Hroch

1

Posledním z filmového štábu, kdo se nenechal příliš vyvést z míry chováním Jean-Pierra Sommeliera, byl režisér Bonnard. Od těch prvních producentových neomaleností, kdy Sommelier velmi nevybíravě kritizoval výběr hlavních představitelů pro role milenců Anne a Paula, producentovy vpády do natáčení Zahrady oka takřka nevnímal. Zato Erika Sürrotová a Mika Nilile, kterým se Sommelierova nelibost pochopitelně donesla, znervózněli pokaždé, když se producent mezi filmaři objevil. Ani představitelé hlavních rolí, ani François Bonnard samozřejmě neměli nejmenší tušení o tom, že Sommelierovo vměšování do pravomocí režiséra má pouze včlenit producenta a jeho sekretářku mezi filmaře. Lépe řečeno, mezi filmové milence. Sürrotová i Nilile se tvářili otráveně, kdykoli se Sommelier a Mari-Luz objevili na místě natáčení. Zato Bonnarda jejich časté návštěvy začínaly bavit.

Jakmile se štáb přesunul do Bretaně, režisér i Všudypřítomné oko sledovali Sommelierův přistávající vrtulník, který připomíná skleněnou vážku, se zvláštním zájmem. Bonnarda dokonce začala těšit producentova přítomnost na večerních projekcích. Zatímco herci, naslouchajíce režisérovým připomínkám, nervózně očekávali Sommelierovy poznámky, Bonnard brzy zaznamenal jednu podstatnou věc: producent nikdy neměl výhrady k tomu, co viděl na plátně. Režisér si naopak všiml, že po zhlédnutí toho, co ten který den bylo natočeno, se pokaždé rozlévá na Sommelierově tváři školácky zakrývaná spokojenost. Herci ani kdokoli jiný z filmařů tuhle skutečnost nezaznamenali. Bonnardovi však leccos začínalo být jasné. Navíc se nikdy nestalo, že by producent své jalové a pitomoučké připomínky sděloval režisérovi v přítomnosti herců nebo kohokoli jiného z filmového štábu; nepočítáme-li ovšem Mari-Luz. Ta většinou při těchto dýcháncích nechyběla a pokaždé se tvářila zmateně.

V Bretani se měla natáčet jediná scéna; znásilnění Anne. Sommelier, který už znal celý scénář takřka zpaměti, dal tuhle pasáž přečíst Mari-Luz, když do Bretaně poprvé přiletěli na víc dnů. (Bonnardův štáb byl na místě několik týdnů, aby zprvu natočil pár vedlejších sekvencí. A Sommelier, doprovázený Mari-Luz, tam doposud létal sotva na pár hodin, aby mu nic neuniklo a aby si ve scénáři mohl odškrtnout to, co už bylo zrealizováno.)

„Tak co na to říkáš?“ usmíval se, když mu Mari-Luz scénář vracela.

„Nevím, je to děsivé, bezohledné,“ odpověděla s pokrčením ramen.

„No ale to je přece v pořádku. Znásilnění je vždycky brutální, děsivé, bezohledné.“

„Já nemluvím o znásilnění. To milování s Paulem je strašné, o tom mluvím,“ namítala Mari-Luz rezolutně.

„Ale běž,“ kroutil Sommelier hlavou, usmívaje se stále víc.

„Jaképak ‚běž‘!“ prudce vyvlekla svou ruku z jeho, „nic bezohlednějšího jsem nikdy neviděla. Vždyť on ji najde brutálně znásilněnou, od krve, málem roztrhanou na cucky tím čunětem, a okamžitě se s ní pomiluje! Pár minut na to, co ji ten dobytek znásilnil. A Anne je samozřejmě vyděšená, zničená, vůbec se s Paulem milovat nechce –“

„To není pravda!“ skočil jí Sommelier do řeči. „Napřed se s ním nechce milovat, ale pak ano!“

„Bože můj, vždyť jsou tam někde ještě zbytky spermatu toho chlapa, v trávě jsou stopy po jeho těle, otisky rukou, vytlačená kolena, a Paul jí to tam udělá, přesně na tom místě! To je hrůza…“

„Tak to přece není, Mari-Luz. Soulož na stejném místě, kde Paul najde Anne, tohle milování, k němuž Paul Anne přiměje, to je něco jako dezinfekce, totální očista – jediná možná!“

Mari-Luz zůstala na Sommeliera vyděšeně koukat.

2

Místo, jež se Bonnard rozhodl použít k natočení této scény, jako by charakterizovalo Bretaňský poloostrov: divoká krása, jíž prorůstají štíhlé žíly záhadné měkkosti. Znásilnění Anne se podle scénáře mělo udát ve dne (ve scénáři byla dokonce poznámka o „slunečném dnu“). A režisér k tomu účelu zvolil okolí nevelkého vřesoviště.

Ještě předtím, než se štáb přesunul do Bretaně, snažil se Sommelier přimět Bonnarda, aby se tato scéna natáčela v Zahradě oka.

„A kam byste ji šoupl, pane Sommeliere,“ usmíval se režisér, „do Giovanniho skleníku?“

Producent se snažil tvářit zarputile.

„Zahradou oka teď nemyslím můj dům,“ kroutil hlavou, „ale tu oblast. Říkal jsem si, že by nebylo zlé tuhle scénu natočit někde poblíž oka, podle kterého se tomu kraji tak říká. Znáte přece to místo, letěl jste nad ním tehdy s Philippem a Rikem. Navíc by se ta scéna pak přímo vztahovala k názvu filmu.“

„Ne, nic takovýho, nezlobte se. Giovanniho skleník by pro tenhle účel nebyl zlej, o tom bych možná uvažoval,“ pokyvoval Bonnard hlavou, mírně se usmívaje, „ale tohle… ne, kdepak… Ostatně Gio­vanni by nás odtamtud vykopal, že… Zváleli bychom jeho orchideje. Ten by nám dal.“

„Ale já to myslím vážně, François!“

„Já taky. Budem točit v Bretani.“

Když Sommelier poprvé uviděl místo, jež režisér k natáčení zvolil, zůstal jen udiveně stát.

Svým tvarem připomínalo vřesoviště ohromnou holínku; trávy, které tu rostly, měly ostře zelenou barvu, jež bodala v očích. Teprve když člověk píchl klackem, zelená peřina se líně pohnula a odkryla lože z černočerné vody. Okolo rostly stromy podobné mladým břízám, k nimž se vzpínala neprostupná trnitá křoviska. Avšak tato neprostupnost kvetla! Větve křovin zářily sytě růžovými (jako čínská třešeň) a bílými květy jako zlaté mince na šedivém písku. Slunce, prudký vítr, bílá kůra stromů, květy sytě růžové a bílé, divoká zeleň a vzduch, který tíží na plicích mocnými vůněmi – tak Sommelier tohle místo charakterizoval Mari-Luz. „Rej barev a vůní, kterými cloumá vítr,“ říkal a s předstíranou nervozitou mačkal snědou Mari-Luzinu dlaň.

