Biliárové koule

1

Byl podvečer a uvnitř kaváren a malých bister to zelo prázdnotou. Většina hostů vysedává venku na proutěných židlích, které už několik dní brzy po ránu vynášejí číšníci, mrkajíce k bleděmodré obloze. Ranní předpověď počasí nutí Pařížany odkládat vlající pláště, bundy nebo saka; objevují se potištěná trička.

Catherine má na tom svém zdeformovaný portrét Françoise Bonnarda s přimhouřeným pravým okem. Pod černo-modrou tváří je nápis temně červeným písmem: Le Jardin de L’oeil, Zahrada oka. Catherine se směje. (Pod jejími hopsajícími ňadry se Bonnardova tvář křiví ještě víc a on pomrkává i levým okem. Chvilkami chudák nic nevidí, je slepý, režisér.) Catherine se marně snaží ze štíhlé vysoké sklenice vylovit olivu. (Když objednávala pití, řekla neosobním tónem, který neladil s jejím tričkem: „Pro mě martini, velmi suché.“) Mari-Luz si přála bourbon, neředěný.

„Jak to můžeš pít?“ zeptala se Catherine, kroutíc hlavou, když číšník odběhl.

Mari-Luz se rozesmála: „To bych se mohla ptát já tebe, jak můžeš nosit takové pitomé triko. Chutná mi to.“

„No ale vždyť tohle triko je hezké, rozhodně je lepší než většina těch, co se dělaly kvůli reklamě těch dřívějších filmů. Aspoň co si pamatuju. Nevím, co furt máš.“

„Sommelier ti nic neřekl, když jsi v tom přišla do práce?“

„Jenom se usmíval. Proč nám asi ty trička rozdávali? Abychom v nich chodili, ne?“

„Možná někde na zahradě, nebo v neděli v parku. A hlavně by v tom měli chodit jiní lidi. Já ti mám furt pocit, že ten Bonnardův film bude pěknej průšvih. Kritiky dobrý, ale lidi v kině žádní. A takovej ranec to bude stát, i když dodrží rozpočet. A to si nemyslím.“

„Z tebe mluví naštvanost, Mari-Luz,“ ušklíbla se Catherine. „Tebe štve, že se tě snažil tak našup sbalit, není to tak?“

„Je moc chytrej a nedává to najevo,“ odpověděla Mari-Luz zamyšleně, jako by neslyšela Catherininu otázku. „Když to řeknu líp, dává si sakramentský pozor, aby to nedával najevo. A to je rozdíl. Stačí, aby se na mě podíval, a je mi zle. Ale fakt se bojím, že Zahrada oka bude pěknej propadák.“

„Já ti vlastně vůbec nevím,“ řekla Catherine, mávajíc na číšníka, přičemž její ňadra dala nešťastnému režisérovi na tričku další direkt, až skrčil nos, „vůbec nevím, proč se Sommelier do toho pouštěl. Vždyť ty poslední dvě komedie, co jsme dělali, byly skvělé. Třeba jak ten farář přelízal ty dráty a dostal pecku do rozkroku. Já myslela, že umřu.“

Mari-Luz se shovívavě usmála: „Jsou to hovadiny, všechny ty dosavadní filmy do jednoho,“ řekla.

„Ještě jednou to samé,“ řekla Catherine číšníkovi tónem ještě méně osobním než prve.

Číšník se usmál.

„A to martini jsem prosila velmi suché,“ dodala Catherine přísně.

„Sušší se nevyrábí, madam,“ řekl číšník smířlivě a mírně se uklo­nil. „Ale řeknu barmanovi, ať vám tam dá dvě olivy místo jedné. Pak to má větší říz, madam.“

„Velmi suché povídám!“ řekla Catherine ostře.

Mari-Luz se usmála na číšníka místo Catherine.

„Je to trochu divné,“ řekla. „Myslím to, jak mi Bonnard pořád volal a zval mě na ty večeře a bůhvíkam ještě. A pak naráz jako když utne. Od té poslední schůzky se Sommelierem, kdy se dohodli i na tom pitomém koberci, kolem kterého Bonnard nadělal tolik štráchů, už se neozval.“

„Ale! No to by mohlo taky znamenat –“

„Prosím tě, nezačínej zas. K tomu už sem ti přeci svoje řekla.“

„No tak se nečerti, Mari-Luz. Když to se Sommelierem nepřipadá v úvahu, tak to nepřipadá v úvahu.“

Chvíli bylo ticho. Auta se táhla podél chodníku po úzké silnici, jako by byla na gumě, a usměvavý číšník svižně přecházel od jednoho kavárenského stolku k druhému. Pak se Catherine ušklíbla a řekla:

„Ale marné by to s ním nebylo, co? Vypadá fakt dobře. A drží na tebe, to je hned vidět.“

„I jeho žena vypadá dobře,“ poznamenala Mari-Luz sarkasticky. „A taky jeho dcera vypadá dobře.“

„Co s tím má společného dcera?“

„Nic… Já jenom chci připomenout takovou maličkost: Je ženatej.“

„Panebože, však brát si ho nemusíš.“

„Přestaň s tím,“ řekla Mari-Luz důrazně, mírně se ke Catherine naklonila přes stůl a dodala: „Nedopověděla jsem ti to s Bonnardem.“

„Cos mi nedopověděla?“

„No, říkala jsem přeci, že od té schůzky u šéfa doma, už se neozval.“

„No však se neozval –“

„Počkej přeci,“ usmála se Mari-Luz a netrpělivě zakroutila hlavou. „Nezavolal mi ani nenapsal, ale vědět o sobě dal.“ Odmlčela se a potom vyhrkla: „Poslal mi třicet růží!“

„Cože?“

„No fakt. Třicet růží.“

„A nějakej lístek?“

„Jenom takovou podivnou navštívenku,“ řekla Mari-Luz.

„A proč jsi mi to neřekla, žes od něj dostala třicet růží. Kdy to bylo? A jakou navštívenku?“

„Pár dní po té schůzce u Sommeliera doma, snad tři čtyři dny nato, mně přinesl nějakej malej kluk domů kytici růží. Prý mu ji dal před domem jakejsi chlapík.“

„No a co ten lístek?“ zeptala se Catherine.

„Obyčejná navštívenka. Jenom že na jedné straně bylo Bonnardovo jméno, a když jsem to otočila, stálo tam: Zahrada oka.“

„Zahrada oka? A co to má jako znamenat?“

„Copak já vím?“

„A nezkoušelas mu volat nebo tak?“

Mari-Luz zakroutila hlavou a zeptala se: „Dáš si ještě?“ a ukázala na štíhlou sklenici, v níž zůstalo párátko, jak Catherine lovila olivy. (Jednou se jí Mari-Luz ptala, proč si olivu nenasype do pusy rovnou ze sklenice. Ale Catherine prý ani náhodou, že „takhle je to větší sranda“. Mari-Luz pokaždé trnula, aby sklenice nepraskla, jak do ní Catherine strkala třebas štíhlé prsty, a ona se nepořezala.)

„A ty si dáš?“

„Ještě jeden bych snesla,“ kývla Mari-Luz hlavou a honem dodala: „Ne ne, počkej, já to objednám.“

Když číšník odešel, Catherine, jež se dívala někam do prázdna, se začala usmívat. „Ne, já si fakt myslím, Mari-Luz,“ povídá zasvěceně, „že to má něco společného se Sommelierem.“

„Co?“

„No to, že už se Bonnard neozval a poslal ti jenom ty růže. A navíc ta podivná navštívenka: François Bonnard / Zahrada oka. To je přeci divný, ne?“

„Potěšilo mě to. Fakt. Taky se to dá vyložit tak, že se mi tím omlouvá, ne?“ usmívá se Mari-Luz zamyšleně.

Catherine usrkla martini: „Ale vždyť se ti nemá za co omlouvat,“ řekla. „Nic ti neprovedl. Jenom se o tebe zajímal. Jsi blázen, Mari-Luz.“

„Ty jeho pohledy byly odporné. Fakt odporné. Žádnej takt, žádná noblesa. Předstíraná, hraná romantika. Jo, to je přesné. On předstíral, že by stál o romantickej vztah se mnou. Předstíral! A mně to přišlo, že těmi růžemi tohle všechno vymazal. Moc mě to potěšilo.“

Catherine se naklonila nad stolek a tvář Françoise Bonnarda na jejím tričku se roztáhla, jako by se nafoukla. „Já bych s ním na rande šla hned,“ řekla. „Myslím… Je to zajímavej chlapík –“

„Možná. Ale fakt zajímavej… zdůrazňuju – jen zajímavej!“ zvedla Mari-Luz varovně štíhlý ukazovák s ostrým rudým nehtem, „je Sommelier. Ten by mě za jistých okolností… No, něco na něm je.“

Catherinina tvář se roztáhla do širokého úsměvu padesátileté klepny a vypadala jako dvojče režisérova obličeje na tričku. „No konečně jsme u toho,“ drmolila a vyzunkla skoro celé martini. „Dáme si to ještě jednou dokola, co? No jo, ještě jednou bysme to měly otočit.“

Mari-Luz se rozpačitě usmála a zakroutila hlavou. „Ty jsi děsná, Catherine,“ řekla a po chvilce dodala:

„Nevím, jestli ještě jednoho snesu, už to pořádně cítím.“

„No né, jednoho zvládneš, že… Čtyři bourbonky – vždyť to zní jako bonbonky. A ještě to proberem. Napadlo tě, jaké by to s ním muselo být? Mě to napadlo už několikrát.“

Mari-Luz kývla na číšníka a ukazováčkem opsala ve vzduchu kolečko, jako že ještě jednou totéž.

„No fakticky,“ mele Catherine, „fakticky jsem si několikrát představovala, jak z něho strhávám ten nudnej šedivej nebo černej oblek a nechávám mu jenom tu kravatu… Víš s tím tágem a koulema, co v poslední době furt nosí, tu kulečníkovou… A jinak je nahej a já –“

„Hele zadrž, prosím tě,“ vyprskla Mari-Luz.

Číšník postavil na stůl pití a znovu se příjemně usmál na Catherine. Tentokrát mu úsměv oplatila.

„No a ta jeho knihovnička bytelná,“ pokračuje honem Catherine, „co ji má v kanclu, no tlačí mě do zadku, že –“

„Počkej, proboha, počkej!“

„No néé –“ Catherine má ve tváři dychtivý výraz.

„On mě zajímá,“ přerušila ji Mari-Luz, „ale tak nějak přeci jen víc zeširoka. Ty dárky, co mi dává, a vím, že je rozdává i Eyesovi a personálu, co s ním žije na Zahradě oka…“ Zarazila se a řekla:

„Myslíš, že Bonnard ten název svého filmu zvolil podle toho místa?“

„Ale no to já nevím. Dál, dál!“

„Já jsem se na to ptala Eyese,“ pokračuje Mari-Luz zamyšleně, „a on říkal, že je o tom přesvědčenej.“

„Prosím tě dál… Proč se na tohle nezeptáš Bonnarda…?“ řekla Catherine netrpělivě. „… Jak zeširoka tě jako Sommelier zajímá? Co?“

Mari-Luz se zasmála, kroutíc hlavou. „No prostě na to, že bych se s ním vyspala, jsem zatím moc nemyslela,“ řekla. „Líbí se mi, jak se chová, jak se oblíká a tak. Docela je taky zajímavé to všechno kolem něj. Myslím, jak žije, pak ten jeho hrad, ve kterém bydlí, jak některým svým zaměstnancům rozdává pořád ty dárky… Taky je zvláštní, že kromě jednoho sluhy, kterej je Francouz, Gerard se jmenuje, pochází jeho nejbližší personál z jiných zemí –“

„No jo, jo, tohle je fakt zajímavé, ale dál –“

Mari-Luz přerušila přítelkyni pohledem a pokračovala:

„Zahradník je Ital, kuchařka a služebná je Češka, vychovatelka pochází z Portugalska – to je ti teda éro, tu bys měla vidět –, jeho řidič je Slovinec, Eyes je Belgičan… To jsou dost zajímavé věci. Navíc se mi zdá, že Eyes o tomhle všem něco ví, že se mu Sommelier přeci jen svěřuje. Myslím, že jedinej Eyes tomuhle rozumí.“ Mari-Luz se odmlčela a pak řekla: „To jeho manželství je taky podivné…“

Catherine zbystřila: „No, no, jak jako podivné?“ vyhrkla.

