Za vším je zahradník

1

Giovanni myslel už několik týdnů stále na to samé. Od toho dne, kdy našel Charlottu, jak sedí v jakémsi polospánku mezi ebenovými papoušky ve voliéře skleníku, ho trápila jediná věc: Prášky. Char­lottiny léky, jež dívka bere od svých osmi let. Zahradníkovi se zdálo, že Charlotta se znovu kamsi propadá. Avšak zatímco její první proměnu, když se před lety vrátila z psychiatrie, charakterizoval vyhaslý pohled a později přízračné brouzdání s malým Hrochem po Zahradě oka, nyní tomu bylo naopak. Charlottina současná proměna začala být zřejmá, jak si Giovanni všiml, po návratu Jean-Pierra Sommeliera z natáčení v Bretani. Od té doby bylo její chovám naprostým protipólem někdejší letité vyhaslosti. Tedy nikoli přízračné mlčení, kolorované všudypřítomným gepardem, nýbrž přízračné veselí, kam Charlottin gepard, stále ji sice provázející, jako by nepatřil.

Když před pár týdny Giovanni vstoupil do voliéry skleníku a uviděl ji, jak sedí se zkříženýma nohama a s přivřenýma očima na drobné barevné lavičce, utrhl orchidej a dal ji dívce do klína. Byl to tentýž druh orchideje, kterou pro ni vypěstoval před několika měsíci – střevíčník pantoflíček. Tehdy jí květinu dával ze samé radosti. Charlottino chování se přece v té době tak náhle změnilo, a s ním přišla lehkost a půvab i na zšeřelou Zahradu oka. Tenkrát mu řekla, že se jí znovu, po letech, zdají sny. Vlastně jeden a týž sen stále dokola, sen o tom, jak se coby dítě zhroutila v Dieppe před bistrem Apríl. Charlottě se tehdy zdálo, že s tímto snem se jí vrací celé dětství. A vypadala spokojená, ne-li šťastná.

Jakmile však před několika týdny položil ve skleníku orchidej do Charlottina klína a ona otevřela oči, lekl se. Byly to oči rozkmitané utrženou energií, jíž bylo děsivé, dynamické veselí. Přízračná radost se dovádivě vlnila v její tváři. Přízračná proto, že neměla žádné omezení; že neznala žádné omezení.

Děkovala o překot za střevíčnik pantoflíček.

„Charrlottka, berreš prrášky?“ zeptal se do přívalu díků.

Odpověď, jež semlela kdeco:

„Jasně, Giovanni, jasně že beru… Hele, říkal mi tatínek, žes kdysi dělal návrhy těch bambusových liturgických předmětů, víš, co má v kinosále, pro nějakýho stolaře. Nevěděla jsem, že jsi tak šikovnej, Giovanni. Nepodíváme se někdy na nějakej Hitchcockův film? Já už můžu do kinosálu… a prášky beru.“

Giovanni okamžitě šel za Sommelierem. Ten se však chystal do Paříže kvůli Bonnardově Zahradě oka. Když mu zahradník řekl, že jde o Charlottu, sice ho vyslechl, dokonce s podivně vážnou tváří, ale prý se mu nezdá, že by s ní bylo něco v nepořádku.

„Myslím, pan Sommelierr, že… vysadila prrášky…“

Ne, tomu on nevěří. Promluví však se svou ženou, aby nechala Charlottu prohlédnout rodinným lékařem. Ale ať si Giovanni, pokud může, více všímá Charlottina chování.

Slíbil Sommelierovi, že to řekne i Fatimě.

Giovanni šel za Charlottinou matkou se Sommelierem. Ta se tvářila vystrašeně. Spojí se s rodinným lékařem, aby se na Charlottu podíval.

Jak Giovannimu, tak paní Joan se zdálo, že poprvé od toho milování v trávě se spolu dokážou bavit beze studu.

2

Jean-Pierre Sommelier se napil vína a pohledem uhnul k oknu.

Rik van der Eyes sledoval svého šéfa s ustaranou tváří; po pařížských divadlech, na večírcích i mezi lidmi od filmu se začalo šeptat o Sommelierově vztahu s Mari-Luz.

