Ostrov ohraničené radosti

Nestačí, že stromy jsou už skoro holé. Na berlínské chodníky se toho s listopadovým listím sneslo daleko víc. Mezi psími exkrementy a střepy z pivních lahví tlí v ulicích Friedrichshainu plesnivina snů z babího léta.

Sedíme s Miriam u Indů a vymýšlíme, čím se od příštího roku uživit a za co v Berlíně žít. To není dobré, mít tyhle myšlenky, když venku padá studená mlha.

Ale jídlo tam mají dobré. A protože Miriam dlužím ještě pořád 438 eur, zvu ji na oběd za sedm eur. Obě se tak procvičujeme v počtech a čísla si zkoušíme zapamatovat.

Mluvíme o světových katastrofách. Třeba o tom, jak a kde budeme příští rok s dětmi žít. A za co. Je to naše věčné, nekonečné téma… To, které točíme, aniž bychom vytáhly kameru a zvuk. Naše životní road movie. Stačí nám k tomu posedět u Indů v listopadové mlze.

A současně se smějeme: vždyť co nám s dětmi chybí? Co, kromě jistoty?

A co by nám chybělo, kdybychom tu jistotu měly? Žily bychom jako devadesát procent občanů z Curychu, co navštěvují soukromé psychoterapeuty? Jako Curyšané, kteří kvůli utrpení z přebytku chtějí vybudovat první smart city na světě? Chytré město zaslíbené smart lidem? Těm, co mají srdce z curyšského zlata, šmrncnutého bio fair trade produkty?

Tímto se uklidňujeme. Je to naše vlídná sociální ukolébavka rozkolíbaných volných nohou, které nám tady, v restauraci u Inda, olizují pod stolem neviditelní psíci. A my jsme za ně – za ty psíky – rády.

Vedle nás u stolu sedí trojice. Silnější muž, který se rezignovaně soustředí na jídlo, muž přerostle mladého zevnějšku a mladá, mlčen­livá žena.

Skoro bez přestání mluví muž v čepici s kšiltem. Zřejmě lídr skupinky. Kšiltovka má uprostřed díru. Z ní se klube řídnoucí kštice. Muž vypadá jako švýcarský režisér z reklamky. Nebo jako herec, který hraje švýcarského režiséra z reklamky.

Takže to je producent, říkáme si mezi sousty. Producent, který hraje roli švýcarského producenta.

Mluví a mluví, jako by kvílel chvilkovou slastí při dojídání krevet. Tu a tam zacinkají slova jako: feedback, peníze, třikrát se ozve slovo Curych a jednou Karibik.

Sedíme u Inda a žvýkáme tuhé jehněčí maso. Sedíme ve výloze indic­ké restaurace. Tu a tam se z mlhy vynoří náhodný chodec, který nás zkoumá jako ryby v akváriu, pak se jeho tvář odvrací a on mizí v útěšné berlínské mlze, ve které se snadno schovají i jindy tak zářivé spacáky polských bezdomovců.

Hlas dvoumetrového Švýcara s řídnoucí kšticí nabývá na intenzitě. Pákistánec – podle turbanu sikh, se opře lokty o bar. S pohledem soustředěným do oranžového stropu restaurace, kterým se procházejí andělé.

A curyšský producent dál cinká: peníze… víceméně… asertivně…

Dívka s tváří chytré myšky si mechanicky utře ústa ubrouskem, odpoví otázkou: Wirklich?, a znovu se odmlčí. Nebo přesněji, je odmlčena.

V trpném rodě trpí, a kdo ví, k čemu jí tohle utrpení bude jednou dobré, jaký zisk jí přinese tento oběd s mluvícím smart homo sapiens.

