Klíčnice

Charlotta se Giovanniho nedočkala. Zahradník do kinosálu nikdy nepřišel. A ona se zase vyhýbala jeho skleníku. Smrt Jean-Pierra Sommeliera všechno oddálila. Jestliže před otcovou smrtí přestala brát Charlotta léky, po ní se opět vrátila k běžnému dennímu rytmu, jehož součástí byly po léta i prášky, předepisované rodinným lékařem. Život na Zahradě oka se postupně zpomalil, uhladil, a po několika měsících si Charlotta konečně promítla až do konce všech sedm Hitchcockových filmů, které jí zbyly po otci, přehrabujíc se bambusovými liturgickými předměty.

Hrocha geparda vyměnila za Hrocha Hitchcocka. To ostatně učinila už tehdy, když zvíře zabila. Nepřišlo se na to. Nikdo pochopitelně nepodezíral ji, která s gepardem vyrůstala, milovala ho a po dlouhá léta se od něj nehnula na krok. Jediný, kdo od začátku věděl, že to byla právě ona, byl Giovanni. A trvalo dlouhé čtyři roky, než si o tom spolu promluvili.

Během těchto čtyř let se udály dvě věci, u jejichž zrodu kdysi stál Jean-Pierre Sommelier a jež překlenuly jeho přece jen malounko úsměvnou smrt.

Tou první bylo ocenění Zahrady oka Françoise Bonnarda Zlatou palmou v Cannes. (Stojí za zmínku, že Charlotta viděla tento film teprve až několik měsíců po otcově smrti, třebaže premiéra se konala pár týdnů po jeho pohřbu. Promítla si ho zároveň se sedmi otcovými Hitchcockovými filmy, když se na ně dívala poprvé. Ostatně ze Sommelierových blízkých byli na premiéře Zahrady oka pouze dva lidé: Rik van der Eyes a Mari-Luz.) Charlotta doplnila pečlivě archivované rozhovory s otcem o novinové výstřižky, týkající se tohoto úspěchu Bonnardovy Zahrady oka, o recenze filmu a o rozhovory s režisérem.

Druhou věcí, jež se během čtyř let po Sommelierově smrti udála, bylo setkání Charlotty a Mari-Luz.

Ačkoli otcova smrt přeťala Charlottinu dychtivost, způsobenou nahlédnutím do jeho světa, a ona se vrátila s podivnou samozřejmostí k uklidňujícím lékům každodennosti, jeden zvyk si podržela. Během těchto čtyř let stále chodívala takřka den co den rovnou ze školy do bistra Apríl na džus a na koláčky.

Mari-Luz, jež věděla, na kterém gymnáziu v Dieppe Charlotta studuje, na ni jednou počkala před školou, u půvabné nízké cihlové zídky, v jejíž červeni se zrcadlilo slunce. Aniž valně tušila proč, neoslovila Sommelierovu dceru přímo, nýbrž šla za ní; vlastně ji sledovala, procházejíc napříč stíny domů i lidí. Připadala si zvláštně. Podivné vytržení z času, říkala si, kráčejíc za mladou ženou po bledém chodníku a proplétajíc se mezi lidmi, utajenými v pestrých barvách jejich oblečení. Ustavičně si sahala na brýle proti slunci, na hladké obroučky z imitace ebenu, jako by je chtěla sundat a jako by si to na poslední chvíli vždy rozmyslela.

Podivné vytržení z času, opakovala si stále pro sebe a pokračovala v němé samomluvě; Když jsem ji téměř před dvěma lety viděla naposledy, bylo to děvčátko, holčička… Jen oči, ty jí zůstaly, a plamínky rezavých vlasů. Opět se dotkla slunečních brýlí a usmála se. Jdu za ní jako špion, pomyslela si. Jean-Pierre by řekl „špion času“.

Už šly po nábřeží. Mari-Luz věděla od Sommeliera, že tu chodívali často na procházky, když byla Charlotta malá. Teď jsme vlastně taky na procházce, Jean-Pierre, jen Charlotta už je velká, dospělá.

Přímo před nimi (Mari-Luz šla asi dvacet kroků za Charlottou) se rozžaly bílé útesy, jež stráží Dieppe na jeho západním okraji. Stékalo po nich slunce. „Ty útesy jsou jak bílý lízátka,“ řekla by Charlotta před deseti jedenácti lety. Nyní však přešla silnici, míříc k bistru.

Když vstoupila dovnitř, Mari-Luz nějakou dobu zůstala stát před vchodem a s nepatrným úsměvem – jenž byl směsicí rozpaků, nervozity a vzpomínek – koukala na vývěsní štít. „Apríl,“ řekla pak tiše a vzala za kliku.

