Ostrov ohraničené spásy

Snad to nebude znít moc sentimentálně. Ale po deseti letech koktavě náročného a někdy i překvapivě dobrodružného života v Berlíně vnímám konečně naplno ten osvobozující stav: zůstanu tu už napořád cizinkou v ostrovním světě, jehož břehy omývá vzdálené, v podstatě nudné Německo.

Berlín je mi nekonečným prostorem tak blízký a zimním chladem beze sněhu tak vzdálený, že se ve mně permanentně sváří pocity naprostého zhnusení a skoro mateřské, zaslepené lásky. Berlín je nemocný melancholií falešného středu.

Všechno je tady začátkem listopadu naléhavé. Vedle popelnice se na naší ulici válí ještě dnes, týden po Halloweenu, vydlabaná dýně. Bez svíčky připomíná spíš lebku mrtvého mimozemšťana.

Vlakem U-Bahnu prochází tak jako každé ráno dvojice němých dětí, romský chlapec a dívka. Nežebrají. Obcházejí cestující a upřeně jim hledí do očí. V ruce drží černé desky s dokumenty a žádají nezávazný podpis na podporu hluchoněmých dětí. Ve skutečnosti dívka i chlapec moc dobře slyší, jejich rodiče na ně čekávají na Alexanderplatzu a za výdělek z aktu němého divadla, dokonalého formou i obsahem, si kupují cigarety. Vrcholný majstrštyk divadla chudých. Velebná životní veselost okamžiku. Většina místních už tento trik dobře zná, ale mlčí. Nic netušící turisté se však dál dojímají a většinou dětem dávají něco málo bokem, a je to tak dobře. Moc dobře… Děti z ostrova němých v davu zaskočeného publika.

Jsou břehy ostrovů bezbřehé? Jsou hrany ostrovů ostrým rozhraním světla a tmy, spánku a bdění? Anebo se všechno prostupuje a my to jen nevidíme?

A co jiného je psaní než ostrovní procházka hustou, neprostupnou mlhou? Než obcházení ostrova v úzkosti s nadějí, že loď už má každou chvíli vyplout na jiný, vlídnější ostrov, nebo na pevninu, která je sice taky ostrovem, ale nepoměrně rozlehlejším, takže se dá v jeho kontinentální vnitrozemské anonymitě nadobro zmizet. Věčný exil ostrovanů. Obcházení ostrova. Vyhlížení vln v Berlíně. Čekání na parník, který zahouká, tak jako sova houkává do snů.

Měla bych psát o ostrovech, o svých důvěrně známých ostrovech. Protože jen to, co je prožité, se počítá. Tak píšu o Berlíně, občas.

Ale copak byla Libuše Moníková v Grónsku, když psala novelu o Grónsku? Nebyla. Zato jsem byla já na jaře u berlínského hrobu Libuše Moníkové v Schönebergu. Stála jsem u hrobu své milované autorky, jejíž knihy mě fascinují a chvílemi iritují, vášeň a chlad, jako by fragmenty groteskních příběhů spíš řezala skalpelem, než psala.

A protože je dušičkový čas, není snad zmínka o návštěvě hřbitova v berlínském Schönebergu úplně od věci. Ten hřbitov bratří Grimmů je totiž taky ostrovem. Ostrovem uprostřed Berlína. Začíná to vlastně už u vchodu na hřbitov. Mohutná mosazná brána a hřbitovní kavárna Café Finovo. Kavárna je plná dekadentně morbidních věcí: malých dřevěných rakviček, panenek, umělých květin, ale i útulných propriet jako vystřižených z babiččina obývacího pokoje. Klientelu tvoří lidé v černém, studenti, náhodní úředníci a sousedé. Hudba je tlumená, myslím, že Coltrane. Číšník je nervózní, mladé studenty nesnáší, paroduje jejich dikci. Nejraději by byl někde jinde. Někým jiným.

Na hřbitov jsem poprvé přijela krátce po Velikonocích se skupinkou českých bohemistů. Byl to zvláštní a závratný pocit. Stát v hloučku mladých lidí vedle hrobu, kde leží Libuše Moníková, a rozebírat její psaní, její život. Na závěr se svých studentů zeptala má přítelkyně, dobrá duše Marina: „Přiměla vás Fasáda k tomu, začíst se do nějaké její další knihy?“

„Ne,“ odpověděli ti upřímní a milí studenti jednohlasně.

Myslím, že se v tom okamžiku Libuše Moníková obrátila v hrobě. A nemohu ani vyloučit, že v tu chvíli měla sto chutí vzít do rukou nenáviděné jehlice (ve své Fasádě často vysmívané) a trochu ty dychtivé, životaschopné studenty ostrými jehlicemi popíchat. Možná by pak z hrobu pronesla větu typu: „Čtěte mě, ať víte, co vás čeká, za pár let beztak budete nezaměstnanými, nebo vyhaslými pracovníky v call centrech.“

Pak jsme se studenty zalili vodou květiny na hrobě bratří Grimmů, ke kterému to má Libuše Moníková, co by kamenem dohodil. Ale to už by byl jiný příběh.