„Od té doby, co začal Sommelier uvažovat o tom, že bude financovat Bonnardův film,“ kývla Mari-Luz zlehka hlavou, „jsem tam pečená vařená. Telefonuje mi o víkendech, jestli bych tam mohla přijet, že pro mě pošle Philippa –“

„Vždyť jsem to říkala! Jede po tobě jak po ledě!“

„Počkej, prosím tě…“ zavrtěla Mari-Luz hlavou, na tváři ztuhlý výraz, podtržený třemi jako vlas štíhlými vráskami na hladkém snědém čele. „Tu jeho paní jsem ale viděla jen párkrát, a přitom v posledních několika měsících nebyl víkend, kdy bych se tam aspoň neotočila.“

„No a co tam děláte?“

„Ale což o to, ty schůzky mají pokaždé svoje opodstatnění,“ vyhrkla Mari-Luz netrpělivě. „Je zapotřebí furt zařizovat spoustu věcí kolem toho Bonnardova natáčení. Ale o to nejde. Já jenom, že jeho ženu v tom baráku nepotkáš…“

„A jak bys ji tam jako chtěla potkávat? To tě má chodit vítat nebo co? Tím spíš když třeba tuší, že on se o tebe zajímá.“

„No, to už mě taky napadlo. I když teda v tomhle jsem nevinně. Jenomže tyhle lidi se většinou umí chovat, aspoň formálně, chápeš? A ona nevylezla ani tehdy, když jsem tam přijela poprvé…“ Mari-Luz zakroutila hlavou. „Ne, je to divné,“ řekla. „Hodně divné… Tu a tam narazím na někoho z personálu, na zahradníka, na Daneho a tak. No a v poslední době, pokaždé když vystupuju z toho vrtulníku, se okolo motá jeho dcera s tím svým gepardem.“

„Jo, o tom jsem kdesi četla, že před lety koupil své dceři geparda a že se z něj stal člen rodiny. No to už jsou takoví lidi.“

„Ale taky jsem ji dřív nevídala, to až teď.“

Catherine kývla zvědavě hlavou: „Prý je nemocná nebo co?“ zeptala se.

„Jo, já vím. Sommelier čas od času opatrně něco utrousí. Já přesně nevím, o co jde, jaká to je nemoc. Ale Sommelier povídal, že se to táhne už několik let. Jak já tomu rozumím, jedná se nejspíš o nějakou psychickou poruchu, co se u ní začala projevovat už v dětství. Něco jako běžná hysterie, jenže několikanásobně umocněná. Musí pořád brát nějaké uklidňující prášky, prý dost silné, ale tohle není nejhorší. Často tyhle lidi, jak stárnou, onemocní mániodepresí… A to už je průšvih.“ Mari-Luz začala vyprávět Catherine velmi zasvěceně o mániodepresi (ta nevypadala, že by ji vyčteninky nastudované v knihovně pod heslem psychické choroby nějak zvlášť zajímaly). Na závěr přednášky ovšem Mari-Luz řekla:

„Jedna věc je ale dost divná.“

„No, co?“ zbystřila Catherine.

„Na mě ta jeho dcera působí dojmem, že jí nic není!“ vyhrkla Mari-Luz diagnózu. „Já vím,“ pokračovala, „viděla jsem ji párkrát, jenom jsme se pozdravily… Ale ty oči! Ona má úplně čisté oči. Víš, dočetla jsem se, že nějaké psychické bloky nebo nemoci a tak jsou znát na očích. No a ty její, to bys musela vidět, ty jsou jak studánky. Čisté, průzračné…“

„Kristepane,“ vydechla Catherine zklamaně. „Jsi normální, Mari-Luz? Ty někde po knihovnách študuješ nějakého domácího cvokaře, pak mrkneš na holku a řekneš, že je zdravá?“

„Ale no néé,“ houkla Mari-Luz popuzeně, po čtyřech bourbonech měla už problémy s artikulací.

„No tak tohohle nech. A dál, dál! Mluvily jsme o tobě a Sommelierovi, vzpomínáš?“

K jejich stolu přišel jiný číšník a ptal se, budou-li si dámy ještě něco přát. Dámy si ústy Mari-Luz přály bourbon a velmi suché martini se dvěma olivami. A fofrem.

„Vlastně vidíš,“ pletla Mari-Luz jazykem, „to jsem ti neřekla.“

„No nevím, jestli mi dneska ještě něco povíš. Ale zkusme to.“

„Pamatuješ si na ten parfém, co mi dal Sommelier naposled? Ono už to teda je nějaká doba… Poslední mramor se jmenuje… Co?“

„Jasně že jo.“ Catherine si na tvář znovu přilepila rozkydlý obličej padesátileté drbny.

„No tak když jsem mu za něj ten samý den, co mi ho dal, děkovala, řekl mi, že to je na den přesně, co jsem u něho dva roky. Prý malé výročí. A že si teda zasloužím něco pořádného. Takže Le Marbre Dernier. Jenže –“ Mari-Luz se lehounce zakymácela a štíhlým ukazováčkem zadirigovala, „jenže dva roky to mělo být až za půldruhého měsíce. To je co?“

„Ach jo, no tak se spletl, no.“

Mari-Luz se zatvářila přísně a dotčeně a zdálo se, že opilá kymácivost je na okamžik tatam. „No to se teda nespletl,“ řekla pomalu, odměřeně a takřka čistým hlasem. „Jestli já mám dobrou paměť, a to teda mám, tak Sommelier ji má vynikající. Ten si pamatuje přesně měsíce, ve kterých se natáčely všechny filmy, co financoval. Pokud se nemýlím, je jich devatenáct. První se točil ve čtyřiasedmdesátém. Když jsme spolu byli jednou na obědě, sypal to ze sebe takovým fofrem, že z číšníka padaly účtenky. Ověřovala jsem si to. Nespletl se ani jednou.“

„No dobře, budiž. A co z toho vyvozuješ?“

„Jenom to, že si se mnou pohrál. Pohrává. Víš, já jsem se na něj trochu poptala. Nějaké telefony a tak, znáš to. Dokonce jsem kvůli tomu, abych se o něm dověděla něco málo z jeho minulosti, vyrazila na několik těch debilních večírků, co pořádají agenti filmových hvězd, ředitelé pařížských divadel nebo ta kráva Blanchotová. Tam se semele kdeco, a hlavně všelijaké drby. No a když nám pořád posílají ty pozvánky… Resumé je následující: Jean-Pierre Sommelier je distingovanej děvkař!“

„Nekecej!“ Catherine vyvalila oči, a kdyby zvědavost byla he­lium, vznesla by se na špici Eiffelovky, klátila by nohama a zpívala perverzní písničky.

„Kdyby byla pravda jen půlka věcí, kterých jsem se domákla… No, vyspal se s půlkou takzvané umělecké Paříže.“

„Sommelier?“

„Jo, uhlazenej pán vybraného vystupování, úřednických obleků a pitomoučkých komedií. To se mnou je jedna z nich.“

Catherine se poťouchle usmála. „No ale to je spíš dobrý, Mari-Luz, ne?“ řekla. „Pokud tě fakt zajímá, a zeširoka, jak jsi říkala, no tak to s ním vezmi zeširoka. Kvůli jeho ženě nemusíš mít výčitky svědomí. Nejsi první ani poslední.“

„To je teda logika,“ zakroutila Mari-Luz otráveně hlavou.

Mari-Luz se odmlčela zírajíc do prázdna a ukazováčkem pravé ruky kroužila po obvodu sklenice. Catherine měla v obličeji stále ten poťouchlý úsměv, v němž bylo možno číst škodolibost.

„No a to jsem ti ještě neřekla všechno,“ pokračovala Mari-Luz rozvážně. „Třeba to s tím parfémem. Víš, jak jsem na to přišla?“

„Říkalas, že ti ho dal k výročí dvou let, co jsi u něho zaměstnaná. Ale to výročí mělo být až za půldruhého měsíce.“ Mari-Luz se uchechtla. „Kdepak, Catherine. Tohle jsem si myslela napřed. Ale nic takového. To byla jen nápověda.“

„Počkej, počkej, tomu nerozumím. Jak nápověda?“

„No, mně taky chvilku trvalo, než jsem to pochopila. Sommelier není žádnej blbec, a určitě vycítil, že mě zajímá. Taky v tom má praxi. A ty máš pravdu, když říkáš, že i z jeho strany tam je jakýsi zájem. A já si zkrátka myslím, že to celé s tím parfémem sehrál. Ty předchozí dárky, co jsem od něj dostala, byly něco úplné jiného. Buď mi dárek rovnou předal, nebo jsem ho někde našla – v nějaké ‚důmyslné‘ skrýši –, poděkovala jsem mu a tím to zhaslo. On na to poděkování něco zabručel, jako by ho ani nezajímalo, jestli z toho dárku mám radost, nebo ne. Jako by mi ho dával z nějaké povinnosti nebo co. Jenomže s tím parfémem, Posledním mramorem – ten název je důležitej, aspoň myslím –, to bylo jinak.“

Číšník, jenž vystřídal toho usměvavého, postavil před obě ženy jejich pití. Mari-Luz ho neregistrovala, Catherine na něho pohlédla a pokývla hlavou.

„Sommelier moc dobře věděl, že si pamatuju, kdy jsem u něj začala pracovat, a úmyslně to popletl, abych si všimla, že se něco děje. To zaprvé. A zadruhé, pamatuješ si, co bylo za den, když jsem Poslední mramor dostala?“

„Nevím, je to dlouho. Úterý, možná středa. Fakt nevím.“

„Bylo 1. dubna, Catherine. Apríla! Chápeš? Podle mého,“ pokračovala Mari-Luz rozvážně navzdory příliš ohebné artikulaci, „ta nápověda a Apríl znamená jediné: ‚Všechno je jinak, děvče. Tenhle dárek je něco jiného než ty předchozí!‘“

„No a co ten název, Poslední mramor, říkalas, že je důležitej?“ zeptala se Catherine udiveně.

„Hele, je fůra všelijakých parfémů. Proč mi dal zrovna tenhle. Proč Poslední mramor? No poslední mramor jsem já! Chápeš?“

Catherine na ni vyvalila oči a pak řekla kroutíc hlavou: „No, doufám, že ne, poněvadž jestli jo, tak by bylo nejlepší, abys tenhle bonbonek,“ cvrnkla do sklenice s Mari-Luziným pitím, „už nepila. Jsi namol. Anebo cvok. Proč by to proboha dělal tak složitý?“

„Hele, Poslední mramor znamená: S tebou jsem ještě nic neměl. Jsi poslední, s kterou jsem nic neměl. Všechno do sebe zapadá. Mramor je přeci chladnej, odtažitej, strohej kámen, kterej není snadný zpracovat. A proč to dělá tak složitý? Myslím, že tohle souvisí s těmi sedmi nejbližšími zaměstnanci, z kterých šest – včetně mě – pochází z jiných zemí než z Francie. Jo, on se chce se mnou vyspat, ale nedívá se na mě jako na jednu z těch svých kurviček. Ne proto, že by byl bůhvíjak úzkostlivej, je v tom něco jiného, co nesouvisí s nějakým sexem. Nevím, co to je, ale jsem přesvědčená, že mám pravdu, anebo že jsem blízko pravdě.“

Catherine dlouze pohlédla do Mari-Luzina obličeje. A zatímco výraz v Mari-Luzině tváři byl rozhodný, v obličeji Catherine se mísil údiv s popleteností, nedůvěrou a s náhlou skepsí. Chvíli trvalo, než něco řekla.

