Zahrada oka

1

Režisér François Bonnard seděl v hlubokém křesle, potřásal hlavou s vlnitými vlasy a prudce gestikuloval rukama. Na pravém zápěstí se mu kymácel secesní náramek s motivem drobných lístků.

„Ale já přece miluju vizuální filmy, pane Sommeliere,“ říkal, „to znamená, jak jistě chápete, že chci, aby veškerý sdělení, nebo aspoň co nejvíc z něho, bylo řečeno obrazem. No a ten peršan…“

„Promiň, François,“ skočil mu Rik van der Eyes do řeči. „Ale to pan Sommelier ví, já to vím taky. Známe tvoje filmy. A pokud jde o Zahradu oka, pan Sommelier nechce financovat tvůj film jen proto, že se mu líbí název. Tohle naše vybočení z komediálního žánru souvisí hlavně s tím, že pan Sommelier tě považuje za současného nejlepšího francouzského režiséra.“

„No, řekněme, že jste pro mne… Nebo lépe, že vaše filmy pro mne nejlépe reprezentují 90. léta. Jsou to filmy devadesátých let,“ řekl Jean-Pierre Sommelier klidným hlasem, v němž byla znát únava. Ten člověk mu šel na nervy, i ty stylizované rozhovory s ním, které doposud četl, mu šly na nervy. Nechápal jeho maličko teskný, ale za všech okolností dovádivý humor, který však bůhvíproč působí v jeho filmech tak svěže, přirozeně. Navíc předpokládal, že se lépe na schůzku oblékne: Černými leviskami, které visí na billboardech po celé Francii, může oslňovat televizní moderátorky s tvářemi silvestrovských rachejtlí. Černým rolákem jakbysmet. A ta bunda! Jako by vystoupil z letadla v roce 1923. Jenom mu chybí konev s benzinem, stříbřitě lesklá piksla lepidla, barvy na francouzskou trikolóru (je něčím cítit, že by barvičky?), letecká kukla a brýle. V kukle a brýlích by tu klidně mohl sedět, aspoň by leccos bylo jasné na první pohled.

„Vím, že ten film nebude dvakrát levnej,“ pokračuje François Bonnard, zatímco Eyes se Sommelierem si vyměňují letmé pohledy. Režisér si jich všímá s nepatrným úsměvem kdesi uvnitř a to, co chápe jako producentovu hru na důslednost, ho začíná bavit. „Chápu,“ položil důraz na slovo „chápu“, „že se snažíte snížit rozpočet, kde to jen jde. Ale to s tím kobercem je šetření na nepravým místě. Tři sta tisíc franků je v rozpočtu celýho filmu husí pšouk… ještě míň. Já –“

„Poslouchej mě chvíli, François,“ přerušil ho Eyes. „Tohle je přece běžná procedura. To přece víš, neděláš první film. Snažíme se, aby byl rozpočet co možná nejnižší. Začínali jsme na třiceti milionech, a teď jsme na čtyřiadvaceti. A to je přece rozdíl…“

Eyes vytáhl z krabičky, pohozené na stole, cigaretu, a když ji nesl v přemýšlivém gestu k ústům, uvědomil si, že ty cigarety jsou Bonnardovy. Svoje má v kapse saka, které se jakoby bezděky dotkl, jakmile si to uvědomil. Bonnard nejenže si všiml, jak si Eyes nejistě sahá na kapsu. Také uviděl v jeho tváři náhlé rozpaky, jež pomačkaly profesionální výraz obličeje. Nerozuměl jim. Pochopil až v okamžiku, kdy Eyesova ruka, která se na vteřinu zadrhla, dokončila pohyb. Rik van der Eyes vložil cigaretu z Bonnardovy krabičky mezi rty, aniž řekl jediné slovo. No to se mi snad zdá, řekl si François Bonnard v duchu, přece mi na tomhle nechce ilustrovat to, o čem se bavíme? Ať ví, jaké to je, když ho někdo obírá třeba jen o cigaretu z pouhého rozmaru! řekl si pro sebe Rik van der Eyes, spokojený sám se sebou.

Ovšem ve chvíli, kdy škrtl novým zapalovačem, si uvědomil, že za tento poslední dárek (kolik těch dárků už bylo!) šéfovi ještě nepoděkoval. Sommelier mu včera zapalovač v nestřeženém okamžiku vložil do kapsy u saka. Udělám to, jakmile skončíme, pomyslel si, a spokojenost se zázračně vrátila.

Jean-Pierre Sommelier se zadíval na Bonnardovy ponožky. Přísahal by, že jsou stejné, jako měl včera na nohou muž, jehož společnice v restauraci vyprskla, a v pyramidě světla vystavěné sluncem přibyly cákance smetanové omáčky. To už tam Bonnard nebyl.

„Riku, taky kouříváš mocnými doušky?“ zeptal se režisér s úsměvem a nezvykle spisovně, až to Sommelierovi zazvonilo v uších.

„Taky, taky,“ odpověděl Eyes, aniž si všiml pronikavého úsměvu, s kterým se na něho režisér dívá. A byl sám se sebou ještě spokojenější.

„Pane Bonnarde, rozumím tomu, o co se snažíte,“ odkašlal si Jean-Pierre Sommelier a pohledem přeběhl po bleděmodrých květinách se žlutými žilkami. Ráno je přinesl Giovanni a kytky jsou nyní světlou dírou ve tmavém stole. „Sedíme tu půldruhé hodiny,“ pokračoval, „a nevšiml jsem si, že bychom jen o fous pokročili.“ (Jakmile řekl „o fous“, Rik van der Eyes stěží zakrýval údiv – takto přece šéf nikdy nemluví, kam touhle strategií míří?) „Vaše minulé filmy měly třetinové rozpočty a všechny byly úspěšné u diváků i u kritiky.“ François Bonnard se nadechoval, že něco řekne. Hlavou potřásal intenzivněji, ale Sommelier učinil zamítavé gesto rukou: „Nechte mě domluvit,“ řekl. A Bonnardova ruka klesla, jen náramek s drobnými lístky se zaleskl. „Chci říci,“ usmál se Sommelier, „že rozumím vaší snaze využít možnosti točit film za hodně peněz. Ale kdyby mi šlo jenom o snížení rozpočtu, vyřídil bych to s vaším agentem. K tomu bych přece nepotřeboval vás. Mám spíš obavu z vaší… režijní rozpínavosti,“ dodal a ucítil hřejivou spokojenost pod hrudní kostí. Lépe to říci nemohl – režijní rozpínavost, to je přesné. „Po tom všem, co jsme spolu během těch několika málo měsíců zažili, se mi nemůžete divit.“

François Bonnard se zamyšleně usmívá. Rik van der Eyes kouří jeho cigaretu, aby mu dal co proto. A slunce se bezradně vlní na koncertním křídle, stojícím uprostřed místnosti, na které nikdo nehraje a nikdy ani nehrál. Když byla Charlotta malá, jen se ráda dotýkala oblého víka, jež zakrývá klaviaturu. Nikdy ho nezvedla navzdory naléhání, ať to aspoň zkusí.

„Jen si to vezměte,“ pokračoval Sommelier. „Kolik bylo problémů se smečkou šakalů, kterou nutně potřebujete k tomu vašemu baletu. Jaké potíže jsme měli s vyřízením patřičných dokladů pro šest příslušníků toho kanibalského kmene. Nehledě na otřesné zážitky, které měli moji lidé z cesty na Papuu-Novou Guineu. Třetinu natáčecí doby musí váš štáb strávit v Peru. A pokud čtu dobře scénář, aspoň dva měsíce znovu na Papui-Nové Guineji. O natáčení pod ledem v jezeře v Andách, které nikdy nerozmrzá, už –“

„To je krrása, to je krrása!“

Ten výkřik vpadl pootevřeným oknem do salonu, kde seděli, jako dětský míč. Všichni tři se zahleděli na škvíru v okně. Výkřik byl tlumený, a přece se všichni dívali zaraženě na světlou skvrnu okna.

„To je krrása, paní Joan!“

Zvenku bylo slyšet tiché plácání hbitých kroků po mramorových dlaždicích a klapnutí dveří. Sommelier se zamyšleně dotkl svého kolena. „To byl zahradník,“ řekl. „Nese mé paní ukázat nějakou kytku ze skleníku.“ Na chvíli se zamyslel, jako by si nemohl vzpomenout, kde skončil. Pak řekl: „Ráčkuje.“

Jako první přerušil ticho Bonnard. Rik van der Eyes znovu kouří (nyní už svoji). A výraz Sommelierova obličeje připomíná člověka, který přede dveřmi bytu zjistil, že zapomněl klíče.

„Ten film je o lásce, pane Sommeliere,“ usmál se režisér. „Jedno z nejvíc tuctových témat.“

Prosluněná místnost se zavlnila jeho zdrženlivým smíchem. Všudypřítomné oko si rázem dovedlo představit Charlottu s prázdným výrazem ve tváři, jíž se po stranách dotýkají její rezavé vlasy, jak usedá za koncertní křídlo. Zvedá víko zakrývající klaviaturu, jehož oblouk pouze hladívá a nikdy nezvedne, a drobnými prsty začíná hrát Malou noční hudbu. (Bílé a černé klávesy vidí poprvé v životě. „Jsou jako šachové figury,“ říká, hrajíc první takty.)

„Ale kdepak,“ pokračuje Bonnard, „ta tuctovost je jenom zdánlivá. Je to půvabný téma, půvabný! Ale abyste jako divák tu lásku na plátně cítil, musíte příběh někam vsadit… Kde bude, abych tak řekl, láska stříkat z plátna.“ Slovo „stříkat“ zadrnčelo režisérovými ústy a spadlo doprostřed stolu, kde zůstalo viset na světlemodrých květech se žlutými žilkami.

Rik van der Eyes rytmicky pohyboval pravou nohou, čekaje na vhodnou příležitost, kdy se do toho vloží. Jean-Pierre Sommelier pozorně naslouchal, ale výraz zmatení v obličeji se ještě prohloubil: Nyní vypadá jako starší člověk, jenž ty nešťastné klíče zapomněl poprvé v životě.

„A já chci točit film,“ pokračuje Bonnard s úsměvem, „kde ten vlastní… a koneckonců nosnej,“ dodal po kratičké odmlce, „příběh lásky dvou lidí po celý dvě hodiny, nebo jak to bude dlouhý, bude vyrůstat na plátně. Ten příběh by měl být zvedanej prostředím, barevností různorodých – často i protipólných – kulis. Ty by ale měly jen stvrzovat a živit jeho velikost.“

Rik van der Eyes vyfoukl prudce cigaretový kouř a udělal nad modrou kytkou spoustu koleček, chtěje něco říci. Ale Sommelierovo ostré gesto ho přimělo, aby si znovu potáhl z bílé cigarety. François Bonnard pokračoval, jako by si této houpačky gest vůbec nevšiml:

„Proto natáčení pod ledem toho horskýho jezera v Andách, proto šakalí smečka na sněhu. A proto taky domorodci z Papuy-Nové Guiney večeřící lanýže, krevety, šneky a další vybraný lahůdky v luxusní pařížské restauraci. Ostatně zvažuju, že tahle večeře by se mohla točit tam, pane Sommeliere, kde jsme spolu včera obědvali, na dosah katedrály Notre-Dame. Tuhle scénu bych rád dělal v nějakým prostoru, kde je hodně slunce. A ze stejnýho důvodu i ten perskej koberec. Při milování těch dvou krásných lidí –“ (režiséra napadlo, že by zaráčkoval „krrásných“, ale bůhvíproč to neudělal) „– chci, aby kamera snímala jejich těla skoro z takové blízkosti, že se jich bude dotýkat. Chci vidět póry na kůži! Jemný ochmýření na jejím těle, jako bílý peříčka! A tuhý chlupy na jeho, jako režný provázky! A od tohohle skoro doteku se kamera posouvá na ten nešťastnej koberec. A zase ho zabírá z úplný blízkosti – vlas toho koberce a bohatej vzor, kterej vytváří…“

François Bonnard se odmlčel, a nevnímaje Rika van der Eyese, zahleděl se do Sommelierova zmateného obličeje. Po chvíli dodal vážným, pevným hlasem: „Tohle není žádná hra na důslednost, na dokonalost.“

Rik van der Eyes dlouze pohlédl na Sommeliera (byl by rád, kdyby si producent jeho pohledu všiml) a souhlasně pokývl hlavou: „Takže všechno, o čem jsme tu dnes mluvili, souvisí s vizuálností tvého filmu, François?“ zeptal se. „I koberec?“

„Přesně tak. Nebo aspoň do určité míry,“ řekl Bonnard tiše. „Má to tam svoje místo. Určitě nejde o nějakou režijní rozpínavost, jak vy říkáte, pane Sommeliere,“ obrátil se na producenta. „Prostě tam nemůžu mít nějakej hadr. Vždyť krása vzoru toho koberce a krása těch dvou lidí, jejich vzoru, se prolínají…“ Zatřásl rukou a lístky na jeho náramku se zavlnily.

