6. Sobota
I řekl Bůh: „Učiňme člověka, aby byl naším obrazem
podle naší podoby.“
Charlotta byla takřka přesvědčena, že na videokazetu, kterou Giovanni nevědomky přenáší ve sportovní tašce od jednoho vyloupeného chrámu k druhému, spolu s bambusovými liturgickými předměty, se už nepodívá. Myslela na tyto svoje nejoblíbenější pasáže z Hitchcockových filmů – z kterých zbývají na jejich pouti pouze dva – už během letu do Lublaně. Sotva přijeli z letiště do hotelu a ubytovali se, sáhla po ní. Giovanni byl ve vedlejším pokoji, avšak když uslyšel hrát televizi – nikdy ji v hotelech nezapínala –, zvědavě nakoukl spojovacími dveřmi. Právě přetáčela dálkovým ovladačem ukázky z prvních pěti filmů, jež mají už za sebou. Z kalhot a trička se převlékla do lehounkého kostýmku se vzorem drobné oranžovo-bílé kostky. Byla bosa a nohu měla přehozenou přes nohu v měkkém úhlu. Lehounké bílé lodičky jako ze skla si dala k těžké patě tmavého stolku, u něhož seděla. Jedna z nich byla bezmocně překocena. Paži s chladnými paprsky žil, která se zdála Giovannimu takřka průsvitná, zakončenou dálkovým ovladačem, držela předpaženou v jakémsi chtěném salonním gestu. Vypadalo to, jako by se co nevidět chystala vstát a s holčičí radostí si zkoušet nové šaty.
„Co je to?“ kývl k obrazovce, na které tančil kaleidoskop rychlého převíjení.
„Uvidíš,“ usmála se.
Na obrazovce se objevila asi tříminutová pasáž z filmu Provaz, kterou hledala. Tento Hitchcockův snímek přisoudila Lublani, a tedy i řidiči Danemu, jenž pro jejího zesnulého otce symbolizoval lublaňskou barokní architekturu. (Jen si vzpomeňme na kšiltovku s nápisem Lublaň, kterou mu velkoryse daroval – kromě jiných pozorností!) Sekvence, kterou si Charlotta za Giovanniho přítomnosti promítla, je z úplného úvodu filmu: Kamera zabírá pár vteřin dvě tmavá okna v cihlovém činžáku. Pak se ozve děsivý výkřik. Kamera „vstupuje“ okny do bytu. Dva mladíci tam rdousí dalšího mladého muže. Když ho zabijí, ukryjí mrtvolu v rozměrném kufru. Toť vše – potud Charlottina ukázka.
„Hrrozný,“ řekl Giovanni, když vypnula televizi.
„To ano, ale znamenitě udělané.“
„Giovanni nevěděl, že Charrlottka vozí filmy Alfreda Hitchcocka s sebou!“
„Jenom úryvky. A vozíš je spíš ty,“ usmála se. „Videokazeta byla po celou dobu v tašce, ve které přinášíš do chrámů klíčící bambus na výměnu.“
Čekala, že Giovanni něco řekne, nebo se aspoň podiví. Nic takového se však nestalo. Díval se na ni klidným pohledem a jeho vodnaté oči se leskly jako vlhké korálky.
„Tenhle film dala Charrlottka… Lublani… a… kostelu pana Sommelierr?“ zeptal se po chvíli a kývl k televizi.
„Taky Danemu,“ řekla.
Giovanni pohlédl na bílé lodičky, pohozené pod stolem.
„Kam se –“
Skočila mu do řeči:
„Jdu se podívat na ten tatínkův kostel.“
„Giovanni má jít… má jít taky?“
„Ne, půjdu sama,“ řekla a její štíhlá chodidla vklouzla do lodiček z mléčného skla.
Taxík už čekal před hotelem. Charlottu potěšilo, že řidič uměl trošku francouzsky. Snad jen Všudypřítomné oko vědělo, že Hitchcockův film Provaz zdaleka nebyl Charlottou přisouzen Lublani kvůli Sommelierem milované barokní architektuře; ani kvůli Danemu. Provaz tu symbolizuje něco dočista jiného. Má se jím zardousit to, co před lety nazvala pastmi, oky existence svého otce. Giovannimu o změně plánu neřekla. Když divadlo, tak s náhlými improvizacemi ve scénáři!