„Hele, víš co,“ promluvila nakonec nezvykle skleslým, pokorným hlasem, „možná… jsem se spletla. Jestli to je, jak říkáš, a kdyby to třeba bylo jen způlky, jak říkáš, pak od něj… pak od něj… sakramentsky rychle upaluj. Mně se to teda pořád nezdá… Ale potom si s ním nezačínej, s magorem.“

„A jsou tady ještě další dvě věci, co s tímhle vším podle mého souvisí a napovídají, že mám pravdu: Zaprvé to těžítko.“

„Jaký zase těžítko?“

„To měděný, co mám v práci na stole.“

„Jo aha, no a co je s ním?“

„Je hodně starý. Můj děda, kterej mi ho před lety dal, jako by šlo o nejcennější dědictví, jako by to byla nějaká svátost, ho dostal od svého dědy, když mu bylo taky sedmnáct osmnáct let. Já se ho pomalu nemohla dotknout, když jsem byla dítě a jezdila jsem do Andalusie na prázdniny. Je to něco jako rodinný šperk.“

„No dobře, a co teda?“ řekla Catherine důrazně. „Sommelier se o to těžítko strašně zajímá. Chtěl o něm všechno vědět a tak. Vůbec ho neuspokojovaly moje řeči o tom, že se nejedná o žádnou vzácnost, že je to jenom taková rodinná relikvie. No a od toho výjevu, co tohle těžítko přibližuje – toreador zasazuje býkovi poslední ránu –, jsme se dostali ke koridě. Pořád se mě vyptává na koridu: jestli jsem na ni chodila, co rodiče, jestli ji mají rádi, a co děda… Říkala jsem mu, že jsem na koridě vyrostla, hlavně na té venkovské, když jsem jezdila k dědovi na léto. V Andalusii je v každým městečku aspoň malá aréna, že jo… Býčí zápasy, to je náboženství. No a pak zase od koridy k těžítku… My spolu v poslední době chodíváme dost často na obědy. Oběma nám je jasné, že kolem nás je takovej erotickej opar, takový chvění nebo co. Ale Sommelierovo chování vůbec neodpovídá pověsti chlápka, co je na ženský a kterýmu to s nimi i dost jde. Žádnej výraznější pokus mě sbalit… To je pořád těžítko sem, těžítko tam.“

„Ale tohle přeci může být finta, promyšlená strategie,“ řekla Catherine. „Znáš to: sbírka motýlů nebo brouků, modrej mauricius sjetej na xeroxu –“

„Houby finta!“ přerušila ji Mari-Luz prudce. „K tomu nemá žádnej důvod…“

„Ale jak to: Chce se s tebou vyspat!“

„No a proč na to nejde stejně jako u těch jiných ženských?“

„A jak to víš, že na to nejde stejně?“

„Poněvadž tímhle tempem by se za celej život vyspal tak sotva s deseti. Ne, v tom je něco jiného. Jasně, vyspat se se mnou chce. Ale jeho zájem se určitě netýká jenom sexu. Zase tolik si nefandím, abych si myslela, že na mě jde jinak než na ty předchozí ženský, že na mě jde tak polehoučku, poněvadž tuší, že jsem ho prokoukla a žádnou rychlovku bych mu nespolkla.“

„No a jak to teda je?“

„Myslím,“ řekla Mari-Luz, „že to souvisí se mnou –“

„A teď si nefandíš?“ pospíšila si Catherine.

„… že to má co dělat s tím, že jsem ze Španělska,“ pokračovala Mari-Luz klidným hlasem, v němž téměř nebyla znát opilost. „Prostě to má něco společného s těmi jeho sedmi nejbližšími zaměstnanci, co jsou až na jednu výjimku z jiných zemí než z Francie, jak jsem o tom před chvilkou mluvila. Patřím k nim. Toť vše,“ uzavřela Mari-Luz poněkud knižně.

„No počkej, počkej,“ ohradila se Catherine. „Tohle byla první věc, to těžítko, co s tím vším souvisí. Co ta druhá?“

„Jeho žena,“ odpověděla Mari-Luz s úsměvem a usrkla ze sklenice.

„No, o té jsme přeci už mluvily,“ řekla Catherine s otázkou v hlase.

„Víš, co jeho žena vystudovala, nebo čím se živila, než si vzala Sommeliera?“

„To nevím.“

„Hrála kulečník.“

„Cože?“

„Profesionálně hrála biliár,“ řekla Mari-Luz a zatvářila se jako vědec, který obestoupený kolegy zvučných jmen drží v prstech laboratorní sklíčko o rozměrech dva krát dva centimetry, na kterém se skví výsledek jeho dvacetiletého výzkumu.

„Jak to víš?“ zeptala se Catherine udiveným hlasem.

„Vystudovala gympl a pak už jen hrála biliár. Teda do té doby, než si vzala Sommeliera. Zjistila jsem si to.“

„No dobře,“ řekla Catherine maličko váhavě. „… Je to sice trochu zvláštní, ale co?“

„Přemýšlej, Catherine! Já se tě pořád snažím dovést do Sommelierova světa, abys věřila té mé teorii, co se týká Sommelierových záměrů se mnou. A tohle ji přece dokládá!“

„Hele, Mari-Luz, já nevím. Fakt nevím. Je to divný. Říkala jsem přeci…“ Odmlčela se. „No tak se od něj radši drž dál…“ řekla po chvíli. „Myslela jsem, že by to mohl být zajímavej flirt…“

Mari-Luz se znovu naklonila přes stůl, hlas jí ztvrdl, vypitý alkohol v něm nebyl znát. „Poslechni, Catherine,“ řekla s důrazem, který přítelkyni neposkytoval žádný prostor. „Nebýt tebe, tvého dvojsmyslného plkání a naléhání, vůbec bych o tom nemluvila. Ty ses o tom chtěla bavit, celá ses třásla zvědavostí… Dobře teda… Ale teď už si to poslechneš do konce!“

Catherine se na Mari-Luz dlouze zadívala, pokrčila rameny a tiše, trochu dotčeně špitla:

„No vždyť jo, dobře… Jasně že si to poslechnu.“

Mari-Luz pokračovala opět tím klidným, lehce opilým, zastřeným tónem. Po stínu slovní potyčky, jenž se mihl mezi oběma ženami, nebyla v jejím hlase ani stopa. Jako by se nic neudálo.

„Celý to je přece takový pitoreskní, poťouchlý,“ řekla. „Dárky, sedm zaměstnanců, Poslední mramor, Apríl, měděné těžítko, pak korida, Sommelierův sexuální zájem o mě, jeho žena, kterou člověk sotva potká, a pak zjistí, že je profesionální hráčkou biliáru… A dál: jejich vztah je rozbitej na kusy, on prohání ženský… Ale nosí kravaty s jakýmisi biliárovými motivy. Tohle všechno nemůže být náhoda. Je v tom souvislost. Nějakej podivnej systém… A ještě navíc to Sommelierovo ustavičné nadšení z některých Hitchcockových filmů. Když spolu někde jsme, nikdy o Hitchcockovi nemluví, a já se neptám. Bůhví jestli by o tom mluvil, kdybych se zeptala. Ale když je s ním nějakej rozhovor v novinách, pořád mele o Hitchcockovi!“

„No doufám, že nechceš přijít na to, co za tím je.“

„Anebo ještě zpátky k jeho ženě: Filmoví producenti se přeci žení s herečkama, modelkama, módníma návrhářkama a já nevím s kým ještě. Když si ji bral, měl za sebou šest filmů a miliony franků v bance.“

„Ale tohle není žádný pravidlo,“ osmělila se Catherine k námitce. „Proč by se nemohl oženit s ženskou, co hraje kulečník za prachy?“

„No tak teda jo, budiž!“ Mari-Luz mluvila způsobem, jako by všechny námitky, s kterými Catherine přispěchá, probrala už kdysi hodně dávno sama se sebou. „Ale jak si vysvětluješ,“ usmála se, „že nosí ty biliárové kravaty? Předpokládáš samozřejmě, že to souvisí s jeho ženou, hm? Manželství neklape, on se vyspí s kdejakou ženskou, ale svoji ženu si připomíná kravatou. No to je teda dobrý. Co bys řekla tomuhle: Sommelier si těma svýma kravatama nepřipomíná svoji ženu, ale tu hru! Připomíná si biliár! Co ty na to?“

„Nic,“ vydechla Catherine sklesle. „Je to nějaký ujetý.“

„Přeci mi nechceš namluvit, že ty pitomé kravaty mu mají připomínat Popelku, kterou si kdysi vzal. Divnej sentiment. A pokud bys chtěla říct, že to takhle nějak může být, musela bych si umět představit následující: Bohatej chlápek si vezme pokladní z obchoďáku, manželství je po čase v troskách, ale on ze sentimentu nosí na zádech pokladnu jako ruksak citů a souloží, kde se dá… To se rozumí, že s pokladnou na zádech,“ dodala.

Catherine na Mari-Luz prosebně pohlédla. „Povídám přeci, že je to ujetý,“ řekla potichu. „Hele, přestaň se do toho plíst.“

Mari-Luz se usmála někam do prázdna a pak ukázala prstem na Bonnardovu zdeformovanou tvář na Catherinině tričku, rozvlněnou jejími ňadry. (Jak se začínalo šeřit, tmavé červený nápis pod režisérovým obličejem – Zahrada oka – byl zřetelnější než ve slunečním svitu.)

„Říkalas, že François Bonnard,“ pokývla Mari-Luz hlavou stále se usmívajíc, „je zajímavej chlapík; že bys s ním na rande šla…“ Udělala dramatickou pauzu, aby rozvážně a s podivným gustem řekla:

„Vím o někom, kdo je daleko zajímavější.“

Odmlčela se, pohlédla na Catherine a mrkla pravým okem. Tedy tím samým, které přimhouřil François Bonnard při fotografování pro reklamu svého nového filmu.

2

Zdálo by se, že François Bonnard a Jean-Pierre Sommelier budou mít během natáčení každý jiné starosti. Od schůzky v Sommelierově rezidenci, během níž se domluvili za přítomnosti producentova tajemníka Rika van der Eyese na posledních drobnostech, kvůli kterým se do té doby dohadovali, uplynuly takřka čtyři měsíce. Rozpočet filmu byl nakonec stanoven na pětadvacet milionů franků. A jediným, kdo si ještě tu a tam s rozjitřenou ješitností vzpomněl na tahanici okolo perského koberce, byl Sommelierův tajemník. Tato skutečnost byla zarážející tím spíš, že se brzy vyloupl další a mnohem zásadnější problém, kvůli němuž by si Eyes mohl Bonnarda osedlat a ve jménu vlastní nedoceněnosti a prázdných ambicí rajtovat zvesela na jeho laškovném úsměvu. Jednalo se o nedodržování termínů. Původní doba natáčení Zahrady oka i s patřičnými rezervami byla stanovena na osm měsíců: z toho tři měl štáb strávit ve Francii (měsíc v Paříži a v Dieppe, dva měsíce v Bretani), dva byly vyměřeny pro natáčení na Papui-Nové Guineji, a konečně nejvíc času mělo být věnováno práci v Peru, především v okolí horského jezera v Andách. Sotva po třech měsících natáčení však bylo jasné, že bude možno považovat za úspěch, stihne-li se Zahrada oka natočit za rok.

