Ponorka

Již třetí den pozorovala Malva nehybnou ponorku a pocit strachu zvolna ustupoval její vrozené zvědavosti.

Zvířený písek kolem vraku se dávno usadil a kovový kolos se začínal stávat součástí šerého a navýsost tichého podmořského světa. Malva v celém svém velmi dlouhém životě nic podobného ponorce neviděla. Temným vetřelcem, který sem dopadl z jiného, jí neznámého světa, byla přitahována a zároveň z něj cítila těžko definovatelnou hrůzu.

Hejna malých rybek bezstarostně vplouvala nepravidelným, velikým otvorem do trupu ponorky, aby jej po chvilce zas opouštěla otevřeným poklopem. Rudá hvězdice, aniž by si to byla schopna uvědomit, se usadila na kovovém plátu nedaleko jiné rudé hvězdice, která byla namalovaná vedle bílého nápisu МYPOMEЦ.

V Malvě dozrálo rozhodnutí a ona váhavě opustila stanoviště za velkým, sasankami porostlým kamenem. Pomalým pohybem duhově opalizující ploutve se přiblížila k rozšklebenému otvoru, vzniklému výbuchem uvnitř ponorky, opatrně se vyhnula ostrým zubům kovu kolem něj (ta díra vypadala jak obludná tlama) a bojácně nahlédla do tmy uvnitř ponorky.

Malviny oči vyslaly signál o nedostatku světla do mozku a na čele pod tenkou průsvitnou kůží se jí zvolna rozzářilo matné světlo. Naposledy zaváhala a pak vplula dovnitř.

Tím, jak lehce zvířila vodu, se uvnitř nečekaně pohnulo cosi bílého a plochého. Polekala se a při úhybném manévru udělala ještě prudší pohyb. Světlých objektů, podobných snad nejspíše malým rejnokům či platýzům, se vznesly od podlahy desítky.

Malva instinktivně máchla po jednom z domnělých útočníků rukou a ten se změnil v cáry, připomínající zbytky mrtvých medúz, jaké vídala po bouři. Uklidnila se a opatrně uchopila nejbližší kolem plující věc do rukou – poprvé spatřila papír. Byl to číslicemi hustě popsaný list s několika grafy a drobnými poznámkami.

Nepocítila nic, jen mírnou úlevu nad zjevnou mírumilovností a zranitelností bledých obdélníků. Dvěma štíhlými prstíky utrhla proužek rozmočeného papíru a vložila jej do úst. Bez známky odporu jej po chvilce vyplivla a definitivně o zvolna se ke dnu snášející listy ztratila zájem. Palubní deník neměl žádný smysl pro ni, ani pro kohokoliv jiného.

Malva se s údivem rozhlédla po složitém předivu technických zařízení, téměř beze zbytku zaplňujících oblé stěny kolem. Tolik nepochopitelných předmětů a tolik exaktních tvarů, na hony vzdálených tvarosloví jejího světa. Posvítila si čelem na hladkou obrazovku nefunkčního monitoru a lehce na ni poklepala. Ozval se jemný dutý zvuk, jako by klepala na velkou perlu nebo na prázdnou ulitu. Bezhlesně a trochu rozpustile se zasmála, mávla ploutví, čímž znovu přivedla do vířivého tance fragmenty deníku. Nechala rej bezkrevných akvabel za sebou a proplula rychle do další místnosti, kde pohlédla přímo do popelavé tváře vznášející se mrtvole.

Malva viděla člověka poprvé a velmi ji to setkání překvapilo. Pozdravila mrtvého vnitřním hlasem, usmála se a čekala na odpověď. Po chvilce napjatého čekání pochopila, že bytost nežije. Námořník, levitující kajutou s grimasou hrůzy v mladinkém obličeji, byl zvěčněn smrtí v trochu směšné pozici – právě si navlékal kalhoty. Katastrofa patrně nastala uprostřed noci.

Malva si všimla dalších dvou utopenců, jednoho zamotaného do drátů u podlahy a druhého, který se ho zřejmě snažil vyprostit. Opodál se v beztížném stavu vznášely další postavy. Všichni ti mrtví, ztuhlí a šklebící se děsem, v ní vzbuzovali mírný odpor.