„Ani z naší strany se nejedná o hru na důslednost,“ usmál se Sommelier. „To mi věřte… věřte,“ dodal s ozvěnou. „Ostatně scénář se mi líbí od samého počátku, a jediná obava vyplývá z přehršle barev, prostředí, motivů.“

„To souvisí s vizuálností, o které jsem už mluvil. Vždyť vy přece moje filmy znáte a sám jste říkal… Právě jejich vizuálnost vás zauja­la. A taky je to cesta k jednoduchosti, ve které by byl určitej šarm a jakási barevná hebkost. I když ten příběh je pevnej a má velice ostré kontury.“ François Bonnard pokývl hlavou: „Koneckonců i ten název, Zahrada oka –“

„O názvu nemluvme –“

„Ale –“

„Ne, nebudeme mluvit o názvu… Je dobrý!“

Zmatený výraz, jejž vtiskl do Sommelierova obličeje zahradníkův výkřik „to je krrása“ a který tam zůstal přilepený jako vlhký podzimní list na podrážce, tento výraz v Sommelierově tváři s vyslovením názvu filmu okamžitě pohasl. Bonnard pohlédl na Eyese, ten však jako by bral míru škvíře v okně, kudy „krrása“ vlétla dovnitř.

„Myslím, že jsme domluveni,“ pokračoval Sommelier suchým úředním tónem, jako by mluvil do telefonu. „Koberec je váš. Také šakali, jezero v Andách a kanibalové. Gratuluji.“ Jean-Pierre Sommelier se napřímil, a jak vstával, dotkl se jako před chvílí svého pravého kolena, obaleného černou vlnou kalhot.

François Bonnard kvapně vstává. Sommelier a po něm Eyes mu podali ruku. „Promiňte, pane Sommeliere,“ usmál se Bonnard, „nechci obtěžovat, ale neseznámil byste mě s vaším zahradníkem?“

„Ano, ano, provedu vás.“

Když vyšli před dům, Rik van der Eyes požádal Bonnarda o cigaretu. Jean-Pierre Sommelier se omluvil, ať na něho prý chvíli počkají, a po zelených mramorových dlaždicích šel pomalým krokem k Danemu, který právě leštil emblém na chladiči. Stín lahvově zeleného rolls-royce lehal na mramor jako list papíru a Dane třásl před tmavým obrysem čelisti chladiče rozměrným hadrem jako toreador býkovi muletou. Scházelo jen šest oválných bublin zuřivosti měděného býka na stole Mari-Luz, kterým se smála jako dítě a dědeček ji odháněl.

„Hele, Riku, viděl jsem dobře?“ vyhrkl Bonnard a natahoval paži.

„Co, cos viděl?“ (Už k nim doléhalo pouze zašumění vychladlého výkřiku: „Hrochu!“)

„No holku s gepardem, asi patnáctiletou, rezavou.“

„To je Charlotta, Sommelierova dcera.“

„Jo, já vím, že má dceru… ale nevěděl jsem, že má taky geparda. A proč na něj ta holka volá hrochu?“

Dane se díval za Sommelierem, jak se pozvolným krokem vrací zpátky k těm dvěma; v ruce Dane držel schlíplý hadr, jehož stín připomínal roztrženou slzu. Ani producent, ani jeho řidič neuviděli pyramidu světla, kterou jarní slunce obestavělo rolls-royce a v níž Dane stojí, dívaje se za pomalými Sommelierovými kroky.

2

Ráno před touto schůzkou v Sommelierově rezidenci se zachvívalo sice malounkou, ale neutuchající nervozitou. François Bonnard se jí nemohl zbavit, a především si ji nebyl s to vysvětlit. Jakmile vstal, rychle přeťapal bosýma nohama dlážděnou halu (bačkory nikdy nenosí – „to studí,“ říká si každé ráno) do obývacího pokoje. Tam, pod malým akvarelem Jiřího Georga Dokoupila (mořská hladina, rozžatá plachtami windsurfingových prken s jednou rozměrnější plachtou v popředí na mořském břehu), tam mívá odloženy dvě tmavě modré, tři kila vážící činky. Cvičívá tuze poctivě.

Domníval se, že tichá nervozita, nepatrně vemlouvavá jako sen, zmizí, že kamsi vsákne v témže okamžiku, kdy po cvičení bude odkládat činky. Ty však položeny blízko sebe kovově zazvonily, avšak nervozitu nerozehnaly.

Bylo to pro něho cosi cizího. Dlouhá léta je pyšný na svou psychickou i fyzickou konstrukci. A není to pýcha, jež se zrodí, aby zahlcovala okolí. Jedná se spíše o skoro klukovský pocit radosti a mírného zadostiučinění, že nepřestal sportovat ve třinácti čtrnácti letech jako většina lidí, aby se k sportu ve třiceti čtyřiceti vrátil. Naplňuje ho takřka dětským smíchem (nikoli výsměchem) prchavá spokojenost, související s mentální pevností a s prorýsovanými svaly, v nichž se tyčí ostré šlachy. Tím spíš, když pozoruje své tučné umělecké kolegy, anebo ty vyschlé, jež se nemilosrdně mění v bílou cigaretu.

Toho rána však nepomáhalo nic. Ani cvičení, ani pohled na windsurfingovou krajinu. Po včerejším obědě se Sommelierem byl přece spokojen! I když si musí přiznat, že dobrý pocit z několika desítek minut, strávených ve sluncem zalité restauraci, na dohled katedrály Notre-Dame (oddělen pouze nekonečným sklem), byl odrazem spíše toho, že producenta vůbec neposlouchal. Představoval si scénu s šesticí guinejských domorodců, o nichž někteří odborníci říkají, že jsou kanibalové, kteří večeří, cinkajíce štíhlými stříbrnými příbory. „Ale dnes, kde to je? Kde to všechno je?“ mumlá si. Ani přivonět ke květinám, jež zdobí jeho montparnasský byt, ani to nepomáhá! Jakmile se včera vrátil domů, okamžitě prohrabal všechny ročníky filmového časopisu, v němž se Sommelierem otiskli řadu rozhovorů. Pokaždé ho zaujalo, že člověk, jenž financuje pitomoučké komedie, mluví o filmu s takovou láskou, přehledem a erudicí. A největší překvapení pro něj kdysi znamenalo nejen Sommelierovo velebení vizuálnosti ve filmu, ale zejména veliký producentův obdiv vůči dílu Alfreda Hitchcocka. A také znalost Hitchcockových filmů.

Z celého oběda se Sommelierem si pamatoval pouze to, že zítra v deset hodin na něho bude čekat v Sommelierových ateliérech vrtulník, nic víc. Celou cestu domů taxíkem se potom snažil upamatovat na číslo, jímž producent před lety v rozhovoru označil ty Hitchcockovy filmy, které považuje za nejlepší. Nemohl si vzpomenout. Ale dobře si pamatoval, že je Sommelier nejmenoval, což ho už tenkrát, kdy rozhovor četl, zaujalo. „To číslo,“ brblal si na zadním sedadle taxíku. „Řikal ste přeci šestačtyřicet,“ houkl taxikář, kličkuje bravurně odpolední dopravní špičkou. „Dyť ste řikal šestačtyřicet.“ – „To… šestačtyřicet,“ mumlal režisér. Trvalo mu půldruhé hodiny, než našel správný výtisk. Jean-Pierre Sommelier byl vyfocený na obálce se svou dcerou. Usmíval se s jemným prohnutím rtů, ve tváři se mu klikatily čárky vrásek. Měl na sobě černý oblek a pěknou kravatu s týmž biliárovým motivem jako při obědě – jen barevné provedení bylo jiné. Dcera se ho držela za ruku, ale vypadalo to, jako by se ho ani držet nechtěla. Její pohled byl bez zájmu, vyhaslý, dívala se za objektiv fotoaparátu; živoucí na ní byly jen krásné rezavé vlasy, spletené do copu (ten měla přehozený přes levé rameno) a rozdělené bílou pěšinkou. Těch Hitchcockových filmů, jež Sommelier nejvíce obdivoval, bylo sedm. A François Bonnard se snažil tipovat stejně jako před lety, když rozhovor četl poprvé, které to mohou být: Ptáci… určitě Ptáci, taky Psycho, to je jasný…, ale dál? Možná Vertigo, Na sever Severozápadní linkou…, snad Marnie, Okno do dvora… „Těžko říct,“ mumlal, „těžko…“

Pomalu se oblékal. Tichá nervozita, jež neutuchala a vlhla v něm jako padající mlha, jako by se rázem rozplynula. Když si natahoval černé levisky (jiné kalhoty nenosí), vzpomněl si na Sommelierovu sekretářku. Jak se jen jmenuje…? To bylo před několika měsíci. Spolu se svým agentem šel na první schůzku se Sommelierem, konala se v jeho kanceláři. Asi třicetiletá žena v šedivém kostýmu seděla na stole a listovala v diáři. Sako od toho kostýmu mělo tři nevelké tmavomodré knoflíky, na to si dobře vzpomíná: líbil se mu drobný nesoulad mezi barvou kostýmu a knoflíků. Nohu měla přehozenou přes nohu a seděla mírně zešikma. Holeně obou nohou se tedy tiskly k sobě a ostrý kotník pravé nohy v černé punčoše vytlačoval mělkou jamku těsně nad kotníkem levé nohy. Těsně předtím, než zaklepali, se musela upravovat: na halence měla rozepnutý jeden knoflík navíc, nejspíš na něj zapomněla. Když se k nim otočila, zahlédl krajkový lem černé podprsenky. Stehno pravé nohy bylo bez konce. „Běžte dál,“ řekla.

Pokoušel se jí několikrát zatelefonovat, zval ji na oběd, na večeři, maje před očima snědou kůži, jež na ňadrech bledne, a právě tady se jí dotýká černá podprsenka… Štíhlé stehno bez konce – běžte dál… Jak se jenom jmenuje, vypadlo mu to, musí se zeptat Sommeliera. Zapnul tuhý, ostrý zip černých levisek a nervozita se rozbzučela jako špatná klimatizace v drahé restauraci.

Ani když seděl v taxíku a mířil sobotní ranní Paříží bez barev do Sommelierových ateliérů, ani tehdy se nebyl s to vymanit z lehounkého chvění. Svíral pěsti a pozoroval vlnící se svaly na předloktích, které vypadaly jako klávesy pod prsty klavírního virtuosa. „Vizuálnost Hitchcockových filmů a vizuálnost mých filmů,“ špital.

Vrátný v ateliérech mu cestu k hangáru vysvětlil dobře, dokonce ho přemlouval, aby se nechal taxíkem dovézt až k vrtulníku: „S’il vous-plaît,“ opakoval, jako když zurčí potůček, „s’il vous-plaît…“

Šel pěšky, aprílové slunce hladilo stěny ateliérů; u okapu jednoho z nich zahlédl dva broučky, jak se snaží přelézt titěrný kamínek. Bylo to nad jejich síly. Chvilku na ně koukal, potom je z kamínku opatrně setřásl a odhodil ho do trávy. Okamžitě se rozběhli svou cestou.

