Plachetnice

Malý Josef nemohl dospat. Po noční bouřce s lijákem byl vzduch za pootevřeným oknem podkrovní ložnice cítit mokrou trávou a dobrodružstvím.

Každoletní měsíc u velkého Josefa a Magdy ve vesnici Vřesy miloval. Domníval se, že Josef a Magda jsou jeho rodiče (ta shoda jmen a tak…), nebyl si ale zcela jistý, a tak jim raději říkal jmény. (Ve skutečnosti velký Josef nebyl jeho otcem, ale nevlastním bratrem.)

Ačkoliv každý zde strávený den byl pro malého Josefa svátkem, ten nadcházející měl být zvlášť výjimečný. Vždyť půjde s velkým Josefem pouštět plachetnici!

Malý Josef konečně uslyšel dole v kuchyni cinkání nádobí, neklamnou známku toho, že již Magda připravuje snídani, a vyskočil hbitě z postele. Přitom si všimnul malé, jemně nažloutlé skvrnky uprostřed prostěradla. Zamračil se, vylovil z kapsy kalhot přehozených přes židli kapesník a kousek ho namočil vodou ze sklenky na nočním stolku. Když skvrnu pečlivě vyčistil (jako obvykle), ustlal peřinu a polštář nejúhledněji, jak to jen šlo, a přistoupil k oknu. Přivoněl k divokému vzduchu plnému příslibů a pozdravil vážně obrovský strom, který mu ve větru kynul větvemi se spoustou temně zelených listů.

Velký Josef s kšandami na nahé hrudi kráčel rozvážně pro vodu ke studni.

Studna vyhloubená u velikého žulového kamene pod vrbou měla na dně kousky slídy odloupané z toho kamene. Slída se v ranním slunci třpytila jako nějaký poklad. Malý Josef si díky tomu vždy vzpomněl na zimu.

Vřesy byla vesnice v podhůří, ve které se většina obyvatel, přes léto rolníků, měnila během dlouhé zimy, kdy pokryl krajinu příkrov sněhu, v brusiče skla. Před mnohými chalupami a domky se pak vršily hromady odpadu – drobných odřezků a úlomků skla i nepovedených korálků nejrozmanitějších barev. Místní lidé používali skleněné zbytky k posypávání úzkých, ve sněhu vyšlapaných či proházených cestiček, namísto jinde obvyklého písku či popelu. Když sem malý Josef poprvé přijel na zimní týden, svítilo slunce a v cukrově bílé krajině zářily barevné pěšinky jako duhové stužky. Jakmile je uviděl oknem autobusu, začal se smát. Potůčky barev tekoucí mezi závějemi od domu k domu byly zázračné.

Dnes je ale letní den bílých oblaků na modré obloze, den vypuštění dokončené plachetnice, pojmenované Magdou záhadným jménem Fatale. Velký Josef dokonce napsal to nezvyklé slovo štětečkem na její elegantní bok. Loď se třemi stěžni a plachtovím z jemného hedvábí, které ušila Magda, byla překrásná.

Malý Josef seběhl po dřevěných schodech do chodby a vtrhl do kuchyně.

„Á, pan kapitán si dnes nějak přivstal…,“ přivítala ho Magda s úsměvem.

Malý Josef pozdravil, usedl ke stolu s prostřenou snídaní a dravě se zakousl do krajíce chleba. Otevřely se dveře a vešel velký Josef s konví vody. Odkašlal si a hlubokým hlasem pomalu řekl: „Tak dneska z toho plachtění nebude nic, Pepku. Potok se po tom nočním lijáku pěkně rozvodnil…“ Pohlédl krátce na malého Josefa, který na něho nevěřícně zíral s pootevřenou pusou plnou nedožvýkaného jídla. Velký Josef pokrčil širokými rameny: „No, to se nedá svítit, musíme počkat, až voda opadne!“

Malý Josef zaklapl ústa a pracně polkl, pomáhaje si při tom celým tělem. Magda na něho lítostivě pohlédla: „Vynesem na zahradu vanu, co říkáš?“ odtušila nejistě.