Navzdory této skutečnosti, jež by snad producentova tajemníka vskutku mohla trápit (s původním rozpočtem se jeho šéf mohl rozloučit), Eyesovi se stále v duchu vracela poslední schůzka na Zahradě oka. „Ten koberec,“ naříkal tajemník v duchu, „i na tohle mu šéf skočil. Ne, kdepak, mistr Bonnard musí mít vždycky pravdu. On je přece režisér. Já jsem jenom úřednický idiot. Pan Bonnard přece nemůže použít rekvizitu za pár šupů, on musí mít originál peršan bůhvíjak starý za stovky tisíc franků. Ale kde jsem udělal chybu?“ ptal se sám sebe v těchto návalech zlosti a lítosti. „Vždyť ten fígl s cigaretou, kterou jsem mu bez ptaní uzmul, nebyl zlý. A i takový pitomec, jako je nadutý Bonnard, ho musel pochopit. Tohle on má přece rád, takové jemné šťouchance. Ale kdepak, znovu má, co chce. Stejně jako ve škole. A šéf mu jde na ruku.“

Rika van der Eyese nesnesitelně pálila tahle domnělá prohra a její palčivost ještě byla zvyšována jinou skutečností, přišedší pokaždé, jakmile zaslechl nebo uviděl režisérovo jméno. A to bylo v posledních měsících neustále, poněvadž reklamní kampaň na Zahradu oka začala s velkým předstihem. (Paříž a všechna větší francouzská města nejenže byla zaplavena tričky potištěnými Bonnardovým portrétem s přimhouřeným pravým okem, jež na sobě měla Catherine. Stejná tvář také shlížela na kolemjdoucí z plakátovacích ploch a billboardů, pouze v jiném barevném provedení. Jenom nápis byl jiný než na tričku. Stálo tam: Françoise Bonnard natáčí nový film Zahrada oka.) Eyes si při pohledu na Bonnardův zdeformovaný obličej pokaždé nejen vzpomněl na perský koberec, ale také a možná především na to, jak ho Giovanni v režisérově přítomnosti ostře napomenul, aby nekouřil ve skleníku. „Řekl jsem tajemník, aby kytičkám nekouřil,“ mumlal si Eyes v takových chvílích vztekle. „Jsem zahrradník!“ napodoboval Giovanniho ráčkování. „Debil jeden, a zrovna před tím pitomcem Bonnardem. I tomuhle šéf na všechno skočí. A přitom hlavní důvod, proč mu nabídl místo zahradníka, byl ten, že je Ital. Ale dnes, dnes už je to jinak! Sommelier toho tupého tlusťocha obdivuje. Možná, možná ho má dokonce rád. A mě přehlíží, ne jako dřív. Jsem mu už dobrý leda na to, abych byl němým účastníkem jeho koníčků.“

Rik van der Eyes však nebyl jediný, koho netrápil počáteční skluz v harmonogramu natáčení. Zdálo se, že i Sommeliera, jenž každým dnem přicházel o desetitisíce franků, tato nepříznivá okolnost nechává chladným. Raději se ustavičně motal okolo filmového štábu, nebo Bonnardovi aspoň telefonoval a velmi nevybíravě mluvil do věcí, do nichž mu podle smlouvy nic nebylo.

Telefonáty začaly už s obsazováním rolí. François Bonnard producentovi slíbil, že jakmile bude mít jasno, komu přidělí hlavní role milenců, ozve se mu. I když smlouva ho k ničemu takovému nezavazovala. Nakonec se však Sommelier dověděl herecké obsazení z interview, jež s režisérem natočila jedna televizní stanice.

„No to přece nemyslíte vážně!“ křičel do telefonu. „Nilile, proč on, můžete mi říct, pane Bonnarde? A Sürrotová navrch! Copak není ve Francii dost herců, že musíte obsadit Fina a Švýcarku!“

„Oba mají francouzské občanství,“ snažil se Bonnard při těchto prvních těžkostech o klidný, smířlivý tón. „A typově jsou skvělí. Při kamerových zkouškách byli o třídu lepší než všechny francouzský hvězdy dohromady.“

Ačkoli François Bonnard neměl čas na to, aby se zaobíral příčinami, jež podněcovaly producentovo chování, přece jen ho to zaskočilo. A problémy tohoto typu narůstaly. Režisér však nemohl tušit, že se jedná ze strany Jean-Pierra Sommeliera o předstíraný hněv. Ten měl jen zvýšit producentův podíl na atmosféře, v níž Zahrada oka vznikala.

Jean-Pierre Sommelier dlouho zvažoval, jak by se měl včlenit do rodícího se filmového příběhu. Pouhou svou klidnou přítomnost při natáčení brzy zavrhl. Byl by jenom tichým pozorovatelem a milostného příběhu, jejž film ztvárňuje, by se mohl účastnit nanejvýš ve svých myšlenkách. Rozhodl se proto, že atmosféru, v níž film vzniká, v níž se rodí Bonnardův milostný příběh, bude ovlivňovat tímto zdánlivě nepochopitelným způsobem. Natolik věřil Bonnardovi jako režisérovi i jako silné osobnosti, že se příliš neobával, že by jeho předstírané vpády, pletení se do natáčení, mohly negativně ovlivnit výsledek, konečnou podobu filmu. A co kdyby režisér odstoupil od smlouvy? Ne, z toho strach neměl. Chce to přece jediné: nic nepřehánět, a ve chvíli, kdy se objeví stín rozkolu, okamžitě se stáhnout a přenechat režisérovi všechen prostor.

Scénář filmu, který si napsal Bonnard sám, přišel Sommelierovi skvělý. Měl doma několik kopií, které si ustavičně pročítal. Stále byl ve spojení s filmovým štábem, aby věděl, kolik ze scénáře už bylo realizováno a co ještě zbývá pouze na papíře. Když pracoval štáb v Paříži, nevracel se každý den na Zahradu oka, nýbrž zůstával ve svém pařížském bytě a aspoň tři večery v týdnu se účastnil projekce toho, co bylo ten den natočeno. Mari-Luz se od něho nesměla hnout ani na krok. Jakmile se štáb přemístil do Bretaně, Mari-Luz a Philippův prosklený vrtulník byly ustavičně v permanenci. Proč nezůstával s filmovým štábem? Tuhle otázku si Jean-Pierre Sommelier také položil. „Vytrácela by se provázanost s mou Zahradou oka. Nebyla by tak zřejmá, jasná. Musím být stále na dotek od Charlotty, Joan, Rika, Giovanniho, Fatimy, Daneho, Terezy, Gerarda… A zároveň na dotek od milostného příběhu Bonnardovy Zahrady oka, od Mari-Luz,“ odpověděl si a bříšky prstů se lehounce dotkl kravaty s biliárovým motivem. „Dobrý šťouch,“ dodal a usmál se.

Všudypřítomné oko sleduje se starostlivou tichostí producentovo počínání, jakož i jeho laškovný úsměv. Myslí si: Tágo v rukou držím já – s lehkostí. Ty ho máš jenom na kravatě.

3

„Posaďte se, Riku,“ řekl Sommelier. „Nevypadáte dobře, a venku je tak hezky,“ dodal spokojeně. „Co je s vámi?“

Producentův tajemník, usedaje na jedno ze sedadel v první řadě kinosálu, jen pokrčil rameny a předstíral smutný, ustaraný úsměv. „Nevím… nevím, pane Sommeliere, co to se mnou je v poslední době. Snad to horko, nedělá mi dobře,“ řekl. „A taky mě trápí ty ustavičné skluzy v natáčení. Bonnard zatím nedodržel jediný termín… Strašná spolupráce,“ dodal a tázavě pohlédl na producenta.

„Ale no to víte, umělci. Já sleduji natáčení Zahrady oka velmi pozorně. Vlastně se ho účastním. Bonnard je výjimečně nadaný a pečlivý režisér. Bude to velký film, netrapte se. S těmi skluzy se počítá.“

Eyes viděl, že nemá smysl říkat na režisérovu adresu cokoli hanlivého. Když zahlédl v Sommelierově obličeji tetelivou spokojenost, zažehlou záhadným úsměvem – jemuž nerozuměl –, převedl řeč jinam. Na téma, kterého byl jako jediný ze Sommelierova pečlivě vybraného personálu němým, pyšným svědkem. Navíc ho pocitem oddanosti vůči producentovi zalévalo vědomí, že o šéfově koníčku s výjimkou Joan Sommelierové ví na celičkém světě jenom on, Rik van der Eyes. A v tuto chvíli, kdy je producent na Bonnardově straně (Eyes v duchu div nevzdychá jako děvčátko: Ach, ach) – a nadto je s ním i spojen jakýmsi tajemstvím (ta záhadná chvějivá spokojenost v Sommelierově tváři, když mluvil o Bonnardově talentu!) –, v tuto chvíli může jen tohle téma ohladit ostří žárlivosti. Ano, žárlivosti! Rik van der Eyes žárlí na kohokoli, komu producent projeví přízeň. A kdyby se aspoň za tuhle žárlivost v duchu nestyděl. Ale on, nebožák, stydí se strašlivě. A žárlí dokonce i na Mari-Luz.

„Co Hitchcock, pane Sommeliere,“ usmál se tedy tajemník, „a těch sedm kostelů a jejich liturgických předmětů? Dlouho jste o tom nemluvil.“

„Na koníčky teď nemám příliš kdy, Riku. Trávím většinu času s Bonnardovým štábem, a taky s Mari-Luz. Na Zahradě oka jsem sotva tři čtyři dny v týdnu. A to se snažím trochu věnovat Charlottě. Bojím se o ni.“

„Říkal jste, že jí co nevidět vaši bambusovou sbírku předáte. Nebo aspoň ukážete. A řeknete jí, jaká je souvislost mezi sedmi kostely, sedmi vybranými Hitchcockovými filmy a vašim nejbližším personálem,“ spustil tajemník zasvěceně, aby se připomněl coby producentův důvěrník.

„Trochu se toho bojím.“

„Pročpak?“ zeptal se Eyes měkce, starostlivě, jako se ptáme dítěte, proč se bojí dezinfekce, kterou se mu chystáme polít odřeninu. „Čeho se bojíte?“

„Nevím. Vlastně ano, vím, jenom… Nejsem si jistý, jestli o tom chci mluvit…“ Producent na tajemníka tázavě pohlédl.

„No a s kým byste si už měl promluvit, když ne se mnou?“

„Já vím, já vím, Riku,“ řekl Sommelier zamyšleně, udělal pár kroků k Eyesovi a důvěrně se dotkl jeho paže. „Asi máte pravdu,“ dodal.

„Tak co vás trápí?“ Rik van der Eyes tahle slova sotva vyslovil. Na hrudi se mu rozlévalo známé teplo uspokojení, hrdlo se stáhlo. Žárlivost byla tatam.

„Za těch posledních několik let jsme Charlottu ztratili, myslím já a Joan. Bojím se o ni. Mám strach, že to nejde napravit. Joan i já jsme se utekli ke svým radostem.“

„No tak ji do svých radostí vpusťte. Aspoň vy, a třeba by mohla i vaše paní.“

„Nevím. Je to podivné. Ona tu stále obchází, myslím, že ji zajímá, co tady provádím. Leccos nejspíš i tuší. Ale tohle všechno je moje soukromí…“ Odmlčel se a s mírným úsměvem pohlédl na tajemníka. „Tím vším myslím Hitchcockovy filmy, ty kostely, nejbližší personál, vás, literaturu o nich, bambusové kopie liturgických předmětů, jejich nákresy, také onu souvislost, která mezi tím vším je, i tu, kterou jsem si přimyslel. Asi se bojím, že když o tomhle všem Charlottě řeknu, tak o to přijdu.“

„Ale kdepak. Nepřijdete. Jenom to budete mít ještě víc rád. Možná spolu s ní. Nemáte o co přijít,“ řekl tajemník měkce s přemoudřelou zasvěceností.

„Také… Je malá na Hitchcocka, bude jí patnáct. O těch kostelech a o kopiích jejich liturgických předmětů bych Charlottě třeba mohl říct, ale ty filmy…“

„Nemusíte jí je promítat, a když, tak jenom některé. Jen jí o tom všem povězte,“ řekl Rik van der Eyes s rozhodností v hlase a vstal.

