Ostrov ohraničeného ráje

Ráj srdce? Domov?

Ten je přece k nalezení v Rixdorfu, říkám si pokaždé, když šlapu na kole zpátky do nudně turistického Friedrichshainu, kde devátým rokem bydlím.

Proč jinak by pan Wolff budoval na místním rixdorfském parkovišti koncem osmdesátých let rajskou zahradu podle principu Jana Amose Komenského?

Rixdorf je rajský ostrov s rozkvetlou májovou zahradou.

Rixdorf je ostrov obklopený labyrintem světa.

Ten ostrov leží uprostřed oceánu berlínské metropole. Je ze severní i jižní strany lemovaný nejmuslimštějšími ulicemi Berlína: Sluneční alejí a ulicí Karla Marxe.

V ulici Karla Marxe pracuje šedesátiletý optik pan Nabeel z Jor­dánska, který mi na jaře přeměřil oči. Přes zimu jsem začala vidět rozmazaně. A rajský domov jsem chtěla spatřit s ostrostí, abych ke svému pravému uspokojení srdce přišla.

Pan Nabeel z optiky v ulici Karla Marxe mi taky odstranil pomocí masti koncem února ječné zrno z pravého oka a řekl mi, že je doma tady, v Neuköllnu, protože tu má celou svou osmnáctičlennou rodinu. A že spatřit svět pravým okem je ten největší, boží dar.

Tolik o jižní bráně do Rixdorfu a panu Nabeelovi.

Když vstoupíte do Rixdorfu ze severovýchodní části Sluneční aleje směrem od městského parku, minete stánek s kebabem a nápisem: Snový roh. Ve stánku posedávají znavení muži slovanského, německého, tureckého a těžko identifikovatelného vzezření, kteří na ráj čekají ve stínu očistce. V ruce drží pivní lahev a kuřivo, na sobě tu a tam montérky, čas všednosti rytmicky odklepávají popelem z cigaret.

Němci mají pořekadlo, v němž místo španělská vesnice používají pro popis duševní zmatenosti pojem česká vesnice.

A tam tedy mířím ve své poutnické blouznivosti, do české vesnice… Ulicí Schudomastrasse, kterou z němčiny překládám jen ve chvílích vnitřní rovnováhy, neboť kdykoli si řeknu „šu doma“, za­šišlám, zaslzím pravým okem a zamířím rovnou k domovu důchodců, který tady v ulici Schudomastrasse sousedí s mikrokosmem rajských bizarností, ze kterých až přechází zrak.

Na parapetech oken přízemních bytů početných tureckých a indických rodin potkávám ve své ulici sošky indiánů, sošku mávající anglické královny, smějí se na mě kaktusy s porcelánovými kravičkami, vítají mě umělohmotné záclony. Tady je tedy mé doma: v Schudomastrasse. Tady bych měla najít lusthauz svého srdce. V ulici s domovem důchodců, hotelem pro kočičky, polsko-tureckým bistrem Schudomaer s grilovanými kuřaty. A s jazykovou školou němčiny pro imigranty a analfabety ZeBus, kde čas od času navštěvuji svou známou Nibel, v Berlíně vystudovanou, věčně se smějící imigrantku z Maroka, co přijímá nové, většinou válečné běženkyně s malinkými dětmi.

Kolo si obvykle zamykám na náměstí Esperantistů, jdu a pečlivě nahlížím do všech dveří a domovních vrat své ulice, fotím si autisticky v ulici Šudomová všechna příjmení českého původu, a hle: Pavlovič v domě č. 32, Nowak v domě naproti, a hle, Maresch! Zazvonit si netroufám…

Rixdorf je možná ze všeho nejvíc snem; Sluneční alejí vstoupíte z reality do snu. Herzbergerovou ulicí míjíte kavárnu Třetí prostor, ve které si můžete na nástěnku napsat všechna svá přání a potřeby: Chci sex s opičkou. Sháním keyboard. Hledám spolubydlícího za 300 eur. Nemáte prosím králíčka?

Jenže… Co se skrývá za fasádou snu?

Rixdorf leží ve čtvrti Neukölln, která je zabydlená ze čtyřiceti osmi procent lidmi s migrantským pozadím. Žije tady více než sto šedesát národností a jednou z nich jsme také my, Češi. Vždyť tu máme dokonce svou vlastní vesnici! Svou pravou českou vesnici nahlíženou mým pravým českým okem bez ječného zrna.

