeli, jeden muž obřího vzrůstu a hokejistické tváře – patrně původem taky z Mongolska – vstával každou minutu ze židle a předkláněl se do pravého úhlu, dlaněmi si rituálně držel kolena.
Tak už to začalo? Lidé se navzájem v tiché důstojnosti klaní v čekárně polikliniky? Autokracie žité poezie funguje?
Nejspíš měl housera.
Rusky mluvící maminka asijské tváře si psala domácí úkoly z němčiny, její osmileté děvčátko si hrálo s dřevěnými kostkami. Občas se tak do obrazu sedmihlavého mlčení ozval hlasitý pád kostek. Jinak nic.
Na zdi protějšího domu byl nasprejovaný nápis: For how long is forever, Mia? (Jak dlouho je navždy, Mio?)
Ten vzkaz mě hluboce zasáhl, vyfotila jsem ho. Věta pro Miu byla nastříkána tři metry pod střechou. Písmo patrně raněného pavoučího muže nebo ženy. Kdo jiný by mohl tak kaskadérsky sprejovat dvacet metrů nad zemí?
Jak dlouho je navždy, Mio? A kdo je Mia? Jak dlouho je navždy?
Navždy je překonání dočasnosti.
Navždy je poezie, navždy je flus.
A navždy je taky ostrovní příběh o autobusovém řidiči Janovi z Brna a jeho pasažérech.
Ten, který vám teď povím, koktavě a neúplně.
Jan je řidič brněnského autobusu. Je mu čtyřicet pět let. Má ženu, dvě autistické děti a chronickou leukémii. Dřív jezdil s náklaďáky, ještě předtím chtěl být farářem, ale to pro náš příběh není důležité.
Jana jsem potkala na facebooku, požádal mě před lety o přátelství. A protože byl řidičem z mého rodného Brna, jehož obrysy se mi začaly v Berlíně ztrácet před očima, odklikla jsem ho.
Jan postuje na facebooku drobné fragmenty ze života. Jeho posty jsou veselé jako zemlbába, zádumčivé jako kouř, dojemné jako Chopinův jarní valčík.
Jan je prorokem v říši autobusáků. Vážný i chlapecký, soustředěný i rozjívený. Je žitou básní autobusové linky číslo 75.
Není to ovšem žádný Jarmuschův Paterson. I když i Jan napíše občas básničku, třeba tuhle:
Navštívil jsem kamaráda
Plechového rozervaného
raněného.
Před vraty zavřenými
jako ty moje
před nimiž stojíš ty
a tvoje bolest.
Janovy statusy jsem si v Berlíně čítávala osm let. Pak jsem mu loni v dubnu zavolala a setkali jsme se v Brně v pět ráno na zastávce ve Slatině. Bylo to jednoduché jako písnička.
Svítalo, autobusy ještě spaly ve vozovně, byla zima. Sedla jsem si do Janovy linky s nahrávacím přístrojem a sluchátky na uších a nově jsem – z autobusu – poznávala své rodné město. O každé ulici Jan něco věděl, o každém pasažérovi, který se s ním dal do řeči, dokázal vlídně vyprávět.
Vyprávěl mi i o svých dětech, o tom, jak se jim snaží vysvětlit, co je život, co je to cit, co je to láska, vyprávěl mi o historii staré maloměřické fabriky, kterou jsme právě míjeli, o tom, jak by si přál, aby i jeho kolegové používali zdravý rozum, o xenofobii viděné z kabinky, o bezdomovcích, o politice, o strachu a naději.
Jeli jsme příměstskou obcí kolem dodávky s nápisem Přeprava krve, jeli jsme kolem dítěte, které spadlo s odrážedlem do louže na chodníku a vřískalo, míjeli jsme nakupující skupinu lidí u Olympie, kteří se motali s taškami jako zmatené vosy v makrokosmu omylů. Jeli jsme a já jsem jízdu nahrávala.
Třeba rozhovor dvou starých žen. Ta první se chlubila, že prodává barák za miliony, a pak temně dodala, že to za rok zabalí. Ta druhá odpovídala té první s jistým podrážděním, že nemá ani na léky. Bezbranné byly stejně.
Řidiči po šichtě si v jedoucím Janově autobusu vyprávěli temné anekdoty o havárkách. Ještě jiná žena pronesla pak za zastávkou Čtvery hony čisté haiku:
„Zima je sem si to vyšlápla
za oknem teplo a venku sychravo
Je mně hanba si ju tu čepicu dát na hlavu.“
O Janovi jsem nakonec natočila zvukový dokument. A bylo to, jako bych prožila skutečný ruský román. Dokument se zvukově nepovedl, celý jsme ho experimentálně předělávali do rozhlasové hry, ale to by byl zase jiný příběh.
Já jsem chtěla psát o ostrovu ohraničené poezie.
O flusu a o věčnosti.
O cestě z konečné na konečnou.
Jak dlouho je navždy, Mio?
A kdo je Mia?