Charlotta seděla u druhého stolku nalevo ode dveří. Konečky jejích rezavých vlasů se dotýkaly ramen. Kromě ní a vstoupivší Mari-Luz tam byli už jen dva – nejspíš stálí – hosté. Žena v šedivém baloňáku a v kalhotách širokého střihu, opírající se důvěrně o bar a špitající si něco s číšnicí, a muž, sedící u stolku hned u baru, který měl na nohou boty, jež se nápadně podobaly domácím bačkorám. Upíjel srkavými doušky kávu a četl noviny. Pod jeho židlí ležel pes, jenž měl na tlapách zaschlé hrudky bláta.

Starší číšnice přinesla Charlottě nehlučnými kroky pomerančový džus a dva koláčky. Mari-Luz, jež dosud stála u dveří, si uvážlivým, měkkým pohybem, který nepostrádal šarm, sundala sluneční brýle.

„Ahoj, pamatuješ si na mě?“ řekla, když přistoupila k Charlottinu stolu.

Všudypřítomné oko zpozornělo.

Charlotta později vyprávěla Giovannimu, že jakmile si uvědomila, kdo před ní stojí, ucítila podobnou závrať jako před více jak dvěma lety, když se jí poprvé zdál sen, jak se zhroutila před bistrem Apríl, čímž rázem zahlédla celé své útlé dětství.

„Ano, ano… jistě. Dobrý den,“ odpověděla a několik zrnek cukru z koláčku, jejž nesla k ústům, zasněžilo tmavou Mari-Luzinu postavu, odrážející se v hladkém povrchu stolku.

„Něco pro tebe mám, Charlotto,“ řekla Mari-Luz. „Můžu?“

„Samozřejmě, posaďte se.“

„Já –“

„Jak jste mě našla?“

„Jdu za tebou už od školy,“ řekla Mari-Luz.

Charlotta se usmála. „Znáte tohle bistro?“ zeptala se.

„Vím o něm, ale jsem tu poprvé…“ přikývla Mari-Luz. „Je to tady hezký,“ dodala rozpačitě.

Předpokládala sice správně, že Sommelierova dcera nezná okolnosti otcovy smrti, avšak nebyla si jistá, zda neví, že vztah jejího otce k Mari-Luz nebyl pouze pracovní. Proto ty rozpaky.

„Tatínek vám o tomhle bistru říkal?“ zeptala se Charlotta a kous­la do koláčku a na jejích rtech se zaleskl rubín marmelády.

Dívala se do Mari-Luziny snědé tváře, ale namísto ní viděla úplně jiné obrázky – dva roky staré: Mari-Luz vystupuje z Philippova vrtulníku a v křehkých lodičkách kráčí po trávníku k jejich domu, kde na ni čeká otec. V té době byla na Zahradě oka stále. Matka bývala během jejích návštěv zamlklejší než jindy a hrála biliár s virtuózní precizností; Charlotta vždy cítila při pohledu na Mari-Luz neodbytný stud. A k této vzpomínce se navíc Charlottě přiřadila ještě jedna, úzce s ní související: Leží s Hrochem ve vysoké trávě a pozoruje matku, která líbá Giovanniho nenasytnými, prudkými polibky, stahuje ho do trávy a obkročmo si na něj sedá.

Mari-Luz na Charlottinu otázku neodpovídala, a ona ji tedy zopa­kovala: „O bistru Apríl víte od tatínka?“ řekla.

„Ano, ano, zmiňoval se o něm.“

Charlotta se upřeně zahleděla na koláček ve své ruce a potichu řekla:

„Je to zvláštní, Mari-Luz, sedět tu zrovna s vámi. A po takové době.“

Mari-Luz sáhla do kabelky a vytáhla z ní tmavou lahvičku. Postavila ji vedle okrového talířku s koláčkem.

„Jen jsem ti chtěla dát tohle,“ řekla.

„Parfém?“

Charlotta uchopila lahvičku za titěrné hrdélko a začala si ji prohlížet.

„Dostala jsem to od tvého otce. Víš, jak pořád dával svým nejbližším zaměstnancům nějaký dárky. Tak tohle je jeden z nich.“ Mari-Luz ještě chtěla dodat, že jí ho Sommelier dal před téměř třemi lety na Apríla, ale pak jen pevně stiskla rty.

„A proč mi to dáváte? Dostala jste ho vy.“

Mari-Luz se usmála.

„V té lahvičce je sotva pár kapek. Půjde se tím párkrát navonět… A já jsem pořád nemohla přijít na vhodnou příležitost, kdy ho použít, tak jsem si říkala –“

„Poslední mramor?“ přerušila ji Charlotta, čtouc jemný nápis z mosazného uzávěru…

„Hm,“ přikývla Mari-Luz. „Pěknej název, že?“

Charlotta kývla hlavou a lehounce se usmála.

„Tobě určitě nebude dělat problémy,“ pokračovala Mari-Luz, „najít vhodnou příležitost, kdy a jak těch pár kapek zužitkovat.“

Starší číšnice, jako by nechtěla rušit jejich rozhovor, se teprve nyní přišla Mari-Luz zeptat, co si bude přát. Prý nic, už odchází.

