Ostrov ohraničené plnosti

Byl to dlouhý červnový den, divoký a akční jako sen. Začal vlastně už tím, že jsme si s Adamem koupili dvě různé letenky z Budapešti do Kyjeva, já na let o hodinu dřív, Adam zase na jiné letiště třicet kilometrů za Kyjevem. Zjistili jsme to až těsně před odletem. A pak jsme na letiště za Budapeští uháněli dvousetkilometrovou rychlostí. Zdálo se mi, že už ani nejedeme, že letíme. Proběhla jsem koridorem na poslední chvíli, zpocený Adam mi zamával, tak v Kyjevě za pár hodin.

V letně rozpáleném podvečerním Kyjevě na mě u východu letiště čekala naše průvodkyně Soňa, éterická a plachá, v dlouhé batikované sukni a zelených vlasech, jako by se probudila v mých devadesátkách. Rozpačitě něžné setkání. Viděla jsem skutečně sebe, jen o dvacet let mladší, slyšela jsem se koktat vytříbenou, ale tuhou češtinou, komplikovanou navíc občasným rudnutím z nervozity. Poznávala jsem se v Soně a snažila se, aby neměla nejmenší důvod k ostychu. Bylo to namáhavé.

Sedly jsme do místního taxíku, vedly small talk o životě v Praze, o češtině, o počasí a pomalu se sunuly na letiště za Kyjev.

Všude byly zácpy. Projížděli jsme rozpáleným předměstím a pak dalším předměstím, nakonec po dálnici nekonečným borovicovým lesem daleko za město. Horko neustávalo. Taxikář si zapálil. Byla jsem k smrti unavená, lezla na mě viróza.

Adam nás už na druhém letišti čekal, ale nemohli jsme se najít, zmatkovali jsme a vybil se mi mobil. Soňa se nakonec nabídla, že nás do hostelu, který nám našla, doprovodí. Byli jsme jí vděční. Stál totiž na opačném konci města, takže další dvě hodiny cestování.

A tak jsme už zase jeli, tentokrát ne taxíkem, ale podzemkou. Pak zase jiným spojem a ještě jiným. Starci a děti v monstrózním socrealistickém metru, unavené matky, mládež, městské pachy, Dněpr tam a zase zpátky. Tady někde bydlela před válkou část rodiny, vzpomněl si Adam. Držela jsem Adama za ruku, měl ji taky zpocenou, občas mi krátce stiskl dlaň, opřela jsem si hlavu o jeho rameno a políbila ho na ucho. Fascinující propletenec čtvrtí a domů. Naše unavené úsměvy, letmé dotyky, sucho v krku, mladá láska, éterická zelenovlasá Soňa s osmi náramky na pravé ruce.

Vystoupli jsme u předměstského parku. Nadechli jsme se letního vzduchu. Soňa si zapálila, my taky.

Tady se vám bude líbit, říká anglicky.

Nám se spolu líbí všude.

Park plný běžců a bezstarostných dětí na koloběžkách. Z jedné strany úplněk, z druhé západ slunce. Park s malým jezírkem a pravidelnou březovou alejí.

Típli jsme cigaretu a vzorně ji vyhodili do koše.

Co je to vlastně za park? Soňa nevěděla. Prošli jsme s kufry na kolečkách kolem obřího pomníku a přecházeli podchodem tříproudovou dálnici.

Tady někde už to bude, opakovala o deset minut později éterická Soňa na sídlišti a trochu překvapeně zírala do mobilu. Já tu vlastně nikdy nebyla. Našla jsem to přes internet, ale hostel je moc pěkný, hipsterský, takových máte v Praze určitě desítky.

Tady někde začínalo taky skutečné kyjevské předměstí. Paneláky bez oken, občas nedostavěné, auta bez kol, potulné kočky, divocí psi, autodílny, ztemnělý bar, zrušená cestovní kancelář s výzdobou gruzínských národních tradic, noční kiosk a odpadky vyvalené kolem popelnic. Cesta se klikatila, děr v asfaltu přibývalo, už jsme naše kufry museli nést v ruce.

Šli jsme pořád dál, staré žigulíky, křik opilců, začínala jsem z toho mít poťouchlou euforii, vracím se zpátky, vracíme se zpátky, miláčku, řekla jsem. Maďarsko a Československo, copak jsme to zapomněli? Nakonec jsme se znovu ocitli u dálnice a stáli před šedivým osmipatrovým panelákem.

Tak tady je to, řekla Soňa ospale. Byli jsme na místě. Před suterénní prádelnou paneláku.

Pak Soně zatelefonovala maminka a ona už musela.