Zamračila se a ladně vplula do další místnosti. U kovového stolu tu zády k ní seděl muž, pohazující hlavou ze strany na stranu. Nepravidelné cukání ramen vyvolávalo dojem, že se námořník směje.

Malva se k němu rozplavala s radostnou dychtivostí. Ve chvíli, kdy ve vodě opsala půlkruh, aby pohlédla do rozesmáté tváře, však pochopila svůj omyl – to, co mladým námořníkem otřásalo, nebyl smích, ale hlad středně velké, urputné ryby, která vyrušena Malvou odplula neochotně s kusem námořníkova rtu v tlamě.

Pohled na několik obnažených zubů, které dodávaly obličeji mrtvého zdání pohrdavého úsměšku, přiměl Malvu odvrátit se a urychleně vplout do další části ponorky. Vyplašená ryba se po chvilce vrátila pro další kradmý polibek odevzdaného milence.

Malva se trochu otřásla, protože si představila bolestný dotek ostrých zoubků na vlastních rtech, které považovala za velmi delikátní část svého těla.

Nebylo jí líto mrtvých kolem. Měla jim trochu za zlé, že nejsou živí, protože byla dlouho sama a chtěla si s někým hrát…

A pak ho uviděla!

Stál u převržené kovové skříňky s mnoha ciferníky a tlačítky a usmíval se.

Voloďa se vždycky rád usmíval. Na rozdíl od většiny svých kamarádů, plavících se na Muromci (svorně jimi přezdívaném Bolšoj mrci), měl opravdu krásné zuby.

Teta Šura, která ho vychovávala s mlčenlivou matkou (otec se stal nezvěstným v Afghánistánu ještě před Voloďovým narozením), mu vždy říkala: „S tvým úsměvem to dotáhneš daleko, Voloďko. Nemusíš mít lokty ani protekci! Stačí jen pozdravit, poděkovat, pěkně se usmát a svět budeš mít u nohou!“

Byla to hloupá vesnická megera, ale její každodenní slova zůstala navždy v chlapcově mysli. Prousmíval ostrá klání mezi neurvalými kluky v nudném okolí vesničky Sadaševo a později s úsměvem prošel vojenským institutem jak nůž máslem.

Usmíval se, i když byl z mnoha adeptů vybrán na Muromce.

Navigátor Voloďa s nohou skřípnutou kovovou skříňkou nelétal nazdařbůh prostorem jako ty vyděšené mrtvoly kolem. Vypadal, že stojí. Blonďaté vlasy mu povlávaly kolem hlavy jako jemná svatozář a čistě modré oči hleděly na nehybnou Malvu.

Čemu se Voloďa usmíval pár vteřin po explozi, když trupem podmořské lodi prolétla tlaková vlna v patách s řevem vyděšených námořníků, které vzápětí umlčel proud vody, těžko říct. Patrně měl svůj důvod. Snad se mu před blankytnýma očima objevila v tu chvíli teta Šura v květovaném šátku, nabádavě drmolící mezi zlatými zuby: „S tím tvým úsměvem, Voloďko, zdoláš všechny nástrahy a příkoří!“

Zda považoval výbuch miny za nástrahu či zběsilý příval vody za příkoří, se již nikdo nedozví. Jisté však je, že se jim pokusil čelit úsměvem, který ho doposud šťastně provázel životem a nyní, několik set metrů pod neklidnou hladinou moře, ho provázel i po životě.

Malva se do něho zamilovala na první pohled.

O mnoho hodin později se osmělila k prvnímu polibku. Voloďa se nebránil, ale ani její líbání neopětoval. Zavřela oči a znovu přitiskla bezbarvé rty k jeho neměnnému úsměvu. Pohladila vznášející se chlapcovy vlasy, otevřela oči a z bezprostřední blízkosti se na něho usmála. Pak jemně přitiskla své světélkující čelo na to jeho, bledé. Z blízka to vypadalo, jako by neměl dvě oči, ale jen jedno veliké. Krásné, kyklopské oko, modré jako letní nebe, které nikdy neviděla.

Objala jeho ramena ve vojenské, vodou načechrané košili a pocítila nepoznanou závrať. Zelené duhovky se skryly pod víčky a bylo vidět jen zlatavé bělmo.

Malva věděla, že Voloďa není živý. Poznala to samozřejmě ihned. Zároveň ale při pohledu na něho pocítila cosi, co tuto skutečnost z její mysli v okamžiku bezezbytku vypudilo.

