7. Neděle

Sedmého dne dokončil Bůh své dílo, které konal.
A Bůh požehnal a posvětil sedmý den, neboť v něm
přestal konat veškeré své stvořitelské dílo.

Pro Všudypřítomné oko je tedy neděle svátkem. Dnem odpočinku, pomalých procházek a rozjímání. Ještě během letu v mohutném skleněném motýlu, kterým je pro Charlottu Philippův vrtulník, si usmyslela, že tato skutečnost by se rozhodně měla projevit na jejich týdenním pobytu v Praze.

„Giovanni, co bys řekl tomu, kdybychom chodili na koupaliště?“ řekla, sotva přistáli kus za Prahou na malém sportovním letišti.

Philippe se usmál.

„Jak chodili?“ zeptal se zahradník.

„No, párkrát se zajdeme vykoupat…“

„Další změna plánu?“ řekl Giovanni podezíravě.

„Ale ne,“ zasmála se, „tentokrát ne. Zbývá poslední tatínkův barokní kostel, chrám svatého Jana Nepomuckého, a taky závěrečnej Hitchcockův film – Běsnění. Myslíš, že se hodí k Tereze?“

„Giovanni myslí…“ Zarazil se a dodal trochu zkormouceně a potichu: „Ale jo, hodí se Běsnění, jo, jo.“

Ubytování si rezervovali telefonicky z Lublaně v centru města, v hotelu U Tří pštrosů. A v intencích toho, co si Charlotta usmyslela, byl celý následující týden jednou nekonečnou procházkou, sluncem zalitým výletem. Na Kampě hladívali hebká prohnutí labutích krků, krmili ptáky z ruky („zvláštní podoba běsnění,“ napadlo nejednou Charlottu), s dětskou radostí sledovali zářivě bílé smyčky racků, kteří se lačně vrhali po kouscích housek, jež jim házeli. Chodili se koupat. S lehkostí a bezstarostností výletníků plavali v postříbřené vodě, brčkem usrkávali limonády pod rozehřátými slunečníky. A Charlotta si byla jistá, že to je sen. Měla na mysli pobyt v Praze, ale i to, co předcházelo. Kdepak, říkala si, v Paříži jsem nikoho nezapíchla, a usrkávala chladivý oranžový nápoj, z něhož napřed vyndala titěrný bílý slunečníček, který pro ni byl milou replikou slunečníku, pod nímž seděli. Její rty se bezděky dotýkaly kostek ledu. Od těchto prázdninových slastí jen odbíhala na Hradčany, do kostela svatého Jana Nepomuckého, nevynechala jedinou mši, sledujíc s nepřítomným úsměvem, kudy jsou do sakristie odnášeny liturgické předměty. A zase se vracela k Giovannimu v bílých plátěných kalhotách a bílém tričku, jenž ji často sledoval starostlivým pohledem.

I film Běsnění od Alfreda Hitchcocka, jejž přisoudila tomuto chrámu, jakož i české služebné a kuchařce Tereze, měl pro ni letní, slunečnou atmosféru s hřebínky perlivých vlnek na povrchu.

Na otázku, kterou položila Giovannimu po příletu do Prahy – zda se Hitchcockovo Běsnění k Tereze hodí –, si během jediného prázdninového týdne ze sedmitýdenní pouti po Evropě musela několikrát odpovědět záporně. Příběh vraha, který škrtí ženy kravatou a místo nějž je dopaden a odsouzen někdo úplně jiný, Charlottě spíše ladil s další postavou Zahrady oka. Ačkoli si uvědomovala, že takto myslet na svého otce je zlomyslné a hříšné.

Navzdory tomu však dohlédla, aby si Giovanni v neděli večer pečlivě uvázal otcovu kravatu s biliárovým motivem a utáhl uzel až k tuhému bílému límečku. Vůbec toho dne dbala zvláště úzkostlivě, aby zahradník v tmavě šedém obleku a ona v černém kostýmu vypadali co možná nejlépe.

Dlouho, předlouho stála v pokoji před zrcadlem, v němž jako by se odrážel ostýchavý večerní hluk z Karlova mostu, posetý lesklými střípky rozžatých hvězd, a kouzlem se měnil v její bílou postavu v černém prádle, kterou v zrcadle pozorovala. Charlottina alabastrová pokožka hlučně kontrastovala s černou krajkou podprsenky, z níž stoupaly obloučky ňader, a kalhotek, ke kterým se natahovaly ostré homole kyčlí. Takřka neviditelné, vlhké odlesky Posledního mramoru – byly tak nepatrné, že lze spíše mluvit o příslibech vůně – nanesla zprvu do obou podpaždí. Parfém se jen matně zaleskl jako rampouch v chladném slunečním paprsku odcházejícího zimního dne. Potom přišly na řadu jamky za ušima (smaragdové náušnice, jež si bůhvíproč nasadila předem, se vesele rozhoupaly), a nakonec tmavnoucí čárka, ztrácející se mezi ňadry. Vůně se unaveně vznesla a Charlotta se usmála.