Oči Jean-Pierra Sommeliera zvolna klouzaly po nekonečném sklu, jež odděluje hosty luxusní restaurace od sluncem rozehřátých zdí katedrály Notre-Dame. Sommelier v duchu počítal své poslední návštěvy v tomto podniku.

Každá z nich, pomyslel si, byla úplně jiná. 1. dubna, na Apríla, pracovní oběd s Bonnardem. Potom přítomnost při natáčení „popleteného doteku“ o několik měsíců později, a nějaký den nato přehrávání této scény Bonnardovy Zahrady oka s Mari-Luz. Mezitím jen pár osamělých obědů. A nyní tu sedím s Rikem. Každá návštěva odlišná, říká si v duchu, ale všechny do jedné důležité. Vlastně se dá říct, že to jsou jakési milníky letošního roku.

Když se Eyesovi před několika týdny doneslo, že mezi nejdražšími sklenkami šampaňského v Paříži je veřejným tajemstvím Sommelierův vztah s Mari-Luz, byl překvapen. Neměl o tom ani tušení. Zprvu se ho jako vždy dotklo, že Sommelier znovu obešel jeho roli důvěrníka. Ale nakonec začal dělat všechno pro to, aby mezi pařížskými klepnami ve skvěle střižených šatech rozesel semínka nejistoty. Brzy se začalo říkat, že „to s tou husičkou a Sommelierem není zase tak jisté“.

„Pane!“ řekl číšník.

Sommelier pohlédl na Eyese a nepřítomně se usmál.

„Přinesli jídlo, pane Sommeliere.“

Číšník s půvabnou dívčí tváří stál u stolu s jednou rukou za zády a doléval víno.

„Ach ano, jídlo…“ Sommelier jen pokývl hlavou „Poslyšte, Paule,“ zdvihl oči k číšníkovi. „Ještě nemáte svůj lyžařský servis?“

„Promiňte, pane…“

„Mám na mysli docela malý servis,“ pokračoval Sommelier s úsměvem, „kde byste montoval vázání, brousil hrany a tak… Na sobě byste míval nažehlené montérky s náprsenkou, na které by byla vyobrazena zasněžená pyramida Matterhornu a přes ni by se táhl rázný nápis SKI…“

„Promiňte, pane… Nerozumím vám.“

„To nic, Paule, jen jsem žertoval. Šéf tu není, viďte?“

„Bohužel, pane Sommeliere.“

„Tak ho ode mě aspoň pozdravte, ano?“

Číšník řekl, že to jistě udělá, a po nepatrné úkloně, při níž se jeho jemná tvář na okamžik schoulila ve stínu, svižně odkráčel s profesionální distingovaností po tlustém koberci.

„On je nějaký vášnivý lyžař, pane Sommeliere?“ řekl Eyes, vkládaje sousto do úst.

„To jsme všichni, milý Riku, vášniví lyžaři.“

Chvíli bylo ticho. Jen cinkot stříbrných příborů.

„Zlobíte se na mě, pane Sommeliere,“ řekl Eyes, „že jsem vás navedl k tomu, abyste Charlottě všechno řekl? O kostelech, Hitch­cockovi, o vašem nejbližším personálu?“

Sommelier jen zakroutil hlavou.

„Dnes mi telefonovala žena,“ řekl váhavě. „To Giovanniho podezření, že Charlotta přestala brát prášky, je nejspíš liché.“

„Opravdu? To jsem moc rád.“

„Byl u ní náš lékař a pořádně ji prohlédl… Je prý maličko živější, ale i když to prý nemůže tvrdit s jistotou, podle něj bere léky poctivě a pravidelně. Jenom by snad neškodilo, předepsat jí něco silnějšího. Poradí se s kolegy.“

„Říkáte, že je v pořádku?“ Eyes upil vína.

