Ostrov ohraničeného porozumění

Červnové berlínské mžení. K hlavnímu nádraží Berlin-Hauptbahnhof přijíždí na dámském kole malinká asijská žena. Kolo je příliš velké na tak drobnou postavu, napadá mě.

Pak se rozprší pořádně. Vidím, jak v prudkém dešti ta vietnamská nebo čínská žena z kola sesedá, jak se rozhlíží, jak kolo hekticky zamyká k zábradlí a jak jí dvakrát po sobě padá na zem kožená brašna přes rameno. Taky příliš velká.

Seděla jsem v patrové kavárně Vapiano a čekala už druhou hodinu na přítelkyni, co se vracela přes Berlín do Prahy. Ta asijská žena vešla do nádražní haly a pak i do kavárny, kde jsem pila třetí čaj…

Posadila se k vedlejšímu stolu a otřásla se zimou. Z batohu vytáhla laptop a začala si v něm prohlížet stránky o mravencích, psala si pečlivě poznámky do notesu, stále se ale rozhlížela. Nejdřív zvědavě, pak čím dál neklidněji. Mravenci na obrazovce byli barevní, groteskně zvětšení, děsiví.

I pohled z okna kavárny připomínal obří mraveniště. Zaměnitelný prostor chodců s kufry, rajon agresivně úslužných taxikářů. Místo bez jediné rozpoznatelné tváře.

Má přítelkyně konečně přišla. Taky se třásla zimou, promoklá na kost. Vyprávěla mi o klauniádách a pak začala trochu nejistě mluvit i o svém muži, který se jí v posledních měsících strašně odcizil. „Nevím, jak to dopadne, opravdu nevím, co bude, když…“ řekla a odmlčela se…

Asijská žena si dál četla o mravencích, dál těkavě čekala, její neklidné oči se na okamžik střetly s mým pohledem.

Asi po deseti minutách vstoupil do kavárny vysoký muž kolem padesátky v extravagantním obleku, růžových teniskách a rudém hedvábném šátku. Sundal si zamžené brýle, složil deštník, posadil se k Číňance. Ano, byla to Číňanka, teď už jsem to poznala s jistotou.

Ti dva se formálně přivítali, patrně vědec a vědkyně… Číňanka znovu zneklidněla. „Ten muž má tvář upíra,“ zašeptala mi přítelkyně a louskla po něm očima. Zasmály jsme se a ona mi pak znovu vyprávěla o své manželské krizi…

Nešlo ale nevnímat, že kromě našeho rozhovoru se setkáváme ještě s tou tajemnou dvojicí, mimoběžně, zato výrazně; nešlo pře­slechnout, jak se baví anglicko-německy vášnivě o hmyzu, ani to, jak se ta mladá žena snaží muži dost nešikovně vysvětlit nějakou vědeckou poučku ze života mravenců, a plna studu přechází z němčiny zpátky do angličtiny, jak hledá odborné výrazy a váhá – a jak ji ten patrně vzdělaný, ušlechtilý Němec trpělivě a pobaveně nabádá: „Ne, musíte německy, sie sind jetzt in Deutschland, sie mussen es schaffen, bitte, bitte, bitte…“ Ani ta nevědomá bohapustá arogance v hlase gazelího muže nešla přeslechnout!

Žena se dál pokoušela něco vyslovit. Koktala a zajíkala se čím dál nápadněji a pak se, nejspíš ze zoufalství, usmála…

Napětí povolilo.

Dvoumetrový hubeňour s úklonou vstal a omluvil se. Pak malinkou Číňanku prudce objal a konečně zmlkli. Objímali se teď bezhlesně, divoce a majestátně.

Vyprávěla jsem své přítelkyni dál nějaký příběh, snad společnou vzpomínku na léto, ale ona mě vůbec nevnímala. Ani já jsem vlastně nevnímala, co přesně vyprávím; něco o našich dětech, něco o práci? Nebo že všechno bude zase dobré?

Ti dva se teď zcela bez skrupulí líbali, za oknem kavárny zdvíhal jeřáb betonové krychle, snažili se od sebe snad i odlepit, zaplatit a jít, ale nešlo to… Číňance spadla na zem skripta s obrázky hmyzu, muži spadly brýle, žena ze stolu smetla sklenici s kolou, natrhla si sukni, střepy na zemi a rozpačitý číšník opodál.

Z ptačí perspektivy jsem oknem kavárny dál pozorovala cestující s kufry a celou tu vyprázdněnou, nikým neobydlenou scenérii odjezdů a návratů.

Přestalo pršet.

Žena mezi polibky promluvila občas čínsky, muž jí něco pošeptal, snad ji chtěl utěšit, rozumět mu v tuhle chvíli taky nebylo.

Přítelkyně stále dokola opakovala: „No a jinak? Co teda v létě podnikneme? Nechcete k tomu moři? A netušíš, jak to všechno dopadne?“

Na nic z těch otázek jsem jí v tu chvíli nedokázala odpovědět a myslím, že ani ona na žádnou odpověď nečekala.

„Někdy mám pocit, jako bych za poslední roky vůbec nežila, znáš to taky?“ řekla mi přítelkyně nepřítomně na peróně, když přijížděl vlak. Přikývla jsem. Mlčky jsme se objaly, ale nezamávaly si. Nebyla jsem si jistá, jestli se mezi námi něco nepokazilo. Byla jsem ráda, že je pryč, a styděla se za to.

Spěchala jsem rychle zpátky do nádražní haly, brala schody po dvou, vrazila jsem do skupiny španělských turistů. Na něco jsem se proti své vůli rozpomínala. Na něco, na co jsem chtěla definitivně zapomenout, urputně ve dne v noci, pak každý den, pak obden… A co mi teď ten prudký letní liják nemilosrdně připomněl.

V hale u hlavního vchodu jsem ty dva konečně znovu spatřila.

Věděla jsem, že musím jít dál, ale stála jsem jako přimražená a sledovala je schovaná za obří reklamou na dovolenou v Thajsku. Bylo to směšné i úlevné, bylo to jako film.

Číňanka měla teď kolem krku mužův rudý hedvábný šátek, sahala mu sotva po prsa, on držel její brašnu, ona jeho deštník, jeho dlouhé čapí nohy se mu i zdálky viditelně třásly. Nejspíš se loučili. Určitě se loučili. Nesmyslně, nešikovně stáli vedle jezdicích schodů v nádražní hale.

Nestáli tam, trčeli.

Zmatení, ale klidní, nedotknutelní.

Mimo sebe a jakoby už dávno mimo tento svět.