„Počkejte ještě!“ řekla Charlotta.

Mari-Luz už vstala ze židle a nasadila si sluneční brýle týmž měkkým, uvážlivým pohybem, kterým si je prve sundala a který byl obestřen zvláštní, samozřejmou ladností.

„Líbila se vám,“ pokračovala Charlotta, „Bonnardova Zahrada oka? Ptám se… Byla jste tehdy na premiéře, že? Viděla jsem vaši fotku v novinách.“

„Líbila. Moc se mi líbila. Je to dojemnej… film.“

Charlotta, obracejíc v prstech lahvičku s parfémem, řekla:

„Taky ho mám ráda.“

Rozhovory s Françoisem Bonnardem, recenze Zahrady oka a nespočet článků, rozebírajících ocenění Bonnardova filmu Zlatou palmou v Cannes, to všechno, spolu se spoustou interview s Jean-Pierrem Sommelierem, leželo zapomenuto v Charlottině pokoji. Mika Nilile a Erika Sürrotová, milenci Zahrady oka, vypadali na snímcích, nedbale archivovaných Charlottou, skvěle. Ale jako by na tyto fotografie, jakož i na rozhovory s Bonnardem a někdejší hitchcockovská povídání s producentem Zahrady oka, ronila prach právě Sommelierova smrt. Všechny tyto materiály spí – vlastně spaly do setkání Charlotty s Mari-Luz – v šanonech v Charlottině pokoji jako v prachových peřinách.

„Giovanni…“

Zahradník se pomalu otočil. Její hlas poznal pochopitelně okamžitě. Avšak ve skleníku ho neslyšel od Sommelierovy, respektive Hrochovy smrti.

„Charrlotta?“ zaráčkoval prudce a dychtivě, jako by nevěřil vlastním uším.

„Můžu…?“

Zahradník se na ni dlouze zahleděl (avšak nedívá se jí do očí, nýbrž na ústa – jako vždy).

„Charrlotta,“ zadrnčel znovu jakoby pro sebe.

Stojí ve dveřích skleníku a její oči lačně hltají stovky barev orchidejí, jež v uplynulých čtyřech letech vídala jen skrz teplé a vlhké sklo zahradníkovy voliéry. Kdyby lačnost Charlottina pohledu byla s to vysvětlit tu strašnou Hrochovu smrt, mohl by ji Giovanni pohladit po vlasech, protože pohled mladé ženy byl nadevše přesvědčivý.

„Giovanni…“ řekla znovu hlasem, v němž byl znát prosebný tón, „můžu za tebou dovnitř?“

„Charrlotta vždy může,“ odpověděl.

Před čtyřmi lety, po smrti Jean-Pierra Sommeliera, převzal Giovanni neoficiálně, ve vší tichosti, avšak se svrchovanou samozřejmostí funkci majordoma Zahrady oka. Joan Sommelierová si ho tehdy zavolala a řekla jen: „Budu teď potřebovat pomoci.“

Zahradník přikyvoval mohutnou vyholenou hlavou.

„Rrád pomůžu paní Joan,“ řekl.

„Ještě něco, Giovanni!“

Giovanni se k ní otočil, zíraje do země.

„Mohl bys, prosím, zapomenout tam na to…, co se mezi námi stalo? Nevím, proč jsem to udělala.“

„Paní Joan byl sama,“ řekl. „Giovanni nic neví.“

Joan Sommelierová se od té doby takřka o nic, co se týkalo provozu Zahrady oka, nemusela starat. To jí vyhovovalo. Daleko více se totiž začala zajímat o práci v ateliérech, a třebaže Rik van der Eyes pracoval ve funkci ředitele znamenitě, často jezdila do Paříže a o dění v Ateliérech Sommelier chtěla být informována. Neměla tudíž čas na provozní věci okolo Zahrady oka. Věděla, že Giovanni je zastane skvěle; což se stalo.

Něco ji však přece jen trápilo: vztah zahradníka k Charlottě. Po celý Charlottin život byl přece téměř jako její otec. Avšak rázem jako by se Giovanniho příchylnost vůči ní, nesoucí v sobě zrnka takěřka otcovské intimnosti, vytratila.

„Co se mezi vámi stalo?“ zeptala se jednou.

„Giovanni nemůže říct paní Joan,“ odpověděl.

„Charlotta tě potřebuje, Giovanni!“

„Taky Giovanni Charrlottu. Jenom Charrlotta může sprravit, co se stalo. Až bude žena, třeba sprraví.“

Joan Sommelierová tehdy řekla, že tedy dobrá, nebude se mezi ně plést. Nakonec se však přece jen zeptala:

„Ale máš ji rád? Potřebuji, abys ji měl rád.“

„Giovanni rrád Charrlotta jako nikoho na světě,“ zněla tenkrát, před čtyřmi lety, zahradníkova odpověď.