„Půjdeš se podívat, až se ta scéna bude točit, Jean-Pierre?“ zeptala se.

Neposlouchal ji.

„Představ si,“ řekl zamyšleně, „že když ten chlap Anne osloví, ona bude mít v ruce pouťové balónky, celý trs pouťových balónků všelijakých barev… Bonnard o tom včera mluvil…“

Napřed chtěla zopakovat otázku, ale pak řekla:

„Tohle přece ve scénáři nebylo!?“

„Ne, tohle ve scénáři nebylo.“

3

Když se ráno Joan Sommelierová oblékala, kužel slunečního světla dopadal skrz rozměrné okenní sklo na její rozestlanou postel tak, jako se nyní sluneční paprsky spouštějí skrz voliéru skleníku na hlavičky orchidejí.

Giovanni nedal jinak, než že „já pohostit paní Joan a Charrlottka“, a tak nyní obě sedí na verandě jeho domku, před sebou krabice fotografií a misku kokosových sušenek podezřelého vzhledu a stáří.

„Paní Joan to dnes sluší,“ drmolil zahradník, když Charlotta s matkou přišly hned po snídani, jak bylo domluveno. Nevěděl kam s očima. Joan Sommelierová měla na sobě šortky a žlutý nátělník bez podprsenky. Jakmile se usadili ke stolu, zahradník hrkaje židlí ustavičně poposedával blíž k Charlottě, kdykoli se „paní Joan“ pohnula a on ucítil jen letmý závan jejího těla.

„No a takhle jsem vypadala hned po škole,“ sahá Joan Somme­lierová do krabice a tahá odtud jednu fotografii za druhou. Giovanni zase tahal z misky sušenku za sušenkou, ládoval se jimi, bral od ní fotografie, jež dávala kolovat, na každou sotva mrkl a říkal: „Moc hezký, móc hezký!“

„Tys byla taková kočka, maminko!“ výskala Charlotta.

„Jakýpak byla!“ smála se paní Joan a jen tak letmo a jakoby náhodou tu a tam lehounce plácla poposedávajícího zahradníka po tlustém stehně. („Jejda!“ vypískl pokaždé ulekaně, chichotaje se jako kluk, kterému spadl chleba s máslem do smetí.)

„No a tady, to jsme s Jean-Pierrem v Limě, to je v Peru, Giovanni, na svatební cestě.“

„Móc hezký.“

„Odtamtud jsem si přivezla,“ obrátila se k Charlottě, „to krásné tágo.“

„Hm, já vím, je fakt nádherný, vykládaný těma rubínovýma slzičkama, že?“ drmolila Charlotta.

Joan Sommelierová jen přikývla.

„A tadyhle, no to je na turnaji v Marseille, to mi bylo… jednadvacet mi bylo. Skončila jsem čtvrtá. Ale třicet tisíc franků bylo doma.“

„Júú, maminko!“ sáhla Charlotta do druhé krabice a hned ukazuje fotografii Giovannimu (zahradník klopí oči a nekomentuje), „bezva bikiny, ty ti teda fakticky seknou!“

Joan Sommelierová si od ní vzala fotografii a mrkla na ni.

„Jo, tohle je na Bermudách, nebo vlastně… ne, na Bermudách,“ přikývla. „Opravdu mi to sluší?“

„No to si piš!“

Giovanni, snad aby zakryl rozpaky, také sáhl do krabice, a fotografii, kterou odtud vytáhl, si prohlížel pozorně a trochu udiveně.

„Hrroch!“ zaráčkoval nakonec, „celá hrroch!“

Gepard ležící u Charlottiny židle se ani nepohnul.

Joan Sommelierová se pozorně, se smutným úsměvem zahleděla na fotografii tlustého muže v černém obleku a bílé košili s černou úzkou vázankou. Chybí jen tmavá aktovka a tvrďák, aby vypadal jako poslanec Sněmovny lordů Jejího Veličenstva. Pod širokou bradou tomu chlapíkovi visí tři podbradky, jež paradoxně dodávají jeho olysalé hlavě (jen zbytky šedivě bílých vlasů sčesaných dozadu) zvláštní pevnost a důstojnost. Oči, tedy spíš očka, měl ten člověk drobné a živé. Jeden by čekal, že se každou chvíli rozechvějí s rtuťovitou těkavostí.

„Tlustej jak hrroch,“ zopakoval Giovanni s vážnou tváří a pak sebekriticky dodal: „No, já… tlustší.“

„Ukaž, ukaž!“

„Počkej, Charlotto,“ ohradila se matka poněkud nerudně a stiskla pevné fotografii. „Tahle fotka je pětadvacet let stará, to jsme se s Jean-Pierrem ještě neznali.“

„To je Hitchcock, že maminko?“

„Jo, Hitchcock,“ řekla Joan Sommelierová vyhaslým hlasem.

Giovanni pokradmu sledoval její tvář.

„Počkej, jak to víš?“ zeptala se matka.

„No, znám ho přece z fotek v časopisech, ve kterých byly rozhovory s tatínkem. Na některých s ním byl vyfocenej. Skoro v každým tom rozhovoru mluví o Hitchcockových filmech… Má rád jeho filmy, že?“ zeptala se Charlotta. V jejím obličeji se usadil výraz člověka, který ví daleko víc, než si jeho okolí vůbec uvědomuje, a jemuž chybí pouze pár drobných kamínků, aby si složil celou mozaiku a vyřešil záhadu.

„Čert vem ty filmy,“ řekla paní Joan a hodila fotografii nazpět do krabice. „Čert vem Hitchcockovy filmy,“ zopakovala sotva slyšitelně.

„Paní Joan… si dát sušenku, kokosku,“ snažil se Giovanni prosvětlit zčistajasna ztemnělou atmosféru.

„Máš tam poslední, Giovanni,“ usmála se smutně a prsty se jemně dotkla zahradníkova stehna (tentokrát nevyjekl, jen cítil lehounké mrazení v zádech). „Sněz si ji,“ řekla něžně.

„Dobrrá,“ zaráčkoval a honem s ní do pusy.

„Mami, řekni mi něco víc o tom tatínkově kamarádství s Hitch­cockem,“ řekla Charlotta hlasem mladé vyšetřující soudkyně, prohlížejíc si znovu fotografii. „Hm,“ pokývla hlavou, „tatínkovi to tady taky sekne,“ dodala uznale, „kolik mu tehdy bylo?“

„Charrlottka, nech paní Joan. Ona unavenej!“

„Ale ne, Giovanni, nechte ji.“ Znovu ho pohladila po stehně, tentokrát se však nejednalo o žádný letmý dotek.

