2. Úterý

I řekl Bůh: „Buď klenba uprostřed vod
a odděluj vody od vod!“

Druhého dne ráno, v úterý, vstala Charlotta velmi brzy. Podívala se na budík: za deset minut pět. Rozbřesk letního dne byl nesnesitelně opatrný, váhavý. Šero se prosvětluje obtížně. Stála u okna a jakoby mimo sebe. Budík si nařídila z prostého důvodu: musí se zbavit šatů, jež měla včera v kostele na sobě.

Jakmile vyšla ze svého pokoje na chodbu, zprvu byla v pokušení nahlédnout do vedlejších dveří, aby zjistila, zda Giovanni spí. Ale co jiného by dělal? Zdálo se jí, že kalné jitro provází kroky jejích bosých chodidel jako nesmlouvavé závaží. Otevřela šatnu, kam v noci tmavě modrý kostým pečlivě pověsila.

Ze všech sil se včera po návratu pokoušela odvést vlastní nenechavou pozornost od hrudi saka, jež pomalu oblékala na chladné kovové ramínko, pozorujíc pokradmu Giovanniho, zdali jeho oči nebudou hledat ty krvavé slzičky, kterých si musel všimnout v kostele. Dařilo se jí to. Její oči tančily klouzavý foxtrot tmavým prostorem šatny, a krev zapíchnutého nešťastníka s překvapeným pohledem jako by nebyla. Jen se znovu vracel sytý pocit, jenž se cestou z vyloupeného chrámu vytratil snad v chladivé tmě, oblékající noční Paříž do tisíců vůní: pocit, že všechno, co se událo tak nesmyslně a nepravděpodobně v sakristii, se jí pouze zdálo. Už brzy, brzičko se probudí a slunce, v jehož chlácholivém jitřním svitu pospíchá po římse okna jejího pokoje šarlatový brouček, bude špitat, že je doma, v bezpečí Zahrady oka…

To bylo včera. Dnes Charlotta není s to, a ani nechce být s to, se znovu obírat tím, jak to vlastně bylo. Je stejně pomalá a těžká jako váhavý rozbřesk za okny pařížského bytu jejího mrtvého otce, producenta Zahrady oka. Jen se musí zbavit toho kostýmu. A co když tam žádné skvrny od krve nejsou? Má se podívat? Ne, schová ho, a až půjde ven, tak jej vyhodí. Vlastně ne, to je nesmysl, vyhodí ho hned. Oblékne se a zbaví se šatů okamžitě. (Všudypřítomné oko sleduje se smutným, zkaleným výrazem, jak si Charlotta na nahé tělo obléká kalhoty a pak si oběma rukama prohrabuje rezavé vlasy tím známým pohybem, který je pro všechny ženy tak půvabně samozřejmý.)

Když sundávala kostým z ramínka, ani na něj nepohlédla. Dívá se do strany. Na kratičký okamžik se její oči dotkly kravaty s biliárovým motivem, kterou Giovanni pověsil hned vedle. Maličko otráveně se odvrátila. Když házela kostým na zem, ucítila zestárlou vůni Posledního mramoru.

„Kam jdeš, Charrlottka?“

Unaveně se obrátila. Lekla se, avšak malátnost byla silnější než úlek.

Zahradník stál ve dveřích jen v trenýrkách a jeho obrovité, tlusté tělo připomínalo nákladní auto plné sněhu. V jedné ruce držel vázičku s bleděmodrými puntíky, z které trčelo bílé pírko, jež jí před pár dny ukazoval s tím, že „přilítlo shorra“. V druhé svíral originál monstrance, jejíž bambusová kopie stojí a „kvete“ od včerejší noci na oltáři kostela pařížské Sorbonny, zakrytá přehozem s nápisem Psycho.

„Jdu ven, hned jsem tu,“ odpověděla.

„A kam berre Charrlottka ten… kostým?“

„Vyhodím ho.“

„Giovanni má oblek taky vyhodit?“

Pomalu zavrtěla hlavou.

„Běž si lehnout,“ řekla.