U vrtulníku už postávali dva muži: Jeden měl na sobě červenou péřovou vestu a vybledlé džíny, druhý vězel v příliš velkém obleku od Reného Lazarda – Sommelierův tajemník. Znali se spolu dlouho, ještě ze školy; už tehdy působil dojmem, jako by stále chtěl něco říci, ale nikdy to neudělal. Listy vrtule schlíple visely a vypadaly směšně. Zběžně se pozdravili, a jakmile vzlétli, chvění, jež ho od rána sužovalo, zmizelo. Snad vsáklo do pilotovy červené vesty. Po celou dobu nemluvili. Jen pilot tu a tam něco řekl do mikrofonu, jenž se mu třásl před světlými rty jako ještěrčí jazýček. Pokaždé mluvil spisovně a velmi nahlas.

Asi po patnácti minutách letu spustil Sommelierův tajemník o velké finanční zátěži, kterou on, režisér, klade svými rozmarnými nápady na producenta. (Jakmile řekl „rozmarné nápady“, Françoise Bonnarda napadl rozmarýn; bůhvíproč si pak chvíli v duchu mumlal „rozmarýn, rozmarýn“.)

„A ten koberec,“ pokračoval Sommelierův tajemník nemilosrdně, „no to se na mě nesmíš zlobit, François, ale proč to musí být originální peršan odněkud ze Sýrie?“

Sice mluvil, avšak stále vypadal, jako by něco chtěl říci.

„Za chvíli poletíme nad Zahradou oka,“ pohlédl pak na Bonnarda tázavě.

„Jo, já vím, že se tak jmenuje místo, kde Sommelier bydlí. Že se tak říká tomuhle kraji,“ kývl Bonnard hlavou. Tvářil se při tom, jako by měl název pro svůj film, Zahrada oka, mnohem dříve, než se tak začalo říkat místu, nad kterým za okamžik poletí.

„Vidíš? Hele!“ píchal tajemník prstem do proskleného dna vrtulníku.

Lhal by, kdyby řekl, že ho ten pohled nezaujal: pastviny v zázračně symetrickém kruhu, vsazené do bílého kamenného podloží.

Bonnard řekl:

„Vím, že to nebude vypadat příliš věrohodně, ale já měl název filmu ještě předtím, než jsem se dověděl, že nějaká Zahrada oka skutečně existuje někde v Normandii!“

Tajemník se jízlivě usmál a režisérovi se zdálo, že tímto úsměvem konečně promluvil.

„Když si odmyslíme to možné epigonství i tu duchařinu,“ pokračoval režisér klidně, jako by si úsměvu nevšiml, „co se pochopitelně nabízí – točím film, kterej se jmenuje Zahrada oka, přičemž jedna Zahrada oka tu leží v Normandii a jakési oko se tady vlní a pomrkává –, když si teda tohle odmyslíme, jistej půvab to přece jenom má: Film nazvanej Zahrada oka financuje člověk, kterej v Zahradě oka žije… A následně,“ usmál se Bonnard a s vykulenýma očima a s rošťáckým výrazem v obličeji vztyčil ukazovák, „a následně může někoho napadnout – ale jenom kujóna to může napadnout –, že příběh, kterej ten film vypráví, je příběhem Jean-Pierra Sommeliera, kterej on ovšem tvrdě zaplatí!“

Tajemník se díval na režiséra nechápavě.

„Co ty na to – tajemnickej?“ dodal Bonnard s tichým smíchem, v němž však nebylo ani stopy po zlovolnosti.

„Budeme přistávat,“ houkl na ně pilot a ukázal pod sebe. Pokud Bonnarda obří oko zaujalo, nyní nebyl s to zakrýt vzrušení. Přesto však, jako by to vysvětlování chtěl mít už celé za sebou, řekl hlasem plným nezájmu:

„Název toho filmu je odvozenej především z jeho vizuálnosti, proto Zahrada oka. A taky se mi zdá, že ten název vytváří zajímavej kontrapunkt vůči milostnému příběhu, kterej ten film vypráví.“ A pro sebe si špitl totéž co v taxíku: „Vizuálnost Hitchcockových filmů a vizuálnost mých filmů.“

François Bonnard nemohl odtrhnout oči. Přímo pod nimi se klenula jakási ohromná skleněná voliéra. Polokoule, do níž padalo rozmazané jarní slunce. Takový skleník nikdy neviděl. (Sommelie­rův tajemník kouká na režiséra a v obličeji má pyšný výraz, jako by skleník navrhl a postavil sám.) Kdesi tam dole, pod obloukem teplého skla, se leskl bezpočet barevných jezírek. Oranžové, žluté, modré, bílé, fialové, karmínové, růžové, červené… Tisíce květin vysílaly nahoru jiskřičky barev a oni do nich klesali.

3

Kdyby záleželo na Françoisi Bonnardovi, běžel by po skončení schůzky okamžitě ke skleníku, od něhož nemohl odtrhnout oči, když dopoledne přistávali na Sommelierově pozemku. Jen Sommelierova zdvořilá, avšak zdrženlivá poznámka „provedu vás“ mu bránila.

Pozemek, na němž stála producentova rezidence, byl obrovský. Spíše než zahradu připomínal zámecký park a byl velmi pečlivě a s nevšední citlivostí upravován a ošetřován. Mohlo by se téměř říci – hýčkán.

Na první pohled tu všechno budilo dojem jakési strážené nedbalosti. A nebylo to způsobeno jen tím, že stromy ještě byly holé, bez listí, a trávníky změklé, slehlé a zažloutlé. Ostatně většinu stromů tvořily jehličnany. Od smrků, zakrslých i vzrostlých borovic, modřínů, jedlí a jilmů, které pozná i dítě, po všelijaké spíše zahradní druhy, které pro laika jsou jehličnany jen proto, že mají jehličí.

Nejvíc tu však bylo cypřišů, jež připomínaly kopí, napíchaná v zemi okolo týpí indiánského náčelníka. Pokud se člověk díval pozorně, brzy poznal, že se nejedná o žádnou opatrnou ležérnost zahradního architekta, na kterou prve myslel. Všechno tu mělo své místo. Všelijaká melancholická zákoutí, jež zprvu vypadala jako vzniklá bezděky, byla vytvořena takříkajíc na míru. A to někým, kdo byl sice mistrem mezi zahradními architekty – když tato zákoutí navrhoval, myslel na melancholii –, avšak sám rozhodně melancholický nebyl.

Během procházky skoro nemluvili. Sommelierovi se zdálo, že Bonnard se čas od času na něco chtěl zeptat. (Tento jeho pocit byl nejživější, když procházeli okolo exotických smrků. Schýlená postava smrku ztepilého překloněného očividně režiséra zaujala.) Avšak otázka se, jak se producentovi zdálo, vždy rozplynula v němém, bezbarvém výrazu Bonnardova obličeje.

Když se po kruhu pomalu vraceli k místu, odkud vyšli, Sommelier k Bonnardově tiché radosti řekl: „Ještě vám ukážu skleník.“ Na režiséra ani nepohlédl. Pak se na něho obrátil: „Giovanni tam bude,“ a kývl hlavou.

Po celou dobu, co chodili po zahradě (procházka trvala okolo hodiny), přemýšlel Rik van der Eyes, jak poděkovat za zapalovač, který mu Sommelier včera dal. Chtěl Sommelierovi poděkovat tak, aby to vypadalo, že ho dárek překvapil. Ale zároveň chtěl, aby bylo znát, že dárek přebírá s elegancí a jistou noblesou. (Mimochodem, o nějakém „překvapení“ nemohla být řeč. Producent svým sedmi nejbližším zaměstnancům rozdával dárky velice často a oni žili ustavičně v mírném napětí, co kdy kde najdou. Vymýšlel lecjaké skrýše a fórky.)

Rik van der Eyes si během procházky v duchu přehrál množství variant různých situací: Zavazuje si boty a zapalovač mu „náhodou“ vypadne z kapsy. „Á, díky za tu drobnůstku, pane Sommeliere,“ říká rozverně, „je milá.“ Anebo se k němu v zamyšlení přitočí, tvář ztuhlou vděčností: „Pane Sommeliere, když jsem ho včera našel v kapse saka,“ velmi zvolna klade slova za sebe, zatímco zapalovač leží na roztažené narůžovělé dlani, „několik minut jsem si ho pečlivě prohlížel. Nemohl jsem od něj odtrhnout oči. Po takovém jsem vždy toužil, je velmi elegantní. A hlavně ta měděná patina… ta patina…“ A nachýlí se k němu a přátelsky mu stiskne paži, což vyjádří onu noblesu, s kterou dárek přebírá.

Stále se nemohl rozhodnout, a už se blížili ke skleníku. Nakonec Sommeliera i Bonnarda o několik kroků předešel, hlavu mezi nahrbenými rameny, jako když pospíchá přemýšlivý člověk. Potom se rázem obrátil, rychlým pohybem vložil do úst cigaretu (předem si ji v kapse nachystal) a s chlapáckou elegancí amerického vojáka ve Vietnamu (jak ji známe z některých filmů) si zapálil. Táhle vyfoukl modrý kouř, a pohazuje zapalovačem v dlani, vyhrkl:

„Díky, pane Sommeliere, fakt díky. Bezvadně škrtá.“

„Ano, ano?“ špitl Sommelier zamyšleně. „To jsem rád.“

François Bonnard, nevěda, co si o tom má myslet, se na Eyese usmál a stiskl mu paži zrovna tak, jak ji on chtěl stisknout Sommelierovi a tím vyjádřit jistou noblesu, s kterou dárek přijímá.

Kruhová základna skleníku mohla mít průměr okolo sedmdesáti metrů. Výška skleněné voliéry v nejvyšším bodě byla kolem dvaceti metrů. Oslňující stavba. Když se k ní blížili, matně se leskla. Jako sklenice na tmavém stole v zešeřelé kuchyni, na kterou dopadá lehounký paprsek slunečního světla. Zahradník, na něhož byl François Bonnard zprvu nejvíce zvědavý a jenž se tu pohyboval podivně mátožným krokem mezi tisícovkami květin, byl okamžitě zapomenut. Návštěva, jež se zde octla, mohla si nejspíš připadat jako tříleté dítě, které poprvé v životě stojí pod skokanským můstkem.

Růže červené, žluté, růžové, bílé, všelijak žíhané. Jiřiny, pivoně, pelargonie, karafiáty (ty mléčně bílé s narůžovělou sprškou drobných teček jsou nejkrásnější). Avšak především ohromné geometrické tvary orchidejí – od bledě modrých s jemně nažloutlými pestíky přes bílo-růžové až k sytě červeným. Štíhlé chocholy ananasovníků, zelené i nafialovělé. Ostré kalichy kvetoucích aspidister, jakoby zrozené z narůžovělého dechu. Závoje kavylu pérnatého, jejichž éterický půvab se poněkud ztrácí v lidovém názvu „vousy sv. Ivana“. Spirálovité šlahouny áronu skvrnitého. Ostny kaktusů všech tvarů: někdy připomínají otazník, jindy vykřičník. Také konvalinky a pruty mečíků…

„Giovanni!“ zavolal Jean-Pierre Sommelier, „mohl byste na chvíli k nám?“

Ten člověk byl strašlivě veliký a tlustý. Ke dvěma metrům mu mnoho nescházelo a vážil tak sto třicet kilo. Podle výkřiku „to je krrása“ si François Bonnard představoval vychrtlého chlapíka s výrazným nosem, širokými ústy a předkusem. Měl na sobě zašlou kostkovanou košili (barvy kostek už splývaly), jež se vzdouvala mohutným břichem a malá mu byla i přes prsa. V mezerách mezi ubohými knoflíčky se košile rozpínala. Vznikaly tak skulinky ve tvaru tělíček malých rybek, jimiž prosvítala bílá hruď a tvarohovité břicho, poseté blonďatými chlupy.

