1. Pondělí

I řekl Bůh: „Buď světlo!“

Giovanni se vydržel koukat dlouhé minuty z balkonu. Hned uviděl poštolku, prudce se snášející na lesklou střechu protějšího domu, hned červené auto, vyjíždějící zpod stromu, kde parkovalo, a svlékající stín chvějícího se listí, který ho doposud chránil před pařížským sluncem. A potom, když se zahradník otočil zpátky do pokoje, zahlédl na malé vázičce s bleděmodrými puntíky odlesk světla, který tam předtím nebyl. A jemu to přišlo jako zázrak. A když se po chvilce znovu obrátil, opřel se o balkonové zábradlí, rozehřáté sluncem, a v kalném proudu lidí dole na ulici uviděl žlutou mašli ve tvaru vlaštovčích křídel, sedící ve vlasech nějaké ženy, šťastně se rozesmál. Širokou dlaň si držel pod bradou a prskal do ní perličky smíchu jako hošík: „Chichichi… Chichichi.“

Bylo pondělí a Charlotta měla úplně jiné starosti. Všudypřítomné oko pozorně sledovalo její vážnou tvář. Jako první je na řadě kostel pařížské Sorbonny. Ačkoli doma pečlivě prostudovala všechny dostupné materiály, týkající se sedmi barokních kostelů „jejího otce“, nyní jako by nevěděla, co si počít. A k tomu Giovanni! V Paříži nebyl od té doby, co mu tatínek před mnoha lety nabídl práci, a teď se zalyká kdejakou drobností. Po ulicích sbírá listy stromů, spálené sluncem – má jich plné kapsy. V tatínkově někdejším služebním bytě, od něhož jim maminka dala klíče, aby nemuseli spát v hotelu, se povalují pestrobarevné skvrny reklamních katalogů. Všude je sbírá, bere si je od sousedů, kteří mu je ochotně přenechávají, a nosí jí je ukazovat. Jestliže jí zprvu přišlo užitečné – nejen půvabné –, že Giovanni bude jejím průvodcem na sedmitýdenní pouti tatínkovým časem, po dvou dnech strávených v Paříži začíná pochybovat. Každou chvíli tiskne v dlani lahvičku Posledního mramoru, aby nepropadala malověrnosti. Dotýká se mahagonové pažbičky revolveru, jehož hlaveň se tak leskne, že v ní vidí svůj tmavý zkřivený obraz. Otevírá příruční kufřík z jemné světlé kůže, kde je pečlivě složeno sedm přehozů, bílých jako peří, potištěných podle jejích návrhů. Stále si opakuje: Stvoření světa… A musí to stihnout během sedmi týdnů. Co kostel, to týden. Přičemž sedm dní si určila na přípravu, obhlédnutí chrámu, a osmý den – („Bůh měl dnů jenom sedm i s nedělí, kdy odpočíval!“ říká si často.) – osmý den žádný odpočinek, nýbrž… Dnes je pondělí, přesně za týden v pondělí se naplní první den. Tomuto dnu a kostelu pařížské Sorbonny přisoudila Psycho.

Giovanni se odlepil od balkonového zábradlí a přešel k Charlottě.

„Hele,“ řekl.

Charlotta natáhla dlaň a zahradník na ni položil bílé pírko.

„Přilítlo… shorra,“ usmál se na mladou ženu něžně.

Volnou rukou Charlotta rychle schovala revolver, aby si ho nevšiml.

„Poslyš, Giovanni…“ pokusila se o úsměv, pokládajíc pírko vedle vázičky s bleděmodrými puntíky.

„Pěkný,“ řekl zahradník a ukázal prstem na vázu a na pírko vedle ní. „Pěkně to vypadá… spolu.“

„Podívej se, Giovanni, napadlo mě, že bych do toho kostela šla sama. Ty bys zůstal tady. Co říkáš?“

Zahradník na ni dlouze pohlédl a jeho oblá ramena sebou začala poškubávat známým nervním pohybem, jako by chtěla zažehnout jiskru dlouhého vzlyku, jenž se co nevidět vysouká z pevně sevřených rtů. Jeho tlustá tvář se ukryla v šeru dva dny neholených světlých vousů.

