5. Pátek
I řekl Bůh: „Hemžete se vody živočišnou havětí
a létavci létejte nad zemí pod nebeskou klenbou!“
Když druhého dne odpoledne, jež trávili v malé restauraci nedaleko kostela S. Ivo della Sapienza v Římě, řekla Charlotta Giovannimu, jaký Hitchcockův film zvolila pro tohle město, a tedy zejména pro něho, byl nadšený. Zprvu nedával najevo žádnou prchlivou radost. Jen klopil mohutnou béžovou lebku, pocukával rameny, dotýkal se prsty svého varhánkovitého zátylku, tahaje se za blonďaté chlupy, anebo ryl nehtem v nazelenalém ubrusu s jemným ornamentem uprostřed. Pak začal bříškem ukazováku cestovat po štíhlém hrdle nevelké vázičky, jež zdobila stolek. (Byly v ní sytě růžové tulipány.)
„Giovanni?“ usmála se. „Co tomu říkáš?“
„Charrlottka ví, co říkám.“
„To ano, vím, že ten film máš rád. Skoro tak jako já. Tak proč mlčíš?“
Pohlédl jí zpříma do měkkého obličeje. Zdálo se mu, že je bělejší než obvykle.
„Giovanni dojatej… Fakticky dojatej. Charrlottka mu dala krrásnej dárrek. Navíc ve městě, kde se narrodil.“
„Máš to tu rád?“ rozhodila rukama.
„Rrád?“
„No, žil jsi tady jako dítě. Dospíval tu. Chodil na procházky do parků…“
Zakroutil hlavou.
„Na to si Giovanni nepamatuje,“ řekl. „Giovanni rrád Hitchcockovy Ptáky, a ty mu Charrlotta darrovala! Moc děkuju.“ Vstal od stolu – shrnul ubrus a hned ho nemotorně napravoval rozhlížeje se kolem – a s vážnou tváří se před ní uklonil.
„Sedni si, sedni si. Koukají na nás,“ syčela rozpačitě.
„Ti ptáci v tomhle filmu,“ řekl, dívaje se do velikého skleněného ostrova světla, jejž tu tvořila rozměrná okenní tabule, „tihle ptáci jsou krrásní jako Giovanniho orrchideje. Jo, takhle jsou krrásní, čistí…“
„Nerozumím, Giovanni.“
„Prroč?“
„Zabíjejí přece lidi –“
„Mohli odjet… lidi.“
„Jak odjet?“
„Mohli odjet prryč z toho ostrrova, když viděli, že se ptáci zlobí.“
„Hele, Giovanni,“ pohlédla na něj Charlotta nechápavě, kroutíc zamítavě hlavou, „já mám tento Hitchcockův film nejspíš nejradši ze všech, je to velká podívaná… Ale je to jenom film. O čem by byl, kdyby lidi odjeli?“
„Charrlottka říkala,“ pokrčil Giovanni rameny, „že ptáci zabíjejí lidi. Já ne. Kdyby lidi odjeli, ptáci by neměli koho zabíjet a byli by krrásní a čistí i prro Charrlottu. Jen by se koukali, jak lidi odjíždějí.“
Charlotta jenom nechápavě zakroutila hlavou a kývla na číšníka. Giovanniho silný narůžovělý prst se znovu vrátil k štíhlému hrdlu vázičky s tulipány a začal cestovat po jeho nekonečném kruhu.
Během týdenního pobytu v Římě, a zejména při procházkách, na které ji zahradník bral, se pokoušela vrátit k tématu, jež tehdy v restauraci byla nucena opustit. Co Giovanniho rodina? Ví, že otec ani matka už nežijí, ale co jeho bratři? Nechce je navštívit? Ráda by je poznala.
Giovanni kroutil hlavou, vraceje se stále a stále k své nejoblíbenější replice. „Jsem zahrradník!“ ráčkoval znovu a znovu. Nemělo to smysl.
Zato procházky, na které Charlottu vodil, byly znamenité. Obkroužené paprsky světla Giovanniho chování, připomínajícího chování dítěte. Všimla si, že místa, na něž se díky Giovannimu podívala, jí ukazuje s půvabnou pýchou. Jako chlapec, který předvádí návštěvě svých rodičů novou lokomotivu k elektrickému vláčku. („Vidíte, tadyhle je dokonce hromada uhlí na tendru. A tady – mašinfíra má plnovous, hele, a taky kapsičku na košili!“) Jeho chování Charlottě znovu vnukalo myšlenku, že to, co prožívá, nemá se skutečností nic společného. Občas se jí dokonce zdálo, že zahradníkův hlas se k ní plouží jakoby z nepřekonatelné vzdálenosti, z téže vzdálenosti, která je mezi světlem a stínem, mezi snem a skutečností. Podobně vnímala i hluk dopravy, nenasytný jekot malých motorek s tmavými čupřinami hubených mladíků, vznášejícími se nad řídítkami, troubení aut, plujících na létajícím koberci hluku, a také jejich barvy. Zdálo se jí, že převládá bílá. I tlukot křídel šedivých holubů přilétal k jejím uším zdaleka.
V pátek v noci se nejvíce těšila na okamžik, až Giovanni uvidí bílý přehoz s potiskem, který pro město Řím navrhla. Nemohla se dočkat. Liturgické předměty naházela do plátěného pytle v netrpělivém spěchu a s dychtivým úsměvem.
„Tak co?“ řekla, když zakryla bambusové kopie bílým plátnem. „Líbí?“ Bůhvíproč ucítila vůni Posledního mramoru, která jí sklouzla ze šíje k drobnému nosu. Všudypřítomné oko čekalo na zahradníkovu odpověď spolu s ní.
„Hm, hm, to jo, to teda jo.“
Giovanni čekal, že hlavním motivem budou na plátně ptáci. To se přepočítal! Přes barokně rozverný nápis uprostřed, označující název filmu, se rozkládá ohromná voliéra skleníku, jakási kopie té, v níž zahradník hospodaří na Zahradě oka. Je plná malých barevných teček. („Kytičky,“ komentoval puntíky Giovanni.) Ve třech komiksových bublinách, které se jako ty z dětského bublifuku zachvívaly v nepatrných prohnutích nad nápisem, byly šikovně namalovány orchideje. I jejich barevnost byla přesně vystižena.
„Střevíčník pantoflíček! Tys nezapomněla, Charrlottka!“
„Jak bych mohla.“