Charlotta, sledujíc matčinu pěstěnou ruku, dotýkající se vybledlého manšestru Giovanniho kalhot, se záhadně usmála; ne, nebyl to rozpačitý dívčí úsměv.

„Co bys chtěla vědět, Charlottko?“

„Všechno!“

Matka se zasmála. „Co to znamená všechno? Byli bychom tu do rána.“

„No, co nejvíc jako.“

„Vezmem to stručně: Tatínek, ještě když studoval, napsal Hitch­cockovi dopis. Byl to takový ten dopis, co posílají lidi slavným osobnostem, ale zřejmě v něm muselo být něco zajímavého, protože mu odpověděl. Tohle se událo někdy v polovině šedesátých let. Když na to tatínek vzpomíná, říká, že v té době Hitchcock dokončil Marnie a začínal pracovat na Roztržené oponě… No a od té doby si psali; ne nějak často, ale kdykoli mu tatínek napsal, Hitchcock odpověděl. Ty dopisy má tatínek někde schované. Prý strašně toužil jet za ním, navštívit ho, ale nechtěl –“

„Co, co nechtěl?“ ptala se Charlotta dychtivě.

„No zkrátka tatínek říká, že když založil na začátku sedmdesátých let svoji filmovou společnost, udělal to prý proto, aby za ním mohl přijet jako někdo z branže, ne jako nějaký fanoušek. A taky ji údajně založil proto, aby mohl produkovat jeho film. To byl jeho velký sen, produkovat film Alfreda Hitchcocka. Nakonec ho navštívil někdy v polovině sedmdesátých let. Pak se to ještě několikrát opakovalo, i Hitchcock za ním párkrát přijel do Francie, i když už byl nemocný, zlobily ho klouby. No, ten velký sen se mu nesplnil. Tatínkovy první dva filmy sice vydělaly hodně peněz na to, aby Hitchcockovi mohl nabídnout financování jeho dalšího filmu, ale nejspíš už bylo pozdě. Po Rodinné záležitosti už Hitchcock nic netočil, hodně sešel a na jaře roku 1980 zemřel.“

„No ale proč mu to tatínek nenabídl, když u něj byl?“

„Přesně nevím, jak to tehdy bylo, Charlottko… Zeptej se jeho, až se vrátí z Bretaně,“ dodala kysele, „pokud se vůbec vrátí,“ špitla ještě zlostně.

Při těch slovech pohlédla Charlotta na matku tázavě a sklopila hlavu.

„Na tohle se musíš zeptat tatínka. Já jenom vím, že po Hitchcocko­vě smrti začal být…“ nedopověděla a pokračovala: „No a tvoje onemocnění před pár lety to dovršilo. Začal žít v takovém podivném snu, plném děsných her –“

„Jakých her, maminko?“ ušklíbla se Charlotta rozpačitě.

„Musíš se zeptat jeho, Charlottko, o tomhle už mluvit nemůžu. A ani nechci.“

Charlotta pohlédla na Giovanniho, který po celou dobu seděl mlč­ky a díval se, jak voliéra skleníku chrání barvy květin, aby nevylétly jako ptáci do okolního světa a neuhynuly.

„Víš co, Charlottko?“ kývla Joan Sommelierová hlavou směrem k dceři, „běž se s Hrochem proběhnout po zahradě, ano? My se půjdem s Giovannim projít.“

„Ale já… paní Joan, mám prráci, jsem zahrradník,“ krčil Giovanni nervózně rameny. Jako by Všudypřítomné oko svým laskavým pohledem tahalo za neviditelné nitě, jež nenechají zahradníkova ramena v klidu. „Přinesu ještě… kokosky, paní Joan, nějaký by tam ještě měla být. Jo, jo, kokoska… pro paní Joan, jo…“

„Prosím, Giovanni!“ upřela na něho bledé oči, které se ztrácely v žalostném výrazu obličeje.

Nedošli ani k místu, kde před časem Charlotta vyprávěla Giovannimu svůj sen. Ucítil prudký závan vůně jejího těla, dotek dlouhých nehtů na stehně. Napřed ho políbila na čelo, pak na tvář.

„Jako maminka,“ vrněl Giovanni, „paní Joan krrásně líbá, jako maminka.“ Třásl se a na silném krku se mu udělaly varhánky jako tlustému miminu.

Políbila ho dlouze na ústa, pak znovu a ještě jednou, a stáhla ho dolů, dolů do sytě zelené trávy. Nevšimli si gepardích skvrn, jež probleskovaly mezi stébly. Hroch se na ně upřeně díval. Byly to dlouhé, sladké polibky.

4

Cestou z hotelu, kde byli ubytováni, naléhala Mari-Luz, aby se zastavili na tržišti, prý si potřebuje něco koupit. Sommelier jen bezmyšlenkovitě přikývl.

Včera po obědě vyrazil na dlouhou procházku úplně opačným směrem od místa, které si Bonnard vyhlédl pro natáčení „znásilnění Anne“. Chtěl najít něco podobného, hlavně mu šlo o ty kvetoucí křoviny, jejichž růžové a bílé neprostupné květy zářily v okolí režisérova vřesoviště. Také ty stromy podobné mladým břízám, jejichž kůra se leskla ve slunci, když se tam byl podívat, musí růst přece i někde jinde. Po dvou hodinách chůze narazil na malý remízek, kolem něhož se rozkládaly nevelké podmáčené louky rámované růžovo-bíle kvetoucími křovinami. Tohle místo sice nemělo onu sytou atmosféru tíživých vůní, ale producent byl spokojen. Jakmile se vrátil do hotelu, řekl Mari-Luz, že na zítra naplánoval pěkný výlet. Dlouze na něho pohlédla a pak namítla:

„Ale zítra přece chce Bonnard točit. Ty tam nepůjdeš?“

Řekl jí, že by to rád viděl až na plátně, a že mu tedy bude stačit večerní projekce.

Tržiště bylo vylidněno. Mari-Luz zvolna procházela mezi stánky, obracejíc tu a tam v prstech nicotné suvenýry. Sommelier šel pár kroků za ní se sklopenou hlavou nevnímaje okolí.

Teprve její hlas ho přiměl k pozornosti.

„Koupíš mi je, Jean-Pierre?“ zeptala se vesele.

Prodavač se usmíval, blekotaje něco o romantické dívčí duši novomanželky, zatímco Mari-Luz zapíchla svůj štíhlý ukazováček k zulíbání do ohromné kytice pouťových balónků. Bylo jich nejméně dvacet.