„Tohle je François Bonnard, Giovanni,“ řekl Sommelier. „Je to režisér, natáčí u mě film.“

Bonnard natáhl ruku a zahradník ji s vervou stiskl a několikrát s ní zalomcoval, jako by pumpoval vodu.

„Pěkný lístky… stky,“ řekl tichým hlasem. „Já zahrradník,“ dodal a kývl ohromnou olysalou (nebo vyholenou) hlavou k režisérovu secesnímu náramku.

Bonnard se usmál.

„Díky, díky. Tohleto kolem je taky pěkný… Úžasný…“ rozhodil režisér pažemi.

„Jako rruscus hypoglossum,“ řekl Giovanni ještě tišeji. Uchopil režiséra za ruku a prudce si ji přitáhl těsně k očím. Prohlížel si náramek z takové blízkosti, až Bonnard cítil jeho pomalý dech na hřbetu ruky. „Rruscus hypoglossum,“ zopakoval Giovanni a pustil paži. „Listnatec čípkový… Támhle… tam…“ otočil se za rukou, jíž ukazoval nikam, a na silném krku se mu udělaly varhánky.

„Aha, ruscus hypoglossum,“ zopakoval Bonnard zmateně a začal si prohlížet náramek ze stejné blízkosti jako před chvílí Giovanni.

„Tam… Támhle,“ zopakoval zahradník, jako by si chtěl vzpomenout, co chtěl říci.

Pak se pomalu otočil k Riku van der Eyesovi, který vyfukoval cigaretový kouř nad květinová jezírka, a ten jako by nad jejich hlavami ve vlhkém skleníkovém vzduchu usínal. „Řekl jsem tajemník, aby kytičkám nekouřil. Už několikrát řekl jsem,“ díval se mu Gio­vanni upřeně do tváře. „Jsem zahrradník.“

François Bonnard máchl několikrát rukou nad hlavou, jako by chtěl cigaretový kouř rozehnat. Rik van der Eyes zašlápl polovinu cigarety na mramorovém chodníčku a pohlédl povýšeně na Gio­vanniho; ten po celou dobu pozorně sledoval, jak tajemník zašlapuje cigaretu. A i nyní se stále dívá k zemi.

Bonnard mu přátelsky položil ruku na rameno; na širokých zádech se úplně ztrácela.

„Co vás dopoledne tak potěšilo, Giovanni?“ usmál se. „Když jsme s panem Sommelierem a tady s panem Eyesem seděli uvnitř, slyšeli jsme, jak pospícháte do domu a voláte: ‚To je krása, to je krása!‘ Co to bylo?“

Zahradník se otočil na pětníku, a jako by neslyšel, svižně kráčel po uzounkém mramorovém chodníku. Zastavil se v ohromné hvězdici, do jejíhož tvaru tu byly vysázeny tisíce orchidejí. Pak píchl dlouhým silným prstem do jedné z nich.

„Coelogyne crristata,“ zadrnčel a pohlédl na Bonnarda, kývaje na něho, aby šel za ním.

Sommelier koukal na zahradníka a usmíval se na něj stejně něžně jako na Charlottu, když byla malá.

„Coelogyne crristata,“ zopakoval zahradník, když k němu režisér došel, a dotkl se špičkou ukazováčku jedné z orchidejí. „A já našel… zábrrad… dlí, na zábrradlí v mým domku… na verrandě dnes rráno taky coelogyne crristata.“ Zahradníkův obličej se rozzářil do širokého úsměvu: „Ale žlutá… žlutou coelogyne crristata! A to strrašný vzácnost… žlutá!“

„Aha, aha,“ řekl François Bonnard a sklonil se k bělostné orchideji, aby přivoněl.

Giovanni mu položil svou obrovskou dlaň na hlavu a vtlačil mu nos do květu orchideje. „Nos do kalíšku!“ poručil. „Nos do kalíšku!“

Když se Bonnardovi podařilo vyprostit, řekl rozpačitě: „Nevoní…“

Giovanni se na něho přísně podíval a odpověděl: „Voní!“ A opatrným krokem se rozešel po chodníčku zpátky k Sommelierovi a Eyesovi. (Sommelier z něj stále nespouštěl oči a jeho úsměv byl snad ještě něžnější.)

„Žlutá coelogyne crristata,“ říkal Giovanni, „já dostat od pana Sommelierr, že?“ Pohlédl na producenta a ten pokývl hlavou. „On furrt nám dává dárrečky… Mně, tajemník, Marri-Luz, Dane, Fatima… Gerrarrd a Terreza taky. Nám sedm furrt dává dárrečky…“

„A co je támhleto, Giovanni?“ skočil Bonnard zahradníkovi do řeči a ukázal na tyčkovitý lesík malých kmínků. „Co to je?“

„To bambus. Strrašně zvláštní rostliny. To pan Sommelierr rrád bambus… On ho…“ zamyslel se, „študuje!“ vyhrkl s radostným výrazem v obličeji. „Študuje, že?“ dodal a pohlédl na Sommeliera.

Ten jenom pokývl hlavou, a jako by to chtěl zamluvit, zeptal se: „Vy jste tu orchidej honem běžel ukázat mé paní, Giovanni, viďte?“

„Jo jo, paní Joan moc rrád kytičky…“ Giovanni se dlouze zahleděl do Sommelierova obličeje a veselý výraz v jeho tváři náhle pohasl; rozpaky jako by zalily celou tu ohromnou postavu s vypouklým břichem.

„Já… já…“ koktal, „dal jsem žlutá coelogyne crristata… Ona se paní Joan moc líbil… Dal jsem žlutá paní Joan, když se tak líbil.“ Stále koukal na Sommeliera a krčil rameny (pořád rychleji). Producent k němu rychle přistoupil a objal ho kolem ramen: „To je v pořádku, Giovanni,“ řekl, „v pořádku.“

„Měl moc rradost paní Joan,“ řekl zahradník. A když viděl, že se Sommelier nezlobí, snad aby to ještě vylepšil, triumfálně dodal: „Paní Joan si dal žlutá coelogyne crristata… na ten malej bílá stolek ve svým pokoji… Na ten vedle billiárr!“ zaráčkoval s chutí a dupl na zbytek cigarety, kterou před chvílí Rik van der Eyes musel zašlápnout, a špicí ohromné boty ji rozmázl na prach.

François Bonnard se s Giovannim rozloučil a spolu s Eyesem pomalu odcházel; jen si všiml, že zahradník zatahal Sommeliera za rukáv, s tou zvláštní důvěrností dítěte, a něco mu špital.

„Pan Sommelierr,“ šeptal zahradník, „domluvit… prrosím… Charr­lotta…“

„Copak, Giovanni, zlobí vás?“ zeptal se producent také šeptem a zahleděl se s vážnou tváří do zahradníkova obličeje.

Ten však najednou prudce uhnul pohledem a s pozorností lovce motýlů se díval za odcházejícím Bonnardem. „Parrdon,“ zaráčkoval šeptem a rozběhl se za ním. (Jeho mohutné tělo zjevně nebylo zvyklé na rychlý pohyb, celé se vlnilo, jako by samo o sebe klopýtalo.)

„Rrežisérr,“ houkal, „eh eh, rrežisérr!“

„Co, co, stalo se něco?“

Giovanni dofuněl až k nim a chytil Bonnarda za koženou leteckou bundu. Silným prstem se dotkl široké kapsy, jež byla do půli roztržená. Několikrát přejel po místě, kde byl kdysi pevný šev a z něhož nyní čouhaly nitě.

„Je rroztrržená,“ povídá zahradník pomalu, klade důraz na „roztržená“, avšak na režiséra ani nepohlédne. Stále se dívá jenom na kapsu. „Hrrozně rroztrržená. Buď opatrrnej, rrežisérr,“ vztyčil varovně ukazovák. „Brrzo ti z ní něco vypadne a… poztrrácíš něco cenný. Nech si to oprravit, rrežisérr.“ A otočil se jako na obrtlíku a pomalým krokem se vracel k Sommelierovi. Ten se usmíval.

„Díky, díky, Giovanni!“ zavolal za ním Bonnard (zahradník se ani neohlédl). „Vůbec jsem si toho nevšiml,“ dodal pro sebe.

Giovanni se opět důvěrně dotkl Sommelierova rukávu: „Domluvit, prrosím, Charrlotta… Kvůli Hrrochovi.“ (Jean-Pierre Sommelier pokyvuje hlavou.) „Kvůli Hrrochovi domluvit. Ťa… ťampá po kytičkách,“ ukazuje zahradník rukou kolem sebe. „Je už velkej, hrrozně těžkej… velká kočka z něho. A ťampá… čampá po kytičkách. Všechno počampá… Domluvit!“ Kývl rázně hlavou a pustil producentův rukáv.

„Povím jí to, Giovanni, nebojte se,“ řekl Sommelier a dodal: „Chodívá sem za vámi často?“ V jeho tváři se zachvívala ztuhlá vážnost, která se mísila s lítostivou něhou. „Tak jako dřív?“

„Chodívá Charrlotta. Já rrád Charrlotta odmalička. Charrlotta chodívá a Hrroch ťampá.“

„A nevíte, kde je teď?“

„S Fatima na pobřeží. A s Hrroch,“ odpověděl zahradník rázně, otočil se a rozvážným krokem zamířil po úzkém chodníčku mezi bělostné orchideje coelogyne cristata.

„Všechno počampaný. Hrrochem počampaný,“ mumlá si. „Velká kočka. Moc těžká kočka.“

Slunce prosakující voliérou skleníku se sklánělo s lehkostí nad bělostnými květy a obestavělo mohutnou postavu zahradníka pyramidou světla. Giovanni stojí v jejím středu a ohnutý strká nos do bílých květů.

Všudypřítomné oko se zamžilo slzou téže něhy, s jakou se Jean-Pierre Sommelier ptal Giovanniho na Charlottu.

Jakmile opustili skleník, Rik van der Eyes pospíchal do domu říci Philippovi, ať se připraví.

Bonnard počkal na producenta. Sommelier se usmíval.

„Řeknu vám, pane Sommeliere, tohle bylo lepší než ta nešťastná debata o pitomým koberci. Zajímavej chlapík, tenhle Giovanni.“

„To ano, to ano,“ přikyvuje Sommelier. „On vlastně není jen zahradník. Neoficiálně také plní funkci majordoma.“

„On je Ital?“

„Jak jste to poznal?“ diví se producent.