A nyní tedy stojí Charlotta ve dveřích skleníku. Těžko říci, co dalo onen poslední, neoblomný podnět k tomu, aby konečně znovu vstoupila do vlhkého tepla Giovanniho skleněné voliéry, zahradníkova umělého světa, v němž vládnou barvy kvetoucích orchidejí. Práh, je-li možno říci, že má skleník práh, Charlotta překročila, teprve když zahradník řekl své „Charrlotta vždy může“.

Pomalu a mlčky se blíží k jedné z drobných laviček, nad nimiž se sklánějí papoušci z tmavého ebenového dřeva. Jak má začít? Na kterou lavičku si má sednout? Třeba na tu, kde si před čtyřmi lety přehrávala rozhovor s otcem – posedlá, nasáklá tím, co od něj slyšela – a kde ji pak našel Giovanni? Ne, to ne. V sevřené bílé dlani pevně, ale klidně drží lahvičku Posledního mramoru.

Do tohoto okamžiku vlastně pořádně neví, co Giovanniho na Hrochově smrti nejvíce zasáhlo. Co bezprostředně zapříčinilo, že se od ní odtáhl a po dlouhé čtyři roky se jí mlčky vyhýbal. Dlouho si myslela, že ji trestá za to, že geparda zabila. Když však tehdy dostala od Mari-Luz pár kapek parfému, pročež se opět, zlehounka, avšak důsledně začala vracet k otcovu hitchcockovskému světu, pozvolna tuto myšlenku opustila. Ne, bude to jinak.

Charlotta jde, svírajíc Poslední mramor v dlani, tichými kroky po chodníčku ze zeleného mramoru, z něhož se linou paprsky těžkého lesku, směrem k Giovannimu. Když došla až k němu a ucítila zahradníkův pot, ukázala na lavičku, vedle níž stál.

„Posadím se,“ řekla.

„Taky… posadím,“ zamumlal zahradník, otíraje si ruce o manšestrové kalhoty, jež se lesknou matným sluncem a potem z jeho růžových dlaní.

Charlotta si všimla, že drobný ebenový papoušek, sklánějící se nad pestrobarevnou lavičkou, je zahalený závojem vlhkosti. Třpytí se na něm tisíce titěrných kapiček.

„Bylo mi smutno, Giovanni,“ řekla a položila mu s dětskou důvěrností dlaň na stehno.

Zahradník se neovládnutelně zachvěl, jako dítě, jemuž se chce čurat.

„Mně čtyři rroky smutno,“ zaráčkoval. „Giovanni se nemohl dočkat Charrlotty.“

Všudypřítomné oko čeká, co bude.

Charlottu udivilo, že se nenaplnilo, čeho se obávala. Totiž že bude muset ze sebe soukat slova vysvětlení za pozorného, avšak těžkého a neoblomného zahradníkova mlčení. Kdepak; mluvil jenom Giovanni. O Zahradě oka, orchidejích, o tom, jak je dobře, že paní Joan ponechala všechno tak, jak tomu bylo za jejího otce. „I Fatima… tady mohla zůstat,“ usmíval se dokonce zahradník, „i když Charrlotta tupou Fatimu už nepotřebuje… Ty hnusný její šperrky,“ mlel páté přes deváté, „a furrt ty pomerranče,“ drnčel. Aniž zmizel mírný úsměv z jeho tlusté tváře, nebo se třeba jen malounko zachvěl, začal mluvit o Hrochovi, jak mu „ťampal po kytičkách“, a na Charlottu při tom ani nepohlédl.

„Proč jsi za mnou nikdy nepřišel… do kinosálu?“ řekla tiše, osmělena přívalem jeho slov.

Zadíval se na ni stále se usmívaje.

„Giovanni nezabil… přítele,“ zavrtěl hlavou. „A Giovanni nebyl ten, komu nestál drruhý přítel za to, aby se… svěřil. Jo, jo, jo, svěřil.“

Charlottu, dívající se před sebe na květy orchidejí, napadlo, zda by za Giovannim přišla, kdyby nechtěla stvořit svět. Ano, přišla by i tak. Chyběl jí.

„Já vlastně nevím, proč jsem to udělala,“ řekla. „Teda… znám ten důvod. Ale když se na to dívám z výšin těch vyvanulých čtyř let, nemůžu pochopit, že jsem ho dokázala zabít. To ty léky… Nebrala jsem je. Hrocha jsem milovala.“ Odmlčela se a dodala: „A miluju.“

Očekávala, že se jí nyní bude ptát na cokoli z období těsně před otcovou smrtí, také na to, jak dokázala bodnout geparda nožem do krku, když se k ní tak tulil. Jeho pružné tělo se k ní tisklo i těsně před tím. Černé skvrny ji šimraly na nahých předloktích a dlouhé Hrochovy vousy zase na hřbetech dlaní. Očekávala zahradníkovy otázky, jež by pomohly roztočit vír jejích omluvných, všezdůvodňujících slov. Avšak Giovanni mlčí, dívaje se před sebe do hladkých blesků kvetoucích orchidejí.