„Zavezete mě do Braji?“ zeptala se, když nastoupila.
Taxikář se usmál.
„Plečnik?“ řekl. „Od toho jsem tady.“
Přesně tak, Plečnik, pomyslela si. Nesmíš se hněvat, tatínku. Tohle je moje drobná pirueta mezi oky tvého života, a teď vlastně už i mého. Pokud si dobře pamatuji, architekt Plečnik řekl, že „fasáda bez ozdoby je jako člověk, co se nikdy nezasměje“. Byl to kromě jiného ochránce dekorace a drobného detailu. A nadto pro něj byl důležitý příběh, příběh, který se někde začne a někde ukončí.
„Studujete architekturu?“ zeptal se taxikář.
„Jak se to vezme,“ usmála se.
„V poslední době sem jezdí hodně studentů,“ řekl a hned dodal: „Ale ti většinou chodí pěšky.“
„No vidíte. Ani podle tohoto kritéria nejsem typický student. Vlastně architekturu studuju spíš prakticky.“
Cesta do Braji trvala poměrně dlouho. Opustili Lublaň, projíždějíce rozkošnou krajinou tichých barev, nad níž visela sklíčka bílých beránků v modrém nebi.
„Za chvilku jsme tam, mademoiselle.“
„Dobře.“
Kostel svatého Michaela, jejž si Charlotta z dostupných sakrálních staveb slovinského architekta Josipa Plečnika vybrala, měl v sobě jakousi hřejivou hladkost. A to zvnějšku i vevnitř. Fotografie nelhaly. Kámen, dřevo, mlčenlivé barevné ornamenty. Neokázalá jednoduchost lavic s prostě zdobenými opěradly po stranách, kterých si však návštěvník možná právě proto přece jen všimne. Břečťan na pohádkové kostelní věži s malým balkónkem.
Tady to bude tvým bambusovým kouskům svědčit, tatínku!
Nahlas řekla směrem k taxikáři:
„Udělal byste si čas a vozil mě sem každý den na mši?“
Prý ano, a rád.
„A jak to myslíte, mademoiselle, každý den?“ zeptal se ještě taxikář.
„Do příští soboty. Vlastně do pátku,“ opravila se Charlotta.
Když sem půjdeme v sobotu v noci, pojedeme v autě z půjčovny. Nejspíš by se ti nelíbilo, kdybys nás viděl, jak se dovnitř dostáváme poněkud nestandardně.
„To by šlo, můžeme se domluvit.“
„Dobrá,“ přikývla a usmála se.
Týden nato, v sobotu v noci, se před Plečnikovým kostelem svatého Michaela odehrála následující scéna dvou tmavých stínů:
„Tohle není barrokní kostel pana Sommelierr!“ řekl ten mohutnější.
„Není,“ zněla odpověď.
„A nic odtud nenesem.“
„Ne.“
„Jenom jsme dali bambus na oltář…“ pravil tiše s náznakem otázky větší stín.
„Ano,“ odpovídá ten štíhlý.
„Giovanni nerrozumí.“
„Udělala jsem si radost.“
Po chvíli ticha a váhavě:
„To je dobře.“
„A jak se ti líbil přehoz?“ ptá se Charlottin stín.
Mlčení, šumění stromů, křik cikád, vůně kvetoucí trávy, hvězdy na chladné obloze jako z dětské knihy pohádek.
„Myslíš, že ty kusy provazu, co jsem namalovala do bublin tentokrát, se nepovedly?“
Namísto odpovědi uslyšel Charlottin stín vlastní výkřik plný děsu, jenž se podobal předsmrtnému výkřiku mladého muže z Hitchcockova Provazu. Mohutný stín zahradníkův se ani nepohnul. To nic, pomyslela si Charlotta. Jen křičím ze spaní.