Vlhký mramor

1

Černý stůl, za kterým seděla, ladil s jejím oblečením stejně dokonale jako v kterýkoli jiný den. Do kanceláře nosí téměř bez výjimky snad tucet odstínů šedé a černé. O víkendech na sobě ráda mívá sytě červenou anebo temně modrou. Ačkoli zrovna vstoupivší neznámá návštěva by nejspíš nesouhlasila. Soulad mezi tmavě šedým kostýmem Mari-Luz a mohutným černým kusem nábytku by se jí jevil s největší pravděpodobností dokonalejší, než se zdá Jean-Pierru Sommelierovi. Ne snad, že by něco podobného vyžadoval, ale nejspíš by ho tato nepatrnost, kterou však není s to zaznamenat, potěšila.

Byly dvě hodiny odpoledne a hebké jarní slunce stavělo v nevelké kanceláři pyramidu světla. Jako by do ní chtělo v naprosté tichosti pojmout sadu tužek, tři pera a objemný diář v kůži vínové barvy. Také Mari-Luzinu drobnou ruku se šavlovitými nehty až po stříbrný náramek, část počítačové klávesnice až po písmeno H a měděné těžítko s rytinou býka, jemuž toreador zasazuje smrtící ránu. Když byla malá, přišlo jí legrační, jakým způsobem je tu znázorněna býkova zuřivost: Z nezřetelných nozder vyklouzávalo jakýchsi šest oválných bublin, tři a tři z každé nozdry.

To ticho je obtížné. Ačkoli se před slabou čtvrthodinkou vrátila z oběda, uvítala by nějaký telefonát. Jakýkoli, dokonce i ten pitomec Bonnard by mohl zavolat. Aspoň by nemusela myslet na mexické hovězí, jehož chuť jí stále prosakovala rtěnkou a s bodavými doteky se připomínala na špičce jazyka. Minerálka nepomáhá. Natáhla ruku po telefonu, a než se dotkla řady tlačítek, vypnula všech pět prstů pravé ruky. Vteřinovým pohledem, v němž se přelévala jezírka nudy, přeběhla nenalakované nehty. (Tím drobným pohybem prstů málem odstřihla pyramidě světla vrchol.) Ta kosmetička má asi pravdu, pomyslela si, chtělo by to sytý odstín té poslední rudé od Cartiera. Jo, ta jeho višňová červená by těm nehtům mohla prospět.

Čtyřmi prsty mačká s rychlostí písařky čtyři čísla. V oválném reproduktoru kancelářského aparátu se dvakrát ozval vyzváněcí tón. Zdálo se jí, že ho slyší jakoby zpoza rozměrné skleněné tabule, na kterou lehá to ostýchavé slunce. Nezúčastněně se dívá směrem k oknu.

„Ateliéry Sommelier, prosím,“ ozvalo se v reproduktoru.

„Catherine, ty seš ještě tady? Vždyť jsou dvě pryč!“ V jejím hlase byla znát náhlá radost.

„Vůbec se mi tam nechce, Mari-Luz, v Londýně od rána prší.“

„Můžu k tobě, něco ti chci ukázat?“ Při těch slovech vzala Mari-Luz do tří prstů malou baňatou lahvičku z černého skla. Pomalu stáhla uzávěr barvy leštěné mosazi se skleněnou zátkou a špičkou drobného nosíku se takřka dotkla titěrného hrdélka. „Tak můžu?“ zopakovala a nechtěně ťukla nosem o hrdélko.

„Ale jasně,“ ozvalo se v reproduktoru. „Vůbec se mi tam nechce. Podělanej Londýn.“ Hlas se odmlčel. A jako by v té chvíli v Mari-Lu­zině kanceláři byla jenom černá lahvička a tři prsty svazující hrdélko, z něhož stékala sytá vůně. Pak se hlas znovu ozval:

„Mari-Luz?“

„Mhm –“

„Sommelier je tady?“

„Ne, dnes obědval s Bonnardem –“

„Pořád kvůli tomu koberci?“

„Jo, furt,“ řekla Mari-Luz, prohlížejíc si zálibně lahvičku; pak vyhrkla: „Hele, jdu k tobě!“ Obemkla lahvičku všemi prsty, stiskla ji v dlani, až ucítila chlad prolamovaného skla, a zmáčkla rozsvícené tlačítko zvolené telefonní linky.

2

„Máte tady šéfa, Paule?“ zdvihl Jean-Pierre Sommelier zvolna hlavu, pokládaje ubrousek vedle příboru.

„Bohužel pane, není tu.“ Mladý číšník, hezký chlapec, může mu být sotva pětadvacet, se lehce uklonil. „Mám něco vyřídit, pane?“

Sommelier se usmál, zavadil pohledem o dívčí tvář mladého muže a zakroutil hlavou. „Díky, zavolám mu,“ řekl. Pak, jako by si vzpomněl na něco nesmírně důležitého a jako by se strašlivě divil, že na to vůbec mohl zapomenout, zdvihl prudce pravou ruku: „Á, Paule!“

„Ano, pane?“ Číšník se velmi zvolna, s chladnou distingovaností otočil, udělal tři kroky zpátky směrem k hostu a znovu se mírně uklonil.

Leckoho, kdo je náhlým a zcela náhodným svědkem něčeho podobného, může napadnout, že s takovou chladnou slušností se lidé rodí, tu nelze naučit. Takový mlčenlivý svědek si může pomyslet jediné: Ten půvabný muž s dívčí tváří je číšníkem od narození a bude jím celý život. Desítky let bude s lehkostí chodit po tlustých kobercích. Ovšem potom přijde náš mlčenlivý svědek za půl roku, aby si ověřil svůj jemný pozorovací talent, a Paul nikde. Ptá se: „Ten mladý číšník… s takovou křehkou dívčí tváří… ten dnes neobsluhuje?“ – „Á, vy myslíte Paula?“ – „Ano, toho… Paula –“ – „Ten už tu nepracuje několik týdnů, má malý lyžařský servis nedaleko odtud.“ – „Lyžařský servis?“ diví se svědek. – „Ano, seřizuje vázání, ostří hrany a tak.“ A náhodný svědek Paulovy profesionální slušnosti (tedy ani příliš strohé, ani nezkušeně krkolomné) je tolik překvapen, že se zmýlil… („Jak si ho jen lze představit v montérkách s pyramidou Matterhornu na náprsence? S kresbou horského masivu, ozářeného paprsky jarního lyžařského slunce, jehož bílý vrchol je nemilosrdně stříhán rázným nápisem SKI?“ kroutí náhodný svědek, jenž se přišel podívat na mladého muže, který byl podle něho číšníkem od narození a měl jím zůstat navždy, nechápavě hlavou a neobědvá.)