Většina místních rixdorfských alkoholiků a feťáků posedává před branou Komenského zahrady na Richardově náměstí. Nejčastěji jsou německého, slovanského a romského původu…

Váleční imigranti z Balkánu a z Blízkého východu pracují spíš jako mravenečci ve svých stáncích a restauracích opodál. V bílých košilích, ženy v šátcích: solidní rixdorfští občané. Občas přinesou společně s těmi několika posledními etnicky „čistými“ Němci staré oblečení a položí je pro své chudé spoluobčany vedle laviček.

Včera jsem v Richardově ulici potkala šíita. Vystoupil z bouráku se švýcarskou značkou a nesl si z prádelny vyžehlené košile.

Je tohle ráj? Je tohle máj? Máj napořád?

V posledních třech letech se do Neuköllnu stěhuje čím dál více mladých lidí ze solidně prosperujících zemí. Vytvářejí v české i německé vesnici novou enklávu hipsterství, zakládají rodiny Všezvědů Bio-Všudybudů. A s hisptery do Rixdorfu přichází velkoměstský kapitál západního světa a s ním úzkost místních řemeslníků, podnikatelů, řadových obchodníků, nezaměstnaných a umělců všeho druhu.

Posledních pět let bydleli ve čtyřpokojových měšťanských bytech za 600 eur měsíčně, a dnes makléři ty samé byty nabízejí za 1800 eur a víc. Co se stane s obyčejnými lidmi? Prchnou? Kam? Do zahrady J. A. Komenského? Co se stane s českým ostrovem?

Sinicův otec utekl z Albánie v roce 1991. S pěti dětmi, ženou, tchyní a strýcem. Otevřeli si přímo na Českém náměstí v Rixdorfu pekárnu s přívětivým nájmem a ušpiněnými tácky šťavnatých sladkostí.

„Co by s námi bylo?“ zopakuje Sinica nepřítomně mou otázku. „Jsme tady doma, mám tu pekárnu,“ odpovídá a nabízí mi zdarma koláček, na kterém sedí májově opilá vosa.

Místní (hlavně váleční migranti) zkrátka vědí, jak v české vesnici přežít. Takže se kavárník předražené, nově vzniklé australské kavárny Snídaně budoucnosti na Českém náměstí ani nemůže divit, když na roletě objeví po ránu nasprejovaný nápis No more hipster shit.

Tolik k folkloru Českého náměstí, kde – málem bych zapomněla – prodávají v České pizzerii pravou tureckou pizzu. A kde stojí nejkrásnější amatérské divadlo venkovského světa: Hotel Rixdorf.

Uprostřed Českého náměstí, kde má Sinica svou albánskou pekárnu, stojí pingpongový stůl.

Nedávno jsem se pokusila spočítat všechny pingpongové stoly v celém Rixdorfu, bylo jich šestnáct a jeden z nich byl v hipsterské kavárně Sestry v nouzi.

Když jsem vešla na jaře do Českého Rixdorfu a zamyšleně kráčela sobotním ránem Českou ulicí, vrazila jsem do mentálně retardované dívky. Držela v ruce pálku a poslouchala v rádiu německý pop. „Nemůžem si zapinkat?“ zeptala jsem se, protože ping-pong je mi nejmilejším způsobem, jak přežít životní těžkosti při věčném hledání čehokoliv, domova třeba. Dívka kývnutím hlavy souhlasila.

Ping-pong hrála skvěle, dávala prasata i smeče, na lavičce seděl její vrásčitý tatínek neurčitého věku, vedle měl osm malých lahviček vodky. Blaženě se usmíval do jarního slunce. Zapinkaly jsme si, rozloučily se. „Bydlíte tady? Jste doma?“ ptám se zadýchaně. „A proč jako…“ zahučí oba a já vím, že hrát ping-pong beze slov je někdy víc než vést otravné výzkumnické hovory.

Dnes je zase sobota. Máj. Stojím v domovině na svém Českém náměstí. Starý turecký taťka hraje pod májkou na náměstí ping-pong s půvabnou dánskou studentkou biochemie. Na lavičce sedí kluci v pubertě a pokřikují, že Igor má malýho ptáka. Igor jezdí na koloběžce kolem dokola, přerostlý kníratý chlapec neněmeckého původu, občas zastaví u kamarádů a dá jim ránu. Pingpongový míček létá tam a zase zpátky. Odráží se od stolu v rytmu, v jakém mladá vystajlovaná číšnice kmitá na chodníku kolem zákazníků nenáviděné hypermoderní kavárny Snídaně budoucnosti. Turecká mamka pokřikuje z lavičky na taťku kanak-němčinou, že nezaplatil telefon.

