Ostrov ohraničené lidskosti

Stalo se to v lednu před několika lety. Ale někdy mi připadá, jako by to bylo včera, nebo spíš jako by se to stávalo pokaždé, když je v ulicích nezvyklé ticho, ve vzduchu zima a na chodnících lehký sněhový poprašek, nebo aspoň ranní jinovatka.

Zajela jsem si na kole do Kreuzbergu na masáž nohou. Byl tehdy nečekaně teplý leden, jela jsem na masáž poprvé a nejspíš i naposledy.

Bolelo to prudce, slast a hrůza v jednom. Mačkané body se spojily s orgány v těle, ostrov tlumené rozkoše. Masérka říkala, že jsem ležící seismograf a že prý zná už jen jednoho takového, podobně „probíjejícího“, jistého Francouze Ludwiga.

Na tělech miluju chvění. Obecně. Ten sotva rozpoznatelný třas…

Cestou z masáže se mi však zatemnila mysl. Někdo mi na frekventované křižovatce Südstern ukradl zamčené kolo, za které jsem před měsícem dala týdenní výplatu.

Vztek, lítost a bezmoc, slovanský pláč…

„Co se ti stalo?“ zeptal se mě neznámý ruský taxikář na křižovatce, když viděl, jak bezradně pohazuju rukama.

„Ukradli mi kolo a musím rychle pro děti.“

„Svezu tě zadarmo,“ odpověděl ten dobrák, když viděl mé zoufalství, a mávnutím ruky mi ukázal vizitku na předním skle: Voloďa Prozorov.

A tak sedím v taxíku.

Jedeme, začíná drobně sněžit.

„Rozumím ti,“ pokračuje Voloďa. „Mám taky dvě dcerky, Irinku a Annu. Irinka chodí do baletu a Anička zpívá. A taky se mi nedávno stalo něco podobného. Představ si, jdu domů po Moabitu a vidím, jak na dvoře stojí dva kucí kolem dvaceti a kradou mi motorku. Moji motorku! Ptám se jich, co to děláte, kucí?

A oni: Zasekl se nám klíč a teď tu naši motorku nemůžeme odemknout.

Chcete pomoct, kucí? ptám se. Ne, díky, taťko. My si už nějak poradíme, odpoví.

No a tak jdu. Tiše a klidně odemknu dveře, vezmu železnou tyč, vracím se na dvůr, a co udělám? Kucí se shýbají nad mou motorkou a já je prostě přetáhnu tou tyčí, majznu je přes hlavu, až krev stříká, rozumíš, až krev stříká!… Ten jeden je celej zakrvácenej,“ říká Voloďa, když se blížíme k Warschauerstrasse, „ten druhej je v šoku a plazí se mi u nohou a prosí o slitování, bože, bože,“ naříká na křižovatce u Modersohnbrücke, „no ale já ne, hehe, znovu ho majznu, zmrda, a napadá mě, promiň,“ zakašle, „napadá mě, že je už možná dokonce tuhej, rozumíš, tuhej. No znova se tomu musím smát, hehe haha, krást se nevyplácí, kucí, to se nedělá, ne?! Ano. Nedělá se to, krást se skutečně nemá,“ říká ruský taxikář, když zastavuje před naším domem.

Opatrně vylézám z taxíku, neslyšně zavírám dveře.

„Platit nemusíš, to je dar, pomoc bližnímu!“ zvolá Voloďa.

A to je vlastně vše. Vše z ostrova ohraničené lidskosti.

Dnes je ale venku krásně; žádná ranní jinovatka, dokonce v domě mého olivového muže na předměstí Budapešti bzučí moucha, a nevylučuji, že právě teď můj taxikář oprašuje zasněně svou motorku a myslí přitom na všechny ty věci, které ho navečer dojmou až k pláči.