„Potřebuju si zavolat, Paule,“ usmívá se Jean-Pierre Sommelier. „Přineste mi prosím telefon.“

„Jistě, pane.“ Mladý číšník se zlehka uklání a odchází s chladnou distingovaností.

3

Catherine vypadala zamyšleně. „Nevím,“ řekla, „možná by sis měla kupovat o číslo menší.“

Těžko říci, zda by řekla totéž, kdyby mohla zahlédnout ten úzkostlivé skrývaný stín závisti, jenž jí zdvojuje oční víčka. Leckdo nejspíš řekne, že by tuto větu zopakovala, ovšem pokud by svou závist uviděla jen ona sama, nikoli Mari-Luz, které patřil Catherinin pohled.

Jakmile Mari-Luz přerušila před chvílí telefonní hovor, pospíchala na toaletu, černou lahvičku syté, a přece jemné vůně svírajíc v dlani. Tam se postavila před dlouhou linku zrcadel a pomalu si rozepínala sako šedivého kostýmu. Když se chtěla dotknout posledního knoflíku, zarazila se a pozorně se zahleděla na svoji tvář v zrcadle; musela se usmát. Vzpomněla si na dědečka, na poslední prázdniny, které strávila v jeho mlýně v Andalusii. To jí bylo sedmnáct. Jednou se vrátila z projížďky a obstarávala ve stáji koně. (Ještě dnes si vybavuje ty vlny prachu, jež ji zalévaly během ostré jízdy a jež jí, rázem zklidněny, ulpěly na obličeji, na rukou, na stehnech.) Dědeček přišel za ní, pohrávaje si v dlani s měděným těžítkem, které, co si pamatovala, neopustilo jeho pracovní stůl z leštěného modřínu.

Políbil ji na rameno a těžítko jí vtiskl do dlaně, dívaje se na rytinu býka klesajícího pod toreadorovou poslední ranou; jako by se s ním loučil. Neřekl jediné slovo, jen se jakoby omluvně usmál a snad z rozpaků poplácal zchváceného koně. Mari-Luz si pamatuje, že když osaměla a zadívala se na ten smrtonosný výjev, nepřišla jí už býkova zuřivost k smíchu jako tolikrát předtím. Už jako dítě se nakláněla nad stůl z modřínu a smála se, píchajíc prstíkem do býkových nečitelných nozder, z kterých vytékalo šest oválných bublin jeho poslední zuřivosti. A dědeček ji s vážnou tváří odháněl.

Dnes Mari-Luz zahnala jeho obraz a vzpomínka se rozplynula jakoby ve šňůře chladných zrcadel. Rozepnula poslední knoflík saka a obnažila pevná snědá ramena a velká oblá ňadra v bílé podprsence, které bohatá krajka a jednoduchost ramínek dodávají na nepatrně vyzývavé jemnosti. Rychlým pohybem stáhla z černé lahvičky uzávěr barvy mosazi, a dotýkajíc se pokožky skleněnou zátkou, nanášela vlhkou vůni do táhlé, hluboké skuliny mezi ňadry a za drobné uši s půvabně vykrojenými boltci. (Chvilkovým pohledem ulpěla na lesknoucí se slze vůně stékající dolů.) Potom zvedla napřed levou, pak pravou paži a udělala vazkou čáru v podpaždí, kde se slévaly lehké stíny po holicím strojku. Jako když čerokézský válečník nanáší barvu.

A nyní tu stojí před Catherine, obnažena úplně stejně jako před chvílí na toaletě, jenom zrcadly jsou oči její kolegyně.

„Proč myslíš, Catherine, že bych ji měla mít o číslo menší?“ ptá se Mari-Luz nedůvěřivě, držíc prsty horní okraj podprsenky.

„No poněvadž ty prsa se trochu zvednou, zvýší se a vypadá to svůdněji, Mari-Luz, proto.“

„Ale vždyť už teď jsou maličko výš, ta podprsenka je tak ušitá,“ těká Mari-Luz pohledem z levého ňadra na pravé. „A takhle je to, myslím, půvabný, nenásilný. Když si koupím o číslo menší, bude to lacině vulgární, přisprostlý.“

Catherine pokrčila rameny a zdrženlivým pohybem přeložila pravou nohu přes levou. Tím v pyramidě světla, kterou slunce staví i tady, o poschodí níž, přibyl ostrý klikyhák, navíc zdvojený stínem. Stín závisti zdvojoval Catherine oční víčka, stín jejích kostnatých nohou zdvojuje klikyhák, který vypálila pyramidě světla z jarního slunce. Vzniká tu zmijí hřbet. Táhne se přes nábytek, po laciném kancelářském koberci, přes Catherinin klín a sahá do snědého klenutí Mari-Luziných ňader.

„Ale pěkně voníš,“ řekla Catherine po chvíli ticha odměřeněji, než chtěla.

„To je tohleto,“ napřáhla Mari-Luz ruku s černou lahvičkou. „Měla jsem ji ráno na stole. Je to od šéfa.“

Catherine si od ní vzala lahvičku, stáhla uzávěr a nanesla vlhkou stopu za ušní boltec. „Je to taková těžká vůně,“ řekla. „Ale vůbec neobtěžuje,“ dodala po chvíli. „A teď… teď už se tak zvláštně zjemnila.“ Catherine se při těch slovech zlehka dotýkala místa, kam si nanesla parfém. Potom řekla: „Mari-Luz, přiznej se, ty s ním něco máš!“

„S kým, se Sommelierem? Seš normální?“

„No připadá ti běžný, že ti nosí takovýhle dárky?“

„Ze začátku mě to trochu vyděsilo,“ kývla Mari-Luz hlavou, „ale pak jsem si zvykla. Tím spíš, že mi je nikdy nedává přímo. Většinou mi to nechává v kanceláři… na stole. Občas něco najdu v kabelce –“

„A to ti nepřipadá divný… že ti leze dokonce do kabelky?“

Mari-Luz se vědoucně usmála, zapínajíc si pomalu sako. Jakmile se dotkla prvního knoflíku, pohlédla na okamžik na svoje ňadra. Líbilo se jí, jak bílá krajka podprsenky ulpívá na její kůži a kontrastuje se snědou pokožkou. A také ucítila zvláštní chvění. Jako by si teprve nyní uvědomila, že po celou dobu tu stála před Catherine polonahá, oblévána vůní parfému, který jí dal muž nijak zvlášť ji nepřitahující. Muž, o kterém tu mluví s atraktivní ženou, jež tomuto dárku přisuzuje příslib sexuálního dobrodružství. Pohlédla na Catherine a s dlaněmi rozevřenými, jako by se chtěla dotknout svých ňader, ukrytých už pod sakem šedivého kostýmu, řekla: „Fakt myslíš, že bych si měla kupovat o číslo menší?“

Catherine zavrtěla hlavou. „Hele, nezamlouvej to!“ řekla. „To ti fakt nepřijde divný, to s tou kabelkou?“

„Víš, jak se jmenuje ten parfém, Catherine?“ řekla Mari-Luz, jako by neslyšela otázku.