„Ano, ano, zaplaťpánbůh. Jenom je malounko živější, holčička moje.“

3

Ztratil se Hroch. Nikdo to nechápal a všichni geparda hledali. Gio­vanni, Fatima, Dane, Gerard i Tereza; kdyby na Zahradě oka žili Rik van der Eyes a Mari-Luz, hledali by také. Charlotta, pokukujíc s vážným výrazem v obličeji po Giovannim, zběhala okolí Sommelierovy rezidence; a zapojila se i Joan Sommelierová.

Nakonec zvíře našel Giovanni na pobřeží. Hroch ležel v trávě na vrcholu útesů – mezi oblými bílými kameny, jež připomínají zasněžené želví krunýře. Ležel na témže místě, kam před několika měsíci Charlotta přiměla Giovanniho jít na procházku. Vyprávěla mu tehdy, že se jí opět zdají sny.

Gepardovo tělo bylo úhledně položeno na okraji čtyřicetimetrové propasti, z jejíhož dna, z výhně modrozelených mořských vln, vyrůstají bílé útesy („bílý lízátka“, jak říkávala Charlotta, když byla malá).

Když tu tehdy byli Charlotta a Giovanni spolu, Hroch běhal po husté trávě mezi hladkými bílými kameny, oceán bušil do bílých tympánů útesů a Charlotta se tanečním krokem blížila k okraji propasti, něco na Giovanniho volajíc. Dávala si ruce k ústům, avšak přívaly modrozelených vod nepřekřičela. Giovanni na ni volal, aby nechodila tak blízko ke kraji, a ona křičela na něho, že „to je přece parádní jméno pro hospodu – Apríl! Apríl!“.

Rána na Hrochově krku nebyla nijak velká, bodnutí nožem, které přeťalo krční tepnu.

„Proboha!“ zakvílela Fatima. Tklivost jejích písní o hájích pomerančovníků, jejichž oranžovými plody neznatelně kývá vítr, bude v příštích dnech ještě procítěnější.

„Kristepane!“ vydechl Dane. Pod tíhou pohledu na mrtvé žluto­oranžové zvíře s tmavými skvrnami se jistě mnohokrát trefí. A dopředu vybere pro Jean-Pierra Sommeliera ty skladby, jež si on, usedaje do rolls-royce, bude přát slyšet z přehrávače kompaktních disků.

„Panebože!“ zamumlal Gerard. Aspoň v několika následujících týdnech nejspíš nebude experimentovat s polohami při sexuálním styku.

„Ježišikriste!“ řekla rázně Tereza. Spálené hýždě se jí už zahojily. Možná přece jen maličko lituje, že se tehdy Charlottě pošklebovala, ukazujíc jí parfém s názvem Baroq, který dostala od jejího otce.

Joan Sommelierová si přitáhla dceru k sobě a spěšně jí zakryla oči. „Nedívej se tam, Charlottko,“ zavzlykala.

Giovanni stál nad mrtvým Hrochem poškubávaje rameny. Také v obličeji mu cukalo a jeho tlusté tváře se rosolovitě chvěly.

„… Ťampá po kytičkách,“ zašeptal.

Potom dlouze a přísně pohlédl na Charlottu, jež se vymanila z matčina ochranitelského objetí. Několik vteřin se jí díval do očí, jako by z nich chtěl vyčíst to, čím si byl jistý. A ten pohled mu přišel nekonečně dlouhý. Dívka jej opětovala. V její bílé tváři, rámované vlasy jako oheň, se nic nepohnulo. Jenom z levého oka jí vyklouzla slza a pomalu stékala po strnulém obličeji. Zastavila se v levém koutku úst a matně se leskla.

4

François Bonnard neměl ani zdání o tom, co se děje na Sommelierově Zahradě oka. Natáčení filmové Zahrady oka skončilo. Zbývala práce ve střižně a postsynchrony.

Filmový štáb strávil měsíc v Peru a půldruhého měsíce na Papui-No­vé Guineji. Těchto několik týdnů přišlo Bonnardovi nejúžasnějších z celého natáčení. Jako by se teprve během tohoto období naplnila režisérova slova o vizuálnosti ve filmu, jimiž na počátku jara při schůzce v Sommelierově rezidenci obhajoval svou „režijní rozpínavost“. Tak tehdy za souhlasného přikyvování Rika van der Eyese, vzpomínal Bonnard se samolibým úsměvem, označil producent moje režijní záměry.