Pofukuje mírný středoevropský větřík, ostrované z české vesnice se líně poflakují květnovou sobotou. Jsou tady doma. Jsou v srdci české vesnice. Jsou ale současně u mě na návštěvě a nevědí o tom. Protože já jsem tady doma. Kdo z nich vůbec tuší, že chodí moravskou Šudomovou ulicí? Jsem ve svém srdci. Brejle mám sluneční. Komenského mámení.

Mluvím česky, tedy jsem?

Gentrifikace je možná nevyhnutelným procesem všude v civilizovaném světě. Ale co to udělá s venkovskou mentalitou ostrovanů z Rixdorfu? Co kdybych se sem přestěhovala? Šem, domů. Še švými dětmi, čo už dávno učí na německých školách švé špolužačky češtinu. Přeštěhuju še šem. Do švé uliče, kde šu doma.

Ve skutečnosti se zde rozličná sociální a národní etnika čím dál divočeji promíchávají se staršími (často sociálně vyloučenými) neuköllnskými usedlíky z šedesátých let až do současnosti. Taky bych se tu ráda promíchala. Že bych si v Schudomastrasse podala inzerát, ke každému ze vchodů do starých secesních domů? To je nápad. Hledám byt, su tady doma. Basta.

Co je mým domovem v Berlíně? Co je mým rájem srdce? Kdepak ho najdu?

Na mé mapě Rixdorfu je česká vesnice mohutným mytickým ptákem, který rozprostírá křídla Českou ulicí a letí k zahradě Komenského. Šudomovou ulici protíná Česká ulice, srdcem opeřence je České náměstí. Z trupu ptáka vybíhá vpravo Marešova ulice, možná jde o vadu na tělesné konstituci, o výrůstek na pařátku ptáka, co letí bez hnutí až k rajské zahradě, zahradě Komenského.

Když jsem se před devíti lety do Berlína přestěhovala z Brna, připadala mi migrace českých exulantů, kteří zde našli za přívětivých podmínek roku 1737 nový domov, vzrušující. Jenže mě limitovala neznalost němčiny a taky prachobyčejný stud.

Dnes toho vím daleko víc. Ale přestože autisticky nahlížím na zvonky a do dvorů domů na trase mého mytického ptáka, pořád spatřuji jen setinu z ostrosti místa, pořád svým pravým okem s jednou dioptrií vidím rozmazané obrysy české vesnice, stejně jako Komenského Poutník ve své slepotě nahlížel do koutů světa, kde viděl ráj podivnější než… Ráj.

Šu opravdu doma v mé ulici moravského názvu Schudomastrasse?

Jak tenhle ptačí organismus, připomínající víc holuba než fénixe, žije zblízka?

Divadelník Artur si myslí, že se za fasádou idyličnosti v Rixdorfu skrývají operetní hrůzy venkovského života. Jeho věhlasné lokální divadlo Hotel Rixdorf sídlí v bývalé drogerii přímo na Českém náměstí mezi hipsterskou kavárnou a albánskou pekárnou.

„Rixdorf je jedno veliké, permanentní divadlo. Podívej se na náměstí. No není to krásný pohled? Pan Matusz, tamhle Sinica… malý Anton. Každý ví o každém všecko.“ Artur je sedmdesátník, s očima malého chlapce se sedmi dioptriemi. Výrazný charismatický muž, Všezvěd Všudybud a klaun se smutnou tváří.

O fasádě idyličnosti mluví i Arturův nepřítel, filozof pan Wolff, zakladatel Komenského zahrady a starosvětská figura. V Labyrintu je občas postavou Mámení, ale sám by byl raději Poutníkem na konci cesty.

Artur si myslí, že pan Wolff se jednoho dne stane bronzovou sochou J. A. Komenského, která zkrášlí Komenského zahradu.

Pan Wolff si myslí, že Artur je šašek.

Artur říká, že pan Wolff je jako vzteklý ponocný, co chodí a ťuká místním na okna, že mají nesprávně ustlanou postel.

Pan Wolff říká, že řád je harmonie tohoto světa. Obchází plod svého splněného přání, svou neběšťansky krásnou zahradu, a orga­nizuje, kde se budou sázet jahody a kde třešně.