„Jak bych to mohla vědět. Není to tady napsaný.“

„Ale je,“ usmála se Mari-Luz. „Na tom uzávěru!“

Catherine pomalu čte: „Le Marbre Dernier –“

„Jo,“ pokývla Mari-Luz hlavou, a v úsměvu, jenž byl před nepatrnou chvílí pouze vědoucím, se mihlo něco tajemného.

Tomu Všudypřítomnému oku, které sleduje veškeré světské dění, se zdálo, že zachvění jejích rtů bylo zrozeno z toho zvláštního chvění, které Mari-Luz ucítila před chvílí. To když stála jen v podprsence před Catherine, která se jí snažila podsunout, že dárky, jež dostává od Jean-Pierra Sommeliera, jsou příslibem zítřejšího sexu.

„Jo,“ zopakovala Mari-Luz, „Le Marbre Dernier. Poslední mramor od Chanella. To je pěknej název pro parfém, že?“ A po chvíli ticha, během níž Catherine přejížděla bříškem prstu po sotva viditelném nápisu vyraženém do uzávěru, Mari-Luz dodala: „Ale já jsem ti neodpověděla, na co ses ptala. Ne, nepřijde mi divný, že mi leze do kabelky, aby mi tam občas nechal nějakej dárek.“ Pak se zasmála a vyhrkla: „Poslední mramor, to je fakt dobrý.“

4

„Prosím, pane Sommeliere,“ řekl číšník s hebkou tváří, podávaje hostu telefon, a znovu se lehce uklonil.

Jean-Pierre Sommelier vzal beze slova sluchátko, aniž by na Paula pohlédl; chromovaná anténa aparátu trčela legračně jako dlouhý ukazovák, jako by chtěla přepočítat těch pár hostů, kteří v restauraci ještě zůstali. Čas oběda je pryč. Za rozměrným oknem restaurace se zdvihají zdi katedrály Notre-Dame, po nichž stéká bázlivé jarní slunce. Téměř to vypadá, jako by slunce bylo uvězněno v jejích masivních věžích.

Jean-Pierre Sommelier ani nepoděkoval číšníkovi, a ani si nevšiml, že Paul stál několik okamžiků u jeho stolu, jako by na poděkování čekal, a teprve po chvíli tiše odkráčel. Sommelier stiskl několik tlačítek a přiložil aparát k uchu. Několikeré dlouhé vyzvánění se zdá být rovnoběžné s jeho pohledem, vyslaným ke zdem katedrály. Telefon nechal zvonit dlouho, jako by nemohl uvěřit tomu, že ho nikdo nezvedne. Potom stiskl dalších dvanáct čísel. Hlas na druhém konci se ozval po druhém zazvonění.

„Eyes, prosím.“

Téměř ho nebylo slyšet v burácivém toku aut.

„No prosím!“ ozvalo se znovu.

„Riku, to jsem já!“ zvýšil Sommelier hlas a Paul a asi tři hosté se maličko udiveně otočili k jeho stolu. Ale když zjistili, že se neděje nic mimořádného, pokračovali v pomalém žvýkání a Paul se sotva postřehnutelně uklonil.

„Ano, pane Sommeliere. Promiňte, špatně vás slyším.“ Hlas tonul v hutné mlhovině hluku.

„Kde jste, Riku?“

„Na Champs Elysées, kousek od náměstí de la Concorde. A musím se dostat na bulvár St-Martin. Mám schůzku s tím Bonnardovým agentem.“

„Nikam nejezděte, Riku!“ To už Jean-Pierre Sommelier křičel, vrásky na jeho čele a podél nosu se legračně vlnily, a hosté i Paul se ani neohlédli. Jako by si rázem začali všímat pyramidy světla, kterou jarní slunce vystavělo i tady, v luxusní restauraci nedaleko zašlých zdí katedrály Notre-Dame.

„Neslyším vás, pane Sommeliere!“

„Poslouchejte, Riku. Zkuste odbočit na nějakou méně frekventovanou silnici a zaparkujte. Zavolám vám za pět minut.“

Jakmile odložil telefon, potichu se zjevil Paul. „Budete si ještě něco přát, pane?“

„Ne, díky. Ale ještě si vyřídím nějaký telefonát.“

„Jistě, pane.“

Jakmile Sommelier znovu uchopil sluchátko, mladá žena s kaštanovými vlasy až k pasu, která obědvala se svým společníkem dva stoly od něho, vyprskla smíchy. V pyramidě světla, vlnící se rozlehlým prostorem restaurace, přibylo několik kapek okrově bílé omáčky. Číšník s dívčí tváří se zlehka uklonil.

5

Jsou okamžiky, kdy se jí tento pohled líbí. Často se jedná o chvíle, v nichž zvolna přichází únava, která se tak dráždivě objímá s tichem. To pak Mari-Luz vydrží stát u okna ve své kanceláři dlouhé minuty a odhaduje, kde se ukrývá pod těžkým polštářem smogu ta která část Paříže, jíž vévodí nějaká stavba. Eiffelova věž, ta je vidět pokaždé, vynořuje se ze šedivého příkrovu s takovou samozřejmostí, jako by jí nic jiného nezbývalo. Také kopule Sacré-Coeur bývá vidět, připomínající bílou plastikovou bójku v pomalém šedivém tratolišti; ale to už Mari-Luz musí přitisknout pravou tvář ke sklu a hledat Sacré-Coeur pravým okem v levém horním rohu okna. Někdy se zalesknou ledové krystaly zrcadel Centre Pompidou. Barvou hlíny se připomene Panthéon.