Zazvonili jsme na zvonek, nad kterým stála malinká cedulka Booking in. Dlouho se nic nedělo. Přešlapovali jsme, objímali se, vykouřili další cigaretu. Suterénní okna byla zamřížovaná, po pěti minutách otevřela žena středního věku a pozvala nás dál. Vděčně jsme sestoupili po schodech dovnitř.

Hostel byl skutečně ve sklepě, ve sníženém panelákovém suterénu. Žena nás energicky zavedla do dvoumetrové nevětrané místnosti a zavřela za námi.

Tři noci? zeptala se s pohledem do monitoru.

Jednu, odpověděla jsem přidušeně a podívala se na Adama.

Jednu? vykřikla žena bojovně. Pačemu? Tady stojí, že tři.

Neodpověděla jsem, ale usmála se na ni. I přes rýmu mě to udeřilo do nosu, směs výparů z kuchyňky a čpavý smrad moči a plísně. Žena měla kruhy pod očima a vypadala, že jen dělá, co dělat musí. Něco jsem podepsala, ukázala jí naše pasy, pak jsme vešli s kufry do pokoje. Byl hned vedle kanceláře. Stejně malinká nevětraná komora s jediným zamřížovaným oknem ve výšce našich hlav, s fialovými tapetami, rozvrzanou postelí a umělohmotnými motýlky, kteří se horkem odlepovali od stěn a pomalu klesali na linoleum.

Motýlci klesali na lino, my klesali na postel. Budeme se teď nejspíš milovat, běželo mi hlavou, ale pak jsem mátožně vstala, protože mi došlo, že od pokoje dosud nemáme klíč.

Jenže žena z recepce zmizela. Šla jsem ji hledat úzkou chodbou, vypadalo to, že k pronájmu je snad jedině ten náš pokoj, suterénní hostel byl jinak naprosto tichý, tmavý a prázdný, ale vzadu byla ještě jedna pootevřená místnost, ze které pronikal paprsek světla, a v ní, když jsem dveře otevřela úplně – v ní leželo na železné posteli s nebesy nahé mužské tělo, nad ním klečela žena jen v kalhotkách, v puse žmoulala jeho penis. Muž tiše hekal. Zabouchla jsem dveře a vracela se toporně zpátky, cestou jsem ale omylem vešla do kuchyňky, seděly v ní mlčky dvě jiné ženy, taky prostitutky, první si malovala řasy, druhá v zubech držela sponku a natahovala si silonky. A vedle nich na dětské židličce pupkatý ukrajinský strejda. A zase mě omámil ten smrad čpavé moči. Dívali se na mě, zírali, ale mlčeli. Nesmrdím nakonec já po celém tom dni? Vrátila jsem se do pokoje. Adam teď nehybně stál pod zamřížovaným oknem, venku už byla tma a pokojem se míhaly jen pruhy světel z projíždějících aut. Zeptal se mě, jestli bychom mohli zajít někam do baru.

Jo, řekla jsem, jo.

Klíče nakonec visely přímo v koridoru bordelu.

Koupili jsme si v nonstopu lahev nejdražšího, a stejně dost laciného vína, vypili ji skoro na jeden hlt, vrátili se opilí do hostelu, sprchovali se společně v plesnivé sprše a klesli s posledními umělohmotnými motýly na rozvrzanou postel.

Co teď?

Ležela jsem se svým milým v posteli předměstského ukrajinského bordelu, držela ho za ruku a nebyla schopna sebemenšího pohybu. Zavřeli jsme oči a navzájem předstírali, že spíme. Není nám přece dvacet. Ale čas od času jsme se ve tmě spatřili, zasmáli se tomu a pak oči zase zavřeli. Z vedlejšího pokoje se tu a tam ozvalo milostné hekání. Míchalo se v podivném ambientu se zvuky jedoucích aut, poslouchali jsme vzdálené zvuky televize a hekání jiných souložících.

Spíš ještě? zeptal se mě Adam v půl sedmé ráno. Ani ne, řekla jsem úlevně, protože pokud jsem vůbec usnula, pak chvilkovým mikrospánkem nad ránem.

Vstali jsme jako dva vojáci na cvičení, naházeli věci do kufrů, během minuty jsme prošli chodbou se čpavým zápachem moči a klíče odevzdali cizí rozespalé ženě v minisukni a podprsence, která si právě mejkapem přetírala unavenou tvář.

Vyšli jsme z prádelny Booking in do červnového šírání s kufry na kolečkách – a už zase jsme je nesli. Vraceli jsme se cestou plnou děr kolem nonstopu, rozbitých aut, paneláků bez oken, divokých psů a koček.

Vraceli jsme se do civilizace, přes park, k metru. A smáli se, docela potichu, pak čím dál hlasitěji.

