Koleda

Kolem osmé hodiny večer začalo hustě sněžit. Město zvolna vystoupilo ze tmy, pokryto matným světlem. Jakoby vyzařovalo bledou auru, jakoby bylo smířené. Ostré hrany se zaoblily, agresivní zvuky se utišily a nevzhledné rekvizity ulice působily náhle úpravně a dokonale jako mramorové sochy (vlastně měkčeji – jako sádrové odlitky mramorových soch). Ze všech aut se rázem staly sanitky. Praha se změnila v idylický a nehybný svět uvnitř skleněného těžítka ze zašlých časů.

Přišla půlnoc a Štědrý den se líně převalil na bok Hodu božího.

Klikatou uličkou, dlážděnou dnes jen hlavami bílých koček, prošel poslední spěšný chodec, zachumlaný do kabátu; samotný kabát, zanechávající třpytivé stopy v bílé noci. Kromě šlépějí, které brzy zmizí pod vrstvou čerstvě napadaného sněhu, zanechal za sebou úplné ticho, jako by zatáhl tlustý sametový závěs. Ticho je na sněhu nejkrásnější. Ticho a čistota. Tichá čistota.

Stál u okna, pozoroval pomalé vločky levitující v bezvětrné prázdnotě a onanoval. Z reproduktorů, které tvořily kompaktní stěnu za jeho zády, zněla huba. Byla to jeho vlastní skladba tvořená lidskými hlasy. Ani jeden z interpretů téhle hudby už nebyl naživu. Byly to hlasy jeho obětí. Jeden přes druhý sténal, sípal, chroptěl, prosil, modlil se či vřískal.

Pokaždé, když ukončil další z „interview“, jak nahrávání umírajících říkal, vytvořil tím novou část, další vrstvu své sborové skladby bez hudebních nástrojů, své koledy.

S „komponováním“ začal před pěti lety. Se třemi hlasy, které tehdy o svátcích získal, experimentoval velmi naivně pomocí tří magnetofonů. Dnes, s kvalitním hudebním programem ve výkonném počítači, pracoval mnohem kreativnějším způsobem. Několik přesných pohybů laserovou myší po kožené podložce a zachroptění umírajícího se mění v nový tvar jako hlína v dlaních sochaře.

S výsledkem včerejšího interview byl spokojen. Mnohonásobně za sebou kopírovaný drásavý výkřik (vyzrálý alt), prokládaný prosebným šepotem (opatřený digitálním efektem chrámového prostoru), souzněl s předcházejícími dvanácti hlasy skvěle. Sbor se stával téměř dokonalým. Jeho koleda byla autentickou koláží složenou z projevů fyzické bolesti a děsu. Čím více hlasů v jeho skladbě přibývalo, tím věrohodněji se podobala hudbě. Soukromá utrpení se mezi sebou sčítala a zároveň negovala v plynulý tok zvuku. V něm pak byly jednotlivé hlasy vlastně nečitelné a spoluvytvářely nepopsatelný souzvuk – akord bezedné hrůzy.

„Chybí tam jemný soprán,“ pomyslel si.

Kráčela liduprázdnými uličkami starého města. Plakala kvůli babičce, kterou právě doprovodila do nemocnice. Ani jedna z nich nepředpokládala, že tahle nevolnost bude kvalifikovaná jako těžší srdeční příhoda a vyžádá si hospitalizaci.

„Mysli na něco jinýho!“ poručila si a vrátila se v duchu na odpolední zkoušku.

Tančila na špičkách před velkým zrcadlem. Štíhlá jako stvol trávy a patetická, jako všechny baletky; s vlasy utaženými do ohonu a špičkami nohou obutých v piškotech, kterými se sotva dotýkala parket.