Mika Nilile a Erika Sürrotová byli skvělí. Také lze předpokládat, že jejich výkonu prospěla nepřítomnost Jean-Pierra Sommeliera. Bonnardovi naopak připomínky, které producent vždy jen vyslovil, ale nikdy netrval na tom, aby se realizovaly, trošku scházely.

François Bonnard byl nadšený filmovým materiálem, který pořídil ať na Papui-Nové Guineji, ať v Andách. Při večerních projekcích neskrýval spokojenost. A třebaže ho ještě čekalo natáčení závěrečné scény Zahrady oka, i po návratu do Paříže si především záběry pořízené pod ledem horského jezera často promítal nikoli z pracovního, nýbrž čistě z diváckého zájmu. Zmíněnou závěrečnou scénou Zahrady oka bylo milování Anne a Paula na perském koberci za statisíce franků.

Anne a Paul, milenci filmové Zahrady oka, kteří se podle scénáře vydali na Papuu-Novou Guineu, si tu vyměnili role s šesticí domorodců. Nyní byli oni nehybnými pozorovateli života na indonéském ostrově. Etnograf ze Sorbonny a Bonnardův odborný poradce profesor Prévert musel cítit zadostiučinění. Sürrotová a Nilile nevěřícně zírali na kmenové rituály, prováděné domorodci, kteří ještě před několika měsíci sváděli nerovný zápas se stříbrnými příbory v luxusní pařížské restauraci.

Režisérovi Zahrady oka však na rozdíl od Préverta daleko více učarovala práce při natáčení pod ledem horského jezera v peruán­ských Andách. Lépe řečeno nikoli práce (záběry pod ledem pochopitelně pořizovali profesionální potápěči), nýbrž její výsledky. Má nyní takřka čtyřicet minut čistého času filmového materiálu, na němž jsou zachyceny temně modré hlubiny jezera a proměnlivá struktura bílomodrého ledu.

Jakmile práce v Andách skončila, telefonoval Riku van der Eyeso­vi, jelikož Sommeliera nemohl zastihnout.

„To jsem moc rád, žes skončil!“ namítal producentův tajemník ostře, když slyšel v režisérově hlase radostný tón. „Víš moc dobře, že si myslím, žes do Peru vůbec neměl jezdit. Stejně jako na Papuu-No­vou Guineu. Přišli jsme zbytečně o statisíce franků. Řekni mi, co s tím materiálem, který jste tam natočili, vůbec budeš dělat?“

„Je úžasnej, Riku,“ dráždil Bonnard Eyese. „Co s těmi obrázky budu dělat? Tyhle chladné záběry budou kolorovat milování Anne a Paula na tom perském koberci, co jsem na Sommelierovi a tobě vymámil!“

5

Mari-Luz dobře věděla, co ji dnes čeká. Těšila se.

Světlerůžový koberec v jejím obývacím pokoji ladí sice se světlým nábytkem a světlezeleným látkovým stínidlem stojací lampy, avšak temně rudý kostým, který má Mari-Luz na sobě, vnáší do tohoto souladu disharmonii. (Stejně jako sedm rudých růží, které přinesl Sommelier.) Ví to, a přesto si ho oblékla. Pochopitelně také černé punčochy a temně rudé lodičky.

Těsně před Jean-Pierrovým příchodem stála v koupelně před rozměrným zrcadlem jen v černé podprsence a klidnými doteky skleněné zátky nanášela Poslední mramor. Parfém se napřed měkce zaleskl za půvabně vykrojenými boltci a v jejím snědém podpaždí. Potom udělala vazkou čáru na hrudi a dívala se, jak slza vůně se pozvolna posouvá žlábkem mezi ňadry. Malou baňatou lahvičku z černého skla s posledními kapkami Posledního mramoru držela během této procedury třemi prsty za titěrné hrdélko. Už v ní nezůstalo skoro nic. Ještě párkrát se tím půjde navonět, pomyslela si. Musím potom pečlivě zvolit tu pravou příležitost, kdy ho použít.