„Giovanni…“ škytl smutně, „chtěl taky vidět… rrozkvést bambus pana Sommelierr. Giovanni…“

Dál Charlotta neposlouchala, ale když sklouzla pohledem na žíhané opěradlo křesla, uvědomila si, že takhle to nepůjde. Otcova kravata s biliárovým motivem, kterou vzala z jeho šatníku a půjčila ji Giovannimu na jejich sedmitýdenní cestu, tam snad byla přehozena jen proto, aby zvrátila její náhlý záměr.

Zahradník si všiml jejího pohledu, vzal kravatu z opěradla, velmi pomalu, jako by se jednalo o nejcennější relikvii, ji přetáhl přes hlavu a povytáhl uzel.

To už rovnou mohla jet do Dolomitů se Susanne, Markem, Angelou a Louisem, když nyní, na poslední chvíli, chce všechno měnit. Myšlenka na prázdniny prožité s přáteli ji rozrušila. Jako by vedle sebe postavila dva světy, ozářené chladným světlem divadelního reflektoru. Tento svůj a tamten jejich. Jeden je tmavší, a ona v této chvíli není s to říci který.

Giovanni si upravil vypouklý límeček bílé košile a uzel kravaty utáhl tak, že takřka nemohl dýchat. Stál před prázdným Charlottiným pohledem a slabě funěl.

„Ne, ne, Giovanni, promiň,“ řekla konečně. „Samozřejmě, že půjdeš se mnou…“ Odmlčela se a dodala: „Sundej to… A ten uzel máš nakřivo.“

Zahradník uposlechl s chvějivým přikývnutím. Třesoucíma se rukama sundal kravatu a opatrně ji přeložil přes žíhané opěradlo, na němž se rozvíjel a zase vadl letmý stín záclony. Chvatně vzal ze stolu bílé peříčko a beze slova odešel na balkon.

„Taxík je tady,“ řekla Charlotta kalným hlasem v pondělí o týden později, podávajíc zahradníkovi sportovní tašku.

Sama vzala kufřík ze světlé kůže, a dotýkajíc se v kabelce chladné hlavně revolveru, vyšla z bytu.

V taxíku nemluvili. Béžové volvo klidně proplouvalo mezi vlhkými střechami aut. Musela se pousmát: stejný model auta má přece Rik van der Eyes.

„Nevadí vám to otevřený okno?“ zeptal se taxikář.

V proudu podvečerního vzduchu byl cítit déšť. Průsvitné kapky se perlily na sklech aut, jež míjeli.

Giovanni na ni pohlédl koutkem bezbarvého oka.

„Ne, klidně to nechte,“ řekla. „Nejmenujete se náhodou Rik?“ zasmála se matně.

„Ne, madam. Jsem Claude.“

„Škoda.“

Tak ještě jednou: v kufříku jsou páčidla a sněhobílý přehoz. Předevčírem ji napadlo, že by tomu mohla říkat pluviál, ale přišlo jí to troufalé. V tašce jsou liturgické předměty, revolver má v kabelce, a také dlouhý nůž, kdyby k tomu opravdu došlo. Za pár minut budou na bulváru Port-Royal, odtud je to kousek.

Giovanni seděl bez hnutí, dívaje se z okna nad střechy domů. Fialově šedé mraky, plné letního deště, visely v tmavnoucí obloze jako špinavé talíře na žonglérově hůlce. Za chvíli bude tma. Zahrádky kaváren podél silnice žhnuly veselým světlem, jako by je chtěly dovést až na místo.

Když odbočovali do Lussakovy ulice, u jednoho z kavárenských stolků se rozprskl ohňostroj smíchu. Blondýna s bronzovými pažemi zakláněla hlavu a její vlasy probodávaly žluté světlo lampičky s tmavým, bohatě zdobeným držákem. U stolku se smáli všichni, s výjimkou muže v potištěném, vínově rudém tričku, jehož barva byla stejná jako barva sedadel a závěsů v kinosálu Jean-Pierra Sommeliera. Tvář vyobrazená na tričku nebyla dobře vidět, připomínala kalnou louži vody. Avšak nápis pod ní byl jasně zřetelný: Zahrada oka.

„Mohl byste, prosím, zastavit?“ řekla Charlotta, „támhle, až za tou kavárnou. Ale ne moc daleko od ní.“

„Co… co je?“ špitl Giovanni.