Sázím se s Miriam o dvacet eur, že za okamžik zajdu k producentovi a řeknu: „Promiňte, my vás tu posloucháme a vy… zdá se, že jste skutečně mimořádně zajímavý… Víte, dokonce nás napadlo, nezlobte se, napadlo nás – neřídíte vy náhodou menší donáškovou službu?“

V tu chvíli se ozve sikhův smích, andělé na stropě zatančí čardáš dervišů, neviditelní pejsci pod stolem si olíznou čumáčky.

Střih. Sází se se mnou o dvacet eur Miriam.

Jde za producentem a říká: „Že vy máte všechna esa v rukávu? Je to tak. Ale to si bohužel jen nechcete připustit, že život přesto nemusí být krátký a vzrušující, ale taky hrozitánsky dlouhý, temný a nudný.“

Producent se zakucká, Ind zatleská, pejsci zavrtí ocásky, andělé upraví sikhovi dlouhý vous.

Střih. Jdu za producentem a shodím mu nevhodnou čepičku z hlavy. Jeho mlčenlivá kolegyně, patrně polská asistentka Kasia, se zasměje a schová bělostně ambiciózní chrup decentně do ubrousku.

Střih. Zasmějeme se bezhlesně u Inda… A pak dál žvýkáme mlčky maso, promýšlíme, co asi za rok budeme dělat, kde a za co žít a co nám to vlastně chybí…

Kolem oken se projde postarší manželský pár, zadívají se na nás skrze výlohu, zírají na nás, ale spíš zírají skrze nás.

Zamáváme rozpačitě, zvedáme se k odchodu…

A tak je to s naší road movie pořád. S tou, kterou píšeme, kudy chodíme. Píšeme ji, kudy chodíme, ale nikdy ji nedokončíme.

Jednoho dne ten únik s dětmi přesto uskutečníme. A bude to road movie plná drobných zločinů.

Uskutečníme náš velkolepý únik ze světa existenční nejistoty na ostrov, kde neplatí zákony tohoto světa.

A bude veliká ta naše road movie. Antimoralistní příběh, ve kterém spácháme menší zločiny, totiž ne my, ale naše sladké děti, my je jen budeme navádět.

Stane se to takto:

Do června splatím Miriam dluh.

Přesto si spočítám, že platit nájem by už byl v Berlíně příliš velký risk bez pravidelného výdělku, který mi končí v létě. Práci si už hledat nebudu a v mé domovině to taky nevypadá nadějně. Tak ano. Přemluvím Miriam.

Půjčíme si auto od našich občasných chlebodárců z berlínské Akademie umění a už jim ho nikdy nevrátíme. Poslední nájem taky nezaplatíme.

Vydáme se s dětmi na cestu zločinu:

Z motelů se vykrademe nad ránem, bez placení.

Krademe i v obchodech, jídlo a pití, bereme všechno.

V Benátkách žonglujeme s hořícími koulemi, děti zatím okrádají turisty.

V muslimských zemích nosíme šátky a okrádáme imámy, krademe benzin i auta, lžeme, jako když tiskne.

V Korutanech čmajzneme jeptiškám jogurty a salcburskému biskupovi pozlacený kříž.

Ve švýcarském westernovém městečku se vydáváme za milovníky indiánů, a děti mezitím štípnou pokladnu v obchodě se suvenýry.

V převlečení za japonské turistky okrademe v Římě čínského ministra spravedlnosti.

Jedeme neúnavně dál. Na ostrov radosti.

O našem úletu už všichni vědí a píší o nás v zahraničním tisku.

Nejsme lesbický pár, jsme jen dvě rozpačité ženy, které sdílí společný osud existenční nejistoty.

Dohromady máme čtyři děti.

A patnáctý kradený mikrobus.

V budapešťských lázních ukradneme pár plavacích čepiček, i to je praktické.

Všechno nám vychází. Všechno.

A pak přijde podzim. Ostrov radosti už máme na dosah.

Jedeme na sever Německa, k moři…

Cestou zastavíme mladé stopařce. „Kam jedete,“ zeptám se. A stopařka, asi třicetiletá žena, odpoví: „Jsem umělkyně ze Saar­brückenu, tančím a miluji Slavoje Žižka. Hledám tady na severu svou uměleckou cestu.“

Žižek, ale ještě více umělecká cesta mě nepochopitelně rozčílí.