Producent na sobě nedal údiv a překvapení znát, dokonce se pokusil o vtip: „Ale poneseš si je!“ zasmál se.

Celé ty dvě hodiny, co trvala cesta k remízku, který si včera vyhlédl, vypadala velmi šťastně. Bez ustání mluvila, a jako by mu chtěla udělat radost, ustavičně se vracela ve vzpomínkách do svého dětství. Líčila mu, jaké bylo její první setkání s koridou, to jí bylo sedm, pokud si dobře pamatuje. Jak ji děda držel na klíně, zatímco arénou duněla býkova kopyta a nad postavou toreadora se třepetal jako křídla motýlů křik vesničanů: „Oléé!“ Znovu mluvila o měděném těžítku, jež zdobí její pracovní stůl a o nějž se Sommelier tolik zajímá; ačkoli jemu se vždy zdálo, že ji tohle téma obtěžuje, že ji nudí. Dnes jako by nic z toho neplatilo.

„Jsme tady,“ řekl, když došli na místo. „Líbí se ti tu?“

Pomalými pohyby přivazovala balónky k větvi stromu, pod kterým stáli.

„Hele, vidíš?“ ukázal na kvetoucí křoví, „přesně takové roste u toho vřesoviště, kde právě teď točí Bonnard.“

„Já vím,“ řekla rozhodným hlasem a rukou s dlouhými rudými nehty si přejela po štíhlém krku.

Stále se v myšlenkách vracel k tomu parfému, který jí dal před několika měsíci jako dárek k údajnému výročí dvou let, co je u něho zaměstnaná. Dodnes neví, zda to prokoukla, zda si uvědomila, že žádné výročí není. A zda pochopila, že touto lží ji pouze chce upozornit na důležitou skutečnost. Totiž že parfém od Chanella s půvabným názvem Poslední mramor je dárek úplně jiný než desítky těch, co od něho předtím dostali jak ona, tak ostatních šest nejbližších zaměstnanců. A pak také ten Apríl…

Mari-Luz zaklánějíc hlavu se dotkla Sommelierovy paže, pak ji uchopila a pomalým pohybem si položila jeho dlaň na ňadro; svou ruku zlehka vsunula do producentova rozkroku a jemně se usmála. „Co mlčíš?“ řekla. Kytice pouťových balónků zářila ve větvích stromu a vrůstala do listí. Políbila ho na ústa.

„Musím ti něco říct,“ odtáhl se.

Vytáhla ruku z jeho rozkroku a mlčky přikývla. Pak stejnou rukou vzpažila, jako by se chtěla dotknout balónků. Políbil ji do snědého podpaždí; bylo hladké jako led.

„Voníš,“ řekl a v duchu se samolibě usmál, protože věděl, jak odpoví.

„Hm, to je Poslední Sommelierův mramor.“

„O tom chci právě mluvit.“

„To není potřeba, Jean-Pierre.“

Tahle odpověď ho zaskočila.

„Já jsem to pochopila… Poslední mramor, ten Apríl, vůbec tohle všechno… Rozumím tomu!“

„Opravdu?“ zeptal se pochybovačně, protože přece pouze on zná všechny souvislosti týkající se Apríla.

„Chceš znát moji teorii o Posledním mramoru a Aprílu?“ Znovu mu sáhla do rozkroku.

Sommelier si pomyslel: Mohla pochopit jen to, co jsem jí tehdy napověděl, nic jiného. Dobře, uvědomila si, že ten 1. duben, kdy jsem jí parfém dal, nebyl den žádného výročí. To byl účel mého lhaní, ta lež byla vlastně nápovědou. Ale o Aprílu nemůže vědět nic. Neví přece, že před bistrem, které se jmenuje Apríl, se před lety Charlotta zhroutila, což úplně zametlo s životem mým, ale také Joan a vůbec celé Zahrady oka.

Mari-Luz se vyzývavě usmála. „Co mlčíš?“ řekla znovu a přistoupila těsně k němu, ruku stále v jeho rozkroku. „Tak chceš vědět, jak si vysvětluju, žes mi dal parfém s názvem Poslední mramor, a zrovna na Apríla? A maskovals to tím, že právě 1. dubna jsou to dva roky, co jsem u tebe zaměstnaná?“

Sommelier se bezradně usmál a přikývl.

„Byla to nápověda, že Jean-Pierre? To vymyšlené výročí mě jenom mělo upozornit na to, že Poslední mramor je jiný dárek než ty předchozí. Není to tak?“

„To ano, Mari-Luz. Věděl jsem, že na to přijdeš. Jediným účelem téhle lži bylo, aby sis uvědomila, že ti lžu, a abys začala přemýšlet, proč ti lžu.“

Odmlčel se a potom pomalu řekl:

„Ale co ten Apríl? Říkalas před chvílí, že máš teorii o Posledním mramoru a Aprílu. Jakou teorii?“

„Jsi dobrý hráč biliáru, Jean-Pierre. Tuhle teorii!“ řekla pevným hlasem a sevřela dlaň, kterou měla v jeho rozkroku.

„To bolí!“ vykřikl.

„Miluju tě, Jean-Pierre,“ řekla ještě a volnou rukou mu začala rozepínat košili. Šlo to příliš pomalu, proto škubla a titěrné perleťové knoflíčky se rozlétly. Jeden by čekal, že se vznesou až k trsu pouťových balónků, pod nimiž stojí. Poškrábala ho na prsou.

„Co se děje, Mari-Luz?!“

Povalila ho do trávy a stáhla z něj kalhoty. Šrámy a škrábance na producentových prsou krvácely. Všudypřítomné oko jen udiveně zíralo na její rozhodnost. Sundala si kalhotky a zčistajasna klidným pohybem je pověsila na tutéž větev, k níž před chvílí přivázala balónky.

Obkročmo se na něho posadila, šaty vyhrnuté až pod prsa, bradavky ztvrdlé.

„Tohle je moje teorie o Posledním mramoru a Aprílu, Jean-Pierre!“

V Sommelierových myšlenkách, tonoucích v údivu a snad i ve strachu, najednou rozkvetla věta jako Giovanniho orchidej. Věta, kterou si v posledních měsících v duchu opakoval poměrně často. Ovšem v této chvíli neví, jak mu přišla na mysl. Dokonce se ji snaží zahnat. V producentově hlavě někdo tiše, avšak neúnavně špitá:

„To byl dobrý šťouch.“

5

V hotelovém kinosálu, který mají filmaři pronajatý, aby si vždy večer mohli promítnout to, co přes den natočili, bylo strašlivé horko. Všichni se už usadili, čeká se pouze na Jean-Pierra Sommeliera a Mari-Luz.

François Bonnard vstal a otočil se ke svým spolupracovníkům.