Začíná pršet. Když se v Paříži spustí déšť, stojí Mari-Luz u okna, ať doma, nebo v kanceláři, jako by ji Všudypřítomné oko vyjmulo z času. Jak se chodníky zbarví těžkým tmavým leskem vlhkosti, jež zakryje prach! Auta řinoucí se ulicemi rázem vypadají, jako by v nich nikdo neseděl. Hebká vlhkost…

Zazvonil telefon, kancelářská tma vsákla vlhkou Paříž a ta zmizela.

Otočila se zády k oknu a nechala telefon ještě dvakrát zazvonit, jako by doufala, že ten ostrý, cizí zvuk ustane. Potom udělala čtyři rychlé kroky, stiskla rozsvícené tlačítko a zdvihla sluchátko.

„Kancelář pana Sommeliera, prosím.“

„To jsem já, Mari-Luz. Sháněl jsem vás před chvílí. Byla jste na obědě?“

„Ano, pane Sommeliere,“ zalhala, aniž vlastně věděla proč. Vždyť na tom, že se chvíli zdržela na toaletě a pak u Catherine, není přece nic špatného.

„Dobře… Catherine už je pryč?“

„Ne, pane Sommeliere, poletí až ve čtvrt na pět.“

„Mhm… Poslyšte, Mari-Luz, zavolejte Philippovi, ať se nachystá, poletím domů. Chtěl bych vyrazit tak za hodinu. A taky zatelefonujte ke mně domů a vyřiďte Danemu, ať mě za půldruhé hodiny čeká v Dieppe.“

„Dobře, pane Sommeliere,“ řekla Mari-Luz, rozmýšlejíc si, zda se s tím má nyní připomenout, zda má teď poděkovat. (Navíc se jí tón Sommelierova hlasu smísil se vzdálenou ozvěnou rozhovoru s Catherine: „A to ti nepřijde divný, že ti leze dokonce do kabelky?“) Nakonec se vysoukala z jejích úst ta slova bez jakéhokoli Mari-Luzina přičinění:

„Pane Sommeliere, ten Bonnard nevolal. Nevím –“

„Ani nebude, Mari-Luz. To už je vyřízeno.“

„Ještě… ještě něco.“ Mari-Luz se zlehka dotýká černé krabičky s tmavě zeleným nápisem. „Chci vám poděkovat za ten parfém,“ řekla. „To je od vás milé…“

„Ach ano… Nemáte zač. Vždyť dnes je to na den přesně, co u mě pracujete dva roky,“ ozvalo se ve sluchátku. „A to si přece nějakou drobnost zasloužíte.“ V Sommelierově hlase byl znát nepatrný úsměv, který Mari-Luz tak dobře zná. To lehké prohnutí tenkých rtů, kdy pravý koutek jeho úst je o poznání níž než levý. Pokaždé se jí zdá, že v tom úsměvu ožívá malounké pohrdání.

„Ale tohle není drobnost, pane Sommeliere,“ řekla Mari-Luz. „Je to Channelův poslední model a je velice drahý… Já, no… děkuju vám, děkuju, to je… krásný dárek –“

„Hlavně když se vám líbí,“ ozvalo se ve sluchátku. „Chápejte ten parfém jako vyjádření mé spokojenosti s vaší prací, Mari-Luz, ano?“

Byla by s to přísahat, že Sommelierův úsměv, v němž vždy čítá pohrdlivost, ze rtů při těchto slovech náhle zmizel.

„A nezapomeňte vyřídit ty telefonáty, Mari-Luz. Přeji vám pěkný víkend.“

„Já vám taky, pane Sommeliere.“

Sluchátko pokládá velmi pomalu a její štíhlý ukazováček se blíží k rozsvícenému tlačítku s váhavostí, v níž se ozývá právě ukončený telefonát. Věděla, že to je nesmysl, jakmile se o tom Sommelier zmínil. A jako by se snažila najít vysvětlení v úsměvu tichého pohrdání, který před chvílí cítila ve sluchátku.

Klidnými kroky přechází k oknu, k výhledu, který byl před několika okamžiky přerušen zvoněním telefonu, a bezděky zapíná rádio. Aniž si to uvědomuje, její rty kopírují Sommelierův úsměv: Prý dárek ke druhému výročí uzavření pracovní smlouvy, myslí si Mari-Luz. Vždyť dva roky to budou teprve za tři měsíce. Přece si nemůže myslet, že si něčeho takového nevšimnu, že si nepamatuju, jak dlouho u něho jsem.

Po rozjívené hudbě, která však Mari-Luz tolik neobtěžovala (sotva ji vnímala, spíš to pro ni byla kulisa, kolébající vlhkost Paříže), se z rádia ozývá rozjívený moderátorův hlas:

„A tenhle znáte, milí posluchači? Přijde pan Noiret – pan Noiret je černoch, milí posluchači –, přijde teda pan Noiret ke svýmu doktorovi celej vyděšenej, že jde kvůli těm špatným krevním testům, a povídá: ‚Pane doktore, co se děje?‘ – ‚Ále… no… ty vaše krevní testy, pane Noiret.‘“

Mari-Luz kouká na rádio, ale nakonec ho nechává hrát. Jako by tím chtěla vyjádřit sama pro sebe, že je škoda každého kroku, který by musela učinit, aby ho mohla vypnout.

„‚No co je s něma, doktore?‘ povídá pan Noiret vyděšeně a ohrazuje se: ‚A vy mi klidně necháte vzkaz na záznamníku, abych se u vás zastavil co nejdřív, že ty testy na HIV nevypadají nejlíp… Jste normální, doktore? Co kdyby si to přehrála moje žena?‘ V hlase černého pana Noireta se lesknou slzy, milí posluchači,“ směje se moderátor a pokračuje plačtivým hlasem: „‚Tak co je s těmi testy, ksakru?‘ – ‚Nerozčilujte se a odložte si, pane Noiret,‘ povídá ten doktor. ‚Úplně si odložte, svlékněte se donaha, pane Noiret!‘ Ten černoch se teda svlíkne donaha, i když je mu to trochu divný, a doktor povídá: ‚No a teď běžte támhle do rohu a dřepněte si.‘ Černoch si dřepne. ‚A teď, prosím vás, do toho druhého rohu a předkloňte se, ano?‘ Černoch jde a předkloní se. ‚No a teď támhle vpravo a udělejte most, pane Noiret. Umíte most?‘ Černoch si utírá slzy a dělá most. ‚No a teď támhle –‘ – ‚Poslyšte, doktore, co to má ksakru znamenat?‘ ptá se černoch plačtivým hlasem. – ‚Ále,‘ povídá ten doktor, ‚mají mi přivézt ebenový nábytek, no tak jsem se chtěl podívat, jak to bude vypadat! A pokud jde o ty vaše krevní testy,‘ pokračuje doktor, ‚tak to je… APRÍÍÍL, APRÍÍÍL…‘“ Moderátor se směje a stále opakuje to svoje APRÍÍÍL a z rádia se ozývá hudba, která kolébá vlhkou, deštivou Paříž. Po několika okamžicích se však moderátor znovu ozývá do hudby: „A to je, milí posluchači, taky připomenutí pro ty z vás, co jste dnes ještě na nikoho nepřišpendlili aprílovou rybu. No, máme půl třetí, takže na to máte takových devět a půl hodiny.“

