4. Čtvrtek

I řekl Bůh: „Buďte světla na nebeské klenbě,
aby oddělovala den od noci!“

„Pomerranče,“ povídá Giovanni vesele, „všude ty Fatiminy pomerranče!“

Charlotta se rozesmála.

„Slunce i měsíc Fatimina života,“ řekla.

„Cože?“

„No pomeranče. Háje pomerančovníků. Znamenají přece pro Fatimu všechno. Jsou pro ni vším, sluncem i měsícem jejího života. Panebože, odmalička jsem neposlouchala nic jiného než ty její smutný písničky o pomerančových hájích, kterými vane teskný vítr. Dodnes, když se řekne Portugalsko, vybaví se mi sad, co září tisícovkami oranžových sluníček.“

„A teď, když je Charrlottka tady, v Porrtugalsku, mezi pomerrančovníky?“

Zadívala se daleko před sebe. Sad, v němž stáli pod suchým sluncem, daleko od vzdychajícího moře, byl ve svahu a rozkládal se v jakémsi půlkruhu. Vzdáleně připomínal polovinu ohromného, pozvolného kolosea. Pod jejich nohama se sypaly hrudky a prach světlé, teplé hlíny.

„Teď? Těžko říct, jestli to Fatima trefila. O Portugalsku nic nevím. Ale pokud má na zem, kde se narodila a prožila kus života, tuhle oranžovou vzpomínku, pak nemůže být tak nemožná, jak si myslíš, Giovanni.“

Oba se rozesmáli.

Procházka pomerančovým sadem nedaleko Porta, druhého největšího města v Portugalsku, v Charlottě doznívala po celý týden. Nikdy si nepomyslela, když se jako dítě loudávala se svou společnicí Fatimou a s Hrochem na bílé pobřeží, jehož divoký puls zpěněných vln byl slyšet za příhodného větru už od Zahrady oka, nikdy si nepomyslela, že by v dospělosti mohla vzpomínat na její podivné písničky. Fatiminy teskné tóny v Charlottě hrály během všech mší, na které opět, jako u chrámů předchozích, docházela dvakrát denně. Pozorujíc půvabné a ve svých vrcholech fascinující i dojemné divadlo u oltáře, inscenované štíhlým vysokým knězem s hranatou tváří, se také několikrát musela pousmát. To když si vzpomněla na ohyzdné brože, které Fatima vozila z trhu v Dieppe, připichujíc si je se zvláštním, omezeným furiantstvím na nevkusné svetříky.

Kostel Sao Pedro dos Clérigos v Portu, kde se odehrál ve čtvrtek, po sedmidenních přípravách, už čtvrtý díl Charlottina stvoření světa, je nejnudnější stavbou, kterou Charlotta během své prázdninové pouti navštívila.

„Nevím, co tatínek na tomhle chrámu měl,“ říkala Giovannimu. Ale nijak se tím netrápila. Stejně jako se přestala trápit, zda všechno to, co se událo v uplynulých týdnech a co se ještě stane v týdnech příštích, je skutečnost, nebo pouhý sen, jehož pointa může být jediná: sladké probuzení. Všudypřítomné oko se radovalo z tohoto Charlottina smíření, podobně jako Giovanni.

Ve čtvrtek v noci všechno proběhlo podle scénáře. Sakristie byla vyloupena, čtvrtý plátěný pytel naplněn liturgickými předměty, jež byly vyměněny za bambusové kopie.

„I tentokrát jsem to trefila,“ šeptala Charlotta v rozlehlé tmě chrámové lodi.

„Cože?“ Giovanni mířil teplým kuželem svítilny na oltář, kde se pod bílým přehozem se zdobným nápisem Vertigo rýsovala bambusová tělíčka.

„Ten Hitchcockův film. Vertigo se k Fatimě nejvíc hodí. Jak tam ten policajt hlídá ženu svého přítele, která se chová, jako by chtěla spáchat sebevraždu… Fatima mě taky hlídala.“

„Hm.“

„A co říkáš tomu přehozu?“

„Pomerranče. To je… pěkný. Pomerranče… Jak to Charrlottka říkala? Slunce –“

„No, slunce i měsíc Fatimina života.“

Ve třech komiksových bublinách, jež se na bílém plátně, zakrývajícím bambusové liturgické předměty, vznášejí od nápisu Vertigo, tiše září tři pomerančová sluníčka.