Park byl po ránu skutečně vlahý. Rosa, zpěv ptáků, cvrčci, ještě ne horké slunce, štěkot psů a několik ranních běžců. V dálce pomník, který jsme včera ve spěchu minuli. Pojďme se podívat blíž, řekl Adam už zase v turistické náladě.

Šli jsme a docela zblízka si přečetli první tabulku, pak druhou, třetí a pak konečně i nadpis expozice: Babí Jar 1941. Během dvou dnů bylo na tomto místě zavražděno 33 771 Židů.

Viděla jsem na tabuli postupně všechny Adamovy předky. Seděli tam, oči vytřeštěné, ženy a děti bez zubů. Adam mě už zase držel za ruku, svíral mi dlaň, pojď už, říkal teď, nevěděl jsem, že je to tady, pojď už, potřebujeme se přece najíst. Táhl mě pryč, ale když jsem chtěla odejít, nedokázal se najednou odtrhnout a četl ty tabulky znovu a znovu.

Viděla jsem na tabulkách Babího Jaru umírat ženy a děti a Adamovy předky, a viděla jsem na nich najednou i ty zmalované ženy ve žlutých silonkách z našeho bordelu, viděla jsem ukrajinského muže v kuchyňce, pupkatého ukrajinského strejdu, viděla jsem smrt a milovala jsem Adama.

Jeli jsme už zase metrem, pak jiným metrem, nadzemkou přes Dněpr, v něm jsme se ještě ten den k večeru koupali, smrděl, a jak jsme se smáli, že se nesmíme napít, oba jsme se naglgali a smáli se ještě víc.

Ale teď bylo pořád ještě ráno. Jeli jsme hledat do centra jiný hotel a cestou se nasnídali ve skutečné hipsterské kavárně a stavili se v botanické zahradě. Byla ještě zavřená. Když jsem zazvonila, otevřel nám vrata starší zavalitý správce.

Italští turisti? Zavřeno, panimajete, zavřeno, a děngi máte?

Jsme Češi, řekla jsem mu rusky a zalhala i za Maďara. To se správci zahrady nečekaně zalíbilo, objal mě kolem ramen, Adama poplácal chlapácky po zádech, začal nás oslovovat braty a mluvil o českém národě, který spasí vše ukrajinské od ruského ďábla.

V rozkvetlé botanické zahradě jsem už za chvíli spatřila nádherné magnolie, ale za nimi zase vykukovaly prostitutky, a ještě za nimi leželi mrtví z Babího Jaru.

Viděla jsem za těmi magnoliemi smysl a nesmysl všeho toho pinožení, náhodnost narození, vyražené zuby, zběsilost útěků, ponížení, práci v bordelu a nadnárodních firmách, náckovství, aus dem Einsamkeit kommt die Grausamkeit, nesmyslnost ambicí, vyhřezlé smysly, opojenost ze zisku a ztrátu soudnosti.

Procházeli jsme s Adamem obrovským skleníkem s vysokým skleněným stropem, a když jsme stáli u oleandrů a palem s pomerančovníky, vrazila do nás překvapeně bělovlasá paní s konví v ruce.

Nikdy jsem neviděla tak krásnou, vyrovnanou ženskou tvář. Bělovlasá babička s volnou chůzí, s chůzí dívky, co ještě neví, že už je žena.

Kde jste se tu vzali? Ještě je zavřeno, řekla rusky. Odkud jdete?

Z Babího Jaru, řekl Adam potichu anglicky s pohledem upřeným na mě.

Z bordelu, odpověděla jsem Adamovi tiše.

Z Budapešti, vyslovila jsem nahlas oficiální verzi.

Budapešť. No tak to vidíte, tam jsem taky nikdy nebyla, odvětila ta bělovlasá stařenka a každému dala pomeranč. Když mi bylo pět, vzali mě sem rodiče poprvé na prohlídku a já už tady zůstala. Přes osmdesát let je tohle můj ráj. Ohraničený, ale přesto.

Nikam nemusím.

Tady je klid.

Tady pracuju, tady žiju a tady umřu.

Chápala jsem tu bělovlasou ženu. Naprosto a bezvýhradně jsem chápala její úsměv, veselé šedozelené oči, vrásky, volnou chůzi s rukama, které rozhazovala sem a tam, jako by se chystala tančit.

A když jsem zavřela oči, necítila jsem už moč a plíseň, neviděla jsem bezmoc osamělých chudých žen, neviděla jsem mrtvé z Babího Jaru, cítila jsem jen vůni magnolií, oleandrů a Adamovu naprostou, samozřejmou blízkost.

Je to ohraničené, ale není vyloučeno, že to je.

Je to ohraničené, ale je to.

Někde a někdy to určitě je.