Jean-Pierre sedí s koleny u sebe v hlubokém křesle a přejíždí očima od kytice růží na stole k Mari-Luz v temně rudém kostýmu. Jelikož tmavé sako odložil hned po příchodu, kravata s biliárovým motivem svítí na bílé košili naprosto neskrývaně. Objemné krabice, jež leží na stole, zabalená v dárkovém papíře a převázaná mašlí, si všiml okamžitě, jak vstoupil do místnosti, ale neřekl ani slovo.

Pokusil se Mari-Luz políbit na krk, ale odtahujíc se, jen se usmála.

„Mám dojem, že ti dlužím nějaké vysvětlení,“ začal po chvíli.

Neodpověděla, pouze se natáhla po krabici a ze stolu ji přemístila do svého klína.

„Něco pro tebe mám, Jean-Pierre,“ řekla. „Myslím, že budeš mít radost.“

„Víš, Mari-Luz, to v Bretani…“ řekl, dotýkaje se kravaty.

„To bych spíš měla vysvětlovat já,“ usmála se.

„Ne, počkej… Mám na mysli to s tím Aprílem.“

„Ano, přesně tak!“ vyhrkla „Apríl! Měls ji na Apríla, tu kravatu,“ ukázala na vázanku na jeho krku. „Přesně tuhle, že? Od té doby, co si pamatuju, nosíš sice pořád tyhle biliárové vázanky, ale tuto barevnou kombinaci jsi v mé přítomnosti od letošního 1. dubna na sobě neměl.“

„No právě. Jsem rád, že sis všimla.“

Odmlčel se, jakoby omluvně se usmál, zlehka nasál nosem Mari-Luzinu vůni.

„Ještě ho máš?“ řekl.

Zahleděla se na krabici v klíně.

„Hm, je to příjemná vůně. Moc příjemná.“

„Už ten název je pěkný, Le Marbre Dernier.“

„Ano, Poslední mramor.“ Stále se dotýkala krabice ve svém klíně. „To jsem já, že – Poslední mramor?“

Jean-Pierre na Mari-Luz pohlédl, zakroutil hlavou a řekl, že jí nerozumí. Stále váhal, nevěda, co všechno jí má říci.

„Dals mi parfém s tímto názvem,“ pokračovala Mari-Luz, „abys tím vyjádřil, že se mnou je to něco jiného, než s tou spoustou ženských, které byly přede mnou, že?“

„Před tebou?“ usmál se Jean-Pierre. „Ty ženy před tebou, to bylo jen zahlazování Aprílu! Pokus utéci od skutečnosti, která se k Aprílu vztahuje.“

Neříkala nic, jen na něho koukala.

„Apríl, to je jméno bistra v Dieppe, kde se před několika lety zhroutila Charlotta, což změnilo dosavadní život na Zahradě oka. Poslední mramor, který jsem ti dal letos na Apríla, to byla taková nevinná hříčka, laškovný pokus, jak ten – řekněme – Charlottin Apríl uplatit… láskou k tobě. No, zprvu sympatií, teď už láskou.“

Jean-Pierre se naklonil k Mari-Luz a lehce ji políbil na ústa. Neodtahovala se, dokonce pootevřela rty.

„A není v tom ještě něco jiného?“ řekla a vědoucně se usmála. „Mám na mysli to, že sis vybral zrovna mě…“

Přerývaně se nadechl. „Mohl bych dostat trochu vody?“ řekl. „Špatně se mi dýchá.“

Když mu podávala sklenici, starostlivě na něho pohlédla.

„Je ti něco, Jean-Pierre?“

Zakroutil hlavou a pokračoval:

„Ale jistě,“ řekl malounko sklesle. „Skutečnost, že jsem si vybral zrovna tebe, má souvislost se Zahradou oka. S mou Zahradou oka. Ale teď už je to jinak a není to důležité. Leccos přece tušíš… Nebo o tom mám mluvit?“ zeptal se.

