Ostrov ohraničeného poznání

Všechno se děje nezvratně.

Člověk nemusí být ani moc chytrý, aby poznal, že život je vlastně neustálé hemžení, a pokud se pohybu vyhýbáme, snažíme se vlastně jen směšně zastavit, co je ve skutečnosti nezastavitelné.

Přesně v téhle logice se začaly před osmi lety v našem domě objevovat na okně nepatrné předměty.

Byly to drobnosti po paní Sommerfeldové, která to léto v Berlíně zemřela. Její muž, vdovec pan Sommerfeld, je nechával na parapetu mezi prvním a druhým patrem k rozebrání.

A protože moje děti byly tou dobou ještě malé, ale už chtivé nových a nových věcí, stávalo se, že se u nás každý druhý týden objevil nějaký neznámý pleťový krém, hřeben se zbytkem šedin, prošlý šampon, hena, suvenýr gondoly z Benátek, německá vydání Murakamiho románů, svíčky, vázičky a taky třeba několik neskutečně opelichaných plyšových opiček, které jsem z parapetu nestihla odnést a vyhodit dřív, než se jich zmocnily děti.

Stalo se tak, že s námi mrtvá paní Sommerfeldová díky svým intimním maličkostem začínala pomalu žít. Začínala se s námi takzvaně sžívat. V dětském pokoji se systematicky hromadily její věcičky. Děti předmětům po paní Sommerfeldové skutečně nikdy neřekly jinak než něžně „věcičky“.

Postupně jsem si na věcičky nikdy nespatřené paní Sommer­feldové zvykla i já. Dokonce natolik, že jsem si prošlým kokosovým šamponem z parapetu umyla jednoho dne vlasy.

Nic se nestalo.

Časem mi došel parfém, nechtělo se mi shánět nový, a tak jsem se začala vonět kvalitním levandulovým parfémem po paní Sommerfeldové. A pak jsem se, s pocitem maximální trapnosti, plížila potichu chodbou, abych náhodou nenarazila na pana Sommerfelda, aby ze mě náhodou neucítil svoji ženu.

Jenže pan Sommerfeld se tou dobou v chodbě domu objevoval zřídkakdy. Pokud vůbec vycházel z bytu, pak nejspíš dopoledne anebo nad ránem. Občas jsem ho dokonce podezírala, že odkládání dědictví po mrtvé je poťouchlým konceptem starého pána, který pak rybím okem ve dveřích šmíruje sousedy a vede si pečlivě záznamy, kdo si co z parapetu odnáší.

Ať už to bylo jakkoliv, paní Sommerfeldová se po smrti stala součástí nás a my se pomalu stávaly součástí paní Sommerfeldové.

To nejintimnější, totiž světle béžovou froté žínku, jsem si z parapetu neodnesla. A stejně se mi pak v noci zdálo, že se žínkou paní Sommerfeldové umývám: krk, zadek, prsa, nohy. Zdálo se mi, že na tuhle žínku dělám na facebooku reklamu a že pak vystupuju jako stand-up komička s Louis C. K., a dokonce i se samotnou paní Sommerfeldovou v nočním klubu. Ten klub byl v New Yorku a současně v Brně na Cejlu.

Bylo to k popukání a taky trochu k pláči. Vlastně to svědčilo hlavně o tom, s jakou samozřejmostí se s námi paní Sommerfeldová zabydlela.

A bylo to při vší divokosti krásné. Jako by děti konečně našly v Berlíně babičku, svým způsobem babičku. Jako bych i já měla znovu starší přítelkyni, která na mě tu a tam myslívá s nějakým nesmyslně zbytečným dárkem.

A pan Sommerfeld? Ten mohl zase mít pocit, že nežije nadarmo, když věci po jeho mrtvé ženě přechází plynule do rukou živých.

Věcičky se s menšími či většími přestávkami objevovaly na parapetu ještě další dva tři roky.

Zhruba po třech letech nepravidelného odběru věciček došlo starší z dcer lepidlo. Byl advent, venku mrholilo. Nechtělo se mi v tom marastu ven, a tak jsem tehdy desetileté dceři poradila, ať se zkusí zeptat u sousedů. Odešla v papučích z bytu, ani ahoj mi neřekla. Za hodinu jsem znervózněla. Na stole stála studená polívka a dítě nikde.