„Tatínek…“ vydechla Charlotta s obtížemi, „mi během natáčení Zahrady oka – víš, toho posledního filmu, co financoval – řekl, jak se to má s těmi jeho nejbližšími zaměstnanci. S tebou, Eyesem, Fatimou…“

Přerušil ten výčet jmen rázným, netrpělivým přikývnutím, aniž na ni pohlédl.

„… Prozradil mi, proč je vás zrovna sedm a proč každej z vás je z jiné země. Ty jsi Ital, Eyes Belgičan…“

Znovu to několikeré přikývnutí mohutnou vyholenou lebkou, až se flanelová košile s ostrůvky látky vybledlými od sluníčka na zahradníkových širokých zádech napnula.

„Ty víš, Giovanni, proč si vybral lidi zrovna z těchto sedmi zemí?“ zeptala se nervózně.

„Ne-e, jsem zahrradník,“ řekl, ale stále pokyvoval hlavou, což čeřilo povislou kůži na jeho šíji a ta pableskovala jako peřej potůčku.

Nebude si toho přikyvování všímat. Ale musí říct, že jí to příliš neulehčuje.

„No a taky mi ukázal,“ pokračuje Charlotta, „ty bambusové liturgické předměty, vyřezávané podle tvých návrhů. Zkrátka, dověděla jsem se, že vás sedm vlastně reprezentuje sedm kostelů, co byly postavené v zemích, odkud pocházíte. A navíc na začátku tohohle všeho bylo sedm tatínkových nejoblíbenějších Hitchcockových filmů. To byl jeho svět. Mně ty kostely, vy a filmy přijdou jako pasti, oka, co si tatínek nakladl a co vlastně určovaly jeho život. Proplétal se jen mezi nimi, jako by jel na vlnící se niti. Taky jsem mu to řekla.“

Charlotta sklouzla pohledem k Giovannimu, ale zahlédla pouze papouška z ebenového dřeva, zahaleného v pláštěnce ze stříbřitých kapiček vlhkosti, jak se sklání nad jeho bledou lebkou.

„Krrásná svět pana Sommelierra,“ promluvil konečně zahradník. „Žádný… pasti, žádný… oka. Krrásná svět,“ ráčkoval, „o kterrým nikdo neví. Jako Giovanniho svět,“ máchl těžkou paží, na jejímž konci se zablýskla béžová tlapa, směrem k orchidejím, z kterých nespouštěl vodnaté oči. „Jako tenhle… Giovanniho svět… barrvy pod sklem.“

„Tys o tom nevěděl?“ řekla Charlotta tiše.

„Ne.“

Zatímco doznívalo zahradníkovo syté „ne“, Charlotta sháněla myšlenky do hloučku. Nezbývá už nic jiného než Hroch. Gepard byl nahrazen Hitchcockem.

„Vzpomínáš si,“ řekla, „jak byl tatínek v Bretani na natáčení Zahrady oka a tys nás pozval, mě a maminku, k sobě? Prohlíželi jsme si fotky.“ V tu chvíli uviděla Charlotta opět onen obraz, jenž má už napořád s touto návštěvou spojený: Matka líbá Giovanniho, stahuje ho do trávy, obkročmo si na něj sedajíc. „Vzpomínáš si?“ zaplašila opakovaným máchnutím otázky pevná matčina stehna s nafialovělými vějířky stínu vysoké trávy, stehna tisknoucí se k Giovanniho silným bokům.

Zahradník jen sotva postřehnutelně přikývl.

„Tehdy sis prohlížel fotku Alfreda Hitchcocka, a on byl na ní tak tlustej, žes řekl, že vypadá jako hroch. A mně v tom okamžiku všechno, co jsem do té doby tušila o tatínkově světě – o kterém mi později řekl, že jsem ho počala já, když jsem se jako dítě zhroutila před tím dieppským bistrem Apríl –, tohle všechno mi rázem do sebe zapadlo s jemným, sladkým zaduněním. A taky ten můj sen, co se mi tehdy už několik měsíců zdál…!“

„Charrlotta vyprrávěla sen Giovannimu,“ řekl zahradník – dívaje se stále před sebe na barvy orchidejí, náhle tvrdé jako diamant – hlasem, jenž připomínal vláčný sametový tón, kterým se dětem čtou pohádky.

„V tom snu se mi přece vracelo… jak jsem si přála jako dítě hrocha… A teď tu byl. Vlastně je!“

Giovanni k ní poprvé otočil vyholenou bledou hlavu (jaký kontrast s Charlottinými rezavými vlasy!), a učinil to pohybem tak pomalým, jako by mu hlava ztěžkla Charlottiným vyprávěním.

