Prolog

„Je mrtvé!“

„Je živé!“ odporoval Marťan a rozesmál se. „Jste na omylu. Vidíte tu spoustu světel? Je karneval. A tamhlety nádherné čluny štíhlé jak ženy a nádherné ženy štíhlé jak čluny, ženy s tvářemi jako písek, ženy s ohnivými květy v rukou. Vidím je, docela maličké, jak pobíhají v ulicích. A tam já jedu, na slavnost. Celou noc poplujeme po vodě, budeme zpívat, pít a milovat. Copak to nevidíte?“

„Pane, támhleto město je mrtvé jako vyschlá ještěrka. Zeptejte se, koho chcete z našich lidí.“

(Ray Bradbury: Marťanská kronika,
překlad Jarmila Emmerová)

„No fidyte – nejlip dyš klidne sedyte. A tetka se vy dofite, kto ja zem. Topše se podyfejte! Já zem Antěl pitfornosty.“

„No, pitvorný jste dost,“ osmělil jsem se odpovědět, „ale měl jsem vždycky dojem, že andělé mají křídla.“

„Kšídla!“ zvolal značně popuzen. „Co pych dělal ja s kšídlama? Mein Gott, copak mě mate sa nejake kůrže?“

(Edgar Allan Poe: Anděl pitvornosti,
překlad Josef Schwarz)

„Tady je Punťa,“ řekla maminka a ukázala na řádek písmenek. Honzíkovi se řádek nelíbil. Rezatého Punťu mu vůbec nepřipomínal.

„A kocour? Ten je tady taky?“ vyzvídal dále Honzík. Možná, že kocour bude vypadat líp. Ale nevypadal. Honzík byl kocourem z babiččina psaní rovněž zklamán.

„Dědečkův kocour je černý jako komín,“ řekl určitě Honzík, „a tenhle na bříšku prosvítá. Vypadá spíš jako brouk než kocour!“

„Ty můj malý,“ zasmála se maminka a chtěla Honzíka pochovat. „Vždyť neumíš číst!“

(Bohumil Říha: Honzíkova cesta)