První auto Paula F. Shoenlebena

Rozšklebený troll se zelenou hřívou se houpal sem a tam, tam a sem.

Paul sledoval jeho krouživý tanec a mračil se. Pak pohlédl do zpětného zrcátka, na kterém byl pestrobarevný skřet zavěšen, a zavadil očima o ženu sedící na zadním sedadle. Hleděla šedýma očima s jemnou ořízkou zlatých brýlí ven, na rolující kulisu stereotypní krajiny, přerušovanou nezbytnými billboardy.

Je to vlastně zvláštní, že se součástí přírody kolem dálnic staly několikametrové opálené obryně v sexy prádle, s úsměvem se opírající o sekačku Mountfield, ve vzduchu parkující dvojrozměrné bouráky, nebo rozjaření Gargantuové obou pohlaví s mobilními telefony.

Paul přeostřil zpět na hustý provoz dálnice a vrátil se ke vzpomínkám, kterým dnes (stejně jako před týdnem, čtrnácti dny, měsícem, rokem) věnoval větší část povinného pátečního přesunu na chatu v horách. Tentokrát cestoval pamětí ve stopách pneumatik svého prvního auta.

První auto! Symbolizovalo pro něho tehdy, stejně jako pro většinu generačních druhů, dospělost, svobodu a nezávislost (paradoxně vesměs pocity, které člověk mívá právě před tím, než se stane majitelem nějakého toho prvního auta).

Tenkrát ještě nebyli s Ruth svoji a on ji vzal na výlet; první výlet prvním autem!

Paul byl tehdy na svůj Ford tak hrdý…

Byl krásný bezoblačný den a Ruth měla pastelově květované a velmi krátké šaty (takže si neustále popotahovala dolů jejich lem), v loknách blond (chemicky blond) vlasů měla zapíchnuté brýle proti slunci a tenké prsty zakončovaly růžově nalakované nehty. To vše dohromady s hrdinou dne – patnáct let starým Fordem Taunus ve světle modrém laku (jehož včerejší majitel se dnes při vzpomínce na Paula nepřetržitě uchichtával) vytvářelo v Paulově vědomí dojem naprosté a nezvratné exkluzivity.

Paul uvězněný v pohodlí svého současného vozu, který byl součástí kolony uhánějících aut, se usmál.

„Čemu se směješ?“ ozvalo se ze zadního sedadla. Nikdy nechápal, jak to Ruth dělá, že ho vidí, i když se na něho nedívá. Často trpěl tím pocitem, i když byl od ní vzdálen desítky a stovky kilometrů. Zdálo se mu, že jeho manželka je Big Brother a on je sledován 24 hodin denně, že je předmětem jejího zájmu, který však nemá svůj původ v oblasti citové, ale jaksi „vědecké“. Ano, sledovala ho s chladným profesionalismem laboranta, hledícího na nebohého obyvatele terária. Toto auto, jejich luxusní byt i horská chata; vše je terárium, do kterého odklopeným stropem shora nahlíží obrovitá tvář Ruth. V duchu viděl póry na jejím dvoumetrovém nose, veliké jak golfové jamky.

„Nesměju se, ale usmívám,“ odpověděl nejistě a již bez úsměvu.

„Čemu se usmíváš?“ ozvalo se neměnným tónem za jeho zády.

„Ále, ničemu,“ řekl ještě nejistěji a naprázdno polknul.

„Ničemu?“ řekla lehce, bezkrevně udiveným hlasem. „To musí být příjemné NIC.“

Chvíli se snažil mlčet, ale ticho výhružně narůstalo, a tak po krátkém odkašlání prohodil jakoby ledabyle: „Ničemu… ehm… konkrétnímu.“

Ticho za zády se protáhlo v ostrý hrot, který se nebezpečně blížil k jeho zpocenému týlu.

„Vzpomněl jsem si na první auto,“ řekl rychleji, než chtěl.

„Ty se usmíváš při představě rozpadající se fordky, za kterou jsi byl ochoten ve dvaasedmdesátém zaplatit patnáct set dolarů?“

Pokrčil neznatelně rameny.

Zadní sedadlo pokračovalo: „Ano, ten člověk od benzínky v L. A., který ti takový klenot s motorem cirkulárky prodal, ten se při vzpomínce na něj jistě usmívá právem, proč se ale usmíváš ty?“

„Už se neusmívám,“ řekl Paul trpce.

„Ale usmíval ses, ne?“ ozval se synteticky vyrovnaný hlas.

