Kouzlo

Napůl staženými žaluziemi vtékaly do pokoje první pramínky ranního slunce a orosený chlad, který byl cítit z pootevřeného okna, se mísil s vůní spánku. Charlotta ležela už notnou chvíli s očima otevřenýma, jimiž snad podpírala bílý strop, avšak stále jako by spala. Ležela bez hnutí.

„To je krrása! Paní Joan, to je krrása!“ ozvalo se před domem za doprovodu spěchajících kroků a pak bouchly dveře.

Tento výkřik, jenž vpadl do Charlottina pokoje – místnost jí přišla jako houpačka z mléčného skla –, přiměl mladou ženu prudce se posadit. Vytřeštěně zírá na prosluněné okno, potom se nedůvěřivě rozhlíží okolo sebe – její pohled klouže z jedné věci na jinou, nikde se nezastaví: Zrcadlo ve tvaru velikého vejce, bleděmodrá skříň s bílými kličkami, bílý stolek a modré křeslo; a nakonec se přes rameno ohlédne po kytičkovaném polštáři, na němž leží plyšový zajíček s hnědým bříškem – jeho srst už je plstnatá stářím – a s pochroumanou nožičkou. Toho jí snad před patnácti lety koupil otec. Obhlídka by však nebyla úplná, kdyby se podezíravě a nevěřícně nezadívala na své ruce a nohy, a to se rozumí, kdyby se nakonec nepostavila a vytřeštěnýma očima si neprohlédla svůj, a zároveň cizí, odraz v zrcadle. „Cože…? Sen…?“ mumlá si, zatímco noční košile sklouzává od pasu ke kolenům, zakrývajíc půvabný zadeček.

Dlouho jí trvalo, než se oblékla. Po schodech, vedoucích do haly, sestupovala stejně váhavě. Z chodby vedoucí ke schodišti, po kterém se stoupalo k matčinu pokoji, proti ní vyrazil Giovanni. Jeho tělo se v rychlé chůzi rosolovitě třáslo a na tenkých rtech mu hrál úsměv. Z kuchyňských dveří vykoukla černá hlava Terezy. „Kde budete snídat, mademoiselle?“ zeptala se služebná.

„Prosím?“

„No… snídat?“

Giovanni se zastavil a chytil Charlottu za paži.

„Asi… venku. Snídat… Najím se… na terase,“ řekla Charlotta hlasem, jako by nemohla otevřít ústa.

Tereza jen shovívavě přikývla a už se kolem nich mihl lesklý stříbrný podnos.

„Giovanni mluvil s paní Joan,“ naklonil se k Charlottě zahradník důvěrně. „Moc rrád paní Joan, že pojedu s tebou…“

Charlotta, ohlížející se nechápavě za stříbrným podnosem se snídaní, na něj tázavě pohlédla.

„Jenom trrvá paní Joan na tom vrrtulníku. Poletíme s Philippem.“

Charlotta neodpovídala. Stále jenom ten tázavý pohled do zahradníkova měkkého obličeje, v němž radostně těkají vodnaté oči.

„Je ti něco, Charrlottka?“

Pomalu řekla:

„Křičel jsi před půlhodinou venku, Giovanni?“

„Ne, nekřičel Giovanni… Stalo se… něco…? Á, vlastně jo, asi jo. Vzbudil jsem Charrlottka?“

Spíš pro sebe než pro kohokoli jiného Charlotta bázlivě vydechla:

„Nespala jsem…“

„Kytička…“ zatetelil se zahradník. „Giovanni utíkal paní Joan ukázat orrchidej, orrchidej, kterrá –“

„Dobře, dobře. Až potom. Kde je…?“

„Paní Joan bude v kinosálu. Charrlottka má přijít za ní.“

Ještě po několika krocích se zahradník po Charlottě ohlížel a kroutil vyholenou hlavou v ustaraném, přemýšlivém gestu.

Ještě že nezačala s Hrochem. Nebo s tatínkem. Jediné štěstí, že se po nich neptala. A přitom když seděla na posteli, přišlo jí to tak samozřejmé. Přísahala by, že Hroch se objeví, tiše jako vždy, u její postele, otře se ohnutým hřbetem o prostěradlo a zavrní ji skrz dlouhé vousy do tváře. A na terasu přijde tatínek v šedivém obleku a s jednou z těch svých vázanek. Bude snídat vestoje jako pokaždé, prudce listovat novinami a na jeho čele se budou rozbíhat a jako zázrakem opět ztrácet vějířovité paprsky vrásek.

