3. Středa

I řekl Bůh: „Nahromaďte se vody pod nebem
na jedno místo a ukaž se souš!“

Klid, jenž jí chladivě províval během letu, opustil Charlottu v okamžiku, kdy se dotkla nohou země, kterou ještě před chvíli viděla ubíhat dozadu pod proskleným dnem Philippova vrtulníku. Ty fotky! Kdyby nebylo jich, nic si nepamatuje! Giovanni říkal, že musel všechno udělat za ni. Také se několikrát ptal, bere-li pravidelně léky. Rozzlobeně mu odpověděla, že tohle už tu bylo.

Nad těmi fotografiemi strávili celé středeční dopoledne před odletem do Španělska. Valencie… Jak pyšně vyřkla jméno toho města před Eyesem a jak se nyní cítí unavená. Ještě že má Giovanniho…

Ale zpátky k fotografiím. Nechali je na zahradníkovo naléhání vyvolat hned ráno. A Charlotta si díky nim připomněla včerejší, úterní, noc:

Vcházejí do chrámu – tmavý rozlehlý prostor, ozvěny dvou prutů světla, vycházejícího z jejich svítilen.

Giovanni začíná vyskládávat na oltář bambusové liturgické předměty. Je zabíraný z profilu, ale minuciózně spokojený, snad až vyšinutý výraz v jeho obličeji je přesto zřetelný.

Ona páčí dveře do sakristie. Její vlasy vzdáleně připomínají světlo z jejich svítilen.

Následuje několik snímků, na nichž je zachycena, jak prohledává prostor sakristie. Z fotografií jde chlad.

Vytahuje z kabelky plátěný pytel, do kterého na dalším snímku vkládá liturgické předměty.

Přistupuje k oltáři, podávajíc Giovannimu bílé plátno.

Giovanni zakrývá bílým přehozem bambusové liturgické předměty.

Snímek, který nabízí konečnou instalaci. Je na něm dobře patrný potisk na bílém přehozu: Fotoaparát s připevněným bleskem, z kterého paprskovitě srší světlo, pod ním opět barokně zdobný, načervenalý nápis – Okno do dvora. Pozadí tvoří průčelí činžáku v cihlové barvě, tu a tam s postavičkou v okně či na balkonu. Od názvu filmu se opět zvedají tři komiksové bubliny. V každé z nich je jemně, sotva zřetelně naznačen paprskovitý výbuch světla, který připomíná závěr tohoto filmu, kdy fotograf prudkým zábleskem několikrát oslní vraha.

Tady by snímky mohly končit. Je tu však ještě jeden: Giovanni ji vyfotografoval, jak stojí zády těsně u oltáře a v ruce drží tmavou lahvičku Posledního mramoru.

Během cesty do španělské Valencie – jako by tohle všechno vzlétlo zároveň s Philippovým vrtulníkem a ztratilo se někde v lehké, průsvitné modři laskavého nebe – se Charlotta cítila náramně. Pozorujíc hnědou, zelenou, nažloutlou, namodralou i kalnou zem jakoby skrz skleněné filmové plátno, kterým je dno Philippova vrtulníku, si připadala volná a silná. Žádné pochybnosti o tom, zda se všechny události uplynulých dvou týdnů vskutku staly. Jenom svěží dech nového dne. Během letu vůbec nepomyslela na to, že začíná další, už třetí týden jejího stvoření světa. Avšak to, co bylo jako zázrakem zažehnáno nekonečným milosrdenstvím nebe, se neodbytně hlásí nyní, když přistáli a vystoupili na řídkou trávu soukromého letiště.

„Jsem unavená,“ řekla.

Philippe na ni pohlédl. Giovanni vytahoval věci ze zavazadlového prostoru a jako by neslyšel.

„Rutina,“ hlesla.

„Budete mě potřebovat, mademoiselle?“ ptá se Philippe. „Pokud ne, šel bych se ubytovat.“

Charlotta zakroutila hlavou.

„Kdybyste něco potřebovala, najdete mě nejspíš tady, na letišti. Ubytovna pro piloty je támhle. A kdybych tu nebyl, řeknou vám, kdy se vrátím.“

Co bych tak mohla potřebovat?

Giovanni už vytáhl všechna zavazadla a teď se zabýval tím, že dva plátěné pytle s liturgickými předměty kostela pařížské Sorbonny a svatého Karla Boromejského zakrýval kusem hadru, aby nebyly tak na ráně a pilot si jich nevšiml.

„Philippe, zavolej nám taxík, ano?“ zakřičela Charlotta, sedajíc si do trávy.

Už je to otravné. Znovu a znovu. Sen, nebo skutečnost?

„Giovanni!“ houkla na zahradníka.

Pohlédl na ni.

Z toho, že se na ni podívá, to přece nepozná. Aby tohle putování už bylo za ní. Jestlipak Bůh cítil únavu a rutinní stereotyp, když tvořil svět?

Všudypřítomné oko odpovídá:

„Únavu, to ano. Cítil jsem únavu. Ale rutinu? Kdepak, nic takového.“

Charlotta neslyší.