Nadechl se rychle a vzápětí dlouze vydechl. Nechtěl se pohádat (nechtěl kvůli tomu zastavit někde u polomrtvého lesa, nechtěl kouřit a koukat na odpadky mezi stromy), a tak se pokusil o asertivní řešení špatně se rozvíjejícího hovoru. Pod kůží obličeje posbíral ztracený úsměv a nechal jej odrazit zpětným zrcátkem, kolem něhož neúnavně swingoval zelený troll. Ruth se ale dívala na krajinu za oknem. Krajina to snášela s útrpnou trpělivostí.

„Myslel jsem na ty časy… Na naše první rande, na sedmdesátý léta, na tu dobu tenkrát a tak…,“ řekl s předstíranou pohodou.

„Připadám ti stará?“ zareagovalo zadní sedadlo.

„Chceš se hádat?“ vyštěkl on a přidal plyn.

„Zabít nás v autě, to je jistě řešení… Mně se ale, kupodivu, ještě umírat nechce. Ani po těch letech s tebou. Takže laskavě zpomal!“

Hlasitě vzdychl a zpomalil.

„Proč vzdycháš?“

„Nevzdychám!“

„Slyšela jsem tě,“ řekla Ruth klidně.

„Já jenom dýchám, pokud ti to ovšem nevadí?“ procedil mezi sevřenými zuby on.

„Dýcháš takhle nahlas?“ řekla.

„Usmíval jsem se potichu a taky ti to vadilo!“ řekl důrazně.

„Nekřič na mě,“ řekla ukázkově nevzrušeným hlasem televizní moderátorky.

„Auuu!“ zavyl jako raněný pes. Dokonce si tak i připadal; jako toulavý pes, kterého v ranním mrholení srazilo do škarpy mlékařské auto. Vyje tu ve výfuky spálené trávě plné svinstva psí song o nevlídném psím světě, prozpěvuje bleší komunitě, obývající jeho mokrou srst, truchlivé psí blues… Všiml si, že klouby prstů, kterými svírá volant, jsou bílé.

Paul nikdy nerozuměl ženám. Neměl vlohy k tomu je bavit, a tak se odjakživa jejich společnosti spíše vyhýbal. Před Ruth prožil jen několik víceméně dětinských vztahů; nějaké to rande po diskotéce, nějaký ten nervní sex po pár plechovkách teplého piva v posteli rodičů. V posteli svých rodičů?! No ano, bylo to něco jako projev vzpoury sedmnáctiletého chlapce – znesvětit počestné lože počestných manželů Shoenlebenových. Tenkrát s Angie, vlastně Agnes se jmenovala, ulehli v rodičovské dvojposteli pod přísným dozorem prášků na spaní, brýlí a knihy Michael Vieweghové na levém nočním stolku a prášků na spaní, brýlí a knihy Velké letecké katastrofy na pravém nočním stolku.

Paulův výkon v magnetickém poli těchto dvou nočních stolků nebyl pozoruhodný a hýkavé zvuky, které vydávala spolužačka Agnes, mechanicky přitom žvýkající wrigleyspearmintku, mu připadaly hnusné. Byl rád, když se propracoval k lepkavému závěru a dívka se vrátila k tlachání o školním večírku přesně v místě, ve kterém je vyměnila za rytmické vzdechy.

Některým dívkám psal také verše. Byly plné vzletných slov a (poněkud v rozporu s praxí) dost smělého erotismu:

Křivka tvých boků v stínech okrových
když tajný žár se taví v první hřích.
Tvá ňadra oblá, jejich hebká vůně
kdo poznal slast, už nemá klid a stůně.

Když jim před dvěma roky vykradli během dovolené v Evropě byt a on (neboť Ruth se z toho zhroutila) pak s policejním úředníkem sepisoval škody, nalezl štůsek papírů se svými básničkami, pečlivě svázaný modrou stuhou v šuplíku, kde Ruth mívala šperky. Byl tím nálezem tehdy překvapen a polichocen. Netušil, že si jeho básně schovává, a zdálo se mu to romantické. Přistihl se i při podivně ješitné představě, která pro něho byla náhle nepochopitelně důležitější nežli ztráta cenností, zdali si zloděj přečetl alespoň prvních pár veršů?

Dotýkat kůže jemné jako jitřní pel
jsem dnešní noci naposledy směl
co s vroucnou vášní počít nyní mám
když jsem tu zůstal bez tvé něhy…

„Vydělal se vám v ložnici na koberec.“

„Cože to?“ zeptal se Paul tehdy policisty nechápavě, stále drže v rukou svazeček navoněných listů popsaných úhledným rukopisem.