„No ta jeho francouzština, nebo kousky francouzštiny, je taková tuhá.“

„Pochází z Říma,“ řekl Sommelier. „Z velmi bohaté a vážené rodiny. Jeho otec byl zahradní architekt, který pracoval kromě jiného i pro Vatikán. Bratři založili zahradnictví, které se rozrostlo v ohromný kolos. Dnes mají filiálky ve všech velkých italských městech. Giovanni odešel studovat botaniku na Sorbonnu. Po třech letech toho nechal, a než přišel ke mně, pracoval v jednom pařížském zahradnictví.“

„Proč se nevrátil domů?“

„No, s ním je trochu potíž…“

„Vlastně jsem se chtěl taky zeptat,“ skočil Bonnard producentovi do řeči s omluvným gestem. „Je v pořádku…?“

Jean-Pierre Sommelier se usmál: „Myslíte, jestli není blázen?“

„No… blázen snad ne…“

„Ne, nic takového. Je naprosto v pořádku, jen se obtížně vyjadřuje. Francouzsky rozumí každé slovo. Jenom hůře mluví. Ale italsky prý také nemluví nejlépe, a to souvisí s něčím jiným. Asi jste si všiml, že je posedlý květinami. Giovanni se zajímá jen o kytky. Obtížně se vyjadřuje proto, že se zkrátka vyjadřovat nechce. Je zahradník, jak říká. Když odešel ze Sorbonny, našel si práci v zahradnictví. Napsal domů, že studovat nebude, a bylo to. Tehdy žil ještě jeho otec a přijel pro něho, aby se vrátil. Jenomže majitel té zahradnické firmy byl nejen rozumný člověk – dal Giovannimu slušný plat, a dokonce se mu postaral o bydlení –, ale také brzy poznal, že udělá jen dobře, když si někoho takového udrží. Navíc měl reference od nějakého profesora botaniky…“

„No ale stejně je divný, že se nechtěl vrátit domů.“

„No to se vám snažím vysvětlit. Není to divné. Giovanni vůbec nechápal – to vím od toho člověka, který ho zaměstnával –, proč by se měl vracet. V práci se k němu chovali slušně, měl kde bydlet… Je zahrradník,“ zaráčkoval Sommelier a ve smíchu dodal: „A je to!“

„A jak jste k němu přišel vy?“

„To bylo složité. Sháněl jsem zahradníka, když se pozvolna dostavoval tenhle dům. Lépe řečeno, potřeboval jsem zahradního architekta, a pak jsem také chtěl zahradníka. Dával jsem si inzeráty…“

Bonnard nevěřícně kroutí hlavou: „S vašema konexema jste si dával inzeráty do novin?“

„No… měl jsem dvě podmínky, a ty byl málokdo schopen splnit. Například jsem požadoval, aby dotyčný zahradník bydlel tady, u mě doma. Respektive v zahradním domku. Ten je tamhle za skleníkem.“

„A z okolních vesnic nikdo neměl zájem? Nebo z Dieppe? To je divný…“

„Ale… což o to, zájem by možná byl…“

„A jaká byla ta druhá podmínka?“ zeptal se Bonnard, a navzdory tomu, že si uvědomil nevhodnost otázky, pátravě se na producenta zadíval.

„Zkrátka se nikdo nepřihlásil,“ řekl Sommelier a v tónu hlasu bylo znát, že režisérova otázka byla více než nevhodná.

François Bonnard rozpačitě zamumlal nějakou omluvu.

„No a když jsme točili Zástěrku,“ kývl producent hlavou, jako by nejen zapomněl na všetečnou režisérovu otázku, ale jako by neslyšel ani jeho omluvu, „…viděl jste Zástěrku?“ zeptal se.

„Ne, ne…“

„V Zástěrce je role takové čiperné služtičky. Na všechno je velmi čiperná, jestli mi rozumíte. No a tuhle služku hraje taková mladinká herečka…“

„Blanchotová, já vím. Hrála přece v mém Slunečníku.“

„Ach ano, ano, zapomněl jsem. No a tato Blanchotová, Susanne, že?“ (Bonnard jen neznatelně přikývl, jako by myslel na něco úplně jiného) „nebyla ale čiperná jen v roli té služtičky, i v civilním životě byla velmi podnikavá. Zkrátka, nějak se přichomýtla k tomu, když jsem se jednou mihl na natáčení a o pauze si tam někomu stěžoval, jaký je dnes problém sehnat pitomého zahradníka. O jednom by prý věděla, a pitomec to je taky. Mezi herci především pařížských divadel, ale už to prý začíná být moderní i mezi herci filmovými, je nový hit: Nechat si ošetřovat zahradu od ‚blbého Giovanniho‘.“

„Promiňte, pane Sommeliere,“ řekl Bonnard. „Trochu odbočím. Ale jen proto, abych to znovu nezapomněl.“

„Ano, ano. Ale jestli vás to nezajímá –“

„Ale jistě že mě to zajímá. Mám k tomu navíc ještě jednu otázku… Ale teď…“ François Bonnard se zamyslel, pak se usmál, ze zvyku zatřásl náramkem na pravém zápěstí a pokračoval: „… Ráno, když jsem se chystal sem k vám, vzpomněl jsem si na vaši sekretářku, ale za nic na světě jsem si nedokázal vybavit její jméno –“

Producent se na režiséra pátravě zadíval.

„Jak se jmenuje?“ zeptal se Bonnard.

„Mari-Luz…“ řekl Sommelier s váhavostí v hlase a dodal potichu: „Jmenuje se Mari-Luz.“ Otázku, kterou bylo možno číst v jeho očích, nevyslovil: A k čemu to potřebujete vědět?

„Mari-Luz… Ona je –“

„Španělka, pochází z Valencie, nebo z Toleda, už nevím,“ zalhal Sommelier.

Bonnard zamumlal s přehrávanou slušností: „Hm, hm… Já jsem vás přerušil. Promiňte,“ a dokonce se mírně uklonil.

„No, šel jsem za Giovannim do toho zahradnictví,“ pokračoval Sommelier. „Ale on tam nebyl. Teprve napotřetí se mi podařilo ho zastihnout po práci. Byla s ním těžká řeč. Zprvu o tom nechtěl ani slyšet. Ale já jsem nepovolil,“ řekl Sommelier, a dívaje se do strany, jakoby mezi cypřišová kopí, dodal s chtěnou ležérností: „On splňoval tu druhou podmínku… Byl jsem za ním několikrát,“ pokračoval, „a nakonec se mi podařilo jej získat, hádejte kvůli čemu? No, kvůli tomuto pozemku. A hlavně kvůli skleníku. Přinesl jsem nákresy. Zeptal se, jestli by si je nemohl půjčit. No a na příští schůzce mi ukázal spoustu architektonických návrhů, jak by ta zahrada mohla vypadat, čím by se měla osázet…“

„Tohle všechno navrhoval on?“ rozhodil Bonnard rukama.

„Ano. Ale nejvíc byl nadšený skleníkem. Říkal, že jeho otec ve spolupráci s nějakým architektem kdysi navrhli podobný skleník pro park ve Florencii. Prý ho však nikdo nebyl schopen postavit. A to byl menší než tento. Strašlivě mne udivilo, jak brilantně byl schopen uvažovat, když mluvil o osázení zahrady nebo o tom, jaké květiny by bylo dobré pěstovat ve skleníku. Ty návrhy, které mi přinesl ukázat, byly suverénní.“

François Bonnard zamyšleně pokyvoval hlavou. „K něčemu se vám musím přiznat, pane Sommeliere,“ řekl. „Když jste mě prováděl po zahradě, napřed se mi zdálo, že tu všechno je záměrně nechávaný, aby si to rostlo po svým. A že je do toho zasahovaný jenom opatrně, jen aby všechno tady mělo jakousi rámcovou fazónu. Ale pak jsem pochopil, že to tak vůbec není, že ta omšelost, místy až jakási zamřelost a melancholie tady nevznikly samy od sebe, tím, že se o zahradu nikdo pořádně nestará. Ale že jsou umělý. Nemám pravdu? Jsou vytvořený citlivou a pečlivou lidskou rukou… Víte, na čem jsem to poznal? Na těch několika ‚melancholických‘ zákoutích. Ten ‚klidnej smutek‘ je vycizelovanej, jenom se leskne. Ten, kdo ta zákoutí navrhoval, navíc vůbec melancholickej není. Netrpí melancholií…“

François Bonnard se odmlčel, usmál se a pohlédl na Sommeliera. Koutkem oka zahlédl Rika van der Eyese spolu s Philippem, jak stojí na širokých schodech vedoucích k domu.

Jean-Pierre Sommelier pokrčil rameny a zahleděl se do režisérova obličeje. V producentových očích tancovaly jiskřičky smíchu.

„Giovanni by vám řekl,“ kývl Sommelier hlavou, „že má rád ‚veselý písničky‘.“

Bonnard odhlédl od producenta a pozorně se zadíval na dvě postavy, jež stály na širokém mramorovém schodišti. Pilotova červená péřová vesta se na slunci nenasytně leskla, jako by vítr, vanoucí od oceánu, přivál slzy vlhkého vzduchu. Eyesův oblek od Reného Lazarda byl snad ještě větší než ráno.

Jean-Pierre Sommelier si pomyslel: To byl dobrý šťouch.

4

Charlotta už více jak šest let měla jedinou důvěrnici. Tento termín, toto zapomenuté slovo, jež jako by přineslo chroptivé vydechnutí 19. století, je vskutku na místě. Pak tu byl ještě Hroch, šestiletý gepard, víc nikdo. Joan a Jean-Pierre Sommelierovi vlastně měli pravdu, když o ní mluvili jako o někom, kdo žije vně jejich života. I když do oné procházky po sluncem zalitém Dieppe před šesti lety se zdálo, že Sommelierovi jsou běžná rodina, jakých jsou na světě miliony, jen trochu bohatší. Nebezpečí Charlottiných záchvatů vzteku, podivné zuřivosti, jež odmalička tu a tam zadusila úsměv na její bílé tvářičce, obsypané světlými pihami, příliš nevnímali a podceňovali ho. Navzdory nabádání lékaře, že je nanejvýš pravděpodobné, že se tyto záchvaty mohou zhoršovat, že mohou být stále častější.

„Výsledkem často bývá,“ varoval je doktor, „pobyt na psychiatrii a život pod uklidňujícími léky. A také apatie, která je protipólem dynamické hysterie. A není ve své podstatě způsobena pravidelným užíváním uklidňujících prostředků. Bohužel často se stává, že takovíto jedinci onemocní v pozdějším věku mániodepresí.“

Když se naplnila doktorova slova a sanitka odvezla sotva osmiletou Charlottu takřka ode dveří kavárny nazývané Apríl, manželé Sommelierovi zaháněli lékařovu předpověď se stejnou vervou, s kterou zahřívali své přání – dýchali na ně jako na dračí vejce –, aby všechno bylo jako dřív.

Jakmile se Charlotta vrátila po třech týdnech z psychiatrie, jako by se Zahrada oka propadla do husté, pomalé tmy; rodinný život začal připomínat lednici, v níž nejen nic není, ale v níž je navíc tma. To nepatrné, chladné světlo, které jsme zvyklí vídat pokaždé, když otevřeme dveře lednice, s takovou samozřejmostí, že ho ani nevnímáme, se rázem nejen nerozsvítilo, ale vůbec tam nebylo. Někdo ho ukradl. A dovnitř vidí jen Všudypřítomné oko.

Na hrocha, kterého si tolik přála a který, coby rozmar, poslední záchvat způsobil, na toho si ani nevzpomněla. Jean-Pierru Sommelierovi se to aspoň zprvu zdálo. Mluvila s matkou i s otcem bez jakékoli účasti. A hřejivé oslovení „maminko“, „tatínku“ bodalo a pálilo jako ledové špendlíky. Jean-Pierra Sommeliera dokonce napadlo, že jim tak říká jen proto, aby je mohla trápit.

Několik dní nato, co se vrátila z psychiatrie, jí přinesl mládě geparda. Když ho před Charlottu postavil a ono se skotačivě rozběhlo po tlustém koberci, chvíli na něho koukala naprosto bez zájmu. Bál se, bál, co řekne. Jeho žena, jež stála vedle něj, si olamovala pěstěné nalakované nehty, až to tiše lupalo – což mu lezlo na nervy –, a blýskavé červené šupinky odskakovaly do huňatého koberce jako blechy.

„To je krása,“ vydechla nakonec Charlotta, berouc kotě do náručí, a široce se usmála.

Sommelierovi se zdálo, že nad Charlottinými rezavými vlasy vidí létající talíř svatozáře. Snad tam v té chvíli opravdu byl, ale hned zase odletěl.

„Děkuju,“ obrátila se k nim a s gepardem v náručí odešla z pokoje, jako by odcházela z kanceláře ředitele školy.

Jean-Pierra Sommeliera vlastně ani příliš neudivilo, když ještě toho dne zaslechl, jak na malého geparda volá „Hrochu!“.

Tou Charlottinou společnicí a důvěrnicí se stala tehdy třicetiletá nehezká žena zvláštní tichosti a úzkostlivě slušného vystupováni, původem Portugalka. Nemluvila celé dny takřka o ničem jiném než o pomerančových hájích a o vlahém smutném větru, který se prohání v jejich listech. Jmenovala se Fatima.

Joan Sommelierová byla od samého počátku přesvědčena, že nejzajímavější a zcela určitě nejpůvabnější je na této osobě její jméno. Po několika týdnech Portugalčina pobývání na Zahradě oka cítila křeče v podbřišku, kdykoli zaslechla oranžové slůvko „pomeranč“.