„A tamten Hrroch,“ řekl, „ten prrvní… musela odejít na vrrcholku útesů, mezi…“ Odmlčel se, snad hledaje to jediné správné slůvko. „… Mezi bílými kameny?“ dopověděl.

„Ano, nejspíš ano. Ale to až pak.“

„Pak?“ Stále se na mladou ženu díval.

„Až mi tatínek, když se vrátil z Bretaně, pověděl všechno o svém světě. Uchvátilo mě to. Uchvátilo je správné slovo. A zapomněla jsem si vzít léky. Nikdy se mi to nestalo. Až tehdy. A ten právě mně zjevený svět se zmnožil, oddělil se od tamtoho!“ prudce máchla rukou a bodla narůžovělým ukazováčkem, jako by jím chtěla propíchnout sklo Giovanniho voliéry – „a vylétl vysoko nad něj… Potom jsem prášky už nebrala schválně. A byla jsem si jistá, že Hrocha Hitchcocka můžu mít jen na úkor Hrocha geparda! A tak jsem to udělala… na vrcholku útesů, mezi kameny, co připomínají zasněžené želví krunýře…“ Pohlédla na zahradníka a dodala: „… v hebké trávě, kterou jsem vždycky hladívala.“

Giovanni několikrát zaškubal širokými rameny a usmál se na ni; jako by jeho úsměv zažehlo těch několik nervních pohybů. A zadíval se mělkýma očima na její drobnou dlaň, sevřenou v pěst, kde pod bříšky prstů prosvítalo něco tmavého. Pak ji pomalu rozevřel.

„Co to máš?“ řekl. „Pěknej flaštička.“

„Parfém, a neuhodneš od koho.“

„Le Marrbrre Derrnierr,“ četl pomalu z mosazného uzávěru.

„Poslední mramor. A dala mi ho Mari-Luz. Asi před dvěma lety.“

„Mari-Luz?“ řekl.

„Prý ho kdysi dostala od tatínka. Ještě tam trošku zůstalo. Po tatínkově smrti nevěděla, k jaké příležitosti ho použít. Já prý budu vědět.“

„Charrlotta urrčitě dobře použije.“

„Víš, kde mi ho dala? V bistru Apríl. Přišla tam za mnou.“

„Aprríl,“ řekl.

„Nepřišels za mnou do tatínkova kinosálu čtyři roky,“ řekla. „Ale teď tam se mnou půjdeš…“

„Giovanni nikdy neviděl film,“ řekl, „krromě Chaplinových grrotesek.“

„To je dobře.“

„Giovanni půjde s… Charrlottkou… do kinosálu,“ řekl.

Všudypřítomné oko naslouchalo jejich rozhovoru, jenž byl jen tichou předzvěstí obrazů zítřka, které oko vidělo, jako film, už nyní a které Charlotta uchystala na sedm týdnů blížícího se léta.

Pohled z prosklené kabiny Philippova vrtulníku – letícího nad krajem po staletí nazývaným Zahrada oka k rezidenci, jíž dal její zakladatel Jean-Pierre Sommelier jméno podle místa, kde ji nechal vystavět –, tento pohled se nemění. Zůstává stejný pro všechny, kdo k Zahradě oka filmového producenta přilétali. Ať po jeho smrti, ať za jeho života.

Napřed se objeví oko pastvin – rozlehlý symetrický kruh, který dal kraji jméno –, rámované bělmem vápencového podloží. Napravo se tříští olověné vody oceánu o útesy jako ze sněhu, měníce se snad šlehnutím kouzelníkovy hůlky v perlivou pěnu, tající v modrozelených hlubinách. Velké bílé kameny na vrcholu útesů, ozáří-li je chladné slunce, se mění v zrcadla. A nyní už je vidět Sommelierova Zahrada oka: světlý dům s třemi řadami oken, jež vsakují normandské nebe, uložený v huňaté kožešině zahrady. Císařovnou zahrady je voliéra skleníku, na které lze zahlédnout plovoucí oblaka, jejichž stíny jako by se plazily po skle; a do nich jsou vystřelovány štíhlé šípy mlžných barev květin, kterých jsou ve skleníku tisíce.

Kdo ví, třeba François Bonnard, režisér Zahrady oka, filmu, jejž úsměvně koloruje titěrná krajka smrti jeho producenta, natáčel úvodní záběry bretaňské scény, pracovně nazývané „znásilnění Anne“, z vrtulníku právě pod vlivem svého někdejšího příletu na Sommelierovu Zahradu oka.

Přistáváme.

