Ostrov ohraničené blízkosti

Nikdy jsem neslyšela silnější příběh ohraničené blízkosti než ten, který mi před sedmnácti lety vyprávěl jeden starý muž – entomolog Ladislav. Zaujal mě, protože byl váženým profesorem, zpíval árie a jeho chuť žít byla přesným opakem mého strachu ze všeho, co zavání životem.

Nejspíš proto mě to napadlo: natočit o Ladislavovi dokument. A tak zatímco jsem já, pětadvacetiletá, zkoumala Ladislava – osmdesátiletý entomolog Ladislav zkoumal masařky.

Šli jsme červencově rozkvetlou loukou za Brnem. Tedy šli, já se zadýchaně vlekla a vedle mě poskakoval do prudkého kopce Ladislav. V žilách mu po předcích klokotala cikánsko-židovská krev. Byl po operaci kyčlí a chlubil se, že skáče jako pérák. Každou chvíli vykřikoval latinská jména květin. Když zrovna nehulákal názvy rostlin, zpíval árie z Prodané nevěsty… Bylo to intenzivní a taky dost únavné.

Pod skalou jsme potkali místního idiota. Pokynul nám obří vodnatou hlavou na pozdrav, neříkal nic, jen vydával hekavé zvuky. V tu chvíli jsem zatoužila točit raději o něm. Jenže Ladislav mě nenechal. Stáli jsme na kopci.

„Jednu masařku oplodní až deset masařáků,“ zvolal radostně a otevřel brašnu. Vytáhl z ní zmuchlanou, sytě žlutou halenku (patřila jeho bývalé ženě) a na ni položil – z igelitové tašky vytaženou – smradlavou mršinu zajíce.

Uchopil mou, pylovou alergií zarudlou tvář do dlaní, přiblížil ji k mrtvému zajíci a pronesl slavnostně do bzukotu much: „Podívejte, dámo, jak se ty masařky krásně na tu mršinu chytnou, no není to úžasné?“ Zatočila se mi hlava a chtělo se mi zvracet.

Zahřmělo.

Dolů z kopce jsme šli už rozvážněji a Ladislav si spokojeně odnášel vzorky z masařek a masařáků. V autě značky Brouk – vždyť i profesor Ladislav byl takový hubený brouček – zazpíval árii z Bystroušky a zapnul stěrače.

Začalo pršet.

U Ladislava doma jsme si připili na život. Hřmělo a lilo už jako z konve. A protože mě kopulace masařek a masařáků nezajímala tolik jako láska z pohledu starého muže, zeptala jsem se profesora na lásku.

A tehdy mi Ladislav odvyprávěl příběh, který jsem nemohla zveřejnit, dokud ještě žil.

Jenže Ladislav je už patnáct let mrtvý. Masařky a masařáci taky a kdo ví, co je s tím venkovským idiotem.

Jediné, co přežilo, je tento příběh.

Ladislav byl koncem druhé světové války totálně nasazený v Berlíně a v lednu 1945 nastoupil do továrny Siemens ve Spandau. Jenže po necelém měsíci dostal záškrt. A to tak těžký, že začal blouznit a přestal mluvit, česky i německy. Jeho vídeňští kamarádi ho protekčně dostali do německého špitálu svatého Josefa. Tam ležel v horečkách bez hnutí, mimo tento svět, hodiny, dny a týdny…

Pak se před jeho tváří zjevil anděl. A ten anděl mu čelo otřel mokrým hadrem a řekl lámanou češtinou: „Uš fám bude jenom a jenom líp, Fladimíre.“

A Ladislav se skutečně začal vracet do života. A pozoroval tvář té andělské bytosti, mladé německé sestry, která mluvila legračně lámanou češtinou.

Ještě v horečkách si myslel, že tohle je čeština, kterou se má nově mluvit.

Po několika jarních dnech se v Mariině péči uzdravil úplně a rozhodl se, že tu krásnou ženu andělské tváře – jmenovala se Maria Pospichal – požádá o ruku.

Ten den, kdy si tuhle akci do detailu připravil – už tehdy to byl pečlivý vědec – začaly v Berlíně další nálety. Nemocnice dostala zásah a Maria zmizela.

Ladislav byl s ostatními pacienty přemístěn do sklepa, později do jiného špitálu, a odsud se vlakem koncem května dokodrcal do Brna. Bez Marie.

Zkoušel ji pak najít, ale marně.

Oženil se, vystudoval, narodily se mu děti. Stal se významným československým entomologem, který dostal dokonce v polovině šedesátých let vyznamenání od afgánského krále za objev vzácných motýlů…

A pak přišla normalizace.

Ladislav byl jako reformovaný komunista odklizen na lednický zámek, kde nemohl zkoumat prakticky nic, a motýly už vůbec ne. Žena se s ním rozvedla, děti vyrostly, Ladislav v malém moravském městečku trpěl jako zvíře a znovu se mu začalo zdávat o Marii. Po roce byly jeho sny tak živé, že se rozhodl Marii najít.

Po dalších třech letech složitého pátrání se mu to přes Červený kříž podařilo. Maria Pospichal žila ve Frankfurtu nad Mohanem, nevdala se, bylo jí padesát tři let.

Napsal jí v prosinci rozechvěle dopis, ve kterém popsal své berlínské umírání, její tvář, zázračné uzdravení, jejich plány, nálet, Mariino zmizení. Popsal celý svůj poválečný život, dopis měl skoro sedmdesát stran. Do obálky nakonec vložil motýla jasoně.