„Nemůže být mrtvý!“ řekla si. „Miluji ho, tak přece nemůže být mrtvý!“

Vytvořila v sobě skrýš, do které uzamkla fakt jeho smrti. Nebo se možná do té iracionální skrýše zamkla sama před světem všech odporných faktů. Faktů, z nichž ten naprosto nepřijatelný se týká neživosti jejího miláčka.

Ať již skryla sebe před světem, nebo svět před sebou, v každém případě zahodila od té nedobytné komnaty klíč. Navždy!

Voloďa se dál neúnavně usmíval.

Malva si představovala mnoho krásných věcí, které spolu uvidí a zažijí. Její podvědomí dokonce začalo produkovat i neexistující vzpomínky – chvíle, které spolu trávili v zakázaném Lese korálů nebo v Jezeře z jiné vody. Byli spolu přece tolikrát šťastní! Nebyl nikdo, kdo by jí to vymluvil. Nejméně pak Voloďa…

Líbánky probíhaly již několikátý den a Malva se plně oddala své hluboké (v tomto případě ve dvojím významu toho slova) lásce.

Párkrát do jejího křehkého světa pronikly zvuky a pachy z okolních částí ponorky, ve kterých obyvatelé moře hodovali na členech posádky. V těch chvílích podléhala Malva krátkým záchvěvům paniky. Pevně svírala Voloďu v objetí a šeptala mu neslyšná slůvka modlitby Aq, kterou ji kdysi naučila matka.

Vláčně se poddával jejím pažím. To ji uklidnilo a usmála se: „Je tak něžný a nesmělý…,“ říkala si.

Brzy na divoký tanec ukojovaného hladu, odehrávající se všude kolem, zapomněla a znovu se ponořila do úvah a emocí kroužících v zužující se spirále kolem její osudové lásky. Lásky, která se stala středem jejího mokrého vesmíru.

Malva ve svém odmítání reality ignorovala i změny vzezření svého vyvoleného, které byly den ze dne patrnější. Tak jako manželé, žijící spolu po dlouhá léta, nevnímají objektivně vzájemné projevy fyzického stárnutí, tak ani ona nevnímala, ponořena do oblaku omamného citu, pozvolný rozklad Voloďova těla. A silná láska, která dokáže vady partnerů, které by u jiných osob byly naprosto neodpustitelné, proměnit v okouzlující důkazy osobitosti, zapříčinila, že Malva milovala i vzrůstající zápach, vnášející se kolem námořníkova těla. Odér rozkladu k němu přece patřil, a tak byl stejně jako jeho původce pomilováníhodný. Její láska byla úplná. Láska, kterou ani smrt a ani život, jak tomu bývá častěji, nerozdělí.

Jednoho šerého dne, či měsíčné noci (těžko to odhadnout ve světě siluet a nejasných kontur), nastalo znenadání v zatopené ponorce absolutní ticho.

Nebylo to ale ticho deklarující klid a mír. Bylo to ticho významné a napjaté. Bylo to ticho smrtelně nebezpečné a znamenalo jediné – zásoby potravy jsou vyčerpány, ale hlad nebyl ukojen.

Hlad věčný, nevyhnutelný a nekompromisní.

Malva se bolestně probrala z milostné euforie a rozsvítila zhas­nuté čelo. Pomalu se rozhlédla kolem.

V temnotě za otevřenými severními i jižními průchody zahlédla lesk mnoha párů různě velikých očí. Věděla, že ke každému páru očí patří neodmyslitelně i pár čelistí posetých ostrými zuby. Roztlouklo se jí srdce a hrdlo sevřel nepoznaný strach. Strach o milovanou bytost.

Zhasnula se a zaujala obranné postavení s povytaženými drápky na tenkých prstech. Zavřela oči, aby byla plně koncentrovaná vycítit nejjemnější poryvy vody způsobené případným pohybem v její blízkosti. I když si celkem jasně uvědomovala neudržitelnost svého postavení, cítila v sobě velkou sílu, která vycházela z přesvědčení o posvátnosti jejího poslání. Byla rozhodnutá, aniž se musela rozhodovat. Jistá smrt na konci se jí jevila marginální ve srovnání s důvodem jejího jednání. Tím důvodem nebylo nic menšího než láska – cit, který dával Malvě odpověď na všechny otázky po smyslu vlastní existence, jež jí čas od času putovaly neklidnou myslí.