Charlotta, dívajíc se zadním oknem ve směru smíchu, který čeřil večerní vzduch nad veselou společností a v jehož hladkých jiskrách se klouzavě vznášel namodralý cigaretový dým, jen kývla hlavou.

„Není to… ten… rrežisérr…?“ mumlal Giovanni, žmoulaje mezi palcem a ukazováčkem kravatu s biliárovým motivem.

„Bonnard,“ dopověděla za něho.

„Jo, má ten nárramek!“ zaráčkoval spokojeně.

„Náramek?“

Taxikář si zapálil cigaretu.

„No, pěkná nárramek z lístků coelogyne crristata. Stříbrrnej.“

„To nevím, ale nosí reklamní tričko se svým portrétem. Trochu divný.“

François Bonnard, jako by se chtěl nadechnout nafialovělého přítmí, v němž by nebyl smích blondýny a ostatních přátel, se odvrátil od společnosti a portrét na jeho hrudi zalila světla projíždějícího auta. Kdepak, tmavý obrázek na režisérových prsou, to pochopitelně nebyla jeho vlastní podobizna.

Oko, jež na tričku – jakých Ateliéry Sommelier před více než čtyřmi lety prodaly tisíce při reklamní kampani Zahrady oka – přivíral sám Bonnard, mhouřila na tomto režisérově svršku poměrně věrná podobizna Jean-Pierra Sommeliera.

Giovanni začal něco koktat.

„Jeďte, prosím vás,“ řekla Charlotta vyděšeně.

Taxikář vyhodil nedopalek z okna a béžové volvo se s hlubokým zhoupnutím rozjelo.

Světlo, jehož mdlý opar se přelévá nad milionovou Paříži, tu vykous­la hustá tma kostela. Giovanni se otočil za hřejivými koncovými světly odjíždějícího taxíku.

Těžká hnědá vrata nechtěla povolit. Charlottiny paže, bílé jako z cukru, se jako světlice míhaly v cukavých pohybech, svírajíce ocelovou tyč páčidla.

„Počkej, Charrlottka. Giovanni to udělá…“

Skřípavé, chrčivé zvuky drceného dřeva, jež kolem sebe páčidlo plivalo se snítkami nažloutlých třísek, jako by se plazily po studené barokní fasádě kaple.

„Už to je.“

Vrata se nehlučně otevřela. Ozval se jen povzbudivý svistot, jak se zhoupla v pantech. Jako když vítr zlehka provívá ženskými vlasy. Giovanni, vláčeje na rameni sportovní tašku, se nachýlil ve spěchu k Charlottině nahé šíji a o bambulovitý nos se mu otřel chomáček vůně Posledního mramoru.

Jakmile vkročili do chladného prostoru, Všudypřítomné oko jako by je postrkovalo před sebou: mohutného tlustého muže v tmavém obleku, černých plesových polobotkách a v bílé košili s barevnou jizvičkou kravaty s biliárovým motivem; a sotva dvacetiletou krásnou ženu s rusými vlasy, vzdorovitě šimrajícími útlý límeček saka tmavě modrého kostýmu, a s hedvábnýma nohama v sytě modrých lodičkách na jehlovém podpatku.

A dál si to Charlotta neumí vysvětlit.

V uších se jí potichounku rozezněla Rapsodie v modrém, a ona ji vnímá úplně stejně, jako když tuto Gershwinovu skladbu slyšela naposledy při otcově pohřbu. Náhle má pocit, že se musí každou chvíli probudit na Zahradě oka, ve své bílé posteli, sladce rozehřáté oroseným ranním sluncem. A Hroch k ní přiběhne a dotkne se dlouhými vousy rozespalé tváře. Avšak její a Giovanniho kroky se rozléhají kostelem a sen ne a ne skončit. Halasné zvonění jejich kroků nelze nazvat ničím jiným než tichem – tichem tvrdých mužských podpatků a dámských jehliček.

Aniž si vyměnili jediné slovo, anebo třeba jen letmý pohled, Giovanni mířil k oltáři, Charlotta ke dveřím do sakristie.

„Charlottka!“ zasyčel zahradník, sundávaje z ramene sportovní tašku.