Na chleba s máslem a medem dopadly dvě obrovské slzy.

O půl hodiny později, když Magda myla v kuchyni nádobí a dojídala zklamáním osolený krajíc, se malý Josef vydal obezřetně ke garáži.

Velký Josef, doprovázený psem Jiskrou, vyrazil na každodenní obhlídku králíků a jehňat. Starost o slepice přenechával velkoryse Magdě.

V garáži (bůh ví, proč se tomu přístavku plnému harampádí, jak mínila Magda, či vercajku, jak soudil Josef, tak říkalo, když auto se tu nikdy neobjevilo) na starém pořezaném ponku ležela Fatale. Malý Josef se do místnosti, kam chodíval jen v doprovodu velkého, vplížil jako zloděj. Jaký zloděj? pomyslil si, ta loď je přece jeho!

Za malou chvíli stál u potoka a trochu zaraženě zíral na kalný proud, nejméně o metr širší a o čtvrt metru vyšší, než jak jej znal. Voda se divoce valila a působila nepřátelsky.

Malý Josef, držící trojstěžník opatrně oběma rukama, nejprve zaváhal a pak zcela podlehl malomyslnosti. Vrátí se domů. Snad ještě nikdo na jeho útěk nepřišel? A bude se těšit na den, kdy voda opadne. Měl radost, že k tomu rozhodnutí došel, a byl v té věci na sebe patřičně pyšný.

„Plave vůbec ta kocábka?“ ozvalo se za jeho zády.

Josef se otočil za krákoravým hlasem a zamračil se. Slovo kocábka ani tón hlasu se mu nezamlouvaly. Dva místní kluci, ušatý s holou hlavou a zrzavý s pihovatou tváří, ho pozorovali s přezíravým zájmem. Mluvil ten zrzavý se zkříženýma rukama na prsou, podupávající navíc netrpělivě nohou: „Tu si asi nestavěl ty, že ne?“ řekl posměšně.

Josef se zahleděl na špičky bot a neochotně zamumlal téměř neslyšně: „S Josefem… s Josefem Károu.“

Pihovatý řečník se otočil ke kumpánovi: „Rozuměl jsi mu?“

„Ani hovno,“ prohlásil bezvlasý otráveně.

Rozpačitost malého Josefa se proměnila v zoufalství. S dětmi mu to většinou nešlo. Měl sice mlhavý pocit, že i on je patrně dítětem (ve skutečnosti dítětem nebyl), kdykoliv chtěl ale proniknout do dětských komunit, což samozřejmě chtěl (hrajou si, směj být občas špinavý a tak…), zjistil, že jsou uzavřené a on je jen více či méně tolerovaným vetřelcem. Svět dospělých, ve kterém trávil mnohem víc času, byl pro něho zas většinou nepochopitelný a nudný. Výjimkou byly prázdniny ve Vřesu a sex (ve skutečnosti to nebyl sex, ale obnažování) s jeho sestrou Annou. (Ve skutečnosti to nebyla jeho sestra, ale ošetřovatelka.)

Zrzavý prolomil ticho: „Tak ukaž, jak ty necky poplavou!“

Josef se neochotně, ale odevzdaně otočil k potoku a položil Fatale do kalné vody u břehu něžně, jako matka ukládá spící dítě do postýlky. Nemohl dopustit jakoukoliv pochybnost o způsobilosti své plachetnice plout. Loďka se dostala do protiproudu a chvějivě lelkovala na místě. Chlapci se přiblížili. Holohlavý náhle vytáhl klacek, který skrýval za zády, a než mu v tom překvapený Josef dokázal zabránit, pošťouchl jím plachetnici do proudu. Ta s nečekanou rychlostí vyrazila kupředu.