Několikrát se tehdy ptala manžela, proč zrovna ona, „tahle tupá kobyla“, jak říkala, má vychovávat jejich dítě. „Ty její nemožné hadry,“ útočila na muže, „ustavičná oka na punčochách, nemožné šperky, co nosí.“ (Byly opravdu ohyzdné. Většinou se jednalo o podobizny pohanských bůžků, které na trhu v Dieppe prodával bagrista, jemuž nešla živnost – přišel o bagr – a jenž je nejspíš i sám vyráběl. Fatima si nejvíc oblíbila mužskou postavu s hlavou leguána a s ohromným falickým symbolem; bagrista tvrdil, že se jedná o maorského boha plodnosti, kterého sám našel v australských horách a zrestauroval. Nosila ho jako přívěšek na proužku světlé kůže.)

„Ty ustavičně mastné vlasy!“ naříkala Joan Sommelierová, „a svetry z umělé vlny, ty strašné brejle!“

Jean-Pierre Sommelier mírně namítal, že má pro tuhle práci potřebnou kvalifikaci, je velmi vzdělaná (v tom nelhal), a že její klidná povaha a tichá přítomnost mohou Charlottě jen prospět. (To už tak docela pravda nebyla.)

Fatima vyrostla v Portu a Sommelierovi se ozvala na inzerát v novinách. Stejně jako Mari-Luz, kuchařka Tereza, původem Češka, a Dane, jenž pocházel ze Slovinska.

Charlotta si na Fatiminu přítomnost brzy zvykla stejně jako na Hrocha, a aniž si to uvědomovala, záhy je začala vnímat jako svou rodinu, kam bezděky řadila také Giovanniho.

Od návratu z nemocnice se její svět proměnil, viděla ho v drobnostech: v záblescích slunce tančících po mramorové dlažbě; v zahradníkově ráčkování; v trávě na zahradě, po níž Giovanni chodil tak pomalu; ve vlhkém skleníkovém vzduchu, v němž plavaly tisíce barev; v procházkách s Fatimou a s Hrochem na pobřeží, kde Atlantský oceán duněl v úderech do kamenných tympánů, a vlhkost vzduchu tam byla jiná než ve skleníku.

K rodičům cítila jakýsi odtažitý respekt. Jako by její láska k nim, jež se dříve projevovala stejně jako u jiných dětí, nemohla z prazvláštních příčin zdolat bariéru náhlé zamlklosti a lhostejnosti. Obtěžovala ji otcova ustavičná péče o její výchovu, jeho smích, v němž se převalovala umělá bezstarostnost. Téměř ji urážela otcova proměna v její přítomnosti, kdy se tento spíše mlčenlivý člověk měnil v gymnaziálního profesůrka na malém městě, jenž má stovky nápadů, vede mládež v šestnácti kroužcích a snaží se malovat jako Vincent van Gogh; a jeho snaha přiblížit se výjimečnému Holanďanovi je navíc tak minuciózně důsledná, že nejraději vychází s malířským stojanem do polí, když fučí nejsilnější vítr.

S matkou tomu bylo podobně. Charlottu obtěžovala její fixace na otce, úzkostlivá snaha vypadat vždy upraveně, pomalý krok a ustavičné vzdychání, jak se ploužila po domě, když otec nebyl doma. A pak najednou jakoby z posledních sil a z nezbytí se k ní obracela: „Pojď ke mně, Charlottko,“ říkala. „Ty už za mnou vůbec nechodíš jako kdysi,“ natahovala ruce a Charlottě se zdálo, že začíná funět. „Nechceš sušenku, nebo slzičku džusu…? Kde jen ten tatínek může být?“

„Ne, ne, maminko!“ odtahovala se Charlotta pokaždé a mnula si nervózně prsty. „Půjdu za Hrochem. Je tam sám.“ A potom přišel otec, proměnivší se, sotva překročil práh domu, v gymnaziálního profesora.

Přece však Charlotta něco na rodičích milovala: Když mohla pozorovat prchavé chvilky jejich soukromé spokojenosti, lásky k sobě samým. Tedy sebelásky. Když si matka udělala čas a měla se chvíli ráda, a totéž otec. (Když matka milovala matku, a otec miloval otce. Tak si to aspoň vykládala.)

V matčině případě to podle Charlotty znamenalo partii biliáru.

Malou dívku zachvátilo silné vzrušení pokaždé, když míjela dveře jejího pokoje a uslyšela tiché údery koulí. Vždy zaklepala, a nečekajíc na vyzvání, vstoupila a usadila se na bílou čalouněnou židli s divokým květinovým vzorem, jež stála hned nalevo ode dveří. Matka se na ni pokaždé malounko nepřítomně usmála, řekla třeba „copak Charlottko?“ a pokračovala ve hře, aniž by po ní natahovala nenasytné ruce.

Lehounké údery biliárových koulí, cvakání slonovinových kuliček na počítadle a krásné matčiny figury, když hrála jednotlivé šťouchy, v nichž se naprosto ztrácela úzkostlivá upravenost. Nebo se bůhvíjakým zázrakem měnila v krásu.

U otce si Charlotta všímala nepřítomné mlčenlivosti, jež ho provázela při procházkách po zahradě jako bublina komiksového hrdinu. Také věděla o jeho osamělých, často i několik hodin trvajících návštěvách kinosálu. Dlouho nemohla dovnitř, a když ano, tak jenom nakouknout. Otec ji s mírným úsměvem (tentam byl gymnaziální profesůrek) pokaždé řekl, že musí pracovat. Jakmile za sebou zavřela dveře, několik vteřin u nich zůstávala stát a pozorně naslouchala. Dočkala se takřka pokaždé: jemné vrčení, které prozrazovalo, že se rozevírá elektronicky ovládaná opona, za níž bělostně svítí filmové plátno. Někdy počkala ještě déle, až uslyšela první zvuk promítaného filmu, první dialog, několik taktů hudby.

Brzy zjistila, že otec si některé filmy pouští velmi často, daleko častěji než jiné. Nejvíc na ni působil úvod pro ni neznámého filmu, v němž se ozýval křik ptáků.

Brzy si také začala všímat ještě jiné věci, jíž dlouho nerozuměla. Tu a tam zaslechla útržek rozhovoru Fatimy s Gerardem nebo s Terezou. Malátné projevy jalové vděčnosti Rika van der Eyese, na které otec reagoval podivně roztržitým přikyvováním hlavy, jež u něho nikdy nevídala, a zvláštním poťouchlým úsměvem. Stále častěji se na Zahradě oka objevovala otcova sekretářka, které otec telefonovával i o víkendech, a narychlo sháněl Philippa. Jeho prosklený vrtulník (Charlottě připomínal takřka nehmotnou vážku u Giovanniho jezírka) pak hodinu nato, co otec telefonoval, přistával nedaleko skleníku. Sekretářka vždy vystupovala z vrtulníku s neuvěřitelnou elegancí. Jakoby v hustém oblaku půvabu. A nohy v černých punčochách a lehounkých lodičkách na středně vysokém podpatku kladla se zvláštní tichostí na Giovanniho trávník. Pokaždé na sobě měla tmavě modrý nebo sytě červený kostým. Když ji Charlotta viděla, jak se blíží k domu, vždy cítila, aniž věděla proč, neodbytný stud.

5

Nějaký čas po Charlottině příchodu z psychiatrie ještě chodívali na procházky všichni tři. Vlastně čtyři, i s Hrochem, jehož Charlotta většinou nosívala v náručí. Tyto procházky se postupně vytrácely. S příchodem Fatimy zmizely úplně. Matku a otce vystřídala žena monotónního stesku po hájích pomerančovníků. A její přítomnost se stala na několik let horizontem Charlottina vnějšího života.

Jeden nebo dva dny před pracovní schůzkou, týkající se rozpočtu Bonnardova filmu a především drahého perského koberce, všimla si Charlotta několika věcí. Vnímala je sice už řadu let, avšak jen velmi pozvolna jim dávala obsah. Na Fatimině béžovém svetru, na němž se všelijak ježila vlákna umělé vlny, přibyla nová brož. Ano, tematicky splývající s jejími šperky, které nakupovala v Diep­pe – postava ženy v přiléhavé suknici, jež měla krokodýlí hlavu. Charlotta si dobře všimla, jak Fatiminy silné krátké prsty s pečlivě ostříhanými nehty se každou chvíli jakoby bezděky vydají k jejímu levému ňadru, aby se zlehka, zlehounka brože dotkly. A její ptačí oči se k šperku také často skláněly. Charlottu bůhvíproč napadlo, že Fatima chce, aby si brože všimla a aby se jí na ni zeptala. Namísto toho hladila Charlotta Hrocha po kostnaté hlavě a jako tolikrát předtím počítala černé skvrny na žlutooranžovém těle.

Když šla ráno do kuchyně Hrochovi pro maso, zaslechla rozhovor, který ji nepřekvapil, jen povzbudil její zvědavost.

„Tak co je to tentokrát, Gerarde?“ smála se Tereza a Charlotta viděla pootevřenými dveřmi, že něco schovává za zády.

„Zapalovač, hele!“ ozvalo se škrtnutí a zasyčení.

Hroch vyskočil na všechny čtyři a Charlotta ho jen s obtížemi přesvědčovala, aby si znovu lehl.

„Docela dobrej, ne?“ pokračoval sluha. „Ale tak dobrej, jakej dal Eyesovi, to teda není. No to je jasný.“

„Já jsem dostala něco lepšího. To budeš mrkat. Tentokrát se plácl přes kapsu.“

„No tak už to ukaž. Co je to?“ naléhal sluha.

V té chvíli zaslechla Tereza jakýsi šramot. Gepard ležel na chladné dlažbě chodby zcela bez pohnutí, hlavu na předních tlapách. Ani Charlotta nezpůsobila žádný hluk, aspoň se jí zdálo. Tereza se zadívala k pootevřeným dveřím a zahlédla už jen stín. Možná lehký stín rezavých vlasů, jak Charlotta uskočila a pokusila se přitisknout k tmavé zdi.

„Počkej,“ zašeptala Tereza směrem k Gerardovi. „Něco ti ukážu.“

Vyhlédla ven, a spiklenecky pomrkávajíc po Gerardovi, zavolala marně se schovávající Charlottu dovnitř. Hroch musel zůstat za dveřmi, aby prý v kuchyni všechno nesežral.

„Šla jsem mu pro maso,“ řekla Charlotta tichým hlasem.

Tereziny ruce byly stále za zády. Začala se vlnit v bocích s periferní lascivností a šišlala: „Héééč, čo mně dal tvůj tatíšek, hééč!“

Gerard se smál, jako se směje člověk, kterému je něco velmi k smíchu, ale který má strach, aby si smíchem u někoho nerozlil ocet.

„Hele!“ Tereza podává Charlottě hranatou lahvičku. Na její čelní straně je zlatavý nápis košatým, okázalým písmem. „To je parfém,“ povídá Tereza. Sice už nešišlá, ale vlní se v bocích s ještě větší chutí. (Je máloco nevkusnějšího než periferní lascivnost.)

Nápis na lahvičce říká: Baroq. Charlotta pomalu čte: „Barok.“

„To je, co?“ pokyvuje Tereza hlavou. Gerard se k nim otočil zády a od smíchu se celý třese.

„Hm,“ kývla Charlotta hlavou. „Pěknej dárek.“ Vrátila lahvičku a dodala: „Vezmu si pro Hrocha nějaký to maso.“

Když otevřela dveře, v ruce držíc velkou nerezovou mísu, gepard ostře zavrněl. Jak spolu šli tmavou chodbou, Charlotta se usmála: Ti dva si jich vůbec nevšimli, pomyslela si. Vůbec si nevšimli, v čem to vlastně stojí. Tohle jsem nikdy předtím neviděla. Když mi ta husa ukazovala ten parfém a Gerard se smál jako pitomec, sluneční světlo, který dopadalo oknem, poskládalo všechny stíny v místnosti do dvou trojúhelníků. A v nich vznikly jakýsi dva světlíky. Dvě pyramidy světla. „Pojď, Hrochu!“ řekla a rozběhla se ven z domu, že to musí říci Giovannimu. Ten bude mít z něčeho takového určitě radost. Ale Giovanni ve skleníku nebyl. Ani nikde jinde ho nemohla najít.