Zkraje své první návštěvy v kinosálu byl Giovanni maličko nesvůj. Charlotta si jeho neklidnou, klátivou chůzi směrem k bílému plátnu a ustavičné pohledy k oknům, zataženým těžkými rudými závěsy, vysvětlila tím, že zahradníkovi schází světlo. Vínově rudé přítmí mu zkrátka nedělá dobře. Avšak během promítání Bonnardovy Zahrady oka se uklidnil, seděl tiše a pozorně sledoval děj filmu. Jenom při scéně „znásilnění Anne“ si zakrýval oči a choulil se do sedadla.

„Líbilo se ti to?“ zeptala se, když film skončil.

Giovanni seděl bez hnutí, díval se před sebe na prázdné bílé plátno a rukama si podpíral bradu.

„Líbilo,“ řekl. A po malé odmlce dodal: „Dojemnej… film.“

Charlotta se usmála. Úplné stejně přece hodnotila Bonnardovu Zahradu oka Mari-Luz, když jí dávala parfém. Taky říkala, že je dojemná.

„Ale bál ses trošku,“ pohlédla na zahradníka něžně, „při té scéně s lovcem motýlů…“

„Bál,“ řekl zahradník, „bál jsem se… Ale Giovanni myslí,“ dodal váhavě, „že to dobře dopadlo. Že jo?“ ujišťoval se.

Charlotta mlčky přikývla a otevřela komodu, v níž jako za života jejího otce byly naskládány bambusové kopie liturgických předmětů sedmi evropských barokních kostelů, výkresy architektonického řešení těchto sedmi chrámů a také literatura o nich. Navíc tu bylo sedm krabic s Hitchcockovými filmy. Patří přece k těm kostelům. Dala je sem po setkání s Mari-Luz, které Charlottě znovu obnažilo otcův svět a obnovilo její zájem o něj. Své místo tu má také lahvička z tmavého prolamovaného skla s mosazným uzávěrem, v níž zbývá několik kapek Posledního mramoru. Nepatří na toaletní stolek.

Chvilku se dívala do otevřené komody, a jako by zapomněla na zahradníka, stále sedícího na sedadle, z něhož se koukal na Zahradu oka, začala si z krabic pro sebe číst názvy filmů, napsané Hitchcocko­vou rukou: Ptáci, Psycho, Marnie, Vertigo, Provaz, Okno do dvora, Běsnění.

„Pojď, prosím tě, sem, Giovanni!“ řekla a otočila se k zahradníkovi.

Během necelé hodiny mu povyprávěla všechno, co jí řekl otec. Všecičko. Zahradník seděl po celou dobu na zemi vedle komody, a dívaje se Charlottě na ústa, naslouchal a tu a tam zlehka pokývl hlavou. Architektonická řešení chrámů, jež kolem něho do půlkruhu průběžně rozkládala, jako by ho nezajímala. Liturgické předměty z bambusu jakbysmet. Ovšem jen do té doby, než Charlottin hlas utichl. Potom sklopil oči, krátce a roztržitě na ni znovu pohlédl a klekl si k rozloženým výkresům, které Charlotta během uplynulé hodiny zatěžovala bambusovými monstrancemi, ciborii a mešními konvičkami, aby se zpátky nesrolovaly. Pozorně výkresy prohlížel, přelézal po kolenou od jednoho k druhému, kličkuje mezi řezbářskými dílky jako lyžař mezi slalomovými brankami. S tichou úzkostí se vždy díval, aby nic z toho, čím Charlotta výkresy zatížila, neporazil. Jako mihotavý stín ptačích křídel tu a tam zašelestilo tmavým prostorem kinosálu jeho „hm, mhm, hm-hm“. A zase: „Mmm, hmhmhm, mhm.“

V něco podobného vůbec nedoufala. Až se zalekla. Máloco zná lépe než tuto podivnou zahradníkovu hudbu, komponovanou hluchým a slepým zaujetím, nezemským okouzlením. Od útlého dětství je Charlottě nad slunce jasnější, že tyto Giovanniho tóny jsou fanfárou hranou k odchodu každému, kdo se nachází v jeho přítomnosti. Ne, nemusí odejít. Naopak, může zůstat – plazit se po břiše, zpívat, nadávat, dělat kotrmelce nebo se třeba vysvléct do naha. Zahradník na něho pohlédne a zahraje mu:

„Hm, mhm, hm, mmm.“

Všudypřítomné oko laškovně pomrkává do rytmu (na „hm“ – mrkne jednou, na „mhm“ dvakrát, na „mmm“ zůstává tři vteřiny zavřené).