Zadívala se na sebe. Velké tmavé oči pod dokonalým obočím sledovaly dívku v zrcadle s nedůvěrou. Nedůvěra se změnila v úžas a ona přestala tančit. Ustrnula a dál se soustředěně vpíjela do svého odrazu. Právě si uvědomila, že přestala být dítětem, a nemohla unést divoký příval smutku a euforie, který jí ten poznatek přinesl. Protichůdné pocity byly do sebe vzájemně tak propleteny, že bylo zhola nemožné je od sebe osvobodit. Nehybná tanečnice sebou prudce trhla.

„Co se s tebou děje, Rebeko? Máme zkoušku, drahá! Žádný kurz snění,“ vysvobodila ji z podivné chvíle slečna Blowská.

Rodiče Rebeky před křesťanskými Vánocemi prchali pravidelně k příbuzným do zahraničí. Jedinou dceru letos přes svátky svěřili babičce v reálné víře, že bude veškerý volný čas věnovat přípravě na přijímací zkoušky taneční konzervatoře.

Rebeka si během vzpomínek uvědomila, že rastr sněhových vloček změnil svět kolem natolik, že je v něm schopná zabloudit. Zastavila se nerozhodně uprostřed tísnivě úzké, tmavé ulice, která na ni hleděla slepýma očima oken.

Překvapeně se rozhlédla kolem. Vločky na vlasech Rebeky se nerozpouštěly, takže působila dojmem, jako by během několika minut zešedivěla. Dřevěná oprýskaná vrata s nečitelným prvorepublikovým nápisem, poblikávající lucerna s bílou beranicí, ani vrak auta s cihlami namísto kol jí nebyly povědomé. Stála a naslouchala tichu.

Spal ve stoje. Kámen spící v kameni. Zeď ve zdi. Spal dlouhá léta pohroužen do hliněných snů. Zaspal požáry i povodně, vražedná vedra i drásavý mráz. Zaspal i muže, který mu před časem do boku vrazil sbíječku a udělal v něm obdélníkový otvor, do kterého pak jiný muž vložil kovovou krabici plnou drátů, šroubů a pojistek. Nebyl však mrtev – jen tvrdě spal. Spal po celé lidské generace, které kolem něj korzovaly. Kluci v krátkých kalhotách, kteří po něm čmárali kosočtverce, kolem něho později kráčeli s dívkami, které se měnily v ženy a nakonec ho míjely o holích s artrózou zkřivenýma nohama, aniž kdy tušily jeho přítomnost.

Spal dlouho. Myšlenka, která definovala jeho podstatu a odlišovala ho od zdi kolem, byla zasutá, zapomenutá, ale ne ztracená.

Z plastového obalu vyloupl dvě tužkové baterie a vložil je do malého magnetofonu. Na čelo si leukoplastí přilepil miniaturní mikrofon. Lesklý kus kovu, ne nepodobný čepeli kosy, ale opatřený rukojetí, opatrně vsunul do koženého pouzdra na zádech, téměř jako samuraj. Dálkovým ovladačem vypnul zesilovač a dvojím kliknutím zrušil hudební program v počítači. Na obrazovce se objevil spořič – obrázek vánočního stromku se střídavě se rozsvěcujícími a zhasínajícími svíčkami.

V obrovské místnosti nastalo ticho. Takové ticho, jako by i zde uvnitř padal sníh. Negativ vánice – sníh černý jako saze pokrývající vše, včetně postavy štíhlého muže, matnou nicotou. V jeho pečlivě oholené hlavě byla matná nicota po léta. A ticho se tu střídalo s hudbou, kterou neměl nikdo uslyšet. Lidé, kteří se nechtěně podíleli na její realizaci, rozhodně netušili, že se stávají součástí uměleckého projektu.

Ta informace by patrně sotva co změnila na vroucnosti jejich interpretačního výkonu; každý z nich ze sebe vydal maximum!

Rozvážně vyšel ke kůží polstrovaným dveřím místnosti. Byl připraven na další interview, na vybroušení další plošky svého drahokamu, své koledy, podobné spíše rekviem.