„Máte v ložnici jeho fekálie. To dělávaj poměrně často. Je to takovej zlodějskej rituál. Něco jako autogram.“

Paul mrkl do zpětného zrcátka. Ruth dál s opovržením sledovala nevinnou krajinu. Pokusil se vrátit ke vzpomínkám na svůj Ford Taunus. Pohladil v duchu blankytně modrý lak na jeho kapotě. Dával si pozor, aby se neusmál.

O třicet let mladší Ruth ho ostýchavě políbila na tvář. Pocítil lehkou závrať a tlak v rozkroku. Když nasedla do auta, na PŘEDNÍ sedadlo JEHO PRVNÍHO AUTA, sáhla do kabelky (kterou si k této slavnostní příležitosti vypůjčila od starší sestry Eriky) a vyndala z ní malou příšerku se zelenými vlásky, kterou pak přivázala tenkou tkaničkou k zrcátku na stropě vozu.

„To je pro štěstí, miláčku!“ řekla a usmála se široce, dlouze a oddaně.

Byla to jiná žena! blesklo náhle s panickou hrůzou hlavou současného Paula. Big Brother ze zadního sedadla a dívka v květovaných minišatech z předního musejí být přece dvě rozličné osoby! Někdo ji během chaoticky nudných dnů jeho života vyměnil, jako se to stává v porodnicích s novorozenci! A on si toho nevšiml!

Horečná představa zvolna vyklidila prostor v jeho hlavě pravdivé verzi – vyměňovala se pozvolna a nepozorovaně, každý den o malý kousek. Pár miligramů původní Ruth kdosi (Ona sama? Nebo on?!) vyměnil za pár (o něco víc!) miligramů současné. Během let pohltila nová Ruth tu původní beze zbytku.

Zvedl oči k trollovi a uviděl v pruhu zrcátka výřez vlastní tváře. Ani ve svých očích nemohl najít Paula z roku 1972…

Tenkrát, s dívkou svých snů na předním sedadle snového vozu Ford Taunus, téměř tak starého jako on sám, překonal odpor ze zeleného skřeta, který mu připadal nevkusný, a opětoval její úsměv.

Auto se pomalu rozjelo mírně stoupající ulicí mezi periferními domy. Z kolmé ulice zazářilo podvečerní světlo a zalilo interiér vozu pomerančovou šťávou.

A znovu vjeli do chladného stínu šedých činžáků, jako když se ponoří do hluboké a vážné vody. Stín, stín, stín a oranžové světlo z další ulice. Nabrali rychlost a zkracující se stín byl pravidelně odkrajován už jen stroboskopickými záblesky světla během vteřin, kdy míjeli další a další boční ulice. Stííín, záblesk, chlaaad, teplo…

Proč ale Paul ženu, která se jednoho dne zřekla předního sedadla, aby se věnovala netečnému pozorování krajiny a proměnila tím partnera v řidiče, neopustil?

Mnohokrát o tom uvažoval. Dokonce tolikrát, že se ten problém z oblasti reálné zvolna ocitl v rovině jaksi virtuální. Čistě teoretická úvaha (ne zcela nepodobná jeho oblíbenému vykládání taroků) na téma: „Rozchod s Ruth Shoenlebenovou a případné důsledky takového rozhodnutí.“ Po sedmi letech jejich manželství, někdy během období jeho metamorfózy v řidiče, prožil Paul slibný vztah s příjemnou a inteligentní studentkou stomatologie na lékařské fakultě. Konec té známosti byl náhlý a pro dívku asi nepochopitelný. Byl vlastně nepochopitelný i pro něho, ale nemohl si pomoci.

Jednoho dne se Paul rozhodl mladou přítelkyni potěšit tím, že si pamatuje den jejích narozenin, a navštívit ji při studijní praxi. Počkal, až bude přestávka a z učebny vyjde odborný asistent. Pak vešel s úsměvem a kyticí čajových růží. Kytici měl i uvnitř.

V rozlehlé místnosti švitořilo několik desítek pohledných budoucích zubařek v bílých pláštích a na stolku před každou z nich ležela lidská hlava.

Paul nebyl na ten výjev připraven. Když později o věci přemýšlel, nabyl dojmu, že neexistuje vhodná příprava pro takový okamžik. (Alespoň pro Paula.)