Když vstoupila do kinosálu – už za dveřmi slyšela známé dialogy –, matka seděla v jedné z předních řad sledujíc film. Charlottě se to zdálo podivné. Musela by dlouho pátrat po pěšinkách paměti, než by byla s to říci, kdy ji v kinosálu viděla naposledy, a jestli vůbec. A navíc: jiný film si na dnešní dopoledne snad ani nemohla vybrat. (Vědoucí pohled _Všudypřítomného ok_a říká na škádlivé vlnce smíchu, že vskutku nemohla.)

Matka se otočila, usmála se a úkosem pohlédla směrem ke komodě s nápadně pootevřenými dvířky. Charlotta se zhluboka nadechla a hlasitost výdechu překvapila i ji samotnou. Filmové plátno je zalito barevným světlem známých postav.

„To koukáš, co?“ usmála se matka.

„To tedy ano. Vyspala ses dobře?“

„Já ano, ale podle tvého vzdychání bych řekla, že tys ještě měla zůstat v posteli,“ zadívala se na Charlottu pátravě.

„No to snad ani ne. Nebo spíš – jenom to ne!“ vyhrkla Charlotta.

Potom vrhla přímý, neskrývaný pohled na otevřenou komodu.

„Giovanni mi všechno řekl,“ kývla matka hlavou, ukazujíc dceři, aby se posadila vedle ní.

Charlotta, která se zadívala unavenýma, matnýma očima na dění na plátně, pohlédla na matku:

„Co všechno?“

„No o tom výletě, co chceš podniknout… po těchto městech,“ ukázala na komodu.

„Tys o tom věděla?“ zeptala se Charlotta.

„Myslíš o sedmi tatínkových barokních kostelech v sedmi evropských městech a o jejich bambusových dítkách? Ale jistě.“

Charlotta vstala, protáhla se mezi sedadly, dotýkajíc se koleny vínového čalounění, a přešla ke komodě. Otevřela dvířka úplně a usmála se.

Ale ano, v té chvíli už se smířila – aniž je schopna říci, jestli ráda, nebo nerada – s tím, že žlutý lesk originálních liturgických předmětů zůstal snad pod pochroumanou nožičkou malého plyšového zajíce, s kterým stále spává noc co noc a navzdory tomu, že není už dítě. Jako by pořád věřila, že ji plyšová hračka uhlídá před zlými sny – tak jak jí to řekl otec, když zajíčka před mnoha lety přinesl z pařížského hračkářství.

Bambusové kopie liturgických předmětů sedmi kostelů Jean-Pier­ra Sommeliera – stále nekvetoucí – stojí v komodě seřazeny jako cínoví vojáčci. Vedle nich lahvička s několika kapkami Posledního mramoru, netknutá, tak jak ji dostala od Mari-Luz. Ve spodní přihrádce sedm videokazet s otcovými nejoblíbenějšími filmy od Alfreda Hitchcocka. Kdyby otevřela zásuvky na levé straně, nalezla by kopie architektonických řešení sedmi barokních chrámů.

Něco tu však přece je navíc.

„Tos sem dala ty, mami?“ ohlédla se po matce. „… Dárek?“

„No, proč myslíš, že ta komoda byla tak ‚nenápadně‘ pootevřená?“ zasmála se Joan Sommelierová.

Charlotta položila balíček, převázaný tmavě modrou stužkou, na komodu a pomalu ho začala rozbalovat: když uviděla měděný podstavec, překvapeně se ohlédla po matce.

„Co to je?“

„Včera mi to pro tebe dala Mari-Luz.“

„Bývalá tatínkova sekretářka? A proč?“

„Říkala, že tatínkovi se moc líbilo, prý mu ho chtěla věnovat… No vidíš. Dává ho tobě.“

„Je pěkné,“ řekla Charlotta.

„Je to prý stará rodinná památka.“

„Nevím,“ řekla Charlotta, prohlížejíc si měděného toreadora na špičkách, „jestli pro mě není něčeho takového škoda. Tím spíš, když to má pro Mari-Luz cenu vzpomínek. Co budu dělat s těžítkem?“

Joan Sommelierová pokrčila rameny.