„I o biliáru jí mám povědět?“ zeptal se Sommelier nejistě a nehtem prostředníku se letmo dotkl kravaty (biliárový motiv je tentokrát vyveden v temně zelené).

„To třeba ne,“ usmál se tajemník, „nevím… Ale koneckonců, proč ne? Je to přece jen hra. Nevinná hra.“

Jean-Pierre Sommelier znovu k Eyesovi přistoupil a objal ho kolem ramen. „Jste můj přítel, Riku,“ řekl tiše, „můj jediný přítel.“

Rik van der Eyes cítil, jak ho zalévá horkost. Hrdlo se stáhlo ještě víc než prve.

„Ani nevíte, jak rád to od vás slyším, pane Sommeliere,“ řekl.

Sommelier se na Eyese zahleděl a zeptal se:

„Opravdu mi nechcete říct, co vás trápí?“ naléhal.

„Nic, už nic. Jsem v pořádku. V nejlepším pořádku.“

4

Slunce se rozlévá restaurací, jejíž veliká okna jako by se dotýkala katedrály Notre-Dame a také tichosti, která kolem ní vládne, jež ji obtéká. Přesně takhle si to François Bonnard představoval. Najednou všechno vychází, jak by mělo, pomyslel si, přesně tak jsem tuhle scénu viděl, když jsem ji psal.

„Fajn, takže každýmu je všechno jasný?“ zakřičel a zatleskal. „A tebe bych prosil, Eriko… nepřehrávej tu svoji repliku, musí v tom být lehkost, hlavně lehkost, jasný?“

Erika Sürrotová jen přikývla, maskérka se bezděky dotkla jejích tmavých vlasů a herečka sjela drobnými dlaněmi po svých bocích, jež obepínala dlouhá bílá sukně.

„Ty dobrý, Miko,“ obrátil se režisér na jejího partnera. „Přesně jak to děláš. Jenom udrž ten civilní, distingovanej tón.“

„Jo, jo, François,“ kývl Nilile hlavou.

„Až tohle doděláme, bude hodinová pauza.“

Bonnard přešel ke kameře, přitiskl oko k hledáčku a přehlédl celou scénu.

„Dobrý, Juliene,“ obrátil se na kameramana. Potom kývl na muže vyšší atletické postavy, stojícího u stolu, za kterým seděla šestice exoticky vypadajících lidí.

Čtyři muži a dvě ženy. Ušní boltce mužů byly povislé a mohutné; vězely v nich ohromné díry se svrasklými okraji, jako by muži místo náušnic nosili celý život jakási závaží, která dnes nechali doma. Ženy na tom byly podobně, avšak jejich uši náušnicemi zdobeny byly: vypadaly jako zárodky sloních klů, velkých asi jako prostředník dospělého muže. Vyrobeny byly z materiálu, jenž připomínal ebenové dřevo.

Bonnard udělal několik kroků k jejich stolu a usmál se na muže atletické postavy, který u stolu postával, jako by podivnou šestici hlídal, ale zároveň si nepřál, aby to bylo znát.

„Heleďte, profesore,“ řekl režisér, „zkuste jim vysvětlit, ať se snaží jíst míň strojeně. Jako když jedí doma u ohně, jenže příborem.“ Odmlčel se a omluvně dodal: „Ne, ne, to byl pokus o vtip. Nechci být netrpělivý. Ale ať se uvolní.“

„François, neblázněte. Je vůbec zázrak, že tady sedí a že jim to jde aspoň takhle. Zkuste si představit sebe, jak sedíte na udusané hlíně v jejich vesnici uprostřed pralesa a cpete se –“

„Bůhvíčím,“ doplnil Bonnard. „Já vím, já vím.“

„Vy si nedáte pokoj,“ zakroutil profesor hlavou.

Kdykoli s ním mluvil, rozkvétal ve Françoisi Bonnardovi půvabný květ poťouchlosti. Spolupracoval s profesorem Prévertem, etnografem ze Sorbonny, od toho okamžiku, kdy ho napadlo, že v Zahradě oka by si mohli zahrát domorodci z Papuy-Nové Guiney. Bonnarda vždy udivilo a zároveň polaskalo, když Prévert promluvil. Zatímco svým výzorem připomínal profesionálního sportovce – anebo také udržovaného manažera, jenž vášnivě rád hraje squash a stejně vášnivě rád nosí lehounká pyžama, tuze volná, aby ho netlačila v rozkroku –, jakmile Prévert promluvil, jeho atletická postava byla tatam. Proměnil se v hloubavého, roztržitého profesůrka s nezbytným zadrháváním, který se tetelí dětskou radostí nad bederní rouškou domorodé ženy z indonéských ostrovů.

„Vy si opravdu nedáte pokoj,“ zopakoval Prévert a mnul si dohladka vyholenou bradu.

„Já vím, já vím,“ zasmál se Bonnard, „kanibalismus na Papui-Nové Guineji na konci dvacátýho století nebyl prokázanej. Říkal jste… Je to jenom domněnka.“

„Vy si…“ zamumlal profesor ještě jednou váhavěji a přešel ke svým svěřencům, s kterými pracoval po celý čas od chvíle, kdy je přivezli do Francie. (Bez něho by ty stříbrné příbory v luxusní restauraci nezvládli.)

„A ještě něco, profesore,“ řekl Bonnard, vraceje se zpátky na své místo, a ukázal na šestici domorodců. „Ať si obnoví ty barvy v obličeji. A vůbec, opravdu by nemohli používat naše líčidla? Ty jejich jsou hrozně matný…“

Prévert zakroutil hlavou. „Můžu jim říct, aby si jich nanesli větší množství. To je všechno,“ řekl. „A už mě s tím nezlobte. Povídám vám, že kmenové barvy jsou součástí jejich kultury, která je živá, a s tím souvisí i jejich příprava. Přece jim nebudu říkat, aby si patlali na obličej nějaké vaše šminky.“

Režisér jen pokývl hlavou a posadil se na židli umístěnou vedle kolejnicové dráhy kamery. Profesor se obrátil k těm šesti za stolem, oni se s nezřetelným mumláním zvedli a přešli k malému stolku, na kterém stály tři misky vydlabané ze dřeva. Erika Sürrotová a Mika Nilile, filmoví milenci, sledovali, jak čtyři muži v úřednických oblecích, jen kravaty měli pestřejší, a dvě ženy v kostýmech bankovních úřednic (béžový a tmavě modrý) přecházejí ke třem miskám. (Kolik práce dalo jedné z asistentek Françoise Bonnarda, než obě ženy naučila chodit v lodičkách!) Muži namáčeli prsty do misek a dotýkali se svých obličejů, jako by nanášeli pudr při neštovicích. Za okamžik byla jejich čela a části tváří (od lícních kostí dolů) poseta bílými puntíky. Ženám se táhly podél nosů tmavé čáry, jako šipky vyrůstající z kořene nosu.

„Fajn, takže ještě jednou,“ pohlédl režisér na představitele hlavních rolí, jakmile se šestice s kmenovými barvami v obličeji posadila zpátky ke stolu. „Je sobota, den volna. Na tenhle oběd jste se domluvili před pár dny. Návrh vzešel od tebe, Eriko. Anne to zkrátka napadlo, že by s Paulem mohla poobědvat. A Paul souhlasil, Miko, jasný?“

Nilile jen pokývl hlavou.

„Jenže to bylo před pár dny,“ pokračuje Bonnard. „V té chvíli, když Anne přišla s nápadem společnýho oběda, Paul chtěl na ten oběd skutečně jít. Ale když se na něj pak chystal, cítil, že se mu vlastně nechce. A byl z toho zklamanej, nedovedl si to vysvětlit. Anne ho zajímá, přitahuje ho, a on ví, že přitahuje ji. Když jsou ti dva spolu, teda když Paul je s ní, touží se jí dotknout, být v její blízkosti, slyšet její hlas, povídat si s ní. A pak se mu nechce na ten pitomej oběd. Jasně, chce ji vidět, ale naráz si není jistej, jestli s ní chce být v nějaké pitomé drahé hospodě v sobotu v poledne. Dokonce ho napadne, že by se radši odněkud díval, jak sedí sama v restauraci, u stolu, kde je prostřeno pro dva. Ale jak jsem říkal, díval by se na ni, na krásnou přitažlivou ženu, nechce se opájet pocitem, že na něho čeká. Jen se dívat, dívat se –“

„François, ještě k tomu doteku jsi něco měl,“ přerušila ho Sürrotová.

„Jo, já vím, hned… Ale nakonec teda jde na smluvenou schůzku, a jakmile Anne vidí přicházet, ta nechuť, co se v něm předtím ozvala a co ho mrzí, bolí, tahle nechuť pozvolna vyprchává. Ale pozvolna, Miko, jasný? Není to žádnej úder: že by ji uviděl a celej se roztřásl… No a k tomu doteku chci říct tohle: Během rozhovoru po obědě cítí Paul, jak jsme si říkali předtím, chuť se Anne dotknout. No a tahle chuť se mění v touhu, narůstá, Paulovi je jasný, že se jí dotkne… teď někdy. A pak se o ten dotek pokusí – maličko nervózní, maličko, povídám, ta touha je mnohem silnější. A jak se Paulova ruka blíží k její, Anne to zprvu vůbec nezaznamená a sahá si do kabelky pro kapesník. Prostě svou rukou uhne, sahá do kabelky a v té chvíli pochopí, co chtěl Paul udělat. A trochu se lekne, trochu… Zaprvé toho, co chtěl Paul udělat, poněvadž to nečekala, a zadruhé, že to pokazila. A podívá se na něj, pohlédne mu do tváře. To bylo dobrý, Eriko, jaks to prvně dělala. Ale ty, Miko, musíš ve chvíli toho pohledu ucuknout s rukou zpátky, jako by ses lekl toho, že Anne svou rukou uhnula schválně, aby ses jí nemohl dotknout. Paul chce, aby si Anne myslela, že si to její sáhnutí do kabelky vysvětlil jako úmyslný uhnutí před jeho dotekem. I když mu je jasný, že to byla jenom shoda náhod. Takže Paulovo ucuknutí musí být ostrý, přehrávaný, aby si ho Anne zatraceně všimla a vysvětlila si ho jako přílišnou plachost. Je to jasný?“

Milenci přikývli.

„Takže jo, jedem! Naši guinejští přátelé už jedí. Doneste jim jídlo. A míň strojeně, profesore. Jedí na pozadí scény, o které jsem teď mluvil. Barvy v jejich obličejích se pomalu hýbou, jak přežvykují. A komparz u jiných stolů normálka, to samé číšníci.“ François Bonnard se odmlčel a pak se obrátil na mladíka v černém koženém saku…

„Zvládl byste se zasmát tak nahlas a ostře jako před chvílí zhruba v okamžiku toho popletenýho doteku? Zkusil byste to?“

„No, snad jo,“ přikývl mládenec.

„Tak fajn,“ řekl Bonnard spokojeně. „To by mohlo být dobrý… to by mohlo být dobrý,“ dodal a obrátil se na kameramana. „Můžem, Juliene?“

„Jo.“

„Tak jedem.“

A jede se.

5

Během posledního půl roku Charlotta jako by pookřála. Na Zahradě oka si toho všiml každý. Počínaje Fatimou, jejíž stesky po hájích pomerančovníků ztrácely díky této skutečnosti na tklivosti, přes Giovanniho, Charlottinu matku až po Sommeliera. Tomu se zdála její proměna nejvíce patrná. Trávil většinu času s Bonnardovým filmovým štábem, a když byl náhodou doma a vyhledal dceru, aby se s ní pokusil promluvit, a Charlotta odpovídala na jeho dotazy s úsměvem, div nevtipkovala, nezakrýval údiv.

„Jsem rád, že se usmíváš, srdíčko,“ řekl jí jednou, když za ní přišel do pokoje; dokonce pohladil Hrocha, ležícího vedle Charlotty na posteli. „Co ti v poslední době tak zvedlo náladu?“ zeptal se opatrně, očekávaje obvyklé pokrčení ramen.