Mari-Luz vypnula rádio. Ale když se vracela zpět k oknu, náhle se otočila a vytřeštěně zírá na černou krabičku se zeleným nápisem Poslední mramor. „Apríl…“ mumlá.

Pak pohlédla na rádio, které právě vypnula. V očích má směs údivu a po těle jemný třas téhož chvění, které ucítila prve. To když stála před Catherine jen v bílé krajkové podprsence, jíž drobná ramínka dodávají na vyzývavé křehkosti.

6

Rik van der Eyes zaparkoval nedaleko Rooseveltovy ulice, chvíli čekal, zda se telefon nerozezvoní, ale potom vystoupil a přešel přes ulici ke stánku s novinami. Zdálo se mu, že tu ženu, která stoji u výkladu pár kroků od něho, už někde viděl. To se mu stávalo často, hlavně v takových dnech, jako je tento, kdy déšť je po chvíli střídán slunečním svitem; přehrabuje se v časopisech, otáčí se, pak zvedá obličej k nebi, jako když děti hledají duhu, vykoukne-li po dešti slunce. Vraceje se k autu s krabičkou cigaret (koupil si ji zbytečně, jedna leží v přihrádce palubní desky, druhá na ní) a s filmovým časopisem, ještě se po ženě ohlédl; vůbec ten pohled neregistrovala, prsty levé ruky si prohrábla vlasy nad levým ramenem – sotva se zvedly, tak byly těžké.

Z obálky časopisu se na Eyese usmívala tvář Jean-Pierra Sommeliera. Pod tenkými rty stálo: Král komedie financuje Zahradu oka, nový film režiséra Françoise Bonnarda. Dívaje se prázdným pohledem na rozesmátý obličej, myslí na svou tichou jarní hru: Kdykoli se mu zdá, že nějakou ženu, kterou náhodou potká, už někde viděl, ostře si uvědomuje, že to je nesmysl, že ji vidí poprvé; a stává se tak na několik příštích slunečních minut (děje se to výlučně za slunečného počasí) rozhodčím stínového šermu. Na jedné straně stojí sen – touha ji oslovit, na druhé straně příkrá nuda racionálního uvažování. Pokaždé vítězí nehybnost, akumulátor pohledů.

S tváří Jean-Pierra Sommeliera na klíně, pod níž svítí sousloví „Zahrada oka“, si Eyes všímá jejích širokých boků, štíhlých lýtek, ostrých achilovek. Mysli na její chodidla, jak se zlehka dotýkají dřevěné lakované podlahy, na prsa, jež se nepatrně přelévají přes krajkový lem podprsenky. Vidí žlábek mezi ňadry, ve kterém se perlivě leskne pot –

Když telefon konečně zazvonil, zdvihl jej okamžitě, jako by se bál, že obraz, nebo spíš odraz obrazu, zmizí. Rozplyne se v opatrném slunci, ozve-li se další zazvonění. Ještě však stihl zahlédnout to gesto, které neznámá žena učinila, prohrabujíc si vlasy. Bylo vlastně stejné jako před chvílí, a přece úplně jiné. Bylo to gesto zrozené z onoho nedbalého gesta, jež učinila před pár okamžiky, kdy se její temně hnědé vlasy tak ztěžka zvedaly, kdy se nerozlétly! Bylo to gesto, v němž se zachvěla krása, zmnožena stovkami zrcadel. Těmi zrcadly jsou lidé, kteří ji míjejí, jdouce po chodníku, na kterém postává, i ti v pomalu se šinoucích autech, nebo ti spěchající po chodníku na druhé straně ulice… Připomínají oranžové ryby v kalném, neprůhledném proudu. Bylo to gesto stylizované, divadelní.

„Ano?“ řekl Rik van der Eyes, drže sluchátko s nebývalou lehkostí a dívaje se do Sommelierova obličeje na svém klíně, jako by chtěl gesto té ženy promítnout v jeho tváři. Nebo na jeho tvář – jako na plátno.

„No to jsem já, Riku,“ ozvalo se ve sluchátku.

„Slyším vás skvěle, pane Sommeliere!“ Rik van der Eyes při těch slovech pozorně sledoval tvář Jean-Pierra Sommeliera na obálce časopisu.

„Ano, já vás taky, Riku.“

Hlas se na dvě tři vteřiny odmlčel a ozval se znovu se zřetelnou váhavostí, zakrývanou úsměvem, který bylo možno ve sluchátku tušit.

„Poslyšte, domluvil jsem si na zítra schůzku s Françoisem Bonnardem u mne doma. Chtěl bych, abyste byl u toho, znáte ho lépe než já. Vím, je sobota, a poslední víkendy jsem vás ustavičně zaměstnával. Byl bych ale přesto rád, kdybyste přiletěl s ním –“

„To je v pořádku, pane Sommeliere, budu tam, můžete se spolehnout,“ řekl Rik van der Eyes, vkládaje mezi rty cigaretu a pohrávaje si se zapalovačem. Slunce, jehož ostýchavost musela před několika minutami ustoupit dešti, znovu pokládá dlaždice stínů. Na zdech okolních domů staví komíny světla, vlhké střechy aut se lesknou.

„Dobře, Riku, jsem vám vděčný,“ ozvalo se ve sluchátku. A jako by právě Sommelierův hlas pomohl slunci vystavět pyramidu světla i ve van der Eyesově béžovém volvu. Její vrchol má v klíně, kde leží časopis se Sommelierovou rozesmátou tváří na obálce. Jedna její stěna přetíná zapalovač v jeho ruce.