První zaútočila velká muréna a prudkost jejího ataku byla tak silná, že Malvu připravila o malou část hřbetní ploutve a velkou část sebevědomého fanatismu, se kterým zatím situaci zvládala.

Pod vodou slzy nejsou vidět. Malvou projel silný záchvěv zoufalství a ona místo připravované obrany stiskla Voloďovo hadrovité tělo do křečovitého objetí.

Muréna se pokusila využít situace a vytrhnout z mrtvého kýžené sousto. Malva si to ve vteřině uvědomila a vnitřně zasyčela. Pak prudce rozsvítila čelo, čímž dravého útočníka na okamžik oslepila, a vší silou, násobenou bezbřehou nenávistí, po muréně švihla paží. Ryba sebou škubavě zamávala v bolestné křeči. Na jejím masivním břiše se objevily čtyři krvavé, asi dvacet centimetrů dlouhé souběžné šrámy. Vůně krve a zmatený pohyb raněné ryby přiměly k aktivitě ostatní, doposud čekající vetřelce. Místnost se začala zvolna zaplňovat rybami všech tvarů a barev. Malva ke svému zděšení zahlédla koutkem zlatého oka i velkého žraloka, který prudce vyrazil uctivě se rozestupujícím hejnem ryb kupředu.

Zavřela oči, otočila se k útočníkovi zády s poraněnou ploutví a políbila (naposledy?) svého bezbranného milence.

Byla připravena zemřít. Cítila, jak se rychlé a pevné tělo žraloka nezadržitelně blíží, jen o pár centimetrů ji míjí a plave dál. Překvapeně pohlédla před sebe. Žralok o kus dál právě zaťal zuby do raněné murény. Ta se zmohla jen k chabé obraně a už byl z jejího hadovitého těla vytržen velký kus masa. V okamžiku se voda v místnosti zbarvila do červena. Malva ucítila na svém duhovém těle dotyky drobných i větších ryb, které růžová mlha kolem přiváděla k nepříčetnosti.

„Je konec,“ pomyslela si a usmála se odevzdaně.

Žralok vztekle vyrval další kus svaloviny z již mrtvé murény a pohlédl netečným okem na milence. Doširoka otevřel tlamu a obna­žil své velké trojúhelníkovité zuby. Pak vyplul směrem k Malvě, která objala Voloďu tak pevně, že se s ním téměř spojila v jedno podivné tělo se dvěma hlavami, dvěma nohama a dlouhým, ploutví zakončeným ocasem. Žralok byl nadosah, když se ozval silný zvuk, rezonující vodou v celém prostoru. Během okamžiku opustily ponorku, zachvívající se pravidelnými údery, všechny ryby. Nebylo pochyb; něco nebo někdo opakovaně bušil(o) do vnějšího pláště lodi.

Malva vzhlédla ke stropu, odkud se hluk ozýval. Bušení v tu chvíli ustalo a vystřídal je ještě záhadnější syčivý zvuk. Malviny oči náhle oslepil nevídaný záblesk doprovázený gejzírem bublin. Zakryla si před tím palčivým světlem oči dlaněmi. Rezavou bolest očí vystřídal děsivý, ochromující strach. Strach, jaký pocítila jen ve svých novolunních snech, ve kterých vídala gigantické vlny pohlcující dávné světy.

Nevěděla proč, ale byla si náhle jistá – přicházejí pro něho! Jeho lidé sem přicházejí a vyrvou ho navždy z její náruče. Smrt, která jí hrozila před malou chvílí, se zdála ve srovnání s odloučením snesitelná.

Není přece možné, aby zůstala bez něho! Do plátu kovu se zařezávalo ohnivé ostří a Malvě nezbývalo mnoho času. Rozhodla se intuitivně a toto jednoznačné rozhodnutí v ní vyvolalo uspokojení; bylo totiž logické a velmi, velmi intimní.

Náhle klidná se otočila k Voloďovi a usmála se. Něžný úsměv se zvolna měnil v široký a ten v ještě širší. Malva tak postupně odhalovala první, druhou i třetí řadu svých drobných, ale velmi ostrých zubů.