„Ty, tatínku,“ odpověděla. „Je to prostě žůžo!“

„Žůžo?“ Takové slovo Sommelier neznal.

Sáhla do nočního stolku, odkud vytáhla hromadu časopisů. Na jejich obálkách byla buď jeho fotografie, nebo Françoise Bonnarda, Sürrotové či Nilileho. Přes jejich tváře se míhaly nápisy „Zahrada oka“ v různých provedeních.

„Ty se zajímáš o ten náš poslední film, který natáčíme?“

„Jo, přesně tak!“ vypískla. „Jsem ráda, že s tím máš něco společného. Ten režisér, ten Bonnard, je dobrej. Učili jsme se o něm ve škole…“

„Vy se učíte ve škole o filmu?“

„Jo, jo.“ Vyskočila z postele jako kůzle (Hroch samozřejmě za ní) a pelášila ven z pokoje.

Radost z této nenadálé proměny, ačkoli si ji nebyli s to vysvětlit (koneckonců i Sommelierovi přišlo Charlottino zdůvodnění její veselé tvářičky podezřelé!), měli sice všichni, avšak snad nejvíc se radoval zahradník Giovanni.

Jeho funivá postava jako by se od té doby na zahradě i ve skleníku vznášela. Sto třicet kilo čisté váhy plulo nad strnulými květy milovaných orchidejí jako nad půvabnými křídly tropických motýlů. I Hrocha dokonce přestal prohánět, že mu „ťampá po kytičkách“. A co víc, usmíval se při pozdravu na Charlottinu portugalskou vychovatelku a důvěrnici, o které si myslel, že je „tutově“ – (tohle slůvko se naučil od Charlotty a zamiloval si ho) – nejblbějším stvořením na Zemi. Ze samé radosti se pokoušel vůči Fatimě i o další vstřícnosti; koupil jí například na trhu v Dieppe tři kila „zaručeně portugalských“, jak pravil prodavač, pomerančů. Giovanni číhal na portugalské pomeranče několik dnů (svým starým renaultem jezdíval každodenně do Dieppe), prý španělské pomeranče nechce.

Pochopitelně, že ty „zaručeně portugalské“ byly španělské, ale to Giovanni netušil. („Prrodavač říkal, že porrtugalský,“ ráčkoval a ukazoval pytlík s pomeranči Sommelierovu řidiči Danemu, který vůbec nevěděl, o co běží. Giovanni v radostném návalu sympatií vůči Fatimě měl pocit, že všichni ostatní, stejně jako on, mysli kvůli Charlottě jenom na Fatimu. Avšak zapomněl jim cokoli říci o své náhlé vstřícnosti vůči ní. Dane tedy jen udiveně zíral do pytlíku s pomeranči, nevěda vůbec, o co tu jde, ale protože zahradníka znal, usmál se a dál se nevyptával.) Giovanni pak chodil půl dne s pytlíkem pomerančů v podpaždí – myslel na Charlottin úsměv – čekaje, že Fatimu někde potká. Zaklepat na dveře jejího pokoje a předat jí dárek se ostýchal. Na otázku, proč s sebou stále vláčí ten pytlík a co v něm vlastně má, odpovídal poněkud nesrozumitelně: „Porrtugalský,“ a pyšně se usmíval.

Když ji po poledni konečně potkal (se sáčkem pomerančů tedy chodil skoro pět hodin), usmál se na ni co možná nejpřívětivěji, pozdravil „dobrý den, Fatima“, natáhl paže s pomeranči a prohlásil: „Porrtugalský.“ Pak se otočil jako na pěťáku a co nejdůstojněji odcházel pryč. Po několika krocích však zahlédl v trávě hezký, dohladka zaoblený kamínek. (Nejspíš ho ztratila Charlotta, která se s takovými vracela z procházek na pobřeží.) Shýbl se pro něj a vrátil se zpět ke zkoprnělé Fatimě. Vtiskl jí ho do dlaně, řekl: „Krrásná kamínek,“ znovu se usmál co nejpřívětivěji a odkráčel definitivně.

Vychovatelka tam stála, tři kila „portugalských“ v jedné ruce, hladký kamínek hebkých barev v druhé, a zírala. Když se vrátila do svého pokoje a odložila Giovanniho dárky, její ruka se bezděky vydala na krátkou pouť k levému ňadru, na jehož titěrnost jako vždy ještě upozorňovala ohyzdná brož. (Má jich už desítky; stala se nejlepším zákazníkem bývalého bagristy, který se mezitím vyšvihl a jako správný umělec chodil v černém.) Shodou okolností se toho dne jednalo o „šperk“ nejoblíbenější, který zpodobňuje „maorského boha plodnosti“: mužská postava s hlavou leguána a ohromným falickým symbolem. Dívala se na Giovanniho dárky a třemi prsty se zlehka dotýkala bůžkova penisu.

Charlottina náhlá spokojenost se tedy přenesla na všechny obyvatele Zahrady oka, avšak nikdo to nedal najevo tak rytířsky jako Giovanni. Někteří si příčinu prosvětlené atmosféry spojovali se změnou Charlottina chování, jiní nikoliv. Joan Sommelierová, hrajíc nyní milovaný biliár několik hodin denně, nadšeně při hře naslouchala Charlottinu půvabně dívčímu brebentění – „co novýho ve škole, co kluci a tak“ –, mrkajíc na dcerku, sedící na židli se známým ostrým květinovým vzorem. Charlottině matce tedy bylo jasné, odkud padá nové světlo na Zahradu oka. Ale například přisprostlá kuchařka a služebná, Češka Tereza, a její francouzský milenec Gerard se oddávali plážové atmosféře s vervou a bez otázek. Gerard dokonce přišel jednoho dne s nápadem „milovat se na sporáku“. (Sporák, kterým byla kuchyně na Zahradě oka vybavena, byl rozměrný a měl keramickou desku, čili technicky to bylo možné.) Tereza odložila měchačku, začala se vlnit s periferní lascivností, o které už také leccos víme, a vysoukala se na sporák. Její lascivní pohyby, které by někomu spíše připomněly nápisy na zdech městských periferních sídlišť – „punk není mrtev“, případně „dejte míru šanci“ –, Gerarda rozehřály. Chlapům v hospodě později vyprávěl, že ji „šukal tak, že skučela jak divá“. Nelze se mu divit, že svým kamarádům neuvedl pravý důvod Terezina „skučení“ a mluvil spíš o své „znamenité technice“. Jak se totiž Gerard blížil vyvrcholení, inspirován Terezou, která si drtila sádelnatá prsa a kroutila bradavkami velikosti podšálků, začal poněkud vrtošivě kroutit knoflíky sporáku. Teplo, jež stojící milenec cítil na stehnech, připisoval, jak by nejspíš řekl, „divokosti šukačky“, a jekot milenky své „znamenité technice“.

Rodinný lékař, kterému Joan Sommelierová okamžitě telefonovala, měl s Terezou poněkud jinou práci než před mnoha lety s Charlottou, zhroutivší se před kavárnou Apríl.

6

„Giovanni, Giovanni! Kde jsi?“

Charlotta s Hrochem v patách pobíhala po zahradě, i do skleníku nakoukla, ale zahradník nikde. V ruce držela časopis, jehož listy schlíple visely.

„No tak, Giovanni!“

„Jo, jo, Charrlotta, jo, jo,“ mumlal zahradník a hrabal se na verandu svého domku. „Tady, Charrlotta, tady!“ pokusil se zakřičet, ale příliš mu to nešlo. Jako první se na verandě zjevil Hroch. „Jako duch mý babičky chodíš…, kočka,“ houkl na geparda Giovanni vyčítavě. Zvíře se přikrčilo a ostré stříbro jeho očí se zapíchlo do zahradníkova tlustého obličeje. „No moc nečuč,“ řekl Giovanni.

„Giovanni, Giovanni…!“

„Ale jo… ale jo, Charrlottka, Giovanni tady. Hroch taky tady,“ obrátil se ještě jednou na geparda a vyplázl na něho jazyk.

„Hele, už jsou v Bretani!“ vyhrkla zadýchaná Charlotta, podávajíc zahradníkovi časopis. „Tadyhle,“ nalistovala článek a znovu časopis vstrčila do mohutné dlaně.

„Jo, jo, pěkný obrá… zky.“

„Tebe to nezajímá?“ zeptala se a pohladila zahradníka po velké ruce.

Giovanni pohlazení maličko uhýbal.

„Ale jo, obrázky… pěkný.“

„Hele, tohle je Erika Sürrotová, co hraje Anne. Je děsně krásná. A tohle Mika Nilile, ten hraje Paula, jejího milence. Je hezkej, že?“

„To jo… Ale Charrlottka hezčí,“ pokrčil Giovanni stydlivě rameny.

Vzala časopis z jeho ruky a pohodila ho na stůl, který stojí na verandě, přisunutý k zábradlí, aby měl Giovanni dobrý výhled na voliéru skleníku.

Zahradník vztyčil ukazovák.

„Počkat!“ zamumlal a vešel do domku.

„Hele, Giovanni, pojď se mnou na pobřeží!“ volá za ním Char­lotta, drbajíc rozverně Hrocha na hlavě.

„Prro Charrlottka,“ řekl, když se vrátil. „Za její… úsměv.“ V natažené zahradníkově ruce září svěžími barvami orchidej, zasazená v drobném květináči. „Prro Charrlottka vypěstovaná.“

„Je krásná, Giovanni, fakticky. Díky.“ Vzala květináč do hladké bílé dlaně, zatahala zahradníka za mohutné rameno, aby se shýbl, a vlepila mu pusu na tvář.

Giovanni se ostýchavě zachichotal jako malý kluk. „Cyprripe­dium calceolus,“ řekl. „Střevíčník pantoflíček!“

Charlotta pokývla hlavou. „Tak půjdeš se mnou na pobřeží?“

„Bez Fatima?“ ujišťoval se zahradník.

„Bez Fatima,“ kývá Charlotta hlavou a směje se.

„To Giovanni rrád,“ odpověděl a tázavě pohlédl na geparda.

„Bez Fatima, ale s Hroch,“ zlobila Charlotta zahradníka dál. „No přece ho tady nenechám!“

„Kočka jedna,“ zamumlal Giovanni nespokojeně, „no… no hele, jak se krrčí, brrrr,“ otřásl se.

„Tu orchidej si nechám u tebe, Giovanni, pak si ji odnesu, až se vrátíme.“

Giovanni přikývl. „Střevíčník pantoflíček,“ řekl.

Zadní brankou, od níž má Charlotta klíče, je to na pobřeží asi dvacet minut. Museli projít těsně okolo voliéry skleníku. Když ji obcházeli, Giovanni se jakoby bezděky stále dotýkal skla, rozehřátého teplým vlhkem. Hroch běžel před nimi.

Na pobřeží vedla široká pěšina, vlnící se pomalu a ztěžka divokým porostem dikobrazích křovisek a nepříliš vzrostlých stromů. Zdálo se, jako by huňaté křoviny, trávy a nečetné podsadité stromy stezku dusily. Císařovnou normandského pobřeží je ostrá zelená barva.

„Džungle,“ mumlal Giovanni a opatrně našlapoval. „Peklo ze… lený.“

Jak se blížili k moři, sílilo dunění. Tuny chladné vody narážely do bílých útesů, které se vzpínají od Dieppe až k Le Havru. Giovanni se při chůzi stále víc tiskl paží k patnáctileté dívce.

„Pořád se bojíš?“ zeptala se.

„Bojím víc… než na začátku. Rrány do kamenná buben, pekelnej buben,“ dýchal zrychleně.

„Vždyť tady žiješ tak dlouho.“

Zahradník se zastavil. „Ophrrys insectiferra, listerra corrdata, stanhopea tigrrina,“ funěl.