Když se Charlotta vrátila, za dveřmi Giovanniho pokoje bylo ticho. Ulevilo se jí. Obávala se, že by se zahradník vyptával dál, a jí se nechtělo nic vysvětlovat. Také nechtěla lhát. Navzdory zmíněné malátnosti si však uvědomovala, že ji překvapivé ranní setkání vylekalo víc, než si zprvu uvědomovala. Tomuto úleku připisovala neodbytnou chuť, náhlou dychtivost – o které si už už myslela, že ji zažehnala – prohlédnout si kostým, než jej hodí do popelnice, jsou-li tam opravdu krvavé skvrny. Nakonec to neučinila.

Dlouho ležela v posteli, ustavičně obracejíc polštář a znovu a znovu si v něm vytvářejíc chladivý důlek. Nemyslela na včerejší noc, nýbrž na to, co je čeká nyní. Antverpy, rodiště Rika van der Eyese. Tomuhle městu a baroknímu chrámu, jejž si zvolil její otec, přisoudila ze sedmi nejoblíbenějších otcových filmů od Alfreda Hitch­cocka ten, který jí přišel laškovně případný: Okno do dvora. Stále v ní totiž vězela vzpomínka na Eyesovu podivnou zálibu v pozorování lidí, kterou nazýval nehybnost, akumulátor pohledů. Zírá do bílého stropu a usmívá se. Tatínek nadto tehdy říkal, že tento Eyesův koníček je jeho nejlidštějším projevem. Jinak že snad je otravně bezchybný. No a hrdina Hitchcockova Okna do dvora – fotograf se zlomenou nohou, jenž neschopen pohybu z nudy pozoruje, co dělají nájemníci v protějším domě –, tento chlapík, jehož hraje James Stewart, to je přece Rik van der Eyes! Charlotta se usmívá stále víc. Tato spojitost mezi hrdinou filmu a současným ředitelem filmových ateliérů jejího zesnulého otce se jí zamlouvá. Navíc se dnes možná uvidí právě v ateliérech! Ten bude koukat, až mu řeknu, kde budu trávit tento týden! Jestlipak mu tatínek o svém světě něco pověděl? Třeba Eyes ví, proč před mnoha lety angažoval sedm zaměstnanců ze sedmi evropských zemí. Možná ví o Hitchcockových filmech i o kostelech. To by bylo dobré, kdyby byl do všeho zasvěcený a ona, pokud ho uvidí, by mu dnes řekla, nejen že letí do Antverp, ale také že „navštíví“ kostel, který on, Eyes, pro otce reprezentoval: chrám svatého Karla Boromejského.

Za zdí, jež odděluje Charlottin pokoj od místnosti, kde spí Gio­vanni, se ozval ospalý šramot, pak kroky a vrznutí otevíraných balkonových dveří. Pohlédla směrem k oknu. Venku svítilo slunce a hluk na ulici sílil. Ozvalo se zaklepání na dveře.

Giovanni ztěžka dosedl do mělkého ratanového křesílka s čalouněním v pastelových barvách a Charlotta se posadila v posteli, pokrčila nohy a přes nahá kolena si přitáhla přikrývku až k bradě.

„Kam to teda uložíme, Charrlottka?“ Zahradník svíral v béžové tlapě monstranci. (Vázičku s puntíky a bílým pírkem však protentokrát nechal u sebe v pokoji.) „Necháme ty liturrgický předměty tady, v bytě pana Sommelierr, a až se budem vrracet, tak je vyzvednem?“

„Ne, to ne. Měli bychom je mít pořád u sebe.“

„No to ale –“

„Ano, přesně tak. Budeme je skladovat u Philippa ve vrtulníku.“

„Takže paní Joan měl prravdu,“ usmál se Giovanni.

„Asi jo,“ přikývla Charlotta váhavě.

Zahradník se zamyslel a pak zadrnčel:

„Charrlottka má letecký prrázdniny!“

„Aspoň ten vrtulník k něčemu bude,“ řekla a po chvilce ticha dodala: „Víš přece, proč se mi ta maminčina nabídka, že nám na tu naši prázdninovou pouť poskytne vrtulník, vůbec nezamlouvala?“

„Ale je to pohodlný,“ řekl Giovanni a furiantsky dodal: „Lítáme jak ptáci! Jak Hitchcockovi Ptáci lítáme!“

Charlotta se nepatrně usmála a kroutíc hlavou zopakovala otázku:

„Víš, proč jsem nechtěla využít té nabídky s vrtulníkem?“

„Jo, jo…“

„Vůbec se mi nezamlouvalo, že u toho našeho… hitchcockovského… cestování má být ještě někdo třetí.“

„Ale Philippa zajímá… jen lítání. Jenom o lítání se starrá!“

„To doufám,“ řekla Charlotta rozhodně. „Ale já jsem hlavně chtěla, abychom tuhle cestu, stvoření světa, absolvovali spolu sami.“

Giovanni zamyšleně pokyvoval hlavou. „Bude to dobrrý. Pěkný cestování. Ten Philippův prrosklenej vrrtulník připomíná Giovanniho skleník. Bude to dobrrý.“

„Stýská se ti, Giovanni, po tvých kytkách?“

„Ne, to ne. Nemůže se stýskat!“

„Nemůže?“

„Máme s sebou… kytičky,“ usmívá se Giovanni. „Bambusový! A prrvní z nich… už kvetou. Krrásná kytičky. Jako Giovanniho orchideje.“

Když projížděli bránou ateliérů, vrátný, který znal Charlottu od dětství, se uctivě ukláněl, až se mu čepice sesouvala na ucho.

„Mademoiselle Charlotta, mademoiselle Charlotta,“ drmolil. „Vrtulník už je připraven. Pan Philippe je nachystán.“

Taxikář, který je vezl, byl nadšený, že může vjet až dovnitř.

„Miluju komedie, co se natáčely v těchhle ateliérech. Smrt pana Sommeliera, to byla tragédie,“ rozhlížel se všetečně kolem.

„Támhle zastavte,“ řekla Charlotta.

Vrátný říkal, že Rik van der Eyes by měl být u sebe. A ještě někdo prý je v jeho kanceláři. Když řekl, o koho jde, Charlotta byla překvapena, a nakonec ji vlastně tato skutečnost utvrdila v rozhodnutí za Eyesem zajít.

Philippe stál u hangáru, pár metrů od svého vrtulníku, a mluvil s mechanikem. Na sobě měl černou koženou vestu a světlemodré džíny. Tyhle vesty nosí, co si ona pamatuje: v létě kožené, v chladnějších měsících péřové.

„Giovanni,“ řekla vystupujíc z taxíku, „odnes tam prosím naše věci,“ kývla směrem k vrtulníku. „A pytel s tamtím ulož někam hodně dozadu, ano?“

Teprve když stoupala výtahem do třetího patra, napadlo ji, že by mohla navštívit ještě někoho. Úplně na ni zapomněla. Jakmile výtah zastavil, stiskla tmavé tlačítko pátého poschodí – a to se rozsvítilo bledým ohýnkem.

Po tichém zaklepání vstoupila. Mari-Luz seděla za černým kancelářským stolem úctyhodných rozměrů, jehož barevný tón se tiše sléval s jejím šedivým kostýmem. – Černé lodičky a černé punčochy, jež dodávají nohám hedvábný lesk.

„Charlotto!“

„Dobrý den, řekla jsem si, že vás pozdravím, když jsem tady.“

Mari-Luz vstala a přešla svižným krokem k ní.

„To je od tebe milé, opravdu,“ řekla. „Dáš si něco?“

„Ne, díky. Chci se zastavit u Eyese a vzpomněla jsem si na vás.“

Charlottin neklidný pohled, kterým si prohlížela kancelář, ulpěl na měděném těžítku, jež zářilo uprostřed černého stolu a dodávalo mu takřka oltářní charakter. Mari-Luz si všimla, že její oči se na těžítku zadrhly, zatímco po ostatních věcech, kterých si poprvé přišedší návštěva vždy všímá, sotva sklouzly. Usmála se.

Charlotta pohlédla na její snědou tvář.

„Vlastně jsem vám přišla říct, že jsem už našla vhodnou příležitost, jak zužitkovat těch pár kapek Posledního mramoru, co jste mi dala před dvěma lety.“

„Opravdu? Věděla jsem to. Bylo mi jasné, že u tebe bude v nejlepších rukou.“

„Hm, škoda jen, že ho není trochu víc.“

Mari-Luz se rozpačitě usmála. „Je mi líto –“

„Ne, tak jsem to nemyslela. Promiňte.“

Mari-Luz napadlo, že teď by jí mohla říci to, co se před dvěma lety v bistru Apríl povědět zdráhala.