Malý Josef vyskočil a vydal ze sebe klokotavý vysoký zvuk, který se z něho vydral jen tehdy, když se ocitl v nejvyšším ohrožení. Kluci se chraplavé rozesmáli. Josef po jednom z nich bezhlavě švihl paží a nečekaně se trefil do jeho ramene. Chlapec zasyčel bolestí, ale ránu neopětoval. Měl na paměti rezolutní slova matky: „Toho Pepíčka nebohýho od Károvejch si ani nevšimneš. Mohl by mít z těch vašich vylomenin smrt, chudák!“ A na paměti měl i otcův vepřovicový řemen, připravený kdykoli matčina nařízení verifikovat.

Malý Josef zběsile a směšně vyběhl podél potoka za plovoucí lodí. Holohlavý chlapec se držel za rameno a volal za ním: „Kriple! Kriplovatej kreténe!“

„Chcípákuuu! Magoreee pidlovokeeej!“ přidal se druhý, sebral ze břehu kámen a pokusil se jím trefit proudem unášenou Fatale. Kámen šplouchl do vody nedaleko od ní a loďka vzápětí zmizela za nízkým keříkem.

Malý Josef nechal nadávky i oba chlapce za sebou. Jeho svět se zúžil na jediné – musí dostihnout svou plachetnici a za jakoukoliv cenu ji zachránit. Proběhl hustým křovím, nevnímaje mnohé škrábance, a zahlédl bílé plachty právě mizící pod kamenným můstkem. Námahou i vzrušením mu divoce tlouklo srdce, dýchal nahlas a rychle. Doběhl k můstku a nahlédl do temného tunelu pod ním, ve kterém loď zmizela. V kalném šeru, kdesi uprostřed stísněného prostoru, se cosi bělalo. Na Josefa dýchl hnilobný chlad. Spolu s hučivým zvukem protékající vody mu to způsobovalo lehké mrazení v zádech. Voda sahala až k mechem a plísní porostlým kamenům, tvořícím vnitřní stěny stavby. Malý Josef zaváhal, pak vyběhl po nízkém náspu na silničku vedoucí přes most a slezl k ústí tunelu na druhé straně. Popálení od vysokých kopřiv v rozrušení ani nevnímal. Nyní, při pohledu z opačné strany, uviděl zřetelně plachetnici zachycenou nějakými klacky, které sem patrně přinesla velká voda. Větve propletené kusy igelitu a všelijakým zabláceným odpadem, klátící se v proudu vody sem a tam, působily jako chapadla černé chobotnice nebo lesklé nohy obrovského zmítajícího se pavouka.

Malý Josef si po krátkém zaváhání vyzul zánovní boty i ponožky, vyhrnul nohavice kalhot a se zaťatými zuby vstoupil do potoka. I když se držel při kraji, šlo se mu proti proudu obtížně. Nejhorší byly doteky bosých nohou o zaneřáděné dno plné blátivých nerovností. Josef si nepamatoval, že by někdy byl tak statečný, ale ani povznášející pocit vlastního hrdinství by ho nepřiměl brodit se dál, kdyby nešlo o jeho plachetnici Fatale. K překonání sebe sama ho vedlo ohrožení vytoužené lodi. Vždyť se rodila pod rukama velkého a očima malého Josefa celých deset dnů! Bílá krasavice s plachtami, provazovými žebříky, se strážními koši na vrcholcích stěžňů a kulatými okénky do kajut v podpalubí mu byla v tu chvíli vším.

Zbývalo ještě pár kroků, když zahlédl těsně před sebou rychlý pohyb. Vyjekl leknutím a zůstal stát. Kolem nohy mu proplavala velká krysa, vyšplhala hbitě na druhý břeh a zmizela ve štěrbině mezi slizkými kameny.