„Věnujte mi, prosím vás, chvilku pozornosti!“

Hovor pozvolna utichl. Je vystřídán tichým svistotem ohromného větráku, který leckomu může připomenout kancelář amerického policajta v propoceném klobouku, tak jak ji známe z detektivních filmů.

„Chci vám všem poděkovat,“ pokračuje Bonnard. „Musím se přiznat, že jsem nevěřil, že se nám podaří natočit ‚znásilnění Anne‘ během jednoho dne.“

Potichu se otevřely dveře a dovnitř vstoupil Sommelier s Mari-Luz s omluvným výrazem v obličeji. Pod jeho pravým okem se palčivě připomínal asi čtyři centimetry dlouhý škrábanec, způsobený dychtivým Mari-Luziným nehtem.

Režisér pozdravil producenta pokývnutím hlavy. „Zvláštní dík patří Erice a Mikovi,“ pokračoval, „teda vlastně Anne a Paulovi, byli znamenití. A samozřejmě nesmíme zapomenout na skvělýho Josepha, ten byl dnes největší hvězda. Možná bychom tuhle dnešní projekci mohli pracovně nazvat: Joseph Renaut, násilnickej lovec motýlů a tajná hvězda Zahrady oka,“ usmál se. „No, jsme všichni, můžem začít.“

Když se zhaslo, Mari-Luz se naklonila k Sommelierovi, který se stále dotýkal škrábance na obličeji a zlehka si sahal na hrudník.

„Bolí to?“ zašeptala.

„Trochu,“ řekl a pomyslel si: Nutno říct, žes mě převezla, naši verzi této scény Bonnardova filmu jsem si představoval malounko jinak.

„To mě mrzí,“ zalhala.

Sommelier místo odpovědi kývl hlavou směrem k plátnu.

První záběr režisér natáčel z Philippova vrtulníku, letícího poměrně nízko nad zemí. Kamera se nijak zvlášť rychle, ale také ne příliš pomalu blíží k letovisku. Modrošedá hladina moře, klidná, čeřená jen vlnkami postříbřenými sluncem, přechází v zeleň stromů. Jsou vidět pestré květy křovisek. Před letoviskem vrtulník zpomalil, kamera zvolna dojíždí k prvním kamenným domům (střechy, dvorky, rybářské hospůdky pro turisty, půjčovny kol a aut). Nad tržištěm vrtulník prolétá velmi pomalu, takřka stojí a kamera zabírá všechen ten pestrobarevný mumraj. V záběru jsou také Anne a Paul, kteří stojí před stánkem, ověnčeným pouťovými balónky.

„Koupíš mi je?“ ptá se Anne v úvodu druhého záběru, natáčeného už ze země, obracejíc napřed v prstech suvenýry vyskládané na pultu.

„Abys neulétla,“ říká Paul měkce a prodavač vkládá Anne do dlaně ohromný květ balónků.

V dalším záběru jdou po ulici a vcházejí do hotelu.

„Pane Girardine,“ oslovuje recepční Paula, předávaje Anne klíče od pokoje, „telefonovali z autoopravny, že váš vůz je spravený.“

„No konečně! Půjdeš se mnou, Anne?“

Recepční ukazuje na balónky v Annině ruce. „To je milé, madam,“ říká.

„Díky…“ usmívá se Anne a pak se obrací k Paulovi: „Ne, myslím, že zůstanu v hotelu, anebo se půjdu ještě projít.“

„Jak chceš, sejdeme se u oběda,“ říká Paul a odchází.

Anne si ještě chvíli povídá s recepčním, žertuje; v letních šatech s věncem balónků v ruce vypadá jako děvčátko, jako dvanáctileté děvčátko. Recepční na ní může oči nechat.

V následujícím záběru si Anne skotačivě vykračuje (je to legrační) po ulici plné lidí. Prodírá se mezi nimi. Kamera ji zprvu sleduje, divák tedy Anne napřed stále vidí, ale po chvíli se mu ztrácí. Kamera zabírá z výšky tu pestrobarevnou lidskou řeku. Kde se nyní nachází Anne, lze určit jen podle balónků, plujících nad lidmi.

Další záběr zachycuje Paula v autoopravně: Mechanik otevírá kapotu a spolu s Paulem se naklání nad hlučně běžící motor. Ten je čistý, div se neleskne. Mechanik zvedá palec na znamení spokojenosti. „Jako hodinky!“ křičí Paul.

V záběru, který následuje, přichází Anne k vřesovišti ve tvaru holínky a sedá si pod strom. Rozkvetlé křoviny tvoří jenom nenápadné pozadí – spolu s pronikavým zpěvem ptáků.

Nyní kamera zabírá něčí kroky, je slyšet šustění trávy, jsou vidět turistické boty a snědá chlupatá lýtka.

Mari-Luz se naklonila k Sommelierovi a zašeptala:

„Tady by pak mohla znít dramatická hudba. Nejlépe nějaká tvrdá, rocková. Ale zároveň by bylo dobré, kdyby v té muzice bylo slyšet to šustění rozhrnované trávy, co?“

Jean-Pierre Sommelier pokrčil rameny.

V následujícím záběru vidí divák Anninu tvář, přivřené oči. Kamera pomalu ujíždí dozadu: na plátně se tedy postupně objevuje víc a víc z její postavy, až je ji vidět celou. Anne vstává a k větvi stromu, pod kterým seděla, přivazuje balónky.

Sommelier tázavě pohlédl na Mari-Luz. Čekal, že jeho pohled opětuje. Ale ona, ačkoli samozřejmě cítí, že se na ni dívá, naoko pozorně sleduje plátno. Jen se v duchu usmála.

Kamera nyní zabírá Anne, stojící pod věncem balónků, a mužskou postavu, která rychlým a trochu směšným krokem kráčí přes palouk za Anninými zády. Anne o muži dosud neví. Postava se najednou rozběhne směrem k ní s napřaženou síťkou na motýly. V druhé ruce drží jakýsi zvláštní košík. Zčistajasna muž mizí ve vysoké trávě. Pak se znovu objevuje, něco vytahuje ze síťky a vkládá to do košíku. Celá scéna se opakuje: Běh s napřaženou síťkou, pak cosi podobného skoku a znovu něco vkládá do košíku. Muž se stále více blíží k Anne.

Kamera nyní zabírá postavu, pak tvář toho muže. Ani postava, ani jeho tvář neodpovídá tomu, co před chvílí na plátně předváděl.

Mari-Luz pátrala pohledem v setmělém sále, hledajíc Josepha Renauta, představitele této role.

Postava toho muže je mohutná; dobře k metru devadesáti. Je ostříhaný na ježka, má pečlivě zastřižené kotlety, knír a bradku v délce týdenního strniště. Na očích má sluneční brýle s kulatými obroučkami.