„Cože?“

„Tořič hmyzonosný, brradáček srrdčitý… to moje svět, ne pekel­nej buben vody, ne… zu-řivá oceán.“

„Pojď, Giovanni, posadíme se,“ chytla ho za ruku a odváděla jako dítě pod zkroucený strom. „Tady, sedni si.“

Zahradník poslouchal jako psík. Hroch se natáhl vedle Charlotty.

„Už dobrý?“

Jen přikývl.

Pohladila ho po vyholené hlavě a on se jako pokaždé ostýchavě odtáhl. „Zas se mi zdají sny, Giovanni!“ řekla vesele.

„Charrlottka se nikdy nezdál sny.“

„Ale jo, zdály, když jsem byla malá. Pak už ne.“

„Jo, to od… té doby, co onemocněla. Kvůli prrášky se… nezdají.“ Vypoulil na ni vodnaté oči, kůže v jeho otylé tváři se napnula. „Berreš ty prrášky?“ vyhrkl vyděšeně.

„Ale jo, to jo, beru. Ale sny se mi zdají. Poslední čtyři pět měsíců… Vlastně jeden sen pořád dokola v různých obměnách.“

„To prroto Charrlotta veselej? Prroto smích furrt…? A berre ty prrášky?“ ujišťoval se, zíraje dívce zblízka do obličeje.

„Zdá se mi o tom, jak jsem se zhroutila, úplně jsem na to zapomněla. Jako by se to nikdy nestalo. A teď to vídávám každou noc. Je to sranda. Víš, jak jsem chtěla, aby mi naši koupili hrocha. O hroších jsem tehdy věděla všechno. I tohle se mi teď vybavilo. Nevím, proč jsem chtěla zrovna hrocha, ale vím o nich skoro všechno. To jsou úžasný zvířata.“

„A co je v tom snu?“ zeptal se Giovanni starostlivě.

„Počkej, počkej! Napřed ti něco povím o Eyesovi,“ plete Charlotta páté přes deváté.

„Tajemník…“ vydechl zahradník zklamaně, „pořád leda tak hulí… kytičkám. Jak komín hulí!“

„Ale ono to s tím souvisí, fakticky!“

„S tím sen to souvisí?“

„No… trošku,“ přiznala.

Zahradník se rozesmál a jeho veliké břicho se roztřáslo, pohladil Charlottu po vlasech.

„Poslouchala jsem naše, může to být tři čtyři měsíce. Bavili se o Eyesovi…“

Zahradník jen pokyvoval mohutnou hlavou, zdálo se mu, že dunění moře sílí. Namítal, že poslouchat za dveřmi se nemá, a stále dívku hladil po vlasech.

„Bylo to po té hádce našich kvůli tatínkově sekretářce… Maminka si myslí, že tatínek s ní něco má. No, vlastně je to možný, v poslední době je Mari-Luz pořád na Zahradě oka –“

„Charrlotta chce mluvit o tajemník!“

„No ale –“

„Buď o tajemník, nebo o snech. Hned!“ poručil Giovanni a přestal dívku hladit.

Charlotta na něho tázavě pohlédla, mrzelo ji, že ho rozzlobila. Giovanni přece nikdy nepřipustil, aby v jeho přítomnosti mluvila o rodičích nějak nehezky. Tak proč s tím husa vůbec začíná? Cítila, že ústa se jí malounko zkřivila rozpaky, taky zčervenala. Zahradník se díval někam do křoví.

Pokusila se, aby zahnala rozpaky, o dovádivý tón.

„Tak jo,“ řekla a opatrně se dotkla Giovanniho ruky.

Zahradník na ni pohlédl a usmál se jako kluk. Nejspíš aby jí pomohl z rozpaků, spiklenecky mrkl.

„Tak jo teda,“ začala drmolit. „Slyšela jsem jenom kousek, měli pootevřený dveře. Tatínek mluvil o tom, že se mu kdysi Eyes svěřil, že se rád kouká na lidi. Na chlapy i na ženský.“

„Tajemník? Ten čučí pořád na sebe!“

„Počkej, je to strašně zajímavý. Já jsem si vždycky myslela, že ho má tatínek rád jen proto, že mu Eyes leze do zadku.“

Giovanni se začal chichotat, tohle se mu líbilo.

„Jenomže to nejspíš bude trochu jinak. Prý výdrži na někoho čumět bůhvíjak dlouho. Prý si představuje, jak se ty lidi chovají v soukromí a tak. Říká tomu nehybnost, akumulátor pohledů. Tatínek tehdy povídal mamince, že tohle je na Eyesovi jediný hezký, jako lidský, chápeš? No řekl bys to do něj? Takovej suchar – a šmírák…“

Zahradník neodpovídal a koukal se znovu bůhvíkam. Charlotta si nebyla jistá, zda opět neřekla něco nevhodného. Začala se klacíkem rýpat v zemi a Hroch zvedl hlavu a ostře zavrněl.

„No, ještě ta sen,“ promluvil Giovanni do ticha, narušeného skřípavým zvukem klacíku. „To Giovanniho zajímá, ne tajemník.“

„Hele, nepůjdem dál? Řekla bych ti ho až na pobřeží.“

Zahradník zakroutil hlavou, dívaje se do Charlottina bílého obličeje. Rezavé vlasy jí lehounce splývaly po spáncích na ramena, těch se jen dotkly a pak stékaly až k pasu.

„Bojím tam. A krravál tam, voda tluče!“ řekl, kroutě stále hlavou.

„No tak jo.“

Charlotta poposedla a pohodlně se opřela o kmen stromu.

„Hele, Giovanni, schválně. Ty si přece pamatuješ, jak to tenkrát bylo, před těmi skoro sedmi lety, že jo?“

Pohlédl na ni nejistě, sotva znatelně přikývl a poškrábal se na prsou.

„No tak já ti povím, jak to je v tom snu, a ty mi pak řekneš, jestli se to takhle fakticky stalo, jo?“

Giovanni jen hlesl „jo“.

„No tak hele,“ začala Charlotta vesele švitořit. „Bylo to v neděli odpoledne takhle na jaře. Byli jsme s maminkou a tatínkem v Dieppe a procházeli jsme se. No a já jsem na ně vybalila, že bych chtěla, aby mi koupili hrocha. Zírali na mě, jako bych se zcvokla… ‚Hrocha? Ale Charlottko, miláčku, co bys dělala s hrochem… a kam bychom ho dali?‘ a tak dál. No a já jsem na ně vytáhla všechno, co jsem o hroších věděla. Vzpomínám si, že jsem si kvůli tomu půjčila fůru knížek ve školní knihovně. Ti čučeli. Jenže já jsem to brala jako hotovou věc: hrocha a hotovo! Maminka i tatínek viděli, že mi to nerozmluví, a taky se báli těch šílených záchvatů vzteku, co jsem mívala už odmalička.“

„Na to si vzpomínáš taky, Charrlotta?“ zeptal se Giovanni váhavě.

„Ne,“ zakroutila hlavou, „o tom mi později řekli naši. Jenom k téhle příhodě se nikdy nevraceli, vůbec, jako by se nestala. No ale i když viděli,“ pokračovala stále tím žertovným tónem, „že mi to nerozmluví, o to víc se mi toho hrocha rozmluvit snažili. Dost divný, ne? Rozzuřila jsem se a omdlela – oči v sloup, bělmo ven a tak dál.“

Hroch zvedl hlavu a díval se na Charlottu, jako by se mluvilo o něm. Štíhlé žlutooranžové tělo s drobnými černými skvrnami vypadalo v „džungli, v zeleným pekle“, jak by řekl Giovanni, půvabně.

„No ale to nejlepší teprve přijde,“ plácla Charlotta zahradníka po stehně, až sebou škubl. „Když přijela sanitka, aby mě odvezla do nemocnice, teda vlastně do blázince – byla jsem tam potom skoro měsíc, že jo –, všimla jsem si názvu toho bistra, před kterým jsem se složila. Apríl, jmenuje se Apríl! Když jsem jela předevčírem ze školy, byla jsem se tam zas podívat… Apríl…!“ odmlčela se a vítězoslavně pohlédla na zahradníka. „Tak co?“

Giovanni se zvolna postavil, Hroch nepříjemně zavrněl.

„Ticho, kočka!“ napomenul ho jen tak ze zvyku.

„No tak, Giovanni, stalo se to takhle?“

„Co vím… tak… jo,“ řekl, ometaje trávu z kalhot.

„Dobrý, ne?“

„Přesnej sen. Ale o tý… hospoda… Aprríl, o tomhle nevím nic… Jsem zahrradník.“

„Zato já jo,“ řekla s rozhodností v hlase, „chodím tam na džus a koláčky od té doby, co se mi začal tenhle sen zdát.“

Hroch se ladně zvedl, hřbet se mu zavlnil, ostrý obrys páteře jako by po těle zvířete pobíhal od hlavy k ocasu a zpět. Charlotta také vyskočila. Od pobřeží oceánu se neslo ve vlnách rytmické dunění.

„Nevrrátíme se?“ ukázal Giovanni rukou k Zahradě oka.

Charlotta koketně zaškemrala, tahajíc zahradníka za napřaženou paži: „Giovanníí, už je to jenom kousek, chci se tam podívat… s tebou.“

Pokrčil rameny, několikrát přikývl a sklopil hlavu. Povislá kůže vzadu na jeho silném krku se napnula.

Mračna těžké vlhkosti stoupala nad bílé útesy, ozářené sluncem jako výtah naložený tečkami vodní tříště. Z trávy, po které kráčeli k okraji útesů, vyrůstaly oblé bílé kameny, připomínající zasněžené želví krunýře. Giovanni se zastavil notný kus od čtyřicetimetrové propasti, ústící v modrozelených vlnách, které se tříští o oslnivě „bílý lízátka“, jak říkala Charlotta útesům, když byla ještě dítě.

Chytil ji za ruku.

„A co Hrroch? Nerrozumím!“ řekl, jak nejhlasitěji uměl, aby přehlušil moře.

Usmála se, a třebaže jí bylo jasné, čemu nerozumí, řekla: „Co je s ním?“

„Jak jsi mohla dát to jméno, jméno Hrroch…, když jsi neznala sen, sen, cos teď vyprrávěla… Geparrd dal pan Sommelierr Charrlottka, když se vrrátila z léčebny. Neznala sen, nic nepamatovala, silný prrášky. A stejně dala to jméno. Jméno Hrroch. Nerrozumím, jsem zahrradník!“

Jak odpovídala, úsměv na její bílé tváři se rozšiřoval.

„Na to se ptám sama sebe už půl roku, Giovanni, fakticky. Tohle nevím, fakt nevím. Když jsem to kotě uviděla, okamžitě mě tohle ‚jméno‘ napadlo. Hned!“

Giovanni se málokdy někomu díval do očí. Když s někým mluvil, upíral pohled na jeho ústa. Nyní udělal výjimku, Charlottin úsměv se však pod vodnatýma očima tlustého zahradníka ani nepohnul.

„Charrlottka nelže. Vím, že nelže,“ řekl a dodal: „Jsem zahrradník!“

Pustil její ruku a dívka začala klouzat tanečním krokem k okraji útesu.

„Opatrrně!“ zavolal.

Nebylo slyšet.

Když dotančila až tam, odkud je vidět, jak „bílý lízátka“ vyrůstají z výhně modrozelených vln, pohlédla na Giovanniho, dala obě ruce k ústům a zakřičela ze všech sil:

„To je přece parádní jméno pro hospodu – Apríl! Apríl…!“

Hroch běhal poblíž zahradníka, který nic neslyšel.