Většina dívek k němu tázavě obrátila hlavu, hlavy na stolcích již byly obrácené. Obnažené zuby uříznutých hlav evokovaly smích, působily jako puberťácké obecenstvo na filmu Jima Carreyho. Některé dívky, bohužel včetně té jeho, se pomocí lesklých nerezových nástrojů svědomitě zaobíraly ústními otvory těch hlav.

Později se dozvěděl, že je to běžná praxe; z bazénu plného formaldehydu, který se nachází kdesi v podzemí oné budovy, vyloví zřízenci čas od času těla dávno zemřelých (prý jsou mezi nimi i účastníci světové války; možná tu bez patrných neshod plavou vojáci wehrmachtu vedle spojeneckých hrdinů) a ta jsou pak k dispozici studentům medicíny. V případě budoucích stomatologů postačí samotné hlavy… Ulovené hlavy jim slouží coby pomůcky při nabývání zubařské zručnosti.

Od té doby míval Paul (kromě fobie z návštěvy zubaře) obsedantní sen, ve kterém se stával hlavou s ústy plnými rychlých nástrojů z blýskavého kovu. Kov narážel nepravidelně a rychle do skloviny jeho zubů. Cítil ty rezonující nárazy až do kloubů všech končetin, které mu však chyběly.

Také měl jeden sen sólový, ve kterém svou milou přistihl, jak vášnivě líbá tu nezapomenutelnou (alespoň pro Paula) školní pomůcku.

Po týdnu bez vysvětlení vycouval z dívčina života. Jednou provždy.

Sen o hlavě mu zůstal. Také jednou provždy.

Když vyjeli z města na dálnici, ozvalo se poprvé to bouchání. Jako by pod bleděmodrou kapotou Taunusu byl vězněn unesený rukojmí. Nebyla to však kapota nad kufrem, ale nad motorem…

Dávná Ruth na něho pohlédla s nepatrně křečovitým úsměvem: „Slyšíš to bouchání, lásko?“

„To nic nebude. Ten chlápek je na motory machr a…,“ polknul a odkašlal si Paul. „A tenhle bourák sešteloval jak švýcarský hodinky. Neprodal by ho, kdyby nemusel!“

Ruth na něho pohlédla s hrdostí, která ho potěšila, a malou špetkou skepse, kterou nepostřehl. Ve švýcarských hodinkách se ozvalo divoké bušení. Rukojmí, držený proti své vůli v motoru, patrně trpěl klaustrofobií.

Limuzína Shoenlebenových sjela z dálnice na okresní silnici.

Paula opustil dávný tlak kolem žaludku a vrátil se mu současný. Na sedadle za ním bylo naprosté ticho.

Ona snad nedýchá, pomyslil si. Nedýchá?! Třeba je mrtvá? Pak ho napadlo, jakého řidiče si pravděpodobně najímají mrtvé ženy? Mrtvého?!

Polkl, odkašlal si a pustil autorádio.

„Bolí mě hlava,“ ozvalo se zezadu dřív, než cowboy na místních buranských vlnách stačil zanotovat „Lonely“.

Trpí mrtvoly migrénou? napadlo Paula a rádio vypnul. Pak se raději v duchu přestěhoval ze stříbrně metalizovaného BMW do blankytné fordky.

Byli již přes dvě hodiny cesty od města na opuštěné okresní silničce.

První výlet a první auto, to nebyly jediné premiéry, které měl dnes Paul v plánu; hlavním chodem večera, jak věřil, bude první milování s tou trochu upjatou, ale o to žádoucnější dívkou po jeho boku. K té příležitosti si od kamaráda Frankieho půjčil srub. Velký klíč od traperské stavby ho příjemně tlačil v kapse, podobně jako nenaplněná touha o něco níž.

Šlehl po ní okem: „Do setmění bysme tam měli bejt. V pohodě. S touhle károu…“

Ruth k němu otočila svůj jemný obličej: „Když to je tak blbý… Že to Frankovi nepovíš?“

„Neboooj, řekl jsem mu, že jedu šprtat,“ odpověděl víceméně suverénně Paul.