Vysadíme stopařku v pustině mecklenburské krajiny.

A tento malý, docela nevinný zločin už je zřejmě přespříliš. Najedeme na velký hřebík a píchneme pneumatiku. Náš poslední, sedmnáctý kradený mikrobus skončí v poli mecklenburské krajiny. Dojde nám benzin. Proděraví se podvozek. Ulomí se přední dveře, přestane fungovat startér, ztratí se volant.

Pojízdný domov už nepojede. Ale nijak nám to nevadí. Je totiž krásný podvečer babího léta. Děti hrají spokojeně domino. A my se jdeme projít cestou lemovanou jabloněmi a šípky.

Nic tu není, nic. Jen rovina severu.

Brzo půjdeme do vězení, ale dnes ještě ne.

V dálce uslyšíme zakejhat husy. Ne naléhavě, spíš spiklenecky.

Jdeme dál úzkou asfaltovou silnicí a slunce zapadá, z druhé strany vychází kulatý měsíc, zvedá se vítr, ale i ten jen tak, aby nevylekal.

Pozdraví nás krávy.

Výhled na břízy je biblický. Za břízami leží schované jezero a za sametovým jezerem, dvacet třicet kilometrů, se vlní břehy Baltského moře.

Je nekonečná pláň babího léta.

Je věčnost. Ostrov radosti.

Je okamžik, ve kterém nám zčistajasna jede naproti na kolečkovém křesle stará žena…

Okrademe i stařenku?

Ne. Tentokrát už ne.

Naše road movie pomalu končí.

Čekáme, až se k nám babička přiblíží, ale ona najednou zaváhá. Zastaví na vzdálenost dvaceti metrů.

Je ticho.

Vyčkáváme všechny tři jako srny v poli.

Pak se stařena pomalu rozjede až k nám.

Elektrické křeslo bzučí do ticha otevřené krajiny.

A žena z osady Wietstock pronese: „Fuj tajksl, já se vás lekla, máte na sobě tak směšné oblečení… ty klaunské šminky, a to sárí, jako byste byly zločinci. Ale vy jste asi jen praštěné hippie matky na nedělní procházce. Nebojte se, nebojte se ničeho. Nakonec je to jedno. Vězení je všude. Ale život je i tak krásný, při večerní procházce. Užijte si ho, než zazvoní zvonec a bude všemu konec.“

Motorek zabzučí a stařenka důstojně zmizí i s vozíkem v nekonečném obzoru mecklenburské nížiny.

A ta vaše road movie skončí jak? A váš život? Kdo vám to všechno zafinancuje, he? vysloví výsměšně občané smart city v Curychu…

Ne. Neřeknou si nic. Maximálně svěří svému terapeutovi, že se jim z noci na dnešek zdál protivný, neužitečný sen. Něco o ztrátě soudnosti dvou praštěných matek, něco jungiánského… něco o cestě na sever.

Jediný rozdíl mezi terapeuty ze starého Curychu a těmi novými ze smart city Curych je, že noví terapeuti bydlí v ekologicky nezávadných domech a jejich pejskové mají exkrementy, které nezapáchají.

Jenže než se z ostrova ohraničené radosti vrátím zpátky do reality listopadového chladu, musím se k něčemu přiznat. Posledních pár roků nemám ráda ironii a hejtování upřímně nenávidím. Obojí nás vzdaluje od naší podstaty.

A naše podstata je vlastně vážná. Patetická, sentimentální a dojemně směšná… Podobná andělům tančícím po stropě restaurace u Inda.

Podobná pejskům, co se nám při obědě u Inda lísají pod stolem k nohám, jen aby dostali nažrat…

A abychom my – s pejsky a anděly – nebyli na světě tak strašně sami.