Anne se otáčí s rozpačitým výrazem v obličeji.

„Snad jsem vás nevylekal, madam?“ ptá se muž.

„Ne, jen jsem vás neslyšela přicházet.“

Annin pohled sklouzl k síťce na motýly a k malému košíku, které muž drží v rukou.

„Chytáte motýly?“ ptá se Anne. „Proč?“

„Jsem entomolog, je to moje práce.“

Sommelier s pohledem upřeným na plátno si pomyslel, že Joseph Renaut tu roli zvládá znamenitě: zatímco svou mohutnou postavou a vizáží připomíná profesionálního zabijáka, dealera drog nebo umělce, tím, jak měkce mluví a pregnantně vyslovuje, jak se mírně hrbí a pokyvuje hlavou, působí jako vědec opravdu věrohodně.

„A ty motýly pak dáváte do tohohle divného košíku?“ ptá se Anne.

„Ano, některé. Některé ale hned pustím,“ usmívá se muž, jako by chtěl Anne úsměvem uchlácholit, že to s těmi motýly nedopadne pokaždé tak zle.

Když se Mari-Luz a Sommelier dívali do usmívající se tváře entomologa, oba nezávisle na sobě mysleli na totéž. Vzpomněli si na Bonnardovu poznámku ve scénáři, určenou Josephu Renautovi. Podle scénáře má Renautův hrdina v té chvíli ucítit mocnou, obtížně zvládnutelnou vlnu vzrušení a snaží se ji zakrýt tímto podivným úsměvem. Pro Renauta režisér Bonnard do scénáře připsal:

„Palčivě sladké, děsivé vzrušení, které tohoto muže zalévá, je pronikavé jako pach žluči. Dívá se na Anniny rty, za nimiž probleskují sněhobílé zuby. Vidí hladké snědé paže, kostnatá ramena a kontury poloodhalených ňader, které se jemně připomínají ve vykrojení Anniných letních šatů v podpaždí. Usměje se, aby si Anne jeho vzrušení nevšimla. Jeho úsměv,“ píše Bonnard ve scénáři, „je způsobený následující představou: Vidí Anne ve vaně, jak se koupe, avšak nemyslí na její tělo, nýbrž na takovou drobnůstku. Představuje si, jak Anne ponořuje nohu do vody a sleduje, jak se její koleno zalévá vodou. Jeho suchá část se stále zmenšuje, až zbývá kolečko, pak tečka…“

Aniž by o tom věděli, sledujíce Renautův úsměv na plátně, Sommelier i Mari-Luz mysleli na stejnou věc, na tuhle Bonnardovu poznámku.

„Chcete se podívat do toho košíku?“ ptá se muž Anne v dalším záběru.

„Ano, proč ne?“

„Tady prosím. Je tu takový speciální otvor.“ Muž zvedá košík, aby se Anne nemusela ohýbat. Jeho paže se otře o její. Mužovy rty se chvějí. Anne sebou lehce škubne a odtáhne se.

„Vidíte je?“ ptá se muž a přerývaně se nadechne. Cítí její vůni.

Kamera nyní zabírá skrz košík (snad nějakým otvorem) Annino oko, které kouká do tmy. V košíku se míhají stíny motýlích křídel.

Muž se k ní tiskne. „Vidíte něco?“ ptá se. Navzdory vzrušení a chvění rtů stále tak pregnantně profesorsky vyslovuje.

Anne se odtahuje. „Ne, nevidím. Je tam tma.“

Muž se znovu otře svou paži o její.

„Máte krásné ruce, hebké… Ty jemné chloupky… A podpaždí tak hladké…“

„Promiňte, už musím jít. Už musím!“

„Ale kdepak,“ říká muž hlasem učitele, jako by říkal „motýl, motýlek“. „Nikam nemusíte.“

Povalil ji na zem. Jak se jí snažil držet ruce, škrábl ji v obličeji. Pod pravým okem se Anne rýsuje čerstvý šrám. Zhruba takový, jaký má pod pravým okem Jean-Pierre Sommelier.

„Ach, promiňte, promiňte,“ říká muž třesoucím se hlasem. Výslovnost je však naprosto dokonalá. „To jsem nechtěl, věřte mi.“

„Pusťte, proboha!“

„Ale kdepak.“

Muž se jí snaží rozepnout šaty. Anne sebou mrská a on ji poškrábe ňadra zhruba tak, jak má hrudník poškrábaný Jean-Pierre Sommelier.

„Ach, promiňte, to jsem opravdu nechtěl!“ říká muž a vši silou tiskne k zemi Annino vzpínající se tělo.

„Bože můj, to snad ne, to ne!“ naříká Anne, v očích má strach, hlas se jí třese.

Muž jí roztahuje nohy a tím profesorským hlasem říká: „Ale ano, ano…“ Pak dodává: „Máte krásné oči. Jako dvě tůňky.“

Kamera, snímající dvojici shora, ujíždí pomalu dozadu: Divák vidí Anninu tvář pomačkanou děsem, její poškrábaná ňadra se zvadlými bradavkami, mužovo těžké tělo, Annina vztyčená stehna.

V dalším záběru kamera stále ujíždí dozadu, ale už dvojici snímá nikoli shora, nýbrž vodorovně. Divák vidí Annina vztyčená stehna, kmen stromu, pod nímž leží, pak i jeho korunu, kde září pouťové balónky, které tam Anne přivázala. Také jsou vidět síťka na motýly a košík, pohozené pod stromem. Pozadí tvoří kvetoucí křoviny.

V následujícím záběru kamera snímá Paula, který přichází k vřesovišti, rozhlíží se a volá Annino jméno. Zahlédne strom s balónky a pod ním ležící tělo.

Tento záběr je vystřídán dalším, v němž entomolog se síťkou a košíkem kráčí rychlou a trochu směšnou chůzí přes palouk, kudy prve přišel.

Nyní kamera zabírá Paula, který přibíhá k Anne.

V dalším záběru se objevuje Anne s prázdným výrazem v obličeji stočená do klubíčka, nad níž se sklání Paul.

„Co se stalo?“ ptá se. Kamera rovnoběžně s Paulovým pohledem snímá Annino poničené tělo. „Proboha…“

„Ten chlap, co tady chytal motýly… Znásilnil mě.“

„Jaký chlap?“

„Tam… Odešel tam někam dozadu. Měl síťku a takový košík. Je pryč.“

„Bože můj, Anne.“

Paul hladí ženu po vlasech, pak hřbetem ruky po tváři, líbá ji na ústa s rozmazanou rtěnkou. Zprvu jsou to otcovské polibky.

„Pomoz mi vstát, Paule.“

„Ne, ne, počkej, lež.“ Hladí ji lehce po stehnech, dotýká se jejich poškrábaných ňader.