Malý Josef hluboce vydechl. Z těžkého zápachu, který vládl celému prostoru, a ze strachu, který vládl jeho mysli, se mu sice zvedal žaludek, ale necouvnul. Ještě necelý metr a uchopí svůj ztracený poklad do rukou. Pak konečně opustí to strašné místo, ve kterém neplatí zákony letního dne a kde odplavené předměty metamorfují v přízračná monstra. Ta jej teď, jak se mu zdálo, pozorují bledýma očima. Levá noha se mu náhle propadla do bahnité prohlubně a on si namočil vyhrnutou nohavici. Bosé chodidlo z toho místa rychle osvobodil a našlápl dál od břehu. Noha se mu svezla po něčem kluzkém, co se ještě ke vší hrůze pohnulo. Byl to patrně jen uvolněný kámen ze zbytků umělého dna, který se zaviklal, Josef však s výkřikem ztratil vratkou rovnováhu. Rozhodil instinktivně rukama, aby se něčeho zachytil. Levou rukou v poslední chvíli dosáhl na jednu z kymácejících se větví a pevně ji sevřel. Podařilo se mu tím získat ztracenou stabilitu, klacek, který teď třímal, ale pohnul celou změtí propletených naplavenin věznících plachetnici, a ta se nečekaně osvobodila.

Vzápětí se Fatale začala od malého Josefa neodvratně vzdalovat.

Velký Josef ihned litoval, že na Magdu zvýšil hlas. Nedělával to často a tentokrát navíc věděl, že byl jeho výpad nepatřičný. V jejím obličeji uviděl stín, který ho přiměl odvrátit oči. Smířlivým tónem řekl: „Jak je to dlouho…, cos ho viděla naposled?“

Magda si odhodila z čela pramen vlasů a zahleděla se někam na ubrus: „Já nevím. Asi patnáct, dvacet minut.“

Pak na něho pohlédla: „Myslela jsem, že je s tebou u ovcí. Jako vždycky,“ řekla potichu.

„Kdy má brát prášky?“ řekl téměř klidně velký Josef.

Malý Josef se vypotácel z pod mostu. Než si začal překotně nazouvat boty (ponožkami se nezdržoval), pohlédl toužebně po proudu potoka. Bílé plachty své lodi však nezahlédl.

Za chvíli proběhl kolem Daňkova neomítnutého statku a pelášil dál podél zčernalých zdí vyhořelé sklářské dílny ke smetišti, kterým potok protékal.

Na smetiště měl zakázáno chodit. Byl tu jen jednou, když doprovázel na poslední pouti rezavý sporák, který zpocený velký Josef vláčel na dřevěném vozíku.

Neuvěřitelná spousta odpadků na veliké ploše obklopené stromy tvořila celý levý břeh potoka, takže mnoho zapomenutých předmětů, prorůstajících plevelem, bylo teď omýváno jeho kalnou vodou. Malého Josefa by jindy zajímaly všechny ty zvláštní věci, se kterými se rozloučili jejich někdejší majitelé, dnes ale spěchal dál. Klopýtal přes propletence kovových koster různých spotřebičů, ojeté pneumatiky a jiné často již neidentifikovatelné věci. Pár metrů od břehu zahlédl koutkem oka znepokojující hromádku starého oblečení a mohl by přísahat, že z rukávu plesnivějícího saka trčela ruka s křečovitě sevřenými prsty. Mrtvola!

Až najde loď, řekne o ní velkému Josefovi… Teď musí najít svou plachetnici! Hlavou mu prolétla zneklidňující myšlenka a domnělou mrtvolu odsunula kamsi mimo jeho zájem; jednou mu jeho sestra Vendy (ve skutečnosti to nebyla jeho sestra, ale ošetřovatelka) vyprávěla, že všechny potoky ústí do řek, které se pak spojují v mohutné toky, jež vtékají do moří. Dokáže takhle běžet až k moři? (Co svačina, Josef s Magdou, léky a tak…?) Moře musí být daleko, když ho nikdy na vlastní oči neviděl. A přitom o něm tolikrát přemýšlel. Stejně jako o lodích, vydržel i o mořích a oceánech poslouchat celé hodiny (pokud s ním měl kdo takovou trpělivost), nebo se dívat (když ho právě nebolela hlava) na televizní pořady o plavbách po nekonečných vodních dálavách.