Navíc dnes berlínský ostrov fyzicky opouštím, opouštím hřbitov bratří Grimmů a míjím právě za okny vlaku už docela jinou krajinu. Cestuju na čtení do Františkových Lázní. Číst bavorským lázeňským hostům o Berlíně.

Tohle vyprávění, koktavě roztřesené vlakové vyprávění, píšu v dynamické nehybnosti jízdy těsně před lázněmi Bad Schandau…

A jak za okny vlaku ubíhá krajina, propadám se znovu do polobdělého stavu.

Zimní obraz z dětství. Jeden z nejsilnějších. Je mi osm a jdu se svým jedenáctiletým bratrem lesem z naší chaty do vesnice Praskolesy. Je polovina osmdesátých let.

Ze stromů se k zemi co chvíli sesune kus sněhu, sníh ze stromů stéká, jako by smrky měly rýmu. Na lesní cestě prosvítá tu a tam jehličí, mrholí, dlaně mám v kapsách bundy zimomřivě sevřené v pěst a bratr drží kanystr, se kterým jsme původně šli pro vodu. Jdeme a nejspíš mlčíme, dost možná kopeme do smrkové šišky.

Jdeme a něco nás pohání, jako bychom byli v transu. Snad nekonečná zimní sobota na chatě bez elektřiny.

Začíná se postupně ochlazovat, zvedá se vítr. Mrholení už přechází v bezhlasé sněžení. Padají teď veliké selské vločky a ticho smrkového lesa nás dál žene v extázi, kterou znají jen sobotně bezstarostné, zimní děti…

Praskolesy jsou tak malé, že v nich není ani obchod s potravinami ani kostel. Jednou za týden v úterý sem přijíždí kulatý autobus s pojízdnou prodejnou, ale jen v letní sezoně. Je tu však osm set let stará památeční lípa se zvoničkou v široké dutině stromu. U lípy čas od času, hlavně v létě, zastavují auta, většinou smradlavé žigulíky a škody sto pět. Občas se sem z Telče zatoulá i malý renault s francouzskou poznávací značkou. Jejich elegantní pasažéry z jiného světa sledujeme obzvlášť pozorně.

Jedinou skrytější atrakcí Praskoles roku 1983 je už jen rozpadající se chalupa, které se vyhýbáme a která nás přitahuje, protože v ní žije bláznivá, neprovdaná paní Šetlíková. Žije v jedné místnosti se třiceti kočkami, s kozou a drůbeží. Nemá elektřinu, podobně jako my. Tahle skutečnost nás zdánlivě spojuje. Některá zvířata spí s paní Šetlíkovou v posteli, šušká se ve vsi, jiná mají svoje pelíšky na okenním parapetu.

Nepamatuju se, proč jsme tehdy do téhle vesničky šli. Za Šetlíkovou stěží.

Když jsme vyšli z lesa, bylo pole už zase zasněžené, a když jsme se přiblížili k vesnici, už zase přimrzalo. Zaslechli jsme podivný nářek. Na malém kachním rybníku sedělo v kruhu několik do ledové krusty zamrzlých hus. Seděly v ledu a naříkaly. Tiše, pištivě, zoufale.

Byl to strašidelný obraz a my jsme zrychlili a běželi do chalupy paní Šetlíkové. Vzala lopatu, vrátili jsme se k rybníku a paní Šetlíková začala tou lopatou ráznými pohyby bouchat do ledu. Byly slyšet rány a zvuk praskajícího ledu. Led praskal a husy se pomalu posouvaly k nám.

Nikdy by mě nenapadlo, kolik může mít taková drobná stařena síly. Husy se houpavě sunuly na břeh.

A – proto to vlastně celé píšu – husy nám začaly děkovat. Začaly kejhat zcela zřetelnou lidskou řečí. Tancovaly a mluvily, děkovaly paní Šetlíkové, kejhaly česky jedna přes druhou.

Možná je skutečně jedno, že náš svět už není tak přehledný jako v dobách Marxe a Freuda, ale obchází jím nejrůznější strašidla nacionalismu…

Nevadí, že každý mluvíme trochu jiným jazykem. Protože až dojde na lámání chleba, až budeme v poslední minutě před pádem do propasti zachráněni, promluvíme hlasem hus na zamrzlém rybníku.

Pokud to stihneme.

Zakejháme srozumitelným jazykem jako ty husy paní Šetlíkové. Na ledové ploše rybníka, který je současně ostrovem i mořem. Na praskající krustě, která sere na dialektiku a nechá se milosrdně prostoupit obojím, pravdou i iluzí, věcností i metafyzikou…

K životu jsme totiž přitlučeni hřebíky slov. Vím to od té chvíle, kdy vysvobozené husy promluvily lidskou řečí. Proto si vyprávíme příběhy, i když jsou to kolikrát jen fragmenty podobné tajícím rampouchům. Ohmatáváme naslepo prostor vět, protože se potřebujeme dotýkat rameny, abychom nezmrzli. Až se nečekaně ochladí.

Vyprávíme si, abychom to ucítili. Abychom s přirozenou vznešeností hus prostupovali ze světla do tmy a naopak. Abychom se nebáli tmy a nezavírali oči před oslnivým světlem.