Ten první dopis, co mu Maria poslala z Frankfurtu nad Mohanem, byl pro Ladislava jako blesk z čistého nebe. Pamatovala si všechno. A možná ještě pečlivěji. I to, jak poprvé promluvil a co řekl, jak se usmál a že mu ústa utřela pravým malíčkem…

Ladislav odepsal, Maria odepsala.

Ladislav neměl od toho nevlídného roku 1973 už nic jiného na práci než psát dopisy Marii. A Maria zřejmě taky ne.

Psali si česky i německy, posílali si knihy, básně, encyklopedie motýlů, bedekry měst, která se spolu chystali navštívit… A čím vášnivější byly jejich dopisy a telefonáty, tím častěji se Ladislav Marie ptal, jak vypadá, co má na sobě, jakou má chůzi a jaké nosí prsteny. Ladislav snil o výletě za Marií, snil o životě s ní, ale protože byl za normalizace politicky podezřelý, těžko by získal vízum. A taky nechtěl vyvolat dojem, že se chce k Marii přestěhovat na Západ. Ale otázky neustávaly. Má pořád ty temné, mandlové oči?

Poslal jí fotky svých dospělých dětí, svatbu syna, poslal válečnou fotku z doby před Berlínem, fotky z lednického zámku, fotky z audien­ce u afgánského krále…

Maria mu odeslala polaroidovou fotografii náměstí, vedle kterého ve Frankfurtu žila. A jinak nic.

Ladislav lehce zneklidněl. Pět let vášnivé platonické lásky, tři roky od telefonátu, ve kterém ji požádal o ruku a ona souhlasila… a pořád žádné setkání…

Nežárlil, jen ho pomalu sžírala pochybnost, zda je Maria skutečná, a hlavně: proč se tak urputně brání setkání.

„A víš, proč mě Maria nechtěla vidět?“ zeptal se mě Ladislav za bouřky v setmělé kuchyni, a najednou už nevypadal jako nesmrtelný pérák, ale jako vetchý stařec s papírovou duší. „Opravdu to chceš slyšet?“

Od té chvíle mi začal tykat…

„Napsala mi to v posledním dopise z roku 1983. Česky. S gramatickými chybami. A nemusela to ani psát. Poslala mi totiž konečně svou fotografii… Na fotce byla moje Maria…“ soukal ze sebe Ladislav čím dál tišeji: „Maria. Moje Maria… Ale bez nosu, bez ucha a s propadlou, znetvořenou tváří. Jen ty její oči zůstaly stejné. Při náletu na nemocnici byla zraněná. Napsala mi k fotce: Tak to fidíš. Moje ksicht je nafždycky snetfořenej. Jsem zrůda. Prosím, nepiš mi už, nevolej mi, es ist unmöglich für mich. Lhala jsem tě, nechtěla jsem tě strátit a teď tě musím strátit.

Tehdy,“ říkal mi Ladislav šeptem, „tehdy mi Maria zmizela podruhé. A už napořád.“

Po převratu se profesor věnoval motýlům.

Ženu už si nehledal. Po večerech ale znovu a znovu otvíral Mariiny dopisy a četl si v nich…

Jen tomu poslednímu s fotkou se vyhýbal… Až do jara.

Pár týdnů předtím, než jsme se potkali, totiž Ladislavovi nervy ruply. Skoro osmdesátiletý emeritní profesor se opil do němoty, vyšel v noci v papučích a županu do dubnového parku před domem a všechny dopisy od Marie spálil.

Nakonec v ďábelském opojení otevřel i poslední obálku s Mariinou fotografií a spálil ji taky. Ne proto, že její tvář byla zjizvená, ale pro tu ohraničenou blízkost, pro tělesnou zradu, která je tak krutě rozdělila.

Smál se přitom jako šílenec.

A jak celý příběh skončil?

Ty dopisy chtěl samozřejmě okamžitě znovu mít, chtěl si je ráno všechny znovu číst.

A nemohl.

Řekl mi už docela zoufale: „Víš. Když jsem vystřízlivěl, uviděl jsem sám sebe v té nejhnusnější syrovosti. Spálit dopisy je beznaděj, ale spálit fotku milované ženy, to už je čiré peklo. Už se mi nezdává jen o Marii, ale o tom, jak si čtu její dopisy, a co všechno nás s Marií pojí, čtu si v těch dopisech její mladou tvář, pohyby rukou, v těch dopisech lítají motýli, masařky i zajíci, zpívá v nich Bystrouška s Marií, a někde v dálce hoří, ale nás to nikdy, nikdy neohrozí. Je to tak krásné a nesmrtelné.

Jenže se pak probudím zbrocený potem a vím, že ani ty dopisy, ani ty pitomé dopisy už nemám. Že z Marie nemám nic. Vůbec nic… A přitom, přitom to byla láska, která pálí víc než smrt maminky, než rozvod… víc než to, že jsem dvacet let nemohl pracovat.“ Pak se tiše rozvzlykal: „Navíc jsem si jistý, že jsem tím Marii zabil. Vím, že Maria zemřela. Neumím to vysvětlit, ale prostě to vím. Tak jako vím, že dneska na tom kopci rozhodně s masařkou deset masařáků nekopulovalo, protože ta mršina, ten zajíc, byla ještě málo odleželá. To jsem ti neřekl. Všechno potřebuje čas. Jenže něčemu ani čas nepomůže…“

O dva roky později profesor umřel.

A Maria?

Co se stalo ve skutečnosti s Marií Pospichal, které by letos bylo devadesát pět let?

Myslím, že to samé, co s profesorem.

Tancují teď v troskách spandauského špitálu v Berlíně.

Maria s Ladislavem.

A slova z dopisů poletují kolem nich jako nějací exotičtí motýli…

Tancují, aby jejich příběh nikdy neshořel.