Nakonec přišla bez lepidla, zato oči jí zářily. Už ve dveřích mi okouzleně vyprávěla, že zazvonila v prvním poschodí na dědečka Sommer něco, který měl velikou knihovnu, jedli spolu sušenky, cucali bonbony, pili k tomu ruský čaj s marmeládou. Dědeček, knihovna, sladkosti, hodina a půl? Rozhodla jsem se, že si starého pána proklepnu.

Napekla jsem vanilkové rohlíčky a včelí úly, obloukem jsem minula parapet s vánočními ozdobami paní Sommerfeldové a zazvonila u dveří. Starý muž s melancholickou tváří mi otevřel v županu. A skutečně: knihovna v jeho bytě byla velkolepá, na chodbě, v obýváku, dokonce v kuchyni od stropu až po podlahu tisíce a tisíce knih. Knihovna plná zaprášených svazků, povědomá vůně příbuznosti. Německá a ruská klasika, hodně romantiků a taky spousta videokazet.

Pan Sommerfeld nešikovně sklepával cukroví přilepené cukrem k talířku a nakonec to vzdal. Rozpačitě jsme se tomu zasmáli. Vůbec jsem nechápala, jak je možné, že už tam sedím přes dvě hodiny a pořád si máme co říct.

Pan Sommerfeld byl kameramanem v Babelsbergu, točil alternativní klubové filmy, dva z nich mi i pustil, jeden byl stylizovaný art film o Hölderlinovi a ten druhý o gay klubech ve východním Berlíně osmdesátých let. Mluvili jsme spolu, jako bychom se znali odjakživa. Ještě ve dveřích jsem ho pozvala na jeden jarní pořad o Mileně Jesenské, který jsem v Berlíně měla moderovat. Melancholie pana Sommerfelda byla pryč a můj ostych jakbysmet.

Oči mi po příchodu domů zářily.

„Kdes byla tak dlouho?“ udeřily děti.

Vánoce minuly.

Nový rok taky. Nezačal zrovna nejlíp. Ani pana Sommerfelda jsem na chodbě nepotkávala. Věci se už na parapetu taky neobjevovaly, a pokud, pak výhradně knihy, ty, co jsem o Vánocích obdivovala v knihovně pana Sommerfelda, takže jsem starého souseda začala podezírat, že jsou to věcičky určené pro mě a že mi je takto nešikovně dává. Začínala jsem mít utkvělý pocit, že bych měla podniknout nějaký krok, pozvat pana Sommerfelda k nám, poděkovat mu, zeptat se na zdraví. A pak jsem zase měla pocit, že nemusím dělat vůbec nic, že mám svých starostí taky dost.

Věcí na parapetu ubývalo, děti rostly. Uběhla další zima, jaro a léto. Občas se z oken naší ložnice ozvala hádka, z kuchyně zvuk rozbíjených talířů, nevylučuju, že mě pan Sommerfeld někdy potkal na chodbě se zarudlýma očima. On sám býval taky čím dál zasmušilejší.

Tou dobou se mě navíc, kdykoli jsme se potkali, ptal pořád na to samé: „Tak co, lepší?“, „Něco nového?“, případně: „Pořád nic?“

Nežilo se mi zrovna lehce a tyhle dotěrné otázky depresivně vypadajícího starého souseda mě ještě dobíjely. Nebo dráždily. Nejspíš obojí.

Pak se věci v mém životě daly do pohybu. Jednoho říjnového dne přespaly děti u kamarádky a my jsme se s mužem rozešli. A tentokrát to byl rozchod definitivní. Definitivní jako obraz, který jsem spatřila na ulici u zastávky autobusu.

Nebylo ještě ani šest ráno, tma jako v pytli. Cyklista bez helmy na neosvětleném kole chtěl předjet auto. Ozvala se tupá rána. Nestihl to. Cyklista ležel na silnici. Z auta vyskočila řidička, dřepla si k tělu cyklisty a hystericky zakřičela. Z protijedoucího auta vyběhl řidič a zavolal záchranku, jiný chodec konstatoval, že cyklista je mrtvý. Stála jsem před tím výjevem po probdělé noci jako zmražená, dokud nepřijel autobus. Nastoupila jsem.

Cyklista byl mrtvý a mé manželství taky.