„Sssss!“ odpovědělo mu pouze nedůtklivé zasyčení tmavě modré siluety, z níž se linul bělavý kužel ruční svítilny.

„Svět… lo. Tam!“ Giovanni se díval směrem, kde se podle něj mihl kmitavý záblesk.

Charlotta se prudce otočila. Z vitrážového okna se pomalu spouštěl načervenalý paprsek, který se téměř dotýkal jejích kotníků. Žádné jiné světlo neviděla; zakroutila hlavou.

Sevřela páčidlo přistupujíc ke dveřím a mechanicky, letmým stiskem, vzala za kliku. Dveře se otevřely… s legračním vypísknutím, připomínajícím fistuli dívčího smíchu. Vstoupila dovnitř jako po bílém provaze, táhnoucím se z její svítilny. Bůhvíproč očekávala, že liturgické předměty, jejichž bambusové kopie má Giovanni v tašce, uvidí seřazeny hned ode dveří, že na ni budou čekat. Aniž věděla proč, zavřela za sebou, a když uslyšela, jakoby z velké dálky, ostrý zurčivý zvuk rozepínaného zipu sportovní tašky, bezděky se usmála.

V první místnosti je nenašla, a prohlédla ji s klidem a velmi pečlivě – s několikerým tichým klapnutím zavíraných dvířek. Příruční kufřík nechala ležet na stole, a berouc za chladnou kliku spojovacích dveří, ústících do druhé místnosti, vklouzla pravou rukou do kabelky. (Pod nehty ucítila mahagonovou pažbičku revolveru, avšak prsty samy pokračovaly v teplém nepořádku dámské kabelky dál, až obemkly hladkou dřevěnou rukojeť štíhlého nože.)

Otevřela dveře a zalilo ji jasné, syté světlo. Jako by noc v mžiku porodila den. Světlo, jež jí vnukalo s neoblomnou jistotou tentýž pocit, který se v ní dravě rozlil před chvíli: Každým okamžikem se musí probudit, posadí se na posteli a pak se dotkne bříšky prstů chladivého okenního skla, pomalounku a cudně zahřívaného ranním sluncem.

S tichou rychlostí vytáhla nůž z kabelky (ozvalo se směšné cinknutí čepele o pouzdro rtěnky a o malé zrcátko ve tvaru sedícího zajíce) a bodla toho muže několikrát do prsou. Byl starší, s popelavou pletí, bílými vlasy a obloučky povislé kůže pod udivenýma očima – snad kostelník. Slyšel zastřené hlasy, šramot a uchopil první věc, která mu přišla pod ruku – křížový šroubovák s bleděmodrou rukojetí –, a čekal. Tak ho zastihly klidně vedené nápřahy paže mladé ženy, jejíž stín, když bodala, se tuze podobal stínu Anto­nyho Perkinse v šatech stařeny z filmu, který přisoudila tomuto kostelu. Zaslechla jen šustivý zvuk, jak se klesající tělo otíralo o zeď, a žuchnutí, jehož ozvěna se musela rozběhnout prostorem kostela.

Žlutě se lesknoucí liturgické předměty byly seřazeny na malém stolku. Úplně stejně, jak si to představovala ve vedlejší místnosti. Žádný nechyběl, znala je zpaměti. Rozvážně je naskládala do pytle z jemného plátna, který měla složený v kabelce do velikosti krabičky od cigaret. Na tělo a nůž, pohozený vedle, ani nepohlédla – jako by tam nebylo anebo se nic neudálo. (Stále to vědomí končícího snu a brzkého probuzení.) Teprve když chtěla otevřít dveře, kterými prve vstoupila do sakristie, se napůl otočila: chtěla se vrátit a podívat se, zdali se to vskutku událo. Nakonec však zůstala stát a jen se mírně naklonila dopředu – jako dítě, jež kráčejíc sklepem bázlivě pozoruje tmavá zákoutí, nesouvisející s cílem jeho cesty –, zda třeba nezahlédne aspoň nohy toho muže… Odtamtud nemohla nic vidět, jen světlo.

Vzala za kliku a otevřela. Jemné, kvílivé vrznutí dveří, které Charlottě před chvílí, když vstupovala do sakristie, připomnělo fistuli dívčího smíchu, jí však nyní znělo jako bodavé zvuky, doprovázející vraždy v tomto filmu.