7

Jean-Pierre Sommelier zvažoval už několik dnů, má-li se přiznat k tomu Aprílu, jímž takříkajíc vyvedl před několika měsíci Mari-Luz, nebo zda to má nechat být. Pochopitelně, že tato hříčka, kterou si zahrál se svou sekretářkou, vyrostla z názvu bistra v Dieppe, který uvízl v myšlenkách filmového producenta pevně a na dlouhá léta a který v posledních měsících hraje stěžejní roli v Charlottiných snech. V tuto chvíli, kdy sedí v taxíku, co má jeho a Mari-Luz dopravit do oblíbené restaurace, kterou použil k natáčení i François Bonnard, však přemýšlí nad něčím jiným.

Skutečnost, že k natáčení scény, označované ve scénáři pracovně jako „popletený dotek“, režisér použil restauraci, kam Sommelier často a rád chodívá – koneckonců Bonnarda sem zavedl on během zdlouhavých jednání o perském koberci –, tato skutečnost producenta těšila i mátla. Ano, tuhle scénu si ve scénáři, který ustavičně pročítal, mohl škrtnout, protože byla zrealizována. Sommelier ji navíc i viděl, pochopitelně nesestříhanou, ten samý den, kdy ji Bonnardův štáb natočil. Moc se mu líbila. V tuto chvíli, kdy čeká, až Mari-Luz, upravená a krásná, vyjde ze svého bytu, sjede výtahem a nastoupí do taxíku, se mu Bonnardovy záběry připletly do zjitřených myšlenek. Všechno je v této scéně velmi jemné, tiché, říká si v duchu, zneklidňující obraz poskytuje jen pozadí, které tvoří šest pomalovaných a přežvykujících guinejských domorodců. A pak také ten dotek, taková malichernost, řeklo by se, hloupost, ale na plátně vypadá, navzdory své jemnosti, stejně děsivě jako zvolna se pohybující pomalované čelisti těch lidí.

Taxikář si zapálil další cigaretu a zmačkanou krabičku hodil pod sedadlo. Plamen zapalovače Sommeliera vyrušil a ten pohlédl k domovním dveřím, odkud měla Mari-Luz vyjít; tma.

„Řeknu vám, pane, s těma ženskejma to je strašný,“ mrkl taxikář do zpětného zrcátka, „nechci vás rušit, vypadáte zadumaně a nervózně, ale s mojí starou je to úplně to samý. Ta než vyleze.“

„No to víte, ženy,“ hlesl Sommelier, v duchu popřál sám sobě věčné ticho a hypnotizoval ze všech sil tmavé domovní dveře.

„Tuhle jsme se byli v neděli projít: buloňský lesík, cukrová vata, teda odporně sladká, kafé, znáte to. A pak prej, že chce jít do zoologický, jak malý děcko. No tak teda jdem do zoologický – u klecí s opicema, co maj ty červený zadky, by stála ještě teďkonc, kdyby sem ji neodtáh –, a pak se to stalo!“

„Copak?“

„Taková pitomost. Šli jsme k tomu bazénu s tuleněma, to jsou vám někerý pěkní macci. No a ten jeden, velkej jak náklaďák, vám ňák praštil silnějc tou ploutví, nebo co to má, a stará byla zlitá, že ty její kanýry vypadaly jak blitíčko posledního obšourníka v Mulén Růž.“

„No, to se tak přihodí.“

„A že prej se jde dát trochu do kupy. Šla teda na to… na… toaletu… byla tam snad půl hodiny, a když přišla, tak furt kanýry jak to blitíčko, na tomhle se teda nic nezměnilo, ale navrch – po půl hodině povídám –, jak se snažila ňák upravit, vypadala jak vyblitý lečo.“

„Ano, ano, je to někdy svízel.“

„No to si myslím, že je, teda s ženskejma… No, jenom todle jsem vám chtěl říct.“

Producent znovu pohlédl na nemilosrdně tmavé domovní dveře a snaží se proveslovat blitíčkem k předchozím myšlenkám.

Ano, Bonnard něco naznačoval, že „popletený dotek“ bude točit v téhle restauraci. Na jednu stranu to je potěšitelné, na druhou však je malounko nevkusné přehrávat tuto scénu s Mari-Luz ve stejné restauraci. Dotkl se bezděky kravaty s biliárovým motivem a pokývl hlavou.

Všechno je to matoucí; jak si jen vysvětlit tu předchozí noc s Joan. Ne, žádné vysvětlení není. Ležela v bílé posteli schoulená jako snopek tmavých vlasů, přikrývku shrnutou do půli lýtek; dotkl se zlehka jejího ňadra, ale přišlo mu to, jako by se dotýkal stínu. Lehce obkroužil bradavku prsteníkem levé ruky, vykvetla a ztuhla jako bambulka na pantoflíčku (střevíčník pantoflíček!). Joan se pozvolna obrátila na záda, stehna od sebe; jak se nad ni naklonil, ucítil na předloktí její kostnaté koleno. Lehounce vzdychla a otevřela oči.

„Co… co je?“

„Nic, spi.“

Roztáhla nohy tak, že vnější strany štíhlých stehen byly téměř rovnoběžné s postelí a takřka se jí dotýkaly. Políbil ji na spodní ret (další tiché zasténání). Ale vtom si vzpomněl na epizodku, jak to Gerard s Terezou dělali na sporáku, a bylo po všem.

„Spi, Joan.“

Ozvalo se bouchnutí dveří, klapání podpatků, rudý stín Mari-Luzina těla otevírá dveře taxíku.

„Promiň, Mari-Luz,“ kývl Sommelier nepřítomně hlavou, „zamyslel jsem se. Ani dveře ti neotevřu…“

„Omlouvám se, trvalo mi to dlouho, Jean-Pierre.“

Když vystoupili z taxíku, mohutný stín katedrály Notre-Dame byl němý jako vždy. Mari-Luz udivilo a zároveň potěšilo, že v devět hodin večer zpívají ptáci.

„Dobrý večer, pane Sommeliere.“ Číšník s dívčí tváří se zlehka uklonil.

„Á, Paule, vy jste dnes tady? To je zvláštní.“

„Tudy prosím, madam… pane Sommeliere…“ uklonil se číšník znovu, „váš stůl.“

Mari-Luz si objednala humří medailonky s mexickou omáčkou (plavaly v ní drobounké papričky), producent večeřel čínu. Pili bílé víno ze štíhlé láhve.

Po večeři Sommelier upíjel víno, snažil se být veselý, vyprávěl sekretářce klepy kolem filmu i divadla, a to všechno jen proto, aby přemohl neodbytné myšlenky, které se mezi sebou nemilosrdně tloukly. Ani slůvkem nezmínil Bonnardovu Zahradu oka, na to si dával dobrý pozor. Mari-Luz byla milá, usmívala se, odpovídala jednoduchými větami a slušelo jí to. Paul doléval víno.

V restauraci bylo plno, avšak rozhovory u bíle prostřených stolů se slévaly do tichého šumu, prošitého cinkotem stříbrných příborů. Jak producent, tak Mari-Luz toto ševelení nevnímali. Sommelierova sekretářka čekala už mnoho týdnů na to, jak její šéf navlékne onen poslední krůček, jímž by jako po tenké lávce přešli od vzájemných sympatií s erotickým chvěním k mileneckému vztahu. Zvažovala, má-li se ho zeptat na Poslední mramor a také na ten Apríl, přemýšlela nad Sommelierovou sadou kravat s biliárovými motivy od Yvese Saint-Laurenta (vzrušovalo ji, jak se vázanky stále dotýká, jako by k ní jeho prsty byly přitahovány).

„Krásně voníš, Mari-Luz,“ přerušil Sommelier šňůru filmařských klepů.

„Díky,“ usmála se. „Poslední mramor.“

„Stále ten parfém máš? To je milé.“

„Neplýtvám s ním.“

Věděl už, jak to provede. Celou tu scénu „popleteného doteku“ měl nyní před očima, tak jak ji viděl nesestříhanou pár hodin poté, co ji François Bonnard natočil do své Zahrady oka. Na ten Apríl, pomyslel si, je dost času. Teď to jenom zahrát stejně jako Nilile, jako jeho Paul.

„Chci se té na něco zeptat, Jean-Pierre…“

„Prosím, do toho.“

Jen ta šestice divochů tu schází. No, pozadí zkrátka bude jiné. Sommelier cítil neodolatelnou touhu dotknout se té štíhlé snědé ruky s ostrými rudými nehty. A byla to touha Jean-Pierra Sommeliera, nikoli herce.

„Chtěla bych mluvit o těch kravatách, co nosíš.“

„Copak, nelíbí se ti?“

Producent mluvil mechanicky, ačkoli ho Mari-Luzina otázka udivila. Sledoval pokradmu její ruce s periferním viděním hráče basketbalu, pravou ruku sunul pozvolna po stole a nechal ji ležet u popelníku. Teď to jen provést jako Paul!

„Ne, kdepak, jsou moc hezké, ale ráda bych věděla, proč je vlastně nosíš?“

Sotva Mari-Luz vyslovila otázku, uvědomila si, že udělala chybu. Měla se zeptat tak, aby ho otázka více nutila říci pravdu. Zvedla ruku a třemi prsty se dotkla obličeje. V tu chvíli se producentova ruka svižně přesunula na její polovinu stolu a chňapla naprázdno. Teď to ucuknutí zpátky, blesklo Sommelierovi hlavou, aby si ho všimla, musí ho vidět a vysvětlit si to jako mou přílišnou plachost. Povedlo se! Složil obě ruce v klíně a s hranými rozpaky na ni pohlédl.

„Ach, promiň,“ řekla Mari-Luz a natáhla paži.

Plaše se usmál a vložil svou dlaň do její. Byla teplá a suchá. Cítil obrovskou radost, že ji drží, také mírnou erekci. Lehounce přejížděl svými prsty po jejích. Krása.

„Ptala ses na ty kravaty, Mari-Luz,“ řekl. „Proč? Myslíš, že je nosím z nějakého jiného důvodu, než je ten, že se mi líbí…? Máš nějakou teorii?“ dodal ještě.

„Chtěla bych to slyšet od tebe, Jean-Pierre.“

„Dobrá.“ Uchopil její ruku do obou dlaní. Mari-Luziny prsty se jemně otíraly o jeho. „Obdivuji tu hru, Mari-Luz. Neumím sice biliár hrát, aspoň ne tak, jak bych to chtěl umět, ale mohu oči nechat na těch, kdo to umí. Biliár se podobá šachům, a víc, než se může zdát. Vynikající hráči dokážou předvídat několik šťouchů dopředu, jak svých, tak soupeřových. Náhoda, štěstí, jak chceš, tu hraje minimální roli.“

Mari-Luz se dívala Sommelierovi zpříma do obličeje. Překvapil ji, to tedy ano. Všudypřítomné oko pochopitelně nepřekvapil. Myslíte si, že se Všudypřítomné oko dokáže smát? Ale jistě, anatomicky je to nemožné; v jeho případě však samozřejmě žádná anatomie neplatí. To si pište, že se smát umí, a jak!

„A navíc,“ pokračuje Sommelier, „mě doslova fascinuje ta podobnost biliárových koulí a lidí. Jejich běh po biliárovém stole se podobá lidským osudům – ty karamboly, odrazy od buzáru, to míjení…“

„Ale kdo má v ruce tágo?“

„Znamenitá otázka, Mari-Luz,“ přikývl Sommelier uznale. „Bohužel, odpovědět si na ni musíš sama. Já mohu dodat jen tolik, že navzdory tomu, co jsem říkal před chvílí, platí následující: Při vrcholných výkonech v biliáru, tedy při těch špičkových, které třeba můžeš vidět v televizi a při kterých se tají dech, záleží i na náhodě, na štěstí. Je to možná paradox, ale je to tak.“

Když vycházeli z restaurace, Jean-Pierre Sommelier si pomyslel, že „to byl dobrý šťouch“, a Paul, ten číšník s dívčí tváří, se mírně uklonil a zval je k další návštěvě.

Mari-Luz si všimla, že ptáci už nezpívají. Chvilku trvalo, než přijel taxík; líbali se. Byly to dlouhé, sladké polibky.