Rebeka se začala bát. V téměř televizně kýčovité romantice (jen přidat trochu té barokní hudby, nebo Jingle Bells) se jí to zdálo nevhodné, nemohla si však pomoci.

S každou chladnou vločkou na ni padal kousek úzkosti a stejně jako lepkavý sníh ani ji nebylo možné setřást.

Chtěla se vrátit po vlastních stopách, ale ty již neexistovaly. Všude kolem se rozprostírala hladina neposkvrněného sněhu a ona měla pocit, že v něm utone. Zmobilizovala veškeré síly, narovnala se, jako by na ni přísně pohlédla slečna Blowská, a vydala se téměř sebevědomým krokem na cestu bůhvíkam. Tvářila se před prázdnotou kolem, že si je směrem své cesty naprosto a rutinně jistá. Zahnula za roh černého domu a stanula před vysokou, unavenou zdí. „Slepá ulice!“ slepá a hluchá. Domnělý klid byl pryč. Žádný klid, jen pomalé křupání; obyčejná chůze v čerstvě napadaném sněhu. Ona ale už několik vteřin stála na místě!

Zdál se mu sen o obrovitém kameni stojícím na obloze. Ten balvan, velký jako hora, zastínil slunce a přinutil muže a ženy pracující na poli pozvednout vzhůru překvapené tváře. On byl tím kamenem, pociťujícím rozkoš vznášení, skálou, shlížející shůry jako sokol unášený nehybnými křídly na vzdušném proudu. Srpnovou modří k němu dolehl vzdálený, nepatřičný zvuk – zrychlený dech dívky. Odehnal ten rušivý vjem a pohlédl kamenným okem obra na široké údolí pod sebou. Lán obilí se zavlnil jeho dechem jako mořská hladina.

Cítil ji. Byla blízko a bála se. Tak jako dravá zvířata vycítí z lidského potu strach, cítil ho on jako jemné chvění vzduchu. Jeho cit pro cizí strach byl vytříbený a smrtonosný. A stejně jako dokázal přijímat jemné symptomy strachu na velkou vzdálenost, tak on sám vysílal vnímavé oběti svůj příchod. Zlo usídlené v jeho nitru bylo cítit jako zdechlina, jako zkažené jídlo, jako exkrement, v který se změní i nejlákavější lahůdka. Většinu jeho pěvců ten psychický zápach ochromil tak, že se nemohli pohnout z místa. To se stalo i dívce, která tu u popravčí zdi čekala na jeho vášnivé objetí, která se připravovala na svou árii. Zahnul za omlácený roh a uviděl ji. Stiskl červený knoflík s nápisem REC a digitální kazeta se s tichým šumem roztočila.

Rebeka měla sklopené oči. Slyšela kroky a věděla, že ji už uviděl. Zastavil se asi dva metry od ní a čekal. Nyní bylo slyšet i jednotlivé vločky sněhu, dotýkající se netečně jejího obličeje. Nesmí zvednout oči! Dokud ho neuvidí, tak to nebude pravda. Není to pravda! Bože, prosím, ať řekne konejšivým hlasem: „Copak tu děláš tak pozdě v noci, děvenko? Ty jsi zabloudila?“ Ona pak zvedne oči a uvidí usměvavou tvář. Vše bude, jak má být, a babička bude zítra zdravá a zítra bude ráno a paní Blowská se trošku zamračí a ona prohne páteř do písmene S a vzpřímí hlavu na rovné šíji jako malá labuť a bude jaro a ona políbí někoho s obličejem plným stínů kaštanových listů a zítra bude ráno a jaro a zítra bude zítra…

„Copak tu děláš tak pozdě v noci, děvenko?“ uslyšela konejšivý hlas. „Ty jsi zabloudila?“ Zvedla oči a uviděla usměvavou tvář. Začala hlasitě křičet. Jako v transu křičela a nepřestávala.