Když se Charlottiny tenké podpatky zvonivě dotkly dlaždic chrámové lodi, ozářilo ji světlo Giovanniho svítilny a jeho sladký úsměv. Posvítila si na oltář. Bambusové kopie liturgických předmětů, naskládaných v pytli, který ona drží v ruce, se vyjímaly na světlém oltáři se zvláštní lehkostí. Zatímco Charlotta položila na zem kufřík, aby z něho vytáhla bílý přehoz, Giovanni si znovu posvítil na oltář.

„Pěkný. Móóc pěkný,“ mumlal.

Když chtěla kufřík zacvaknout, studené světlo z její svítilny, kterou si položila vedle, se dotklo jejích rukou. Úporně na ně zírala, hledajíc stopy od krve – důkaz, potvrzení toho, že staršího muže s překvapenýma očima a se šroubovákem v ruce opravdu zapíchla. Avšak její ruce jsou čisté, hebké, s lesknoucími se démantovými nehty. V tomto náhlém zjištění byl příslib klidu – nestalo se to! Ucítila hřejivou vlnu úlevy, v níž se zapomněla ptát, co to tedy vlastně bylo – když otevřela spojovací dveře v sakristii. Žádné světlo, žádný muž? A jak je možné, že pod prahem zprvu zavřených dveří neprosvítal proužek světla, které ji pak zalilo? Sen? Avšak pokud byl tamto sen, co je pak tohle…?

Charlotta se napřímila a přes bambusové liturgické předměty, z kterých Giovanni stále nespouštěl oči, položila bílý přehoz. Tak je zde najdou ti, kdo ráno přijdou do chrámu. Bílé plátno pečlivě naaranžovala tak, aby už zdálky byly vidět potisky, pod nimiž se rýsují půvabná tělíčka tatínkových bambusových skvostů.

„Už rrozkvétají,“ řekl Giovanni.

Charlotta přikývla a poodstoupila pár kroků dozadu, aby si svou instalaci prohlédla, míříc na oltář svítilnou.

„To je krrása!“ zaráčkoval Giovanni šeptem. „To je krrása!“

Světlé plátno je celé pokryté širokou, bledě oranžovou spirálou, naznačující vodní vír (ten vír, kterým za igelitovou zástěnou sprchového koutu končí první vražda v tomto filmu). Přes tuhle spirálu je velkým, avšak tenkým písmem vodorovné napsáno Psycho (písmo je barokně zdobné a košaté). Od nápisu vedou šikmo doprava nahoru tři obrovité komiksové bubliny (od nejmenší po největší) a v každé se zrcadlí šedá, nepříliš viditelná plocha štíhlého nože.

„Jdeme,“ řekla Charlotta a světlo, vycházející z její ruky, sklouzlo po bílém přehozu napříč nápisem dolů a políbilo dlažbu kostela.

„Slyšels, Giovanni, to žuchnutí vzadu v sakristii?“ řekla do ostrého tónu zahradníkových kroků, kterými se proplétaly jehličky jejích podpatků.

„Teď?“

„Ne, jak jsem tam byla pro tohle.“ Pytel s liturgickými předměty kostela pařížské Sorbonny se v její ruce rozhoupal a ozvalo se několikeré tlumené cinknutí.

„Giovanni nic neslyšel,“ řekl a dodal pro sebe: „Už… kvetou.“

Charlotta má v hlavě bílou tmu.

Byli takřka u vypáčených vrat kostela, když se Giovanni, zhasínaje svoji svítilnu, dotkl posledním chomáčem světla Charlottiny hrudi, a ona sklouzla pohledem za světlem. (Všudypřítomné oko jako by je nyní postrkovalo ven z kostela do nočního vzduchu, plného vůní.)

Tmavě modrá barva jejího kostýmu byla na prsou poseta několika cákanci – od krve. Zdály se na látce skoro černé, ale krvavý tón, který jimi prosakoval, nebylo možné nepostřehnout. Giovanniho pohled také na okamžik ulpěl na Charlottině hrudi. Strnulá a prázdná čekala, co řekne. Beze slova, s něžným úsměvem, zhasl svítilnu a otevřel vrata kostela.