„Ne,“ hlesla a svezla se z křesla na světlerůžový koberec, který má sice daleko do peršanu Françoise Bonnarda, avšak v tuto chvíli mu půvab neschází.

Jean-Pierre sundal kravatu s biliárovým motivem a opatrně ji pověsil na opěradlo židle. Vysvlékl si košili. Posadil se na koberec vedle ní a pomohl jí ze sukně. Ona jemu z kalhot.

Dotýkajíce se dlaněmi koberce, řekli oba zároveň:

„Je hebký.“

Rozesmáli se. A ten společný smích, jak se aspoň Sommelierovi zdálo, tu byl místo jeho dalšího vysvětlování, jež jí ještě dlužil. I Mari-Luz to tak chápala.

Rozepnul jí podprsenku.

„Ještě moment,“ řekla nepříliš romanticky. Krabici v dárkovém papíře měla stále v klíně. Začala ji rozbalovat.

„Co je to?“ zeptal se.

„Je tvoje,“ řekla, podávajíc mu těžítko, které Sommelier tolik obdivuje. „To je dárek ode mě.“

„Něco jako Poslední mramor?“ usmál se něžně. „Abys nelitovala. Je to přece rodinná relikvie… Děkuju ti, Mari-Luz.“

Měděné těžítko, které stávalo na Mari-Luzině kancelářském stole v Sommelierových ateliérech, se nyní celkem pěkně vyjímalo na koberci v jejím obývacím pokoji. Když jí ho dědeček před mnoha lety dával, jistě nepředpokládal, u koho skončí. Dědilo se přece z generace na generaci.

Sommelier si znovu s obdivem prohlížel výjev, který těžítko ztvárňovalo: Býk, jemuž toreador zasazuje poslední ránu a z jehož nezřetelných nozder vyklouzává poněkud směšně šest bublin poslední zuřivosti.

Milovali se.

Jean-Pierre vnímal ostře vztyčená Mari-Luzina stehna, vůni Posledního mramoru mezi ňadry, vlas Mari-Luzina koberce, světle­zelené látkové stínidlo stojací lampy, pot na svém čele a horké záškuby bolesti na hrudi. Také jeho pohled tu a tam sklouzl k těžítku, jež stálo na koberci na dosah ruky.

„Miluju tě,“ špitla Mari-Luz příliš romanticky, když na ní Jean-Pierre zůstal bezvládně ležet. „Slyšíš?“

Sommelier se nehýbal.

„No tak, Jean-Pierre, jsi těžký!“

Pohladila ho po vlasech a oběma rukama zvedla jeho hlavu, opírající se dosud bradou o její snědé rameno.

Zíraly na ni dvě nehybné, mrtvolně vypoulené oči.

„Bože!“

Ztěžka a zároveň klopotně, jako by ze sebe cosi odhazovala, se vysoukala zpod bezvládného těla a běžela k telefonu.

„Kristepane!“

Žduchla do židle, na jejíž opěradlo si Sommelier pověsil kravatu, kterou měl naposledy letos na Apríla. Židle se legračně zakymácela a vázanka s biliárovým motivem spadla na koberec.

6

„Usouložila jsem ho k smrti,“ vzlykala Mari-Luz dva dny po pohřbu Jean-Pierra Sommeliera, opírajíc uslzenou tvář o Catherinino rameno.

„Ale prosím tě, takhle to nemůžeš brát,“ konejšila ji Catherine. „Infarkt… Byla to nešťastná náhoda, že zrovna při tom…“

Pohřbu se účastnili jen ti nejbližší. Ačkoli to nebylo snadné, Joan Sommelierové se podařilo s Eyesovou pomocí udržet celou věc v tajnosti. V novinách se o producentově smrti sice hodně psalo – tím spíš, že Zahrada oka Françoise Bonnarda měla jít za pár týdnů do distribuce –, avšak o jejích okolnostech nepadlo jediné slovo.

S Mari-Luz se Joan Sommelierová sejít nechtěla, požádala však Rika van der Eyese, aby s ní promluvil.