„Měla jsem jen na mysli,“ pokračovala Charlotta, opět hledíc na těžítko, „že bych se tím parfémem ráda voněla celé prázdniny.“

„Aha… No, když s ním budeš šetřit…“

Charlotta několikrát pokývla hlavou a hřbetem pravé ruky si prohrábla konce vlasů, splývajících k ramenům.

„No, pozdravila jsem vás,“ řekla nejistě, „už půjdu.“

„Ne, ne, počkej ještě. Líbí se ti?“ Mari-Luz uchopila těžítko do obou rukou a podala ho Charlottě.

„Je nádherné. Ty bubliny, co jdou tomu býkovi z nozder, jsou srandovní.“

„Hm,“ pokývla Mari-Luz hlavou a tiše dodala:

„Vyfouknutí smrti nosem.“

„Prosím?“

„Nic, to nic. Tvůj otec tohle těžítko strašně obdivoval, moc se mu líbilo. Chtěla jsem mu ho dát.“

„Opravdu?“

„Je to stará rodinná památka. Dostala jsem ho od svého dědečka.“

„Chápu, že jste si ho nechala. Takové věci se nedávají.“

„Ne, v tom to není. Jenom jsem to nestihla…“

Charlotta se smutně usmála.

„Aha,“ řekla, pokládajíc těžítko zpátky na stůl a vstávajíc ze židle.

Mari-Luz také vstala, přistoupila k Charlottě a jemně ji uchopila za paži.

„Před těmi dvěma lety, když jsme se viděly v tom bistru v Dieppe…“

Apríl,“ skočila jí Charlotta do řeči, kráčejíc zvolna ke dveřím. „Apríl se jmenuje.“

„Já vím… právě. Neřekla jsem ti, že tvůj otec mi dal Poslední mramor zrovna na Apríla. Vlastně ani nevím, proč jsem o tom tehdy nechtěla mluvit.“

„No to je teda stylové,“ řekla Charlotta, vycházejíc ze dveří.

Zvolna kráčela k výtahu. Širokými okny padaly do příšeří chodby namodralé gejzíry slunečního svitu. Myslela si, že už je to pryč. Avšak znovu ta jistota, a ještě silnější než včera v noci v kostele. Intenzivní pocit, že už už otevře oči a probudí se. Přivolala výtah a usmála se: Žádný výtah nepřijede, nejsem v tatínkových atelié­rech, s Mari-Luz jsem nemluvila, není žádné měděné těžítko ve tvaru býka, jemuž toreador zasazuje poslední ránu…

„Jste v pořádku?“ Jakýsi muž, kráčející chodbou, ji uchopil za hebkou paži. „Není vám špatně?“

Výtah zastavil s tichým drcnutím a červené světýlko, rozžaté nad tlačítkem, kterým ho přivolala, zhaslo.

„Ne, ne, díky,“ řekla vstupujíc do výtahu, „nic mi není. Trochu se mi zatočila hlava.“

Sjela o dvě poschodí níž, přemýšlejíc nad tím, že její otec dal kdysi své sekretářce Poslední mramor právě na Apríla. A Mari-Luz jí věnovala poslední zbytek tohoto parfému v bistru Apríl, před kterým se ona jako dítě zhroutila při hysterickém záchvatu, když chtěla hrocha a rodiče jí ho nechtěli koupit. Nakonec Hrocha přece jen měla. A teď, ať už to je sen, anebo není, má Hrocha znovu – sedm jeho filmů k stvoření světa.

Opět vstoupila po kratičkém zaklepání, na vyzvání nečekajíc.

„Charlotto! Dlouho jsem tě neviděl. Sluší ti to.“

„Rik byl vždy velmi pozorný, Charlottko. Dávej si na něj pozor.“

Charlotta se mírně usmála. Byl to unavený úsměv.

„Díky, Riku. Má maminka pravdu?“ řekla.

„No, jak se to vezme.“

Charlotta přešla k oknu, u něhož Joan Sommelierová stála, a políbila ji na obě tváře.