„V kolik je ta schůzka?“ vyfoukl Eyes cigaretový dým do sluchátka.

„Nejlépe bude, když poletíte z ateliérů spolu s Bonnardem. Dorazí tam v deset hodin. Philippe vás tam oba bude čekat, buďte prosím přesný.“

„Tedy v deset, pane Sommeliere.“

„Ve tři čtvrtě na jedenáct byste měli být u mě. Budu vás čekat, Riku.“

Když Rik van der Eyes odložil telefon a nastartoval, ještě se po té ženě ohlédl. Pořád stála na témže místě, jen změnila pozici: měla zkřížené nohy, na levém lýtku se jí rýsoval nepříliš ostrý sval. Věděl, že hra skončila. Nehybnost, akumulátor pohledů, je tatam. Pomalu se rozjel, a teprve když odbočil zpět na Rooseveltovu ulici, všiml si, že tvář Jean-Pierra Sommeliera na obálce časopisu se na něj stále směje z jeho klína.

7

Když vjel Dane do města, začalo mrholit; a jak se blížil k soukromému letišti, déšť stále sílil. Zpomalil na slabých šedesát a lahvově zelený rolls-royce upustil oslnivou velkolepost jako dítě pouťový balónek a šinul si to ulicemi Dieppe s důstojností hluchého starce. Musí projet celým městem. I když bylo pár minut po půl čtvrté – a podle toho, co říkala Mari-Luz, má být na letišti až ve čtyři –, vytočil číslo kontrolní věže, aby se zeptal, zda se už Philippe ohlásil. Operátorka řekla komisním tónem, že nikoli, a zavěsila.

Ulice přístavního města, lesknoucí se deštěm, jako by zatajovaly pestrou čilost za výklady obchodů. Také jako by chtěly ukrýt klidný hovor kaváren s kolečky cigaretového kouře u rtů mužských i ženských.

Tentokrát Dane v přístavu uviděl jen jednu loď úctyhodné velikosti; na tmavě modrém podkladu svítilo bíle její jméno – Louvre. Desítky menších lodí se leskly deštěm pod nábřežím, po kterém jel; a jen tu a tam nějaká postava ve žluté, červené nebo oranžové pláštěnce na palubě některé z nich přiměla Daneho k úsměvu. Jako by barvy z názvu ohromné lodi (nejspíš to byl tanker) zbyly ve vytrvalém dešti jen pro ty pláštěnky.

Když dorazil na letiště, zastavil u hangáru po pravé straně. Na jeho dveřích viselo písmeno F, jako by ho měl každou chvíli někdo sundat a schovat před deštěm. Ještě než vystoupil, vytáhl z pořadače na kompaktní disky všechny, které byly jeho, a nedbale je pohodil do skříňky v palubní desce z ebenového dřeva. (Úchytky na všech zásuvkách a skříňkách v Sommelierově rolls-roycu jsou ze slonoviny.) Ze zásuvky ve dveřích na straně spolujezdce vytáhl šest jiných kompaktních disků a podíval se, co na nich je. Dva z nich vrátil zpátky a vytáhl tři jiné. Nyní byl spokojen. Na čtyřech je Frank Sinatra a na tom pátém Gershwinova Rapsodie v modrém, dirigovaná Bernsteinem. Na dvou zbývajících jsou Mahlerova První a Pátá symfonie, dirigované Aškenazym, a Bachovy koncerty E dur pro housle a BWV 1042 a D moll pro dvoje housle a BWV 1043. Pomalu seřadil disky do pořadače a ještě jednou přelétl očima jednotlivé tituly. Usmál se a vystoupil z auta, roztahuje deštník.

Vrtulník vypadal jako tropický pavouk, spouštějící se dolů po tlustých vláknech vody. Když přistál, Philippe vypnul motory a Dane si pospíšil těch několik metrů se širokým černým deštníkem. Podobal se těm, které známe z automobilových závodů, rozkvetlé reklamami. Dvířka vrtulníku se otevřela, teprve když se Dane koleny takřka dotýkal jeho vlhkého trupu. Na pozdrav Sommelier odpověděl pouze úsměvem.

Z letiště vyjeli beze slova. Teprve když se blížili k nábřeží, Jean-Pierre Sommelier promluvil:

„Rapsodie v modrém, Dane!“

Jakmile se ozvaly první takty, řidič hudbu zesílil tak, že kdyby někdo chtěl něco říci, takřka by musel křičet. Sommelier jen několikrát pokývl hlavou. Rolls-royce zvolna mířil k západnímu okraji města a jeho tichá důstojnost, kterou trpěl při pomalé jízdě, vykvetla do tanečního úsměvu Gershwinova saxofonu. Také mohla připomenout vzpřímenou chůzi učitelky klavíru, která miluje Chopina jako všechny učitelky klavíru a nosí okolo krku umělou kožešinu veverky.

Tady všude se ještě před pár lety procházeli všichni tři. („Ach, to snad bylo včera,“ povzdechl si Sommelier.) Joan kouřila jednu cigaretu za druhou, zapalujíc si platinovým zapalovačem, který jí přivezl z Aljašky (Rapsodie v modrém protéká Sommelierem jako Yukon). Kouřila s nevýslovnou chutí a s ostrým gestem v pravé paži, které on tolik miloval (ozývají se Gershwinovy smyčce, tak jemně tklivé). A Charlotta pobíhala mezi nimi. (Nyní zní příčná flétna poněkud skotačivě, jak to jen flétna umí, takřka hopsá: hop hop.) Ustavičně se smála (její bílé zoubky svítily jako plachty lodí), předbíhala je o několik metrů a pak na ně dělala všelijaké posunky a gesta. (Jednou ze zaťaté pěstičky vytrčila prostředníček ostře nahoru a zděšená Joan se jí ptala, odkud to zná – teď zní Gershwinova nemilosrdná basa.) Chytala je za ruce a hned se jich zase pouštěla, a její šťastná dovádivost přitahovala objektivy fotoaparátů turistů z Asie i ze střední Evropy. A pak jednou… před tím bistrem (Jean-Pierre Sommelier tiskne nos na sklo), ano, ano, ach, už tam budeme (tato pasáž Rapsodie v modrém se dramaticky zachvívá) … Á, tady je to (zní vítězné forte žesťů)! Sommelier zasněně zírá na vývěsní štít se jménem hospůdky. Stojí tam Avril, Apríl! Ano, před tímto bistrem, a bylo to v létě, nebo pozdě na jaře, tehdy řekla, že chce, aby jí koupili hrocha. Jak se jí to snažili vymluvit! Zprvu tenhle požadavek brali jako dětský rozmar. Ale Charlotta jim to začala zdůvodňovat a mluvila jako dospělá, i když jí sotva bylo osm let. O hroších toho věděla tolik, že se na sebe s Joan jen překvapeně dívali (Rapsodie v modrém zní v této pasáži lehce rozkolísaně). Ale potom, jakmile zjistili, že jí to těžko rozmluví, zírali jeden na druhého zděšeně, bojíce se těch jejích strašlivých záchvatů vzteku. Před těmi hysterickými záchvaty je rodinný lékař varoval, ještě když byla batole. Podle jeho slov se mohly začít zhoršovat a objevovat se častěji (Gershwinova hudba už peláší takřka jazzovým krokem). Rozvzteklila se a omdlela. Museli volat doktora. Ten přijel velmi rychle, ale důrazně nařizoval, aby Charlottu nechali hospitalizovat v nemocnici, že tohle domácí léčba nezmůže. A tak zavolali sanitku. A bylo to zrovínka před tímhle bistrem se zvláštním názvem Apríl… Ano, odtud to nebohé dítě odváželi.