„Až budeš příští týden v Paříži, zajdi jí poděkovat. Třeba ti vysvětlí, proč ho dala právě tobě… hm?“

Charlotta přejíždí bříšky prstů po šesti legračních bublinách, jež měděnému býkovi vyklouzávají z nepříliš zřetelných nozder.

„Stvoření světa,“ mumlá si pro sebe.

„Cože?“

„Ale to nic.“

Jen Všudypřítomné oko slyšelo dobře. A nelze říci, že by na tato dvě Charlottina slůvka nečekalo. Když zavírala dvířka komody, přeběhla ještě Charlotta pohledem po bambusových liturgických předmětech.

Protahujíc se uličkou mezi křesly zpátky k matce s měděným těžítkem v ruce, Charlotta potichu řekla:

„Nevím, mami, jestli budu příští týden v Paříži…“

„Jak to? V Paříži přece ten tvůj výlet začíná. Aspoň pokud jsem dobře pochopila Giovanniho… Potom Antverpy, Valencie, Porto, Řím… To budou krásný prázdniny!“ řekla Joan Sommelierová a dodala opatrně: „A Philippovým vrtulníkem –“

„Ale pořád s vrtulníkem.“

„Bude se ti to líbit, uvidíš.“

Chvíli bylo ticho. Jen Charlotta kroutila zamítavě hlavou a její rusé vlasy tiše šeptaly, otírajíce se o ramena a drobný límeček košile.

„Raději mi vysvětli tohle,“ řekla konečně a kývla směrem k plátnu, kde jsme se už v ději posunuli o pěkný kus dál.

„Copak?“ zavrtěla se matka spokojeně, „nepozdává se ti, že se koukám na film? A na moc dobrý film?“

„Tobě se líbí Bonnardova Zahrada oka?“ zeptala se Charlotta udiveně.

„Tobě ne?“ opáčila matka a obě ženy se rozesmály. „A navíc,“ pokračovala Joan Sommelierová, „dívám se na tenhle film taky z profesních důvodů. Bonnard u nás znovu bude točit. Má se to jmenovat Řetízky. Tadyhle mám scénář,“ zamávala tvrdými deskami. „Jestli si ho chceš přečíst…? Jedná se o několik filmových povídek v jednom tvaru, tolik o díle sám režisér.“

Charlotta desky rozevřela a začala v nich listovat.

„Půjčím si to,“ řekla.

„Ale teď ne,“ usmála se matka tajuplně. „Zajedeme si do Dieppe, zvu tě na oběd.“

Dane stál u auta a usmíval se. Charlottu před chvílí napadlo, že by bylo legrační, kdyby měl čepici s nápisem Lublaň. Ne, nevzal si ji. Škoda, pomyslela si, ale vzápětí si všimla, že má na nohou boty, které mu také daroval její otec. Ty tmavé, na patě s broučkem podobným chroustu.

Střecha lahvově zeleného rolls-royce byla stejně rozpálená jako zelený řecký mramor, kterým je vydlážděno prostranství před Zahradou oka a také příjezdová cesta k ní. Charlotta s bolavým syknutím ucukla rukou, kterou si o rozehřátou kapotu opřela.

Obě ženy se usadily vzadu a rolls-royce se s tichým ševelením rozjel. Zelený mramor začal ubíhat pod světlými pneumatikami. A jeho matný lesk, protkaný paprsky letního slunce, splýval se zářivou zelení zahrady. Když dojeli k železné tepané bráně, obě její křídla už byla otevřená. Jen vzlétnout. Dane mrkl do zpětného zrcátka a přidal plyn. Charlotta se otočila, aby uviděla, jak se brána obezděné Zahrady oka Jean-Pierra Sommeliera pomalu zavírá. „Copak je?“ zeptala se jí matka s úsměvem. Charlotta se usmála také a jen zakroutila hlavou. Asi po dvou minutách se mihla po levé straně cedule se strohým oznámením: Le Jardin de L’oeil, terrain privé – Zahrada oka, soukromý pozemek.

Nyní tedy projíždějí tou první, bůhvíjak starou Zahradou oka, podle které pojmenoval před lety Jean-Pierre Sommelier svou soukromou rezidenci. Pastviny tu tvoři obrovský kruh, rámovaný bělmem vápencového podloží. Charlotta se střídavě dívá na jednu i druhou stranu, jako by čekala, že v křovinách, stromech a v kvetoucí trávě bude něco patrné. Nevidí nic než vlnící se kožešiny pastvin.