(„Paule, ale pak mi to pěkně barvitě vylíčíš – šuk za šukem, přísahej!“)

Po krátkém tichu (tentokrát se k němu neotočila a hleděla čelním sklem přímo před sebe na dohořívající den kolem okresní silnice) tiše promluvila: „Hele, a ty už jsi tam někdy s nějakou byl?“

Paul polkl a odkašlal si: „Nebyl… ehm… fakt!“

(„A nenech tam zase v koši navrch odpadků použitou šprcku jako posledně! Poslouchal jsem bráchovy kydy půl roku.“)

Rukojmí, který se během poslední desítky mil nijak neprojevoval, náhle z posledních sil vykopl prudce nohou. Ozvala se rána (jako když někdo v motoru vykopne prudce nohou), překvapený Taunus sebou zacukal a na místě zastavil.

„Cože?“ vyhrkl Paul, který se probral z dávných vzpomínek.

„Říkám, že jedeme po špatné silnici. Tudy nejezdíme.“

Zmatený Paul se zamračeně rozhlédl kolem po zšeřelém a pustém okolí.

„To je přece nesmysl…,“ řekl nemastně.

Bylo mu hned jasné, že v zamyšlení špatně odbočil, přesto se mu tahle krajina zdála mírně povědomá.

„Jestli už netrefíš na vlastní chatu, měl bys uvažovat o návštěvě doktora Weise,“ řekla tím svým instantním hlasem Ruth.

Doktor Weis léčil (Léčil? Prostě byl šéfem oddělení gerontologie.) Paulova otce, který trpěl v posledních letech života Alzheimerovou chorobou. Prostřednictvím mrtvého Filipa Shoenlebena tnula Ruth do živého.

Paul beze slova zajel ke krajnici a zastavil.

Paul se v motorech vyznal stejně jako v ženách. Stál již deset minut bezradně u otevřené kapoty, která blankytně zářila v houstnoucí tmě jako nástěnné zrcadlo odrážející letní oblohu, a vyhlížel se vzrůstajícím napětím nějaké auto.

Z lesa se ozval křik nočního dravce. Ruth doposud seděla v autě a mlčela.

Pak se Paul znovu, už poněkolikáté, zadíval do černě mastných a horkým olejem páchnoucích vnitřností motoru.

Paul kouřil cigaretu a hleděl na odpadky mezi stromy polomrtvého lesa. Byla skoro tma a na tvář své ženy za zadním okénkem neviděl. Chvílemi mu dokonce připadalo, že tam není. Až nastoupí do auta, bude prázdné? Třeba ta osoba vzadu vůbec neexistuje, možná je jen jeho utkvělou představou?

Před mnoha lety, když se s obtížemi (a ztrátou sedm set padesáti dolarů) zbavil prvního auta a pořídil si (vlastně: pořídili si) auto jiné (značku už si nepamatoval), brávali často stopaře. Vlastně je brávali až do doby, kdy Ruth opanovala zadní sedadlo. Míval to rád. Míval rád stopaře. Kdysi jím snad dokonce býval. (A třeba ani nestopoval…)

BMW se jemně zhouplo, když do něj s povzdechem nasedl.

Prázdné nebylo.

Paul zpozoroval kdesi v dáli se rodící světlo a vzápětí uslyšel i motor.

„Někdo jede!“ zasmál se chlapecky na Ruth a ona se zasmála žensky na něho. Blížící se auto a její úsměv ho uvedly do stavu blízkého euforii.

„Miluju tě!“ řekl vesele a bezprostředně. „Moc tě miluju!“

„I já tebe, myslím,“ řekla dívka mírně.

Paul nadšený z té jednoznačnější části jejího prohlášení se sebevědomě rozkročil na silnici a začal divoce mávat levačkou, zatímco pravou rukou ukazoval trochu komicky, ale výmluvně na otevřenou tlamu rozbitého vozu.

„Podívej, támhle někdo mává. Asi mají něco s autem. Zastavím, ehm,“ řekl Paul a dvakrát polknul.

„Ať tě to ani nenapadne,“ ozvala se utkvělá představa ze zadního sedadla.

Paul pohlédl prudce do zrcátka. Kromě rozjařeného trolla se zelenou hřívou však kvůli šeru uvnitř auta nic neviděl. Na chvíli podlehl neodbytnému pocitu zmateného déjà vu a vzápětí vážně zauvažoval o vzpouře. Již sunul podrážku kožené boty k brzdovému pedálu, když rozhodně a klidně řekla: „Nezastavuj!“

BMW projelo kolem bleděmodré fordky tak vysokou rychlostí, že Paul polekaně uskočil. Světla stříbřitého vozu rychle mizela v pozvolném stoupání, až v zatáčce mezi stromy zmizela docela.

Na černou silnici dopadala černá noc.