V Komenského zahradě je jeho nepsaným pravidlem: žádný alko­hol, žádné drogy, žádná hlasitá hudba. Ovoce ze stromů poznání, z jabloní třeba, si místní děti mohou domů odnášet jen v dlaních, protože v ráji žádné plastové pytlíky na ovoce taky nebyly.

Když odešel pan Wolff z univerzity a vymyslel svůj plán na Komenského zahradu, která je zahradou světa i srdce, parkovala tady na ploše 7000 hektarů auta. Pan Wolff se rozhodl, že kurdským, arabským, tureckým, romským, libanonským a několika německým dětem z okolí zkrášlí domov. Jeho snem bylo vybudovat zahradu jako symbolický, ideální svět, v němž se člověk celoživotně vzdělává. Za pomoci úřadů se mu jeho idealistický sen splnil. Komenského zahrada byla návrhem architektů Cornelia Müllera a Jana Wehberga a vystudovaný filozof pan Wolff se stal za těch dvacet let mimo jiné otcovskou autoritou pro několik problematických chlapců (kriminálníků) z obávaného gangu 44. Ti našli v zahradě to, co by nenašli v ulicích… plody rajských jabloní třeba.

Když jsem v májovém odpoledni usnula a otevřela oči u jezírka, spatřila jsem v Komenského zahradě podivuhodný obraz: dva krásní gayové a za nimi pět tureckých či arabských kluků, kteří se klacky šťourali v bahnitém jezírku s pulci. Tichá meditativní bitva. Voda občas vystříkla a pošplíchala milence, ti se jen tiše zasmáli. Život jako zahrada světa.

A divadelník, vystudovaný filmař Artur? Ten s dětmi imigrantů natáčí už roky legrační hudební klipy, vymýšlí divadelní projekty, vše s neochvějnou vírou, že ne v dokonalosti, ale ve hře je lidskost, která spasí. Jeho bláznivé videoklipy s dětmi dojímají svou upřímností, hravostí a veselou nedokonalostí.

Oba odlišné stárnoucí muže pojí společná vášeň: přirozená sociál­ní empatie k dětem přistěhovalců. Oba mají za sebou tolik bohulibé práce, že se jednoho dne jistojistě sejdou v nebi. Pan Wolff jako ponocný a Artur jako klaun. Oba si tam zahrají divoký rix­dorfský ping-pong, ale my u toho nebudeme.

Když jsem včera na kole došlapala zpátky do Friedrichshainu, řekl mi před čínským supermarketem můj známý bezdomovec: „Du weisst viel mehr, als ich.“

Za tu lichotku jsem mu dala euro. Má pravdu, říkám si spokojeně. Vím toho možná už teď o nejspodnější fasádě české vesnice v Rixdorfu mnohem víc, ale v tomto textu to ještě neprozradím. Nemůžu. Dosud totiž vidím neostře. Jordánský optik podcenil můj tik a rozostřený pohled na svět, dosud ještě putuju. Dosud ještě špatně nahlížím skutečnost v celé její kráse a děsuplnosti.

Jediné, v co dnes svým pravým okem doufám, je, že v ulici Šu doma už brzo seženu bydlení, nějaký dvoupokojový secesní byt s výhledem do vnitřního dvora. Najdu tady s dětmi domov. Pozvu vás pak na návštěvu, do svého srdce, se všemi pravidly českého pravopisu a pravého, čistokrevného češství.

Budete se smát, jako byste krájeli cibuli.

A přihlásím vás do státního kurzu němčiny pro cizince ZeBus, kde vás má známá Nibel s radostí zaregistruje. Můžete být i analfabety, tahle škola je otevřená i jim.

A nakonec vás – krajané moji – přihlásím v té samé ulici Schudo­mastrasse do kurzů turečtiny, kurdšitny, arabštiny, polštiny, portugalštiny, ruštiny, angličtiny a esperanta, protože jeden nikdy neví v pravé české vesnici.

Žijeme v nejlepším z možných světů, napsal barokně zahloubaný Leibniz. A všichni jsme uprchlíci, jen to někteří z nás ještě nevědí, zakrákoral mu v odpověď mohutný mytický pták s kostrou z mé Šudomové ulice, co míří k rajské zahradě Komenského.

Jednou se probudíme a budeme v Českém Rixdorfu. Pak zase usneme a octneme se také tam. Převtělíme se v pingpongové míčky přímo ve falešném středu střední Evropy, v srdci mého milovaného mytického ptáka, na náměstí Böhmischerplatz v Rixdorfu.

A budeme znovu doma.