„Co… co to děláš?“

„Lež, miláčku. Miluju tě, hrozně tě miluju. Je mi to líto. Bože můj, tak líto.“ Paulovy doteky jsou velmi něžné, překypují láskou. Podobají se mihotání motýlích křídel ve tmě.

Pomalu, opatrně, jako když foukáme dítěti na odřené koleno, rozevřel její stehna a políbil ji do rozkroku.

„To ne, Paule, tohle přece ne!“

„Je mi to moc líto, Anne, strašlivě líto. Miluju tě.“ Stále se jazykem dotýká jejího rozbolavělého rozkroku. Pak bříšky prstů letmo přejede po Anniných ztvrdlých bradavkách.

V následujícím záběru ujíždí kamera opět pomalu dozadu.

Jsou vidět Annina vztyčená stehna, mezi nimiž je zaklesnuté Paulovo tělo (pomalý, něžný rytmický pohyb). Divák také vidí kmen stromu, pod kterým dvojice leží, potom pouťové balónky zářící v listí. Pozadí tvoří kvetoucí křoviny.

Záběr, který následuje, zachycuje Anne jdoucí k polní cestě. Paul odvazuje šňůru s balónky a spěchá s nimi za ní. Jejich chůzi rámují bílo-růžové květy křovisek.

V hotelovém kinosálu se pomalu rozsvítilo a ozval se potlesk. Všudypřítomné oko pozorně sleduje Mari-Luz a Jean-Pierra Sommeliera. Mari-Luz se na producenta zdrženlivě usmála a pohladila ho po stehně. Potlesk dlouho neutichal.

6

François Bonnard se oddělil od hloučku filmařů, s kterými v předsálí dosud živě diskutoval, a zamával na ně. Mari-Luz žďuchla do Sommeliera loktem.

„Tak co, pane Sommeliere?“ zahlaholil režisér, když došel k nim, „myslím, že se nám to docela povedlo, co říkáte?“

Producentovi dalo práci, aby se vtěsnal do role toho, kdo musí mít stále nějaké výhrady.

„No, pár věcí –“

„Je to skvělé, François,“ skočila mu Mari-Luz do řeči, „děsivé, ale skvělé. Opravdu.“

Bonnard se na ni usmál. „Díky, Mari-Luz, díky… Ale děsivý… No, možná děsivý, ovšem se šťastným koncem. Aspoň myslím.“

„Pár věcí,“ pokračoval Sommelier, „by mohlo být jinak, François…“

Režisér se blahosklonně ušklíbl a zdvihl ruku, aby ho přerušil. „Počkejte moment, pane Sommeliere,“ řekl. „Pojďme se napít tady vedle do baru. Tam si o tom můžem promluvit.“

Producent pokrčil lhostejně rameny a neznatelně přikývl.

„Co vy na to, Mari-Luz?“ obrátil se Bonnard k ní, když viděl, že Sommelier nic nenamítá.

„Půjdu ráda.“

Režisér vztyčil ukazovák. Zatvářil se jako malý kluk, který jde vystřelit mamince papírovou růži, a přebíhaje pohledem z jednoho na druhého řekl: „Byli jste už v tom baru tadyhle vedle? Jmenuje se Delfín. Delfín… to je hezkej název pro bar, ne?“

Když se posadili, Sommelier si vzal slovo a dobrých deset minut mluvil. Prý má výhrad několik, ale především mu vadí, že závěr té scény je vulgární. (Samozřejmě si to nemyslel.) Chtělo by to víc něhy. Bonnard se usmíval s náznakem předstírané pokory, oponoval a vyvracel. Prý si vůbec nemyslí, že by Paulovy doteky byly vulgární. Právě naopak. Domnívá se, že jsou něžné, jako ostatně i to milování Paula a Anne. Navíc se mu moc líbí, jak se Paulovy doteky, jeho chlácholení a hlazení spolu s těmi prvními polibky mění z těch otcovských, konejšivých na milenecké. Přitom si však aspoň podle něho zachovávají stále tu hebkost, konejšivost, která je pak znát i v tom milování. Ne, o vulgárnosti nemůže být řeč.

Sommelier namítal, režisér trpělivě vysvětloval. A přitom se ještě stačil tu a tam obrátit na Mari-Luz, co ona tomu říká, a navíc ji upozornit na některé půvabné doplňky interiéru baru. „Hlavně si všimněte,“ říkal, „těch skleněných sošek delfínů, co jsou tady všude rozeseté. Támhle a támhle,“ ukazoval prstem, „jsou na podstavcích, vidíte? Ale taky je mají v květináčích s kytkama. Schválně si toho všimněte, až půjdete třeba na toaletu. Jsou moc krásní…“

„Promiň, Jean-Pierre,“ obrátila se Mari-Luz na producenta, když se jí zdálo, že jeho kritické výhrady neberou konce, „ale nemohli bychom toho na chvíli nechat?“

„Ne, ne, Mari-Luz,“ vložil se do toho Bonnard, „to je v pořádku, opravdu. Navíc vám chci ještě něco říct. Teda hlavně vám, pane Sommeliere.“

„O co jde?“

Mari-Luz šla na toaletu a cestou nahlížela do květináčů, kde se podle Bonnarda mezi drobnými lístky pokojových květin měli ukrývat sklenění delfíni. V prvním a ve druhém nebyli. Ale ve třetím už ano. Rozhlédla se, jako by se bála, že ji uvidí někdo z personálu a bude si myslet, že chce sošku ukrást. Opatrně vytáhla delfína na světlo. Byl půvabný, z lehce namodralého, průzračného skla. Otočila se nazpět ke stolu. Její pohled patřil především Bonnardovi, který Jean-Pierrovi něco zrovna vykládal.

„… Tohle tam teda ještě bude, pane Sommeliere,“ říkal Bonnard.

„A kam přesně tato scéna přijde?“ zajímal se producent.

„Pamatujete si, jak Paul přichází k tomu vřesovišti a volá Annino jméno?“

Sommelier dychtivě a netrpělivě přikyvoval.

„To jsou dva záběry, které jdou proti sobě,“ usmíval se, „tohle se mi líbí.“

„No aspoň něco,“ řekl Bonnard. „Vy myslíte, jak Renaut rychle odchází od znásilněné Anne přes palouk, kudy předtím přišel, a v dalším záběru přichází Paul?“

„Přesně tak.“

„No, to je mi líto, pane Sommeliere,“ pokývl režisér hlavou a jen tak tak se bránil úsměvu, „ale tyhle dva záběry vedle sebe nebudou. Právě mezi ně přijde ta scéna v hotelu.“

„To přece nemůžete myslet vážně?“

„Ještě jste toho nenechali?“ zakroutila Mari-Luz hlavou, sedajíc si ke stolu. Pak se důvěrně naklonila k Bonnardovi. „Jsou opravdu krásní,“ zašeptala. „Přesně, jak jste říkal.“

Režisér se jen usmál a přikývl.