Když teď Charlotta seděla naproti Fatimě, dotýkající se každou chvíli brože, kterou dostala od jejího otce, už jen čekala. Počítala Hrochovy skvrny a čekala. Věděla už dlouhou dobu, že otec stále obdarovává svoje zaměstnance, kteří s nimi žijí na Zahradě oka, všelijakými drobnostmi. A nejspíš i ty dva, kteří bydlí v Paříži: sekretářku a tajemníka. Ale stále nechápala, proč jim ty dárky dává.

„Dvě stě osmdesát sedm, Hrochu,“ řekla nahlas.

Gepard ani nezdvihl hlavu z předních běhů.

„Máš jich šest set osmdesát sedm, těch skvrn. Zase víc než posledně,“ vrtí hlavou. „Já se jich snad nikdy nedopočítám.“

Ale jakmile zvedla hlavu, musela se usmát.

Nehezká portugalská vychovatelka s ohyzdnou broží nad levým ňadrem, které pro svou nepatrnost ani nestojí za řeč, v ní vězela až po uši. Její měkké tělo tonulo v pyramidě světla.

6

Joan Sommelierová se stehny dotýkala těžkého dřeva biliárového stolu; pěstěnou rukou obemkla čtyři koule a rozhodila je po zeleném plátně. Rozlétly se, narážejíce o buzár, a jak se jejich běh zpomaloval, dvě z nich se potkaly a jemně ťukly o sebe. Uchopila tágo a krychličku zelenomodré křídy a krouživým pohybem otřela křídu o špičku. Tohle se jí líbilo. Když byla malá a ve škole musela psát na tabuli, cítila nepříjemné mrazení na šíji, jakmile bílá křída začala klouzat po černé tabuli a vydávala onen suchý, dobře známý zvuk. Ale tohle bylo něco jiného. Něco úplně jiného.

Když se ozvalo zaklepání na dveře, jen se usmála. A tento její úsměv sebelásky, jak říká Charlotta, neměl nic společného s chtivým, funivým úsměvem, jímž lákávala dcerku, aby se šla pomazlit.

Ani neřekla „dále“. Jen pohlédla směrem ke dveřím a čekala, až se otevřou a objeví se Charlottina bílá tvář posetá pihami a zažehlá rezavými vlasy, a za ní pružné tělo geparda, který chodívá tiše jako na lovu. Ale nic se nedělo, dveře se neotevřely.

„Prosím!“ řekla.

Jean-Pierre Sommelier vstoupil, na tváři opatrný úsměv: „Chvilku jsem poslouchal za dveřmi, jestli hraješ,“ řekl. „Někdy tam vydržím stát hezkou chvilku a poslouchat, jak o sebe ty koule jemně narážejí. Ale nehrálas, aspoň jsem nic neslyšel.“

„Zrovna jsem chtěla začít.“

„Nenech se rušit, Joan. Budu se koukat.“

Udělal několik kroků k malému stolku se dvěma křesly, na němž stála žlutá orchidej, kterou dal Giovannimu.

„Ne, ne,“ usmála se Joan Sommelierová. „Posaď se tadyhle,“ ukázala na židli s divokým květinovým vzorem, která stojí hned nalevo ode dveří. „Anebo… Nechceš si zahrát se mnou?“

„To nemá smysl. Pustíš mě k tomu jednou za půl hodiny. A jen proto, aby mi to nebylo líto.“

Čekal, že se zasměje, ale místo toho s uspokojením, jemuž nerozuměl, sledovala, jak usedá na čalouněnou židli, na níž se proplétají květiny ostrých barev.

„Máš pěknou kravatu,“ řekla a zahrála první šťouch. „Ta je nová, ne?“

„Od Yvese Saint-Laurenta. Tyhle s biliárovými motivy už dělal před lety, pár jich přece mám –“

„Jo, já vím, tehdys je nosíval. Ale tahle je lepší,“ zasmála se. „Ten vějířek, co nejspíš ukazuje faleš… Je to faleš?“

„Ano, asi ano.“ Vytáhl kravatu zpod saka a začal si ji prohlížet. „Ano, ten vějířek znamená,“ píchá prstem do bílé koule, „že tadyhle byla trefená… s falší.“

Joan Sommelierová zahrála další šťouch a řekla: „S levou falší. Jinak by musel být na druhé straně –“

„Nechme toho, Joan!“

„Čeho?“

Ťukot koulí se nyní ozývá téměř rytmicky. Všechny čtyři jsou v jednom hejnu. Jeden šťouch za druhým a údery jsou sotva slyšitelné.

„No, můžeš mi říct, co se ti děje? Bavíme se jako dva idioti.“

„Už spoustu let jako dva idioti žijeme,“ řekla měkce.

„Nechci se hádat.“

„Aspoň to bys mohl, hádat se!“

„Jenom jsem se na tebe chtěl podívat,“ mumlal Sommelier, „a ty –“

„Já nic, můj milý… Hraju biliár. To ti přece imponovalo, kdysi.“

„Chtěl jsem ti říct… že se ten Bonnardův film brzy začne točit. Ta schůzka… Domluvili jsme se.“

Joan Sommelierová namísto jemného šťouchu zahrála prudký úder a koule se rozprskly po stole. „Strašně jsem obdivovala,“ usmívá se křivě, „jak máš ve všem jasno. Jak s naprostým klidem financuješ ty nejblbější filmy, co se v téhle zemi točí, abys mohl žít ve svém světě. Abys na něj měl peníze, na ten svůj svět. To bylo před lety. Mně imponovala i ta tvoje podivná záliba v té kostelní, hitchcockovské hře, ke které potřebuješ sedm lidí ze sedmi zemí, kde ty podělaný kostely stojí… Ale to už není záliba, to je obsese –“

Sommelier se ji pokusil zarazit: „Přestaň!“ řekl důrazně.

„Nemám z tohohle podělanýho místa – ó, zahrádka oka –, kterým jsi tak posedlý, už žádný pocit. Hluchota. Nic –“

„Nech toho!“ zařval.

„Ale, i křičet umíš! No aspoň něco. Charlotty, té se aspoň bojím. Jo, bojím se jí. Napřed jsem se bála o ni, teď se bojím jí. Drobná změna. Ale je to aspoň něco… To její ustavičné mlčení, toho se bojím. Je děsivé. Jak nechce, abych se jí dotýkala. Je jí to odporné… Ale –“

„Jdu pryč,“ řekl Sommelier tichým hlasem. „Tohle nebudu poslouchat.“ Zvedl se prudce ze židle: „Charlotta je nemocná. A bude nemocná, s tím se musíme smířit.“

„No hlavně ty, jó, ty ses smířil rychle… Z ní aspoň něco cítím… Ale z tebe necítím nic. Nemám z tebe žádný pocit. Jsi z umělé hmoty a v umělém světě –“

Na celé této scéně byla pozoruhodná pouze jediná věc: Navzdory tomu, že chrlila slova jedno za druhým a stále s vyšší a vyšší hlasitostí, Joan Sommelierová nepřestávala hrát. A všechny údery byly klidné, koncentrované. Zvláštní, jako by tu stály dvě ženy. Jedna hraje bravurně biliár, pomrkávajíc tu a tam po žluté orchideji uprostřed bílého stolku, druhá chrlí žlučovitá slova.

„Vždyť se mnou o ničem mluvit nechceš. Ani o ní, ani o nás,“ řekl a udělal dva kroky směrem ke dveřím.

„No jenom si to poslechni. Nikam nechoď! To umíš dobře. To ti jde, takhle se zdejchnout. Charlotta je nemocná leda z nás. Vždyť z toho by se člověk zbláznil. Jo, a pán teď bude cpát peníze do filmu o lásce. Do uměleckého filmu o lásce –“

Rázem přestala hrát. Tágo opřela opatrně o stůl, jakoby bezděky, velmi tiše, a rozplakala se.

Joan Sommelierová byla půvabná blondýna (spíš vyšší, s nepříliš výraznými boky, ale na velmi štíhlou postavu měla větší ňadra) s vlasy zastřiženými zároveň se širšími rameny, s lehce snědou pletí, plnými rty, ostrým nosem a zřetelnými lícními kostmi. Měla oči, které poutaly pozornost tím, že nebyly nijak zvlášť výrazné, spíše lehké, jemné, jakoby v obličeji ztracené. Jejich zelenomodrá barva se leskla slzami. Její tvář se pláčem zbortila a vypadala jako kuřákovy plíce. Sommelier chtěl už už vzít za kliku a odejít, ale jakmile se rozplakala, zůstal. A lačně se na ni díval.

Zapamatoval si ten pohyb, jímž opírala tágo o stůl. Stále ho má před očima: tak lehounký, elegantní… Kouká se na svou ženu, jak stojí nepatrně předkloněná, štíhlé nohy mírně rozkročeny, hladkými pažemi bez jediného chloupku se opírá o buzár biliárového stolu. Prsty po něm volně splývají a dlouhé rudé nehty se dotýkají zeleného plátna. Kolikrát už jí říkal, že k její pleti, barvě vlasů, světlým očím se rudý lak na nehty nehodí… Ale v tuhle chvíli, kdy Joanin jemný půvab nese ruksak pláče, jsou rudé nehty… půvabné… Ne, to ne, vzrušující. To je ono, vzrušující. Chtěl se jí dotknout… Těch nehtů, jejichž ostré obloučky olizují zelené plátno biliárového stolu. Ucítil erekci.

Znovu se rozkřičela: „Ty a umění! No to je teda něco. Možná mu rozumíš, ale –“

„Sluší ti to!“ zakřičel, aby ji přerušil.

„Jo? Ale té španělské husičce to sluší víc, že jo? Kterýpak kostelíček barokní ona představuje. Kteréhopak andílka s tvarohovitou prdýlkou, hm? No ale jedno ti říct teda musím. Jdeš dolů. Neměl bys tolik podléhat dějům těch filmů, co financuješ. To je přece strašné klišé: šéf a jeho sekretářka. Těžko hledat něco blbějšího, můj milý, těžko.“

Jakmile začala mluvit o Mari-Luz, mírná erekce se proměnila v erekci prudkou. Kdyby Jean-Pierre Sommelier neměl zapnuté sako, nevypadal by z profilu nejlépe.

Joan Sommelierová se zahleděla na žlutou orchidej, jež vypadala, jako by nad bílým stolkem levitovala. Pohoršeně směrem k ní pohodila hlavou:

„To je fakt dobrý,“ naříkala, „ty dáš kytku Giovannimu, on ji dá mně. Zajímavý systém, nemáš to zle zařízeno. Vlastně jsem od tebe dostala pozornost.“

„Giovanni ti ji dal, abys měla radost.“

„Fakt zajímavý systém. Tak mě napadá: Bylo další kolečko dárků. Cos jí dal, té Španělce s býkem na stole, hm? Když já si vzpomenu, jak jsi mi o ní ještě kdysi vyprávěl. Jak je pozoruhodná, a jak já husa jsem to chápala, že tě zajímá jen proto, že se hodí do toho tvého blbého hitchcockovského divadýlka… Ještě jsem to poslouchala. Jak chodí, jak se tváří, jaká má gesta, jak si překládá nohu přes nohu… Panebože! No tak cos jí dal?“

„Parfém, takový parfém jsem jí dal.“

„No vidíš! Ty se do toho ale umíš opřít. Možná že ho ani nebude používat. Třeba si ho postaví na svůj psací stůl, kde se tak parádně, jak jsi nejednou vykládal, když se na něj posadí, vyjímají její stehna. No určitě. To si piš. Postaví si ho vedle toho těžítka, o kterém pořád básníš. Vedle toho býka s bublinami zlosti, nebo jak to říkáš…“ Odmlčela se, ale na něho ani nepohlédla. Stále se upřeně dívá na Giovanniho orchidej. Už nepláče.