„Ahoj, mami.“

„Ahoj, srdíčko. Nejsi moc překvapená, že mě tady vidíš.“

„Vrátný říkal, že jsi tu.“

Když se všichni tři posadili, Eyes a Joan Sommelierová si zapálili cigaretu. Charlotta usrkávala z vysoké sklenice minerálku, v níž se líně otáčely lesknoucí se kostky ledu.

„Tak a kam teď?“ řekla Joan Sommelierová. „Na sever, na jih, na východ, na západ…?“

„Na sever,“ přikývla Charlotta.

Eyes mlčel a obdarovával obě ženy chladnými úsměvy.

„Kam konkrétně?“

„Do Antverp, mami.“ Charlotta se úmyslně otočila k matce a mluvila jenom na ni, avšak pokradmu přece jen sledovala, co to udělá s Eyesem.

Zprvu vypadal potěšen.

„Jedeš do Antverp, Charlotto? To je báječné! Nebyl jsem tam od smrti mé matky. To znamená jedenáct let!“

„Chcete jet taky, Riku? Zeptám se Giovanniho. Třeba vás vezmeme s sebou.“

„A kam máte namířeno z Antverp?“ řekl Eyes.

Joan Sommelierová se usmívá, dívajíc se do prázdna sluncem zalitého okna.

„Do Valencie. Pak jsou na řadě Porto, Řím, Lublaň a nakonec Praha.“ Vyslovujíc jména měst, tvářila se Charlotta jako učitel, který ví, že nachytal žáka. Zbývalo jen, aby si rozkošnicky poťukávala koncem tužky o desku stolu. Nadto jednotlivá jména vyslovovala tuze pomalu a pečlivě, rozverně přitom pokyvujíc hlavou.

Úsměv v Eyesově tváři vystřídalo zmatení a úlek. Proč vlastně? Vždyť přece věděl, že pár měsíců před svou smrtí, jí Sommelier všechno řekl. Má horečný pocit, jako by se náhle cosi divoce vracelo. Cosi velmi podivného, nezdravého. Co v těch městech bude dělat? Navíc s tím tlustým hňupem. Pohlédl na Joan Sommelierovou. Stále se usmívá. Teprve nyní, po tolika letech, je si neotřesitelně jistý, že ona o všem věděla a ví i teď. Ale v těch městech, co tam Charlotta bude dělat?

Joan Sommelierová se zeptala se širokým úsměvem místo něho:

„Proč chceš navštívit, Charlottko, zrovna tahle města? Pokud se nemýlím, je jich sedm, viď? Tedy i s Paříží, kdes trávila tento týden.“

Charlotta prudce vzhlédla a zadívala se na matku. (Proč se ptá zrovna na Paříž? Že by něco věděla o včerejší noci? Možná z novin.)

Všudypřítomné oko pobaveně sleduje výrazy tváří všech zúčastněných.

„Vždyť to přece víš, maminko. Tak proč se ptáš? Ano, je jich sedm, těch měst. Vám, Riku, pošlu z Antverp pohlednici.“ Po chvilce ticha řekla:

„Bude na ní kostel svatého Karla Boromejského.“

Giovanni spal naposledy v hotelu, když byl ještě dítě. A jeho chování po příletu do jednoho z největších belgických měst rozptylovalo Charlottiny skličující pochybnosti o tom, zda všechno, co se děje, je skutečnost, anebo pouhý sen. Zahradník byl fascinován profesio­nální lhostejností hotelového světa. Zatímco Charlotta se hned po příletu do Antverp v úterý večer nechala taxíkem odvézt ke kostelu svatého Karla Boromejského, aby začala zjišťovat vše potřebné, co by se jim příští úterý v noci mohlo hodit, Giovanni zůstal v hotelu. Zprvu vysedával v recepci a pozoroval personál – nosiče, recepční, tu a tam pohlédl k širokým hotelovým dveřím, kde se s chladnou profesionální úslužností mírně ukláněl hotelový vrátný.