Kámen se zřítil na zem a pastorální krajina údolí explodovala pod jeho vahou. Zamračil se a ze zdi opadalo pár zrnek zvětralé omítky. Nebyl probuzen, ale přestal snít.

Stále se usmíval, když z koženého pouzdra vyňal zbraň. Zbraň ji nevyděsila. Po tom, co uviděla dirigentův obličej s čímsi nalepeným leukoplastí na vysokém čele, ji nemohli vyděsit ani jezdci z Apokalypsy. V jeho tváři bylo bezkrevné soustředění a tak naprosté pohrdání strachem, životem, trestem… peklem!

Při pohledu na ostří jí probleskla hlavou rodinná historka.

Její pradědeček se vracel ze senoseče s fůrou sena na voze, který táhl kůň. Cestou mezi poli je zastihla silná bouřka a do nebohého zvířete udeřil blesk. Kůň ležel na zemi ve smrtelné agónii, která neměla konce. Otec jejího dědečka se nemohl na zvířecí utrpení dívat, sundal z vozu ostrou kosu a umírajícího koně podřezal.

Ta představa ji pronásledovala celé dětství. Zas a znovu viděla strašlivý výjev před očima, stal se její noční můrou. Nyní jí strašlivá balada připadala jiná, obrátila ji k myšlence na rodinu, zdála se blízká a velmi lidská (jako mnoho smutných a veselých příhod se zvířaty). Ze stejné studny, v jaké byl potopen příběh koně s kosou, se vynořovaly další a další obrazy. A ze samého dna pak povstal jeden mnohem starší příběh plný ohně a krve, ne již zvířecí. Byl obsa­žen v jediném slově, které jí v tuto chvíli poslali příbuzní, dávno proměnění v prach. Tím slovem bylo JEHO JMÉNO.

Přitiskl k sobě dívku křečovitou silou. Byl trochu rozladěn, že pohled na kovové ostří v ní nevyvolal větší vokální výkon. Teď, když přiložil mrazem lepkavý břit na její krk, dokonce zmlkla. Nechtěl tak slibně rozepsanou árii předčasně ukončit a zašeptal jí do ucha oplzlá slova. Nic. Vůbec nereagovala. Rozhodl se, že provede menší řez, který ji probere z mlčení, jež patrně způsobil šok. Právě našel na bílém hrdle správné místo, když se její zimou namodralé rty rozevřely. V očekávání nového výkřiku hrůzy znehybněl se slastným úsměvem ve tváři. Vyslovila jedno slovo. Klidným hlasem zašeptala jméno a vzbudila tak spáče, který otevřel oči.

Dirigent zasyčel vztekem a zklamáním, vztyčil ostřím zakončenou ruku k útoku, když za zády dívky zahlédl nečekaný pohyb. Tam je ale přece zeď?!

Pohlédl důkladně tím směrem. Ve stěně se tvořily mohutné pukliny, struktura zdi se zavlnila a z elektrické krabice, jejíž víko spadlo na zem, vyšlehl roj jisker. Hroutící se zeď udělala rychlý krok kupředu – k němu.

Nad členitými střechami s vysokými křivými komíny, připomínajícími náhrobky nedalekého hřbitova, zazněl strašlivý výkřik. Nežli byl rozdrcen nezměrnou silou neživých rukou, nahrál magnetofon na jeho praskající hrudi, propojený s mikrofonem na krvácejícím čele, triumfální a nenapodobitelný patnáctý hlas jeho polyfonní skladby.

Koleda byla v podstatě hotová.

K ránu sněžení ustalo. O pár hodin později se do spletitých uliček vydali hluční turisté v prošívaných bundách s cvakajícími foto­aparáty a na místě podupávající prodejci tretek s cvakajícími zuby. Během dne auta rozjezdila sníh v blátivou, šedohnědou břečku.