Po chvilce řekla úplně jiným, klidným hlasem, v němž může jen Všudypřítomné oko zaslechnout lehounký ťukot biliárových koulí:

„Tak ty financuješ film o lásce… Umělecký film,“ uchechtla se pohrdlivě, „o dvou zamilovaných lidech. No to je něco.“

Pohlédla ke dveřím. Ale on už tam nestál.

7

Sám neví proč, ale když vyšel ven, dveře za sebou zavíral velmi tiše; jako když se v noci jdeme podívat na děti a nechceme je vzbudit. Ještě na chodbě slyšel Joanin křik. Jakmile zvedl oči, zahlédl Charlottu a za ní Hrocha, jak jdou po chodbě pomalým krokem. Byli k němu otočeni zády. Pohlédl zpět na dveře pokoje své ženy a znovu na vzdalující se Charlottu. Zamyslel se. Gepard dělal, jako by manželskou hádku neslyšel.

Vzduch v kinosále byl těžký a plyšová sedadla vínové barvy vypadala v šeru přízračně. Tereza, která kromě práce kuchařky také obstarávala úklid, už nechávala závěsy zatažené. Dříve, když tu uklízela, pokaždé závěsy roztáhla a nazpět je už nezatahovala a jemu pak všechno dlouho trvalo. Musel jí stále připomínat, ať je nechá být, ať na ně nesahá. „V kinosále není třeba mít denní světlo, Terezo,“ říkával jí. „Dokonce můžeme říct, že denní světlo – že slunce – takovému prostředí škodí.“

„No ale jak mám teda uklízet?“

„Potmě,“ chtělo se mu říci. Ale nakonec trpělivě odpověděl: „Vždycky je roztáhněte, ukliďte a potom závěsy znovu zatáhněte. Takhle by to mohlo jít, co myslíte?“

Po čtyřech schodech vešel do projekční kabiny. Na zemi byly do několika komínů úhledně poskládány krabice s filmy. Nevelký komínek ze sedmi krabic stál přímo u promítačky. Založit film a pustit promítačku ho naučil Rik van der Eyes.

Tu pasáž, jež ho na tomto filmu v poslední době nejvíc zajímala, měl označenou barevně. Napřed vložil cívku s filmem a prázdnou cívku do převíječky, a pozorně se dívaje na barevnou značku, označující danou pasáž, odmotal z cívky potřebný kus filmu. Opatrně film založil.

Cestou k plátnu zmáčkl vypínač a elektronická opona se s tichým vrčením rozevřela. Myslel na Charlottu.

Chodí po domě jako duch. Těžko se divit Joan, že se jí bojí. Tu hádku určitě vyslechla. Stála za dveřmi, jistěže stála za dveřmi. Tiskla k nim ucho a poslouchala. A možná že potom schválně odcházela velmi, velmi pozvolna, aby ji viděl, jak odchází, a musel přemýšlet o tom, zda všechno slyšela.

Jean-Pierre Sommelier sklopil jedno sedadlo a posadil se. Třeba stojí za dveřmi i teď, mysli si. Někdy tu přece tak podivně obchází, že jí kolikrát musím říct, že mám práci. A přitom se na mě tak dychtivě kouká. Snad až obdivně, s úctou, kterou u ní jindy nevídám, možná dokonce láskyplně. Ano, v jejím pohledu bliká jindy nevídaná láska. Ale jen tady. Pouze když mě vidí v kinosále, když se chystám, že si něco promítnu. V té chvíli by snad dokonce chtěla být se mnou.

Vstal a přešel k tmavé komodě, jež stála v přední části sálu napravo od filmového plátna. Vedle ní byl malý stůl, na něm nevelká lampa s černým plastikovým stínítkem a u stolu obyčejná dřevěná židle. Rozsvítil lampu a z komody začal vytahovat nějaké knihy. Byly staré, omšelé, se zborcenými, často zlomenými hřbety a s ochytanými deskami. Většinou byly vázané. Těch pár brožovaných mělo vybledlé a otrhané obálky. Pak se shýbl a ze spodní police vytahoval jakési archy papíru. Něco na nich bylo, nějaké nákresy. Člověk by se nemusel dívat zblízka, aby zjistil, že se jedná o xeroxované kopie. Byla jich spousta. Začal je rozkládat po zemi.

Všechny nákresy znázorňovaly různé pohledy na jakési stavby. Nejvíc tu bylo půdorysů. Sommelier archy pozvolna přerovnával, prohlížeje si je nezaujatým, prázdným pohledem. Potom vzal do ruky jednu z knih a pro sebe si četl:

„Lze říci, že ve Španělsku a v Portugalsku baroko v podstatě přímo navazovalo na konečnou fázi gotiky. V těchto zemích vzniklo baroko po italském příkladu a dospělo zde k spontánnímu rozkvětu, který neočekávaně zapůsobil na Jižní Ameriku. Španělský a portugalský příklad umožnil uměleckému cítění tamějších národů sladit bez sebemenšího násilí snahu po napodobení evropského umění s jejich vlastními vyjadřovacími způsoby. Výsledkem bylo umění, které nemá obdoby.“ Když si přečetl tuhle pasáž, znovu zalistoval v knize: „Stavbu kostela S. Ivo della Sapienza,“ čte v duchu, „řešil Borromini jako průnik prostorových útvarů, dvou hranolů s rovnoramennými trojúhelnými základnami. Dosáhl tak půdorysu šesticípé hvězdy, připomínající šestiúhelník včelích buněk (nepochybně k poctě heraldické včely slavného papežského rodu Barberiniů).“

Zavřel knihu, nechal ji ležet na podlaze a znovu si prohlížel nákresy. Na jednom archu bylo napsáno, nejspíš tuší, půvabným, okázalým písmem: Kostel Sao Pedro dos Clérigos, Porto; přeložil pár archů a znovu se na jeden nákres zadíval. Stejným písmem tam stálo: Katedrála a kaple svatého Kalicha, Valencie. To písmo Sommelierovi připomnělo nápis na lahvičce parfému, který dal Tereze. Usmál se.

Posbíral knihy i nákresy a uložil je nazpět do komody. Zavřel dvířka a už už chtěl otevřít druhé, to užší křídlo dvířek na pravé straně, potom se zarazil, vstal a zvolna kráčel nahoru k projekční kabině. Když míjel dveře, jimiž se do kinosálu vcházelo, zastavil se a pozorně naslouchal. Udělal dva směšné, plíživé kroky a přitiskl ucho k chladnému dřevu dveří. Určitě tam je, i s tou kočkou, pomyslel si. Je tam, slyším její dech. (Sice nic neslyšel, avšak Charlotta tam vskutku byla. Tiskla ucho k druhé straně dveří, jenom kvůli svému vzrůstu o nějakých třicet centimetrů níž.)

Opatrně se odplížil, vešel do kabiny, zapnul promítačku a pospíchal se posadit.

Charlotta se nemýlila. Opravdu si promítá některé filmy stále dokola, zvláště ty Hitchcockovy. V poslední době vedou Ptáci, a zejména tato pasáž:

Na plátně se objevuje Melanie Danielsová – hraje ji Tippi Hedrenová – plující na loďce v Bodega Bay, kam přijela na návštěvu. V kleci veze dárek pro malé děvčátko: dva ptáčky – „love birds“. Jean-Pierre Sommelier zná tuhle scénu zpaměti, ale zírá na plátno jako uhranutý: „Ty barvy,“ mumlá si. „Bože můj, ty barvy.“ Loďka pluje po klidné hladině, ptáčci v kleci švitoří. Melanie Danielsová v kostýmku – jenž může být synonymem konce padesátých a začátku šedesátých let, stejně jako lodičky s ostrými jehlovými podpatky – sedí nohu přes nohu jako v nějaké stylizované divadelní scéně. „Teď!“ uchichtl se Sommelier. Racek, který dosud s ladnou tichostí bílých křídel kroužil nad loďkou, dokresluje sladký kolorit plavby, se nad ni prudce spustil… a znovu. Melanie Danielsová už nesedí nohu přes nohu – děs v očích (hitch­cockovský děs). Sahá si do blonďatých vlasů, kam ji racek klovnul a jež jí dosud čechral vítr, vytvářeje z nich lehounké závěsy, zakrývající s jemností její půvabné oči. Jakmile dorazí ke břehu, ukazuje přátelům bílou dlaň, jíž si sahá do vlasů. Racek už je vysoko, vysoko (jako Všudypřítomné oko, které přihlíží velmi klidně tomu, s jakou dychtivostí Sommelier film sleduje). Na Melaniiných prstech je nepatrná slza krve.

Jean-Pierre Sommelier přestal sledovat plátno. Chvíli přemýšlel, že si tuhle pasáž pustí ještě jednou. Ale potom film nechal běžet, vstal ze sedadla a prošel uličkou zpátky ke komodě, z které před několika okamžiky vytahoval knihy a nákresy kostelů. Teprve nyní otevřel užší křídlo dvířek na pravé straně komody. (Na plátně Melanie Danielsová stále vysvětluje přátelům – sarkastickému advokátovi Mitchovi, kterého hraje Rod Taylor, a malému děvčátku, jemuž předala klec se dvěma „love birds“ – vysvěluje přátelům, že nechápe, proč to ten racek udělal, proč ji klovnul. Děvčátko se shýbá ke kleci a švitoří na ptáčky.

Už za několik okamžiků záběr v Hitchcockově filmu přináší telegrafní dráty, obsypané temnými siluetami ptáků.)

Sommelier začal z komody vytahovat předměty z podivného materiálu. Laik by nejspíš nepoznal, že se jedná o bambus. Kalichy, ciboria, monstrance, pateny, mešní konvičky. Z katolických liturgických předmětů tu chybí jenom nádobky na svaté oleje, kadidelnice a kropáč. Jean-Pierre Sommelier je bere do ruky, obrací ze všech stran, pěkně pomalu, jeden za druhým. Jsou to pozoruhodné práce. Řezbáře, který je dělal, si těžko představit. Monstrance z bambusu jsou propracovány s nevšední pečlivostí. Nitky vláken podivného materiálu se k sobě tisknou, jako by byly přilepené. Všechno je však vyřezáno z jednoho kusu. (Jean-Pierre Sommelier odvrátil zrak od monstrance, kterou drží v ruce, a pohlédl opět na plátno: Těžká mračna a telegrafní dráty obsypány těžkými těly drobných ptáků.)

Ozvalo se ostré zaklepání na dveře. Škubl sebou, lekl se. Dialog na plátně zní najednou velmi hlasitě. Nebylo to bušení. Někdo jen prudce zaklepal kotníky prstů sevřených v pěst. Charlotta, pomyslel si. Co jen může chtít? Několikrát jsem jí přece říkal, že když jsem tu, tak pracuju. Mám otevřít? Vleze sem i s tou kočkou, která chodí, jako by se ani nedotýkala země, posadí se a bude na mě koukat. Nic neřekne, jako pokaždé. Bude se jen dívat. Ještě chvíli váhal, měl podivný pocit. Ne, nebyl to strach, ale něco hodně podobného. Neotevře. Kdyby jenom ten film tak neřval. Čekal, zaklepe-li znovu, chystal se na ten zvuk, mačkaje bambusovou monstranci silněji.

Joan Sommelierová zvažovala, má-li zaťukat ještě jednou. Slyšela, že si něco promítá. Její ruka sevřená v pěst se už už blížila ke dveřím. Ne, nebude ho rušit. Kdyby chtěl, už by otevřel. Otočila se a pomalu se vzdalovala.

Jean-Pierre Sommelier pozorně naslouchal. Navzdory hlasitému filmu zaslechl slábnoucí kroky. Je pryč, pomyslel si a pohlédl na filmové plátno.