„No tohle si poslechni, Mari-Luz!“ Zdálo se, že producent je vážně rozčarován. Opravdu, v té chvíli nic nepředstíral. Byl přesvědčen, že entomologův odchod a Paulův příchod měly následovat za sebou.

„Pane Sommeliere,“ řekl Bonnard rozhodným hlasem, „o tom se nebudem vůbec bavit. Ta scéna, o které mluvím, zkrátka bude následovat po Renautově odchodu.“

„Jaká scéna?“ zeptala se Mari-Luz.

„Z hotelu,“ odpověděl režisér. „Budem ji točit zítra a vsunem ji tam ve střižně. Kdyby to zůstalo, jak to je, bude tahle pasáž vypadat jako groteska, pane Sommeliere, hotovej Laurel a Hardy. Jenže v našem případě by nebylo jasný, kdo je tlustej.“

„Myslím, že byste toho už mohli nechat,“ namítla Mari-Luz.

„Vy jste režisér,“ zvedl producent ruce v obranném gestu.

„Přesně tak,“ neodpustil si Bonnard. Ale mluvil s úsměvem a zdálo se, že se dobře baví.

Chvíli bylo ticho.

Mari-Luz se nakonec obrátila na producenta, snad ho chtěla přivést na jiné myšlenky.

„Ti delfíni jsou opravdu hezcí,“ řekla, „pak si je prohlédni, Jean-Pier­re.“

Sommelier jen pokývl hlavou.

François Bonnard se omluvně usmál. „Smím se vás na něco zeptat, pane Sommeliere, i když jsem vás teď moc nepotěšil…? Zajímalo by mě, kterých sedm Hitchcockových filmů to je, co máte nejradši. Ve všech rozhovorech říkáte, že jich je sedm. Ale nikde jsem se nedočetl, kterých sedm?“

Sommelierovi chvíli trvalo, než odpověděl.

„Snad to bude proto, François,“ promluvil nakonec, „že o tom nechci mluvit. Kdybych měl reagovat odměřeně, řekl bych, že cizím lidem do toho nic není. Ale nechci být odměřený. Omluvte mě na chvíli.“

Jakmile se producent vzdálil, u stolu se rozhostilo ticho ověnčené otazníky, jež houstlo a stávalo se nesnesitelným. Mari-Luz předstírala, že si prohlíží lokál a myslí přitom na hladké delfíny. Všudypřítomné oko, které zná všechny otázky i odpovědi, bylo klidné.

Nakonec se režisér naklonil k Mari-Luz.

„Možná to není slušný,“ řekl, „ale vy nevíte, který Hitchcockovy filmy to jsou?“

Usmála se a pokrčila rameny.

„To znamená, že víte, nebo nevíte?“

Místo odpovědi zase jen úsměv a pokrčení ramen.

„Měl jste pravdu, François,“ usmál se rozšafně Sommelier, vracející se z toalety, „ti sklenění delfíni jsou opravdu velmi pěkní.“

7

Z Bretaně se Sommelier vrátil před pár dny. A nyní, když odemyká dveře promítací kabiny, cítí, jak se mu chvějí ruce. Jako by mu někdo chtěl ukrást vzpomínky a zároveň s nimi dnešek i zítřek. Tento neblahý pocit je však také rozleptáván zpěvem tiché radosti, po jejíž příčině v této chvíli nepátrá.

Kolem jedné stěny jsou naskládány šedivé, pečlivě popsané krabice s filmy. Kdyby je Charlotta spočítala, došla by k číslu sedm­ačtyřicet. Pokud by však na některou z těchto krabic sáhla, ať z kterékoli strany, a jen přejela prstem, ukázala by se světlá čára. A na prstu by se vytvořil pelíšek z prachu. Ne, žádnou z nich už do ruky dlouho nikdo nebral.

Sedm krabic, těch nejcennějších a ochytaných, bylo seřazeno u jedné z promítaček do nevelkého komínku.

„Tak tohle je těch sedm filmů, které zmiňuji v každém rozhovoru, Charlottko,“ řekl Sommelier, „aniž prozradím jejich názvy.“

Dívka podřepla a nahlas začala číst: „Ptáci, Psycho, Marnie, Vertigo, Provaz, Okno do dvora, Běsnění.“

„Ty krabice jsou nadepsány Hitchcockovou rukou. Vlastně Hro­chovou,“ usmál se Sommelier, „jak ty říkáš.“

„Fakticky?“ Charlotta začala prstem přejíždět po hřbetu krabice, kde bylo napsáno vybledlým fixem „Běsnění“. Pak se otočila k otci: „Ale já Hitchcockovi neříkám Hroch, to vymyslel Giovanni.“

„A vzalas ty fotografie, které jste si s maminkou a Giovannim prohlíželi? Nevzalas, že?“ zeptal se otec.

„Mám je v pokoji, doběhnu pro ně.“

Prosmýkla se kolem otce, a když otevřela dveře promítací kabiny, Hroch zvedl hlavu a se zavrněním se postavil. Ještě ve dveřích kinosálu, aniž se otočila, zavolala:

„Vezmu i ty časopisy. Starý i nový!“

„Nové neber!“ křikl za ní.

Jen bouchly dveře.

„Na co nové?“ zamumlal Sommelier.

Vzal první krabici shora, založil film a vyšel z kabiny. Když mířil ke komodě, stojící před promítacím plátnem, zaslechl z venku pootevřeným oknem Giovanniho ráčkování, tlumené zataženými závěsy. Otevřel obě křídla dvířek komody a posadil se do jednoho z křesel.

Znovu se vrátil pocit ztráty a radosti. Intimity, před kterou se rozevřela opona a která je zčistajasna zalita světlem, jemuž tak dlouho vzdorovalo pomalé přítmí. To, co se zdráhal tak dlouho udělat a k čemuž ho nabádal Rik van der Eyes už před několika měsíci, učinili vlastně za něj Giovanni, Joan a krabice fotografií.

Ani se neotočil, když slyšel, jak se otevřely dveře, a ozvalo se Charlottino „málem sem to nepobrala“. Dcera se hlučně štrachala za ním do první řady s náručí plnou časopisů a s krabicí fotografií. Něco říkala, ale on neposlouchal. Geparda, který jako skoro vždy tvořil Charlottin předvoj, přicházet neslyšel. Hroch, jehož žlutooranžové tělo se zčistajasna zjevilo po Sommelierově levici, se zastavil a se zurčivým vrčením mu hleděl do očí.