Když byla dítě, nesnášela tyto děsivě náhlé chvíle, jež většinou přicházely stejně pyšně jako sluneční světlo, které zalije otevřené dveře, nebo bouře v horách. A ve skleníku, kde spolu trávili tolik času, když byla malá, a zahradník vyprávěl a smál se jako dítě, ležel zčistajasna namodralý sníh a chlad. Giovanniho „hm“ nebo „mhm“ znamenalo konec hry, konec zábavy, konec všeho, čehokoli, co až dosud těšilo duši malého děvčátka. Většinou tomu předcházel dlouhý, neměnný pohled na milované orchideje. Pak se zahradník postavil, vkráčel po tenkém mramorovém chodníčku mezi květy a spustil svou hudbu v komíhavém rytmu. Jako by tam malá Charlotta nebyla. Nevnímal. Její otec tyto okamžiky naopak bůhvíproč miloval, a třebaže i on byl často tím, kdo byl v takové chvíli zahradníkem přehlížen jako panák z bledého vosku, nejen že je Giovannimu toleroval, ale snad ho dokonce fascinovaly. „Šťastný člověk,“ říkával usmívaje se. „Jako bychom byli průhlední. To květiny nejsou.“

Avšak dnes Giovanniho strnulé zaujetí Charlottu těší; a ten počáteční úlek, když zahradník spustil své „hmhm“, Charlotta připisuje právě vzpomínkám z dětství. Nenapadlo ji, že by na zahradníka mohl tatínkův svět zapůsobit tak silně. Tím lépe pro ni. Stvoření světa, kvůli němuž se tohle všechno děje, bude snazší. Sladce se usmívá. Giovanni, stále na kolenou, kličkuje mezi bambusovými brankami.

Nakonec se zastavil u otevřených dvířek komody a dřepl si. Kývl hlavou k sedmi krabicím s Hitchcockovými filmy a výraz v jeho tváři, zakryté křídlem stínu, se změnil. Rozsvěcovala ji obvyklá dobrácká roztržitost.

„Zahrradu oka už Giovanni viděl,“ zaráčkoval, „ale chce vidět taky… Hitchcockův filmy. Všech sedm!“

„Můžeme začít hned, Giovanni,“ řekla Charlotta, „jestli chceš. Co je libo? Ptáky, Marnie, Běsnění…?“

„Dnes ne! Zítrra.“

„Jsi v pořádku?“ zeptala se, když viděla, jak Giovanni s vyholenou hlavou na stranu sleduje unavené komíhání vínově rudého závěsu, jímž jsou zatažena okna. Anebo hledá hranici, v níž je filmové přítmí probodeno jasným světlem zahrady?

„Giovanni v pořádku naprrostým,“ usmál se na ni něžně.

V následujících dnech, mezi promítáním Hitchcockových filmů, Charlotta tichým hlasem, jako by se bála, aby svůj scénář stvoření světa nezaplašila, řekla Giovannimu o sedmitýdenní cestě po Evropě. Zahradník, jenž si při sledování filmů ustavičně zakrýval oči těžkýma rukama, dívaje se škvírou mezi prsty jako dítě, jen přikyvoval.

„Poprrosím Daneho,“ říkal, „aby se staral o kytičky, o skleník.“

Charlotta se měkce a šťastně smála, pohazujíc ohnivými vlasy, a její bílá pleť zářila v šeru kinosálu jako křišťál.

„To je jediné, co tě trápí, Giovanni?“ ptala se. „A co ta sedminásobná svatokrádež, na kterou se chystáme?“

„My nebudem krrást. Budem… vyměňovat! To rrozdíl! Velká rrozdíl. Bambus, kterrej rrozkvétá a hyne zároveň ve všech zemích, kde se pěstuje, vykvete v sedmi městech…“

„Tobě se to opravdu líbí, že Giovanni? Neděláš to jen kvůli mně?“

„… V sedmi kostelech pana Sommelierr bambus vykvete! Pěkný. Móc pěkný!“

Charlotta přikývla.

„A ty jsi, Charrlottka, klíčnice světa pana Sommelierra¹…“

Znovu se tak jiskřivě zasmála. Kapičky Charlottina smíchu se třpytí v přítmí kinosálu, na vínově rudých sedadlech, dotýkají se bílého filmového plátna.

„S maminkou jsi už mluvil?“ zeptala se po chvíli.

„Jo, jo, Giovanni mluvil s paní Joan. Divila se, že chci jet s tebou, ale je rráda, že se o Charrlottku postarrám. Jenom se vyptávala paní Joan, prroč si Charrlottka vybrrala zrrovna tyhle města na prrázdninovou cestu. Ptala se, prroč zrrovna Paříž, Antverrpy, Lublaň, Řím, Porto, Valencie, Prraha… A usmívala se paní Joan, když se ptala…“

„Hm,“ přikývla Charlotta. „Ona to nejspíš ví. Nebyla jsem si jistá, jestli jí to tatínek řekl – o vás sedmi, o kostelech, o sedmi Hitch­cockových filmech. Proto se usmívala, zná ta města od něj.“

„No…“ zamumlal Giovanni, „ale neví paní Joan, co chcem udělat!“

„Pokud jsi jí to neřekl…“

„Neřekl ani slovo! Jsem… zahrradník!“ zaráčkoval Giovanni dotčeně.

Všudypřítomnému oku se také chce zaráčkovat „jsem zahrradník“.