„Odpusťte, paní Joan,“ klopil čerstvý ředitel Sommelierových ateliérů oči, „ale nejsem si jistý –“

„Chci vědět, jak to dlouho trvalo… Prosím.“

Když Joan Sommelierové toho odpoledne zatelefonovali a řekli jí, co se stalo jejímu manželovi, kdesi za strašlivým leknutím a náhlou prázdnotou cítila úlevu. Dokonce se jí zdálo, že čím víc pláče, úleva nejen že přichází rychleji v chladivých doušcích, ale má dokonce jakési omamné účinky. Po půlhodině nářku cítila křišťálovou čistotu v sobě i mimo sebe.

„Promiňte, paní Joan… ale pokud chcete vědět něco víc o tom… přátelství…“ koktal Eyes, „měla byste si s… Mari-Luz promluvit sama…“

Umluvila ho. Prý by se styděla. A jelikož se „ta žena“, jak řekla, bezesporu cítí strašně, bylo by to vrcholně trapné.

„Užila jsem si dost,“ říkala nakonec, „když jsem se ptala lékaře z pohotovosti, kterou ‚ta žena‘ zavolala, kdy se to Jean-Pierrovi stalo a jak.“

Eyese překvapil teskný klid a noblesa, s jakou Joan Sommelierová mluvila. Něčeho takového si u ní dříve nevšiml.

Mari-Luz toho Eyesovi příliš neřekla.

„Víš,“ pokyvoval Eyes rozpačitě hlavou, „šéfova žena chce vědět, jak jste spolu dlouho to…“ udělal rukama gesto, naznačující jakýsi valivý pohyb.

Mari-Luz se cítila špinavá, celá špinavá. Brala prášky na uklidnění a na spaní, a přece nemohla usnout. Chtělo se jí odpovědět, že asi patnáct minut.

„Bylo to poprvé, Riku,“ řekla nakonec.

Pochopitelně věděl, že lže. A Mari-Luz bylo samozřejmě jasné, že to ví.

„Jistě,“ řekl. „Jen se to tak stalo.“

„Jo, jen tak.“

„Nemluvilas o tom s nikým…?“

Prý ne.

„Tak u toho zůstaň!“ Tón Eyesova hlasu se náhle změnil. Byl rozhodný, možná dokonce ostrý, ale klidný.

Tváří v tvář tomuto tónu se Mari-Luz cítila v bezpečí, poprvé po tolika dnech.

Všudypřítomné oko sledovalo jejich rozhovor s účastným zájmem.

„Víš… Mari-Luz…“ začal Eyes znovu koktat, „pokud jde… o pohřeb –“

„Proboha!“ vyjekla. „Jestli ti jde o to, že by nebylo vhodné, abych šla na pohřeb, můžeš být klidnej. Jistěže tam nepůjdu!“

Pohřbu filmového producenta se tedy účastnili jen ti nejbližší s výjimkou Mari-Luz. (Ta zůstala ve svém pařížském bytě a jako tolikrát od Sommelierovy smrti zírala dlouhé minuty na měděné těžítko, jež mu darovala, a jež jí přesto tak náhle zůstalo. Dotýkala se prsty výjevu, který těžítko ztvárňuje – býka i toreadora –, a je třeba říci, že poprvé v životě jí nepřišly směšné ony bubliny poslední býkovy zuřivosti, vyklouzávající z jeho nozder. Tím, jak byly nezřetelné, nepatrné, zdály se jí krásné. Ve chvíli, kdy Sommelierovi nejbližší, rozšířeni o režiséra Bonnarda, přistupovali k rakvi a loučili se s ním, dotýkala se Mari-Luz těchto bublin a mumlala: „Vyfouknutí smrti nosem.“)

Všudypřítomné oko pozorně sledovalo, jak Joan a Charlotta Sommelierovy s bílými tvářemi a měkkýma, utopenýma očima přistupují k rakvi. Po nich se s producentem loučila šestice jeho nejbližších zaměstnanců, kterou doplňoval François Bonnard, zaskočivší za Mari-Luz.