Malý Josef opatrné proběhl kolem hromady očních protéz, v jejichž skleněných duhovkách se zrcadlilo oblačné nebe, a pomyslil si, že patrně hlídají, aby se odsud nic neodnášelo.

Konečně smetiště zvolna ustoupilo přírodě a on se proplétal hustou křovinou, ve které mu potok téměř zmizel. Vřesy nechal definitivně za zády. Kousek dál se již rýsovaly tmavé koruny stromů začínajícího lesa. Vysoké smrky působily i teď dopoledne podvečerním dojmem.

Po chvíli se konečně dostal těsně ke kamenitému břehu, odkud uviděl na několik metrů potoka před sebou. Loďka nebyla vidět nikde a on poprvé pocítil únavu a beznaděj.

Zastavil se a ohlédl se zpátky. Návrat se mu v tuto chvíli jevil stejně absurdní jako pokračování v cestě. Ocitl se na rozhraní. Nedokázal odhadnout dobu, po kterou plachetnici pronásledoval, ale míra jeho vyčerpání a zoufalství napovídala, že muselo uběhnout několik hodin. Pak si vzpomněl na hedvábné plachty, na modrý nápis Fatale a vyrazil na další cestu po proudu.

Klopýtal pomalu po břehu, přeskakoval mnohé kořeny, připomínající mu pařáty dravých ptáků, a přeskakoval mnohé kameny, připomínající mu lebky neznámých zvířat. Zvuky vesnice sem s konečnou platností přestaly doléhat. Ocitl se v cizím světě ostražitého ticha. Odněkud z hloubi lesa, který se před ním rozprostíral, se ozval dlouhý, neznámý zvuk. Jakoby uprostřed dne procitla sama noc. Malý Josef se rozhlédl po mohutných stromech, oplakaných pryskyřicí, a pocítil úzkost. Spíše ze setrvačnosti než z nutkavé potřeby dalšího pronásledování vyrazil dál.

Břeh byl v tomhle šerém místě, kam skrz koruny stromů nedopadalo sluneční světlo, blátivý a kluzký. Josef se pokusil překonat těch pár metrů přeskakováním po středně velkých kamenech, téměř pravidelně od sebe vzdálených. První kámen (jednorožec), druhý kámen (rejnok), na třetím kameni, připomínajícím krunýř želvy, mu uklouzla noha a on upadl hlavou na čtvrtý kámen (kámen).

Velký Josef doběhl ke štěkajícímu Jiskrovi. Pes stál na břehu u kamenného mostu a vrtěl nad čímsi významně ocasem. Josef sebral z trávy dvě ponožky, strčil je do kapsy a rozeběhl se dál po břehu podél rozvodněného potoka. Jiskra ho radostně následoval.

Malý Josef se malátné postavil. Rozhlédl se trochu překvapeně kolem, sáhl si do vlasů a sykl bolestí. Na ruce mu zůstala nepatrná červená stopa. Vyndal z kapsy složený kapesník a namočil ho v potoce, jehož voda se mu již nezdála tak zkalená. Opatrně si cípem mokrého kapesníku otřel bolestivé místo na hlavě. Na bílé látce s modrými proužky se objevila růžová skvrna.

Malý Josef se vydal klidným krokem na cestu podél rozšiřujícího se koryta. Ani se nepozastavil nad tím, že nyní kráčí po proudu toku. Šel mezi vysokánské kmeny jehličnatých stromů. Nad jejich tmavými korunami přeletělo s křikem hejno velkých ptáků. Ještě nikdy takové neviděl.