Pana Sommerfedla jsem po téhle podivné noci potkávala pochopitelně dál, ale bylo to jiné. Už se mě neptal, jen jsme se uspěchaně pozdravili a šli si po svých. Jako bychom se tenkrát o Vánocích poznali příliš prudce. Jako bychom se báli překročit bludný krok decentního sousedského odstupu. Jako bychom se nedokázali přiblížit už ani o krok. Dva melancholici, co by si třeba rádi ještě jednou popovídali o Hölderlinovi, ale najednou, najednou to už nešlo. Nadechla jsem se třeba, že ho pozvu na svoje berlínské čtení, a pak jsem to nevyslovila. Místo toho jsem vzápětí strojeně a neupřímně pozvala souseda z jiného poschodí, mladého lékárníka – a vyslovila tak větu určenou pro pana Sommerfelda.

Můj bývalý muž se odstěhoval.

A když mi loni v říjnu vyšla v německém překladu kniha, napadlo mě, že je to konečně záminka pana Sommerfelda navštívit.

Stála jsem před jeho dveřmi, zvonila, jenže nikdo neotvíral.

Po chvíli otevřela dveře jeho sousedka a řekla mi, že pro pana Sommerfelda přijela sanitka, asi před měsícem, byt je od té doby prázdný. Obešla jsem ještě několik sousedů a ptala se na pana Sommerfelda. Nikdo nic nevěděl.

Už zase je jaro. Vlahé jaro.

Jen byt pana Sommerfelda zůstává pořád stejně tmavý, tmavý a prázdný. A já bych mu přitom tak ráda objasnila pár věciček ze svého života.

Vím třeba, že by přesně rozuměl tomu, co se stalo v to ráno, kdy srazilo auto před naším domem cyklistu. Protože v pohybu, v tom nezadržitelném pohybu někam dopředu je síla, která nás pohání, dává nám kuráž a připravuje nás…

Vím, že by tomu rozuměl, protože nám společně se svou mrtvou ženou nosil věcičky k užívání. Rozuměl by i tomu, že cyklista zůstal ležet nehybně na zemi, lidé se sběhli, všechno bylo marné, marné a temné jako díra v zemi a já jsem v jedoucím autobuse vyslovila česky: „A teď je konec definitivní.“

Ale hlavně, myslím si. Hlavně by pan Sommerfeld porozuměl tomu, proč se v místě tragédie s cyklistou zabydlela ta zvláštní malá žena. Z autobusové zastávky si koncem léta udělala ložnici, s matrací a peřinami. Když začalo v listopadu přituhovat, snažila jsem se ji párkrát přesvědčit, aby odešla do ubytovny. Odmítla. Ubytovny jsou skrz naskrz prolezlé agenty CIA a jedině tady, na zastávce, jedině tady má klid. Na zastávce s výhledem na mrtvého, napadá mě pokaždé, když ji tam spatřím.

Možná to ta žena už dávno všechno tuší.

Kdo ví.

Poznání je ohraničené.

Přesto si myslím, že by pan Sommerfeld rozuměl. Rozuměl by tomu a já bych mu navíc ráda přinesla pár předmětů, protože jsem se za poslední rok konečně naučila zbavovat zbytečností. Nebyly by to předměty po mém bývalém muži, ty jsem celkem bezstarostně naházela do popelnic už loni v létě. Ne. Byly by to věci, které nepotřebujeme, a přesto na nich z nějakých tajemných důvodů lpíme, protože se v bytě zabydlí se samozřejmostí, s jakou s námi žijí třeba ploštice v parketách.

Takové ty malé, nezáludné předměty by to byly – zvětšovací lupa, ozdobné flašky, pár nesmyslných knih o vaření, detektivky po paní Sommerfeldové, rozhodně dřevěná gondola, kterou jsem se styděla vyhodit dřív, aby ji v popelnici náhodou pan Sommerfeld neobjevil.

Kdybych věděla kam, přinesla bych toho panu Sommerfeldovi možná ještě víc: vanilkové rohlíčky, rozhodně tu gondolu a myslím, že i svou knihu.

Při té příležitosti bych se ho zeptala na výlet do Benátek.

Řekla bych mu, že se mi s dětmi žije čím dál líp.

Zeptala bych se ho konečně na paní Sommerfeldovou.

Kdybych věděla kam, kdybych skutečně věděla kam, přišla bych se s panem Sommerfeldem aspoň rozloučit.