„To je divný,“ řekla s úsměvem, „že ze země člověk nic nezahlédne.“

Matka na ni tázavě pohlédla.

„Mluvím o tom,“ pokývla Charlotta hlavou stále se usmívajíc, „že to oko, podle kterého se tenhle kraj jmenuje, takhle není vůbec vidět. Jenom z výšky.“

„No to je snad jasné, Charlottko. Neměla bys vrátit školné?“

„To určitě ne,“ řekla Charlotta.

Několik dalších kilometrů probíhala cesta v naprostém tichu. Obě ženy se mlčky dívaly před sebe na vlnící se provázek světlého asfaltu. Mlčenlivou nehybnost narušoval jenom Dane občasnými pohledy do zpětného zrcátka.

Nakonec promluvila Charlotta.

„Tys to věděla, mami… o Mari-Luz? Že byla tatínkovou milenkou?“

„Jak jsi na to přišla?“ zeptala se matka spíše zvědavě než udiveně.

„No, platili jste za mě školné.“

Obě ženy se rozesmály.

„Napřed jsem to asi vědět nechtěla,“ řekla matka, a pak dodala: „Ale ano, věděla jsem to.“

Charlotta jen pokývla hlavou a rolls-royce se opět začal kolébat v mlčenlivosti. Dane stáhl okénko, jež ho oddělovalo od zadní části vozu, a řekl:

„Nemám pustit nějakou hudbu, madam?“

„Co říkáš, Charlottko?“ usmála se matka.

„Proč ne? A co tam máš, Dane,“ naklonila se Charlotta nad přední sedadlo.

„No, je tady toho spousta, ale…“ Řidič na chvilku zaváhal a trochu nervózně pohlédl do zpětného zrcátka.

„Co ale?“

„Já jen… Zůstala tu nějaká hudba ještě po panu Sommelierovi. Vozím ji s sebou. Občas si něco zahraju. Za ta léta jsem si na ni zvykl.“

„To je skvělej nápad!“ vyhrkla Charlotta. „A co tam máš?“

„Rapsodii v modrém –“

„V žádném případě,“ zakroutila Charlotta rezolutně hlavou.

„Pak nějaké baroko – Bach…“

„Baroko?“ Teď už Charlotta téměř vykřikla. „O baroku nechci ani slyšet!“

„Vždyť jsi to měla tak ráda!“ namítla matka překvapeně.

Charlotta kroutí hlavou.

„A potom je tady Frank Sinatra.“

„To je ono, Dane,“ řekla Charlotta a pohodlně se opřela. „Ani jsem nevěděla, že ho tatínek poslouchal.“

Do Dieppe, jež je vítalo letními turistickými barvami, vjížděli pomalu, zaléváni medovými Sinatrovými tóny. Dane zaparkoval na začátku nábřeží, které Charlotta, a nejen ona, tak důvěrně zná.

„Kam mě to vedeš?“ usmála se Charlotta.

Joan Sommelierová jenom pokývla hlavou a objala dceru kolem ramen.

„Připouštím,“ řekla matka, měkce se usmívajíc, „že příliš originální to není. Ale aspoň dodržujeme tradici.“

Když kráčely pomalu po nábřeží (matčina ruka stále spočívala na jejích ramenou), Charlotta se dívala na moře, rozžaté světlými plachtami zakotvených lodí. Potom se ohlédla přes rameno po útesech, které se ve slunci zalykaly svou bělostí.

„Jak jsem to říkala jako malá, mami? Že ty útesy jsou jako bílý lízátka?“

„Ty si na to vzpomínáš?“

„Nejspíš ano. Anebo mi to připomněl tatínek… Už nevím.“

Obě ženy se zastavily a přes ulici chvíli koukaly na vývěsní štít bistra, kam měly namířeno.

„Víš, že se tam chystají dát biliár?“ řekla matka vesele.

„Ten už tam dávno je,“ řekla Charlotta.

„Jak to myslíš?“ pohlédla na ni matka nechápavě.

„Ale to nic,“ řekla Charlotta s úsměvem. „Jenom tak plácám.“

Svižným krokem a stále v objetí přešly na druhou stranu ulice. Když vcházely dovnitř, na vývěsní štít s nápisem Apríl nad jejich hlavami usedl po letu, plném vzdušných trylků, bělásek. Ani na něj nepohlédly.