Ostrov ohraničených smyslů

Bylo to mé první iniciační setkání s filmem. Můj o tři roky starší bratr se právě dodíval v televizi na černobílého Laurela a Hardyho a přinutil mě, čtyřletou, abych v dětském pokoji pískala a chodila srandovní chůzí po peršanu. Pořád dokola. Mechanicky. Jít a pískat, poskakovat a pískat, být veselá a pískat, jako ti dva komici.

Když byla moje chůze nejkomičtější, anebo když jsem pískla obzvlášť vypečeně, strhnul můj bratr prudce perský koberec a já jsem spadla na zem. Bolelo to, ale bratr se smál, že je to film, musí to tak být. Pak mě do peršanu rituálně sroloval a poskakoval kolem. Nakonec mě rozmotal a zrychleným gestem mě vyzval, ať chodím a dál vesele pískám. Vyčkával, v ruce svíral roh koberce, tvář měl pomazanou tlustou vrstvou indulony.

Ta hra mě po třetím pádu přestala bavit. Musím být pořád otlou­kánkem? Pak se ale stala ta podivná věc. Můj bratr ve filmu, co byl tehdy naším životem, můj sedmiletý bratr si při prudkém pohybu pšouknul. Spadla jsem a srolovaná do peršanu ucítila tu hypnotickou vůni, kterou jsem nedokázala pojmenovat, ale která mě silně rozrušila. Do doby, než si bratr zacpal nos a zakřičel: „Fúj, uprdla sis, fuj, to je puch!“

Jak to, že mně tehdy smrad bratrova sedmiletého bzdění tak prudce zavoněl? Protože se odehrál v našem soukromém filmu? Protože jsem existovala pouze v roli rytmizovaně chodící a padající komičky? Protože film v tu chvíli byl naším jediným skutečným životem?

Ke druhému setkání se slastí smradlavého filmu došlo o něco později u babičky Věry, co trpěla Parkinsonovou chorobou, a tak se jí vše, co kdy držela v dlani, třáslo jako myška v pasti. Nejradši jsem s touhle babičkou jezdila na kolečkových bruslích po kočičí dlažbě dolů parkem ze Špilberku. Držela jsem ji pevně za ruku, zatímco se mechanicky třásla. Taky já jsem se v nerovném terénu na bruslích třásla, naše těla se chvěla společným třasem a bylo nám hezky.

Babička Věra si jedné noci pustila v černobílé televizi film uvedený hvězdičkou. Zahnala mě spát. Schovala jsem se za skříň.

A pak ten zakázaný film začal. Film, který dodnes hledám a nikdy nenajdu. Možná že ani není. Nebo jen v mém srdci, smrdí tam.

V tom filmu běžel okreskou zpocený muž nahoru podél ostrovních skal. Skály vypadaly hrozivě jako ty v Černé Hoře, dost možná pod nimi ležely dokonce vraky aut, jaké jsem v to léto viděla s rodiči na dovolené v Jugoslávii. Jeli jsme žlutou škodovkou 120 L. Prala jsem se vzadu na sedadle s bratrem a otec svým jemným hlasem zašeptal: „Raději se neperte, během vteřiny můžete ležet vedle vraku.“ Maminka tatínkovi řekla: „Prosím tě, drž hubu,“ ale myslím, že to nemyslela nijak zle, spíš jí to tak nějak balkánsky uklouzlo.

A takové vraky viděl i můj běžící hrdina z černobílého filmu s hvězdičkou. Z filmu, který jsem viděla zpoza skříně plné molů, ve flanelovém pyžamu. Prchal před starou šestsettrojkou, ve které seděli tři gestapáci v helmách a křičeli na něj hände hoch. A on běžel, ten můj miláček. Běžel skalnatým ostrovem a jeho košile byla už celá propocená, stejně jako moje pyžamo. A když vběhl po nekonečně dlouhé honičce do prázdného domu na vrcholu hory (detail jeho čela, po němž stékal pot), cvrkla jsem si úlevou do pyžamových kalhot. Můj hrdina mezitím vběhl do dveří, otevřel obrovský mrazicí box, vlezl si do něj a zamknul ho. V tom mrazicím boxu žil pak zmrazen šedesát let, dokud gestapáci, obcházející zoufale dům jako psi, neodjeli. Možná spadli cestou ze skály do moře a vrak jejich auta je ještě stále k vidění v Černé Hoře, spolu s desítkami nových vraků, i těch z balkánské války.

To už ale nevím, to v mém filmu nebylo.

Zato můj šedesát let zmrazený hrdina ještě žije ve filmu mého srdce. S propocenými kolečky v podpaždí bílé košile, ve které prchá před zločinci. Nedávno jsem ho vyhlížela schovaná tři minuty v mrazicím boxu Lukášových lázní v Budapešti.

Nepřišel… Ale jeho vůle přežít, omamná směs strachu ze smrti a současně páchnoucí odhodlání být, ta mě společně se smradem mých počuraných pyžamových kalhot provází už napořád…

Dědeček Ivan měl likérku v Litovli, než mu ji znárodnili. Pak volně přešel ke své tajné vášni, k amatérskému vyrábění parfémů. Recept nám do své smrti odmítl prozradit a je to dobře. Jeho parfémy totiž, hlavně ten karamelový, levandulový, fialkový a růžový – jeho parfémy odpudivě páchly. Pravidelně jsme je dostávali k narozeninám a jmeninám. A to byl taky jediný den, kdy jsme se jimi navoněli a těšili se nervózně na večerní vanu.

Asi to byl nápad bratrance: hra na akční film, který se bude jmenovat Napalm. Zásoby dědečkových parfémů jsme měli uložené v neprodyšně uzavřených pytlících na dně skříně v koupelně, asi ve dvaceti různých variacích, jimž bylo společné jediné: ostrý puch.

Akční film začal.

Bratr zapnul stařičkou kameru a přidal se k bratranci, aby mohli ve filmu bojovat proti mně. Oni byli Američani, já jsem byla Vietnamci. Ostrá chemická střelba, polívání dědečkovými parfémy, stříkání. Celá ta akce trvala možná deset minut, možná hodinu, možná celou věčnost.

Nezemřeli jsme. Nepadli jsme zcela. Pozvraceli jsme se. Na perský koberec. Směs parfémů se spojila se směsí zvratků na peršanu, zatímco na konci našeho filmu, který byl tehdy naším životem, běžely titulky. Titulky k filmu, který nás tolik vyčerpal…

Od té doby jsem viděla mraky filmů. Některé mi voní, jiné smrdí. Ale žádný pach filmu už není tak autentický, tak intenzivní, tak mocný jako uprdnutí mého sedmiletého bratra, jako propocené kolečko košile mého filmového hrdiny, jako naše chemická válka natáčená na super osmičku.

Smrad ve filmu se stal postupně jen neškodným destilátem. Sterilní náhražkou. Mrazicím boxem bez zápachu.

A nejnudnější jsou filmy, které nesmrdí vůbec. Jako surrealistické hovno, které nepáchne.

Život totiž smrdí.

Život smrdí.

Co nesmrdí, ať zhyne.