Giovanni, jenž pro slzy neviděl, položil Sommelierovi přes ruce orchidej – střevíčník pantoflíček. Rik van der Eyes se tvářil jako zaměstnanec pohřebního ústavu. Tereza se navoněla parfémem Baroq, který jí před časem Sommelier dal. Fatima si výjimečně nevzala žádnou ze svých broží. Gerard vypadal jako pošťák, který ztratil kabelu s dopisy, ale kterému řekli, že to nevadí. Dane měl na nohou boty s broučkem na patě – podobným chroustu –, které kdysi od Sommeliera dostal.

François Bonnard, pokládaje růži přes Sommelierovy ruce, nemohl zaplašit vlastní slova, která zkraje jara řekl Riku van der Eyesovi, když poprvé přilétal na Zahradu oka. Ten ho tehdy obviňoval z plagiátorství a chtěl za každou cenu vědět, proč se jeho film bude jmenovat stejně jako místo, kde žije člověk, který ho financuje. Bonnard mu mimo jiné tehdy řekl: „… Možná lze dokonce říct, že příběh filmové Zahrady oka je příběhem Jean-Pierra Sommeliera, který on ovšem tvrdě zaplatí.“

Nyní tato slova nemohl utišit. Vířila mu v hlavě jakoby do taktu Gershwinovy Rapsodie v modrém, kterou vybrala Joan Sommelierová a která se rozléhá znějícím prostorem kostela.

7

Po otcově pohřbu trávila Charlotta hodně času s matkou. Sedávala na židli s divokým květinovým vzorem a naslouchala jemnému ťukání biliárových koulí. Zdálo se jí, že matčiny půvabné figury při biliáru jsou v halasném nesouladu s tichým povídáním, kterým matka svou hru jako by přibarvovala. Avšak o otci v těch dnech mluvila jen zřídka. V nudných smyčkách, jež Charlotta záhy prokoukla, se k ní nicméně od biliárového stolu přece jen ploužila slůvka plná ohleduplnosti.

„Vím, že to je pro tebe dvojnásob těžké…“ začínala třeba matka.

Charlotta a Všudypřítomné oko sledovaly klidný běh koulí po zeleném plátně.

„Není mi jasné, co ti policajti mají tak důležitého na práci, že ještě nepřišli na žádnou stopu,“ pokračovala. „To je tak těžké přijít na to, kdo mu to udělal?“

Charlotta jen přikyvovala.

„Je to vůbec možné?“ tišila matka hlas. „Takové krásné zvíře takhle zabít…“

Charlotta seděla, naslouchala ševelení slov, o nichž věděla, že jsou upřímná a že jí matka chce těmito slovy pomoci, a přece se v ní rozléval pocit nudy. Chtěla spíš mluvit o otci, scházel jí a věděla, že chybí i matce, ale bála se sama začít. Jak teď může mluvit o Hrochovi? ptala se sama sebe v duchu, dívajíc se na matčiny biliárové figury.

Po otcově smrti také často chodívala do kinosálu. Vlastně byla buď s matkou, nebo sama s Hitchcockovými filmy a bambusovými liturgickými předměty. Jen zřídkakdy si pustila nějaký ze sedmi snímků (a když přece, po chvíli film vypnula). Pokaždé když se posadila do některého z vínově červených křesel, očekávala, že se objeví Giovanni. Od chvíle, kdy našel Hrocha, jak leží mrtvý na okraji útesů, se jí vyhýbal. Byla si však jistá, že se dříve či později ukáže. Obávala se toho setkání, to ano; stejně jako otázky, kterou jí zahradník položí. On jediný ví, kdo Hrocha zabil. Zároveň se však těšila na to, co se jí otevře po rozhovoru s ním. Věřila, že jí pomůže se stvořením světa. Bohu nepomáhal nikdo. Jí pomůže zahradník.

Všudypřítomné oko shlíží na Zahradu oka ve svém nekonečném milosrdenství. Téměř v jejím středu svítí voliéra skleníku, v níž se rozlévají barvy. Giovanniho umělý svět, jejž zahradník nadevše miluje.