Ani v následujících dnech tomu nebylo jinak. Zatímco Charlotta chodívala dvakrát denně do „jejich“ kostela na mši, aby se ujistila v tom, že liturgické předměty jsou po skončení mše odnášeny od oltáře stále týmiž dveřmi do sakristie, Giovanni se nehnul z hotelu. Nanejvýš vyšel na balkon. Charlotta svým počínáním, jak se domnívala, minimalizovala možnost, že by liturgické předměty v sakristii nenašla, že by mohly být odnášeny a ukládány někde jinde. Giovanni ustavičně volal hotelovou službu anebo ve svém pokoji dělal strašný nepořádek, aby mohl pozorovat hotelový personál při práci. Charlotta myslela na svého otce, Hitchcocka, přehrávala si v myšlenkách Okno do dvora a trápila se nezřetelností hranice mezi snem a skutečností, čekajíc na probuzení. Giovanni s chlapeckým chichotáním se nemohl nasytit obludné lhostejnosti hotelového světa, umělého domova, kde je všechno, jak si říkal v duchu, poskládáno z lesknoucí se prázdnoty. Prázdnoty tak syté, že jednou provždy překonala jakoukoli vřelost a hřejivost. Pozoroval personál, který ustavičně přivolával telefonem, a smál se do dlaně drobným dětským smíchem: „Chichichi, chichichi.“ Všudypřítomné oko je však vážné. Ani náznak pobavenosti.

Týden po jejich příletu do Antverp, v úterý, na které Charlotta sedm dní nervózně čekala s obavami, plnými temného chvění, hustě pršelo. Ulice pochmurně zářily pestrobarevnými loužemi rozevřených deštníků a vlhkými hřbety aut, jež otevírala chladné vlhké oči v rytmu stěračů. Déšť neutichl ani večer, když za tmy vycházeli z hotelu a nastupovali do taxíku.

„Na co má Charrlottka ten foťák?“ ptal se Giovanni.

„Vyfotím si tě. Pamatuješ si, o čem je Okno do dvora? Já budu ten fotograf, kterého hraje James Stewart.“

Giovanni jen mlčky přikývl. Na její otázku, jestli na nic nezapomněl, odpověděl stejně.

„Něco ti musím říct, Giovanni,“ ozvala se po chvíli.

Taxikář se zadíval do Charlottiny bledé tváře, jež se zračila ve zpětném zrcátku.

„Dělá mi to starosti, na nic se nemohu soustředit.“ Charlotta se přistihla, že jí dělá dobře, že o něčem tak podivném a choulostivém může mluvit v přítomnosti cizího člověka. „Před týdnem, v tom pařížském kostele, se stalo něco divného. Pořád na to musím myslet. Víš, mívám takovej dojem… bývám si v některých chvílích téměř jistá, že tohle všechno se mi jenom zdá.“

Zahradník na ni pohlédl. (Všudypřítomné oko pozorně sledovalo výraz jeho tváře.) Usmíval se.

„Jak zdá?“

„No, že to není. Tahle cesta, taxík, hotel, v němž týden bydlíme, ty, který ses vzdal na sedm týdnů svých orchidejí… Neumím to vysvětlit, ale pořád se to vrací.“

Odmlčela se a pohlédla na Giovanniho. Díval se na vlhký asfalt silnice, po které ujížděli a v němž se odrážela jezírka pouličního osvětlení s rozmazanými okraji. Zahradník neodpovídal. Stále se usmíval a začal nervózně poškubávat rameny. Nakonec řekl:

„Máš strrach?“

„Ne, nemám strach z toho, co děláme. Spíš se bojím, že to vlastně vůbec neděláme a já si jen myslím, že ano! Že se mi to zdá. Zažívám úzkosti, výčitky svědomí. Ale bojím se, že jsou jen ty úzkosti a výčitky svědomí, a že není to, co je vyvolává. Že nejsi ty, já, tohle auto. Rozumíš mi?“

„A co tě na tom trrápí, Charrlottka?“

„No –“

„Kdyby se přece tohle všechno nedělo a byla to jenom… sen, nebylo by to zlý. Stejně jako není zlý, jestli teď sedíme v taxíku a míříme tam, kam míříme.“

Charlotta na něho vyděšeně kouká.

Giovanni se rozesmál mohutným smíchem.

„Giovanni jenom žerrtuje,“ pohladil ji po vlasech. „Za chvíli to máme za sebou. Charrlottka přestane být nerrvózní. Už brrzy rrozkvetou,“ poklepal na sportovní tašku. „Vyfotíš mě, Charrlottka, jak je zakrrývám tím bílým přehozem?“

„Vyfotím. Taky ty mě.“