Když stoupali oněmělou ulicí nahoru na Hradčany – byl to její nápad, že půjdou pěšky –, nemohla se zbavit jistého slavnostního pocitu. Pod rezavými vlasy jí třaskal ohňostroj syté radosti a úlevy.

Těžké dveře barokního chrámu nechtěly povolit, vydávajíce skřípavé, chrčivé zvuky. V jednom z blízkých domů se rozsvítilo v oknech. Mysleli si už, že vrata nepovolí, když vtom se nehlučně otevřela, jako by někdo zevnitř vzal za kliku.

Dveře do sakristie vypáčila Charlotta daleko lehčeji. Jenom v nich tichounce luplo. Giovanni už rozestavoval na oltáři bambusové kopie. Všimla si, že se znovu vzrušeně usmívá. Jako pokaždé. Ačkoli se to opakovalo už posedmé, pro zahradníka celý rituál představoval vždy čerstvý zážitek. Jakmile bambusové liturgické předměty stály na svém místě, poodstoupil od oltáře a posvítil si na ně. Sotva chladné světlo proťalo tmu kostela, uslyšel hluk, jakýsi úder, Charlottin výkřik.

„Tak to přece jen nebyl sen!“ supěla Charlotta ztěžka.

„Co to –“ zamumlal.

Zprvu zahlédl míhající se stíny jakéhosi zápasu, odrážející se od světla svítilny, položené na stole. Rozrazil dveře. Charlotta s kýmsi mluvila a zuřivě se bránila řemenu kabelky, který sama sobě utahovala okolo krku. Stíny patřily jí, všechny. Nikdo další tam nebyl.

Stoupala už jen k bílému světlu. Nic než světlo. Někam letěla, avšak byla by s to přísahat, že nikoli Philippovým vrtulníkem.

„Giovanni?“

„Ano, Charrlottka?“ odpověděl zahradník s úsměvem.

„Tohle je přece…“

„Co?“

„My jsme…?“

„Charrlottka, už zase?“ řekl zahradník starostlivě.

„Zase?“

„No, už dva dny takhle Charrlottka blbne. Jako by nás neviděla.“

„Nás?“

„Mě a Philippa. Občas se chováš, jako bys nás nevnímala. Dva dny, Charrlottka, už to trrvá.“

„Tohle je přece –“ rozhlížela se Charlotta kolem sebe. Očima ohmatávala vínově rudé čalounění křesel, těžké závěsy, sahající až k zemi. Bílé plátno s roztaženou, elektronicky ovládanou oponou.

„Kinosál pana Sommelierr. Jsme na Zahrradě oka. Paní Joan měl rradost, že už jsme doma,“ řekl Giovanni.

„Maminka?“ zašeptala Charlotta.

„Ale no tak. Před chvílí se s ní Charrlottka zdrravila,“ ráčkoval zahradník poněkud netrpělivě.

Charlotta se stále rozhlíží okolo. Za oknem tlumeně zpívá drozd. Po chvíli její pohled sklouzl k otevřené komodě, u které oba stojí. Uvnitř se lesknou originály liturgických předmětů, místo nichž rozestavěli na oltářích sedmi chrámů jejich bambusové kopie.

Giovanni řekl:

„Už… kvetou!“

„Jsem unavená, Giovanni,“ odpověděla, ale pak se matně usmála. „A co přehoz pro pražský kostel, líbil se ti?“

„Charrlottka myslí ty tři biliárrový krravaty pana Sommelierr? Úplně stejný… jako ta… co měl Giovanni půjčenou na krrku? Móóc pěkný. Jo, to se Giovannimu líbilo.“

Charlotta jde pomalu ke dveřím.

„Pojď, Giovanni,“ povídá, hledíc udiveně na žlutý lesk liturgických předmětů v komodě.

Tak tohle je tedy výsledek mého stvoření světa!?

Nahlas však řekne:

„Zavři ty dvířka, Giovanni,“ a zlatavý lesk monstrancí, ciborií a kropáčů je pomalu uzavírán v komodě.

Ale kdepak, tohle nemá se stvořením tvého světa nic společného, říká pohled Všudypřítomného oka, které láskyplně objímá svoji zahradu.