Když se takřka po měsíci pobytu na psychiatrii vrátila domů, všechno se změnilo (v Rapsodii v modrém nyní zní nenápadná pasáž, která může vyjadřovat lhostejnost i nudu).

Jean-Pierre Sommelier odlepil nos od okna a prstem přeškrtal zadýchané kolečko. Rolls-royce se zvolna blížil k obřím bílým útesům, které stráží Dieppe na jeho západním okraji. Charlotta vždy natahovala ručku: „Hele, tatínku, jak se lesknou, když se do nich opírá sluníčko! Jako velký bílý lízátka, že?“

Sommelier se naklonil a poklepal Danemu na rameno. Ten bez jediného slova ztlumil přehrávač a Rapsodie v modrém nyní sotva ševelí.

„Trefil jste se, Dane?“ zeptal se.

„Netrefil, pane.“

Všudypřítomné oko, které pozorně sledovalo vzpomínkové snění Jean-Pierra Sommeliera, začalo nyní laškovně pomrkávat.

„A co jste tipoval?“ zeptal se Sommelier znovu, když napřed spokojeně pokývl hlavou nad řidičovou odpovědí.

„Sinatru, pane.“

„To je slušné,“ usmál se Sommelier, „opravdu jste byl blízko. Rapsodii v modrém jsem zvolil jen kvůli tomu dešti,“ řekl, a dodal rázem ztichlým hlasem: „Je to zvláštní…“

Dane jen mrkl do zpětného zrcátka.

„Je to zvláštní, jak snadno se člověk může plést,“ pokračoval Sommelier. „I kdybyste se trefil a já bych opravdu chtěl, abyste pustil Franka Sinatru, a ne Rapsodii v modrém, vlastně by to vůbec nemuselo znamenat, že jste tentokrát vyhrál.“

„Jistě, pane.“

„Byl by to jiný Sinatra pro vás a jiný pro mě. Chápete?“

„Hm.“

„To mi připomíná můj dnešní oběd,“ řekl Sommelier. „Byl jsem dnes na pracovním obědě v jedné z nejlepších pařížských restaurací. A tam pracuje takový mladý číšník, je velmi pěkný, až nemužsky pěkný. Má takovou hladkou dívčí tvář a vybrané chování, kterému ho jistě nemuseli učit. Chci říct, že se jako číšník už narodil.“

Dane zesílil přehrávač a Rapsodie v modrém začala v lahvově zeleném rolls-roycu opět těžknout.

Jean-Pierre Sommelier spokojeně pokývl hlavou a pokračoval: „Když se na něho díváte nebo s ním mluvíte, říkáte si, že ta chladná profesionální slušnost je v něm od narození, že ji nelze naučit. A tak mu předpovídáte celoživotní kariéru číšníka, celoživotní spojení podrážek jeho bot s tlustými koberci. Rozumíte mi?“

„Hm.“

„No a pak jednoho dne přijdete na oběd a marně ho hledáte očima. Říkáte si, že třeba má jinou směnu, nebo šel pracovat do jiné restaurace. Ale nakonec vám to nedá a zeptáte se: ‚Ten mladý číšník… s takovou křehkou dívčí tváří… ten dnes neobsluhuje?‘ – ‚Á, vy myslíte Paula?‘ – ‚Ano, toho… Paula,‘ povídáte na to. – ‚Tak ten už tu nepracuje,‘ dovídáte se. ‚Má malý lyžařský servis nedaleko odtud. Ostří hrany, montuje vázání a tak.‘ Rozumíte mi, Dane?“

„Abych se přiznal –“

„Chápejte: Vy pro mě chystáte kompaktní disky jako pokaždé, když mne vezete. Schováte své a vytáhnete moje, takové, o nichž si myslíte, že si je budu chtít hrát. A poněvadž mě už trochu znáte, ten širší výběr se vám většinou povede. Totéž vlastně dělám já s tímto Paulem: Čas od času v té restauraci obědvám nebo večeřím, znám to tam, znám majitele, personál. A u tohoto Paula jsem zkrátka přesvědčen, že vždy byl, teď je a napořád bude číšníkem. Ale jednoho dne mohu přijít a on namísto toho, aby mě úslužně obsloužil, bude právě v té chvíli montovat vázání nebo ostřit hrany lyží ve svém malém lyžařském servisu. Na sobě bude mít montérky s pyramidou Matterhornu na náprsence a po tlustém koberci luxusní restaurace ani nevzdychne. A když se to náhodou nestane a Paul zůstane číšníkem, nemusí jím být z těch důvodů, které vám zde přibližuji, nýbrž z úplně jiných… Totéž platí pro váš výběr hudby: I kdybyste se před chvílí v duchu trefil, kdybyste předpokládal, že si nechám pustit Rapsodii v modrém, to ještě nemusí znamenat, že mi pustíte tutéž Rapsodii v modrém, kterou já budu poslouchat. Rozumíte?“

Všudypřítomné oko vyjeveně zamrkalo nad pronikavostí této úvahy a její svěžest uvolnila velikou slzu, kterou se oko zalilo.

„Ano, pane. Tomu nelze nerozumět,“ řekl Dane.