Po několika minutách volné chůze došel na místo, kde obrovské stromy, které by jistě neobjalo ani několik mužů držících se za ruce, začaly řídnout. Mezi výkřiky ptáků, jichž na obloze stále přibývalo, uslyšel kdesi před sebou podivný šum, který během chůze nabýval na síle. Když vyšel ze stínu stromů, jejichž koruny se zdály k nedohlédnutí, ocitl se na kraji srázu.

Rozprostřelo se pod ním malebné údolí. Nyní pochopil zdroj onoho – teď už velmi silného – šumění. Voda širokého potoka spadala jako vodopád hluboko na dno rokle, kde se spojovala s klidným tokem větší řeky. Okraj srázu byl dostavěn v terasu z obrovských kvádrů žuly, ze které vedly do údolí široké schody. Temné žulové kameny byly hojně protkány žilkami slídy, která jiskřila v odpoledním slunci jako zlato.

Malý Josef sestupoval po desítky metrů dlouhém schodišti s námahou, protože schody byly vysoké a strmé.

Pod schodištěm vešel na širokou štěrkovou cestu, táhnoucí se údolím téměř souběžně s řekou. Vzduch, který dýchal, byl závratně opojný. Na příkrých březích údolí rostly nízké stromy, na kterých visely girlandy barevných plodů. Malý Josef nikdy neviděl, aby na jednom stromě rostlo tolik ovoce různého tvaru i barvy. Vypadá to, pomyslel si, jako bych procházel sadem vánočních stromků. Bohatě ozdobených vánočních stromků.

Po přibližně dvou desítkách minut chůze se tohle štědrovečerní údolí otevřelo a on spatřil moře.

Velký Josef vyšel z krémově bílých dveří, opatřených malou cedulkou, na dlouhou chodbu, kde ho čekal tázavý pohled Magdy. Odpověděl pokrčením ramen. Velkými okny dopadalo do němé chodby šikmé podvečerní světlo.

Kamenná silnice, po které malý Josef doposud kráčel, se poznenáhlu začala měnit – jednotlivé kamínky, tvořící její povrch, byly teď menší a různobarevné. Pohlédl před sebe. Cesta ubíhající do dáli hrála barvami jak impresionistické plátno. Po dalších pár krocích si uvědomil, aniž ho to vyvedlo z míry, že cestu pokrývá souvislá vrstva drobných kousků hýřivě barevného skla.

Skleněná cesta ho zavedla do zálivu, ve kterém nalezl úpravné městečko vystavěné z okrových kamenů a světlého dřeva. Na věži malého kostelíka vyzváněl zvon. V celém městečku nepotkal živou duši. Křupajícími sklíčky došel pak k přístavu, vystavěnému opět z velkých bloků žuly.

Zde panoval čilý ruch. Na malém prostoru přístaviště se zřejmě soustředila většina místních obyvatel. Důvod jejich hemžení a štěbetání byl evidentní. Malý Josef se rozesmál.

Vzrušení davu v přístavu vyvrcholilo v euforii. Malý Josef se přidal a vyhodil vysoko do vzduchu modrou čepici, kterou právě objevil na své hlavě. Čepice letěla vzhůru, až se stala jen stěží rozeznatelným modrým bodem, jen o poznání tmavším než modř nebe. Josefovi v tu chvíli dorostla na rozesmáté hlavě další čepice, kterou opět vyhodil, a ona vzlétla za předešlou. Tak se to stále opakovalo.

Moře bylo tak čisté, že bylo možné uvidět stovky a tisíce roztodivných živočichů v něm plovoucích. V nezměrné hloubce zahlédl i gigantické velryby a hlavonožce s chapadly dlouhými stovky metrů. V průzračné vodě jako by levitovali.

Lidé v přístavu zvolna ztichli. Podél mola vplula do přístavu krásná loď se zářivě bílými plachtami na třech stěžních. (Modrý nápis a tak…)

Malý Josef odhodil sedmou čepici, zvážněl a vykročil na molo. Byl připraven odplout. (Ve skutečnosti byl připraven odplout.)