Vše se tedy opakuje. Avšak na Charlottiných blouznivých pochybnostech o tom, zda opravdu je nyní tohle půvabné španělské město a v něm Giovanni, Philippův vrtulník a ona, na těchto pochybnostech se jako zázrakem srážejí drobounké krůpěje náhlých radostí. Za kovovým mřížovím zahrad vidí velké barevné květy – růžové, bílé a žluté –, karmínové kvítky v zelených keřích, těžké tmavé žaluzie, světící letní vzduch, holčičku na procházce se psem a několik starých mužů v neohebných oblecích, kteří se hašteří nad sporným úderem v partii pétanque. Díky těmto obrázkům zapomíná Charlotta na skutečnost i sen. A na povinné mše v katedrále a kapli svatého Kalicha, dalšího chrámu jejího zesnulého otce, kam by ještě před několika málo dny šla jen z povinnosti, aby se ujistila, že liturgické předměty jsou stále odnášeny do sakristie týmiž dveřmi, na tyto mše dochází celý týden s lehkostí a s veselýma očima. (Všudypřítomné oko se usmívá, lze-li říci o oku, že se usmívá.) Po příchodu do chrámu se také už neostýchá smočit bílé prsty v misce se svěcenou vodou a pokřižovat se; což jí v Paříži i Antverpách, vzhledem k účelu její návštěvy, přišlo malounko nepatřičné. A nyní už by neřekla také o kostelech jejího otce, že to jsou pasti, oka. Ne, to už by neřekla. A během těchto slastných osamělých procházek Valencií, jež dvakrát denně končily (nebo začínaly?) u katedrály a kaple svatého Kalicha, která jako by se před Charlottou zdvíhala z kolenou, noříc se do skleněného nebe, během těchto procházek si teprve byla jista. Ano, film Alfreda Hitchcocka Marnie, jejž přiřkla tomuto místu a také a především Mari-Luz, která pro jejího otce tento chrám reprezentovala, je ten pravý.

Po týdenních přípravách na výměnu liturgických předmětů, které se, jak je zřejmé, podstatně lišily od příprav předcházejících, si Charlotta ve středu odpoledne koupila snad dvacet pouťových balónků. Chlapík, jenž balónky prodával, stál u velkého bílého vozíku ze dřeva s červenými koly, do něhož byl zapřažený šedivý oslík. Pohladila si ho, a teprve když vcházela do hotelu s pestrobarevnou kyticí na tenkých provázcích, si vzpomněla. Tahle scéna je přece v Bonnardově Zahradě oka! Zamířila k recepci a recepční nezklamal, zachoval se stejně jako ten ve filmu Françoise Bonnarda.

„Mademoiselle, sluší vám to s těmi balónky,“ řekl, „vypadáte s nimi jako děvčátko, holčička.“

„Děkuji,“ řekla Charlotta, pospíchajíc s dětským úsměvem k výtahu.

Noční návštěva chrámu byla krásná. Usmívali se oba, Charlotta i Giovanni. A ji napadlo, že je to zvláštní, že tahle proměna se udála zrovna ve městě, z něhož pochází Mari-Luz.

Když vypáčila dveře do sakristie, myslela na ni, na tatínkovu milenku. A také si uvědomovala vůni Posledního mramoru, jenž se Charlottě leskl za ušními boltci, ve dvou tečkách na krku a ve žlábku mezi ňadry.

Do sakristie vstoupila bosa. Zula si temně rudé lodičky, jež ladí s jejím vínovým kostýmem. Úplné stejně jako Tippi Hedrenová, která hraje v tomto Hitchcockově filmu titulní postavu, Marnie. Tuhle scénu má Charlotta nejraději, přímo ji zbožňuje: Když Marnie vykrade trezor svého šéfa, vycházejíc z kanceláře je překvapena přítomností uklízečky. Ta ji však nevidí, zabrána do práce, a neslyší, protože hraje nahlas rádio. Obě ženy od sebe dělí průhledné plexisklo kancelářských kójí. Pohybují se proti sobě, každá ve svém „koridoru“. Aby nebyl slyšet klapot jejích podpatků, Marnie si zuje lodičky a opatrně pospíchá k východu, sledujíc po očku uklízečku; ta, zabrána do práce a poslechu rádia, vůbec netuší, že tam kromě ní je ještě někdo další. Kamera zabírá Marnie zezadu a divák vidí, že jedna z bot, které drží v ruce, pozvolna sklouzává z Marniina prstu – pokud spadne na zem, uklízečka musí uslyšet ránu a všimne si jí. Ta cesta k východu je pro diváka nekonečně dlouhá. Bota nakonec spadne, ale až u dveří, a uklízečka, protože už je daleko, neslyší nic.

Charlotta jde tudíž do sakristie bosa. A když pospíchá zpátky s pytlem liturgických předmětů, jejichž bambusové kopie už „kvetou“ na oltáři, zakryté bílým přehozem, nechá ve dveřích jednu lodičku také sklouznout z prstu. Giovanni na ni vyděšeně pohlédne.

Než opustili kostel, Charlotta si ještě posvítila na oltář: Od nápisu Marnie vedou protentokrát komiksové bubliny, v nichž jsou jemně zobrazeny tři páry dámských lodiček. Od nejmenšího po největší.

„No to je skvělé!“ vyhrkne prudce.

„Krrása!“ šeptá Giovanni bojácně.