Mdlá světla přístavního města, zalitá deštěm, zmizela. Osamělý pohyb tmavých postav, pospíchajících jakoby omylem po ulicích pod rozevřenými deštníky, i aut s rozžatými světly je nahrazen rytmickými úklonami stěračů. Déšť je prudký. Dane mnoho nevidí, ačkoli stěrače jsou zapnuty na nejvyšší rychlost. Silnice se tu nepatrně vlní. Vlhké šero za okny.

Tu a tam projedou malou rybářskou vesničkou. Jean-Pierre Sommelier zahlédne rozvlněné nitky skromných políček, mokré peřiny zimou ožebračených pastvin.

Dane myslel na poslední dárek, který od Sommeliera dostal. Musel by dlouho počítat, aby přesně zjistil, kolik takových dárků od něho už má. Každou chvíli něco: Světlou čepici s umělohmotným štítkem a nápisem Lublaň. Černé boty z měkké kůže se stříbrnou mincí na patě, na níž je vyrytý brouček podobný chroustu. Jedenáct malých modelů rolls-royce v různých barvách. Od lahvově zelené přes stříbrnou metalízu po bleděmodrou s jakýmisi bílými oválnými bublinami na střeše. (Drobounká palubní deska tohoto modelu nejenže je propracovaná do všech detailů, ale i když má rozměry malíčku dítěte, je zhotovena z australského korku.) Jean-Pierre Sommelier mu poklepal na rameno a Rapsodie v modrém znovu zní vnitřkem vozu se stejnou hlasitostí, jako když vyjížděli z letiště. Aby se necítil v této chvíli tak sám, uvítal by Dane tlapy stromů podél silnice. Avšak k lesknoucímu se asfaltu se řítí jen vlny pastvin jako tuny sněhu lavinovým svahem. (Gershwinovy žestě v těchto pasážích Rapsodie v modrém skotačí v disharmonickém jezírku.)

Ten poslední dárek od Sommeliera, sada montážních klíčů, ležel před čtyřmi dny na zeleném řeckém mramoru, kterým je vydlážděna příjezdová cesta k Sommelierově rezidenci. Hned vedle rolls-royce, kterého brzy ráno Dane vytáhl z garáže domnívaje se, že Sommelier poletí až z Dieppe, jak to často dělával. Když však uslyšel vrtulník, šel schovat auto a našel ty klíče; v nazelenalém tónu mramoru ozářeného ranním sluncem se vyjímaly docela půvabně. Pochopitelně nikde žádný vzkaz, jako obvykle.

„Smím se vás na něco zeptat, pane Sommeliere?“ zakřičel Dane, aby přehlušil hudbu. Sommelierův ukazováček se lehkým poklepem dotkl jeho ramene a Rapsodie v modrém znovu pohasíná. „Neletěl jste s Philippem až domů, protože prší?“

Sommelier se usmál: „Přesně tak, Dane.“

„Teda spíš proto, co se děje za deště s příjezdovou cestou k vašemu domu?“

„Respektive proto,“ zasmál se Jean-Pierre Sommelier a zlehka poklepal Danemu na rameno. Lahodný závěr Rapsodie v modrém se plazí po kožených sedadlech.

Několik minut už jeli Zahradou oka. Desítky hektarů pastvin tu tvoří kruh, který je rámován bělmem kamenného podloží. To zde vystupuje na povrch v zázračné symetrii. Dane věděl od Philippa, že když si v této části Normandie nechal Sommelier před lety postavit dům, létal zpočátku den co den do Paříže jen proto, aby si mohl prohlédnout tohle místo. Místo, které je tu po staletí známo pod jménem Zahrada oka. Několik měsíců prý tehdy nevyužíval svůj pařížský byt. Raději vstával brzy ráno, zíraje mlčky z výšky několika set metrů na vlnící se obří oko.

Hudba dohrála a na displeji přehrávače se objevil počet jednotlivých částí Rapsodie v modrém. Zbývá jen Gershwinovo ticho, které je dirigováno deštěm ve strohém rytmu stěračů. Silnice se začala vlnit jako upuštěná nit. Asi po dvou kilometrech se ve světle reflektorů, protkaném dešťovými lanky, mihla cedule s nápisem: Le Jardin de L’oeil, terrain privé, Zahrada oka, soukromý pozemek. Po dvou minutách dojeli k tmavé železné bráně. Během těchto dvou minut Jean-Pierre Sommelier upíral zrak kupředu a sotva postřehnutelně se usmíval. Jak se blížili k jeho obezděnému pozemku, bylo možno zahlédnout letmé zákmity nazelenalého světla.

Křídla brány s tepanou mříží byla už několik vteřin otevřená, a Dane se stále nerozjížděl.

„Můžeme,“ řekl Jean-Pierre Sommelier a lahvově zelený rolls-royce se dal opatrně, zvolna do pohybu. „Ale pomalu, Dane,“ dodal. Nad velikými plotnami zeleného mramoru, zvlhlými deštěm, se zachvívalo nazelenalé světlo jako večerní mlha nad vřesovištěm. Mramorové dlaždice se matně leskly jako zadýchaná zrcadla.

„Pane Sommeliere –“

Producent, dívaje se upřeně před sebe, nespokojeně zamručel, ale Dane pokračoval: „… Chci vám poděkovat za ty klíče, je to pěkný dárek. Budou se hodit…“

„Ano, ano,“ vydechl Sommelier, zíraje stále před sebe na mramor, lesknoucí se deštěm.

Když zastavili před domem, Dane si nasadil čepici s nápisem Lublaň (snad aby Sommelierovi udělal radost) a pospíchal otevřít zadní dveře. V chůzi roztahoval deštník. Jakmile Jean-Pierre Sommelier vystoupil, Daneho pohled padl na jeho kravatu. Na letišti v Dieppe si jí nevšiml. Byla černá, středně široká a na ní bylo vyobrazeno červené tágo (jakoby tvořící osu vázanky), šťouchající s falší do bílé koule. Ta faleš byla znázorněna jakýmsi obloukovitým vějířkem v téže červené, jakou návrhář použil na tágo. Dole, v nejširším místě kravaty, čekala na bílou kouli červená, rovněž ve stejné červené, která byla použita na tágo a vějířek.

„Pěkná kravata, pane Sommeliere,“ usmál se Dane.

„To ano, díky. Je od Yvese Saint-Laurenta.“

Podezíravost Všudypřítomného oka je v těchto chvílích přímo úměrná hravosti, která je, zastřena záhadným tónem, přítomná v Sommelierově hlase.