Epidemická choroba na tři

Když stanuli na svahu, odkud se jim otevřel široký pohled na město, právě svítalo.

Ondřej ani Trn nikdy neviděli nic úžasnějšího. Byli omráčeni proměnlivou, do nedozírna se táhnoucí strukturou střech, uliček, náměstí a schodišť, jimž dominovaly strmé věže kostelů a monumentální skelet rozestavěné katedrály. Mezi stavbami se jako přesycený had líně vinula řeka, přeťatá kamenným mostem.

Bratři se nemohli vynadívat na zázrak města, rozdrolený milióny detailů, a přece celistvý jako jediné kamenné tělo, které se, zavinuto do pavučin mlhy, jen neochotně odhalovalo prvním paprskům slunce.

Až sem na kopec vzdálený od města dobré půl hodiny svižné chůze doléhal zvuk kostelního zvonu, který zval patrně bohabojné obyvatele k jejich ranní modlitbě. Na dvou místech stoupal k nebi temný sloup kouře. Nebylo vidět jeho zdroj, ale podle mohutnosti a hustoty dýmu jím musely být veliké ohně. V bezvětrném dni se kužely kouře zdvihaly kolmo vzhůru a vypadalo to, jako by se nad městem rozkročil gigantický obr, ze kterého jsou vidět jen nesmírné nohy, zatímco trup mizí kdesi v oblacích.

Trn se bezděky rozpomenul na bájný rhodský kolos, obrovskou sochu, která podle zdrojů z alexandrijské knihovny měla v antických dobách stát rozkročena nad průplavem u přístavu řeckého ostrova Rhodos.

„Je nad očekávání… krásné,“ řekl Ondřej pohnutým hlasem.

„A nad očekávání obrovské,“ přikývl hlavou Trn, aniž od nevídaného pohledu odtrhl své jediné oko.

Ondřej se usmál a objal bratra kolem ramen. „Dokázali jsme to. Dokázali!“ Trn poplácal ostýchavě bratra po zádech. Ondřej se neubránil dojetí a k smějícím se ústům mu stékaly slzy, zanechávající po sobě na zaprášené tváři lesklé stezičky.

„Poděkování patří Bohu, který vedl naše kroky, bratře. Hospodinu, který nám pomohl dojít až sem, k cíli naší předlouhé pouti. Velebme ho!“

Ondřej pohlédl na staršího bratra s obdivem jako vždy, když ho slyšel tak krásně promluvit. Mluví jako kněz, tak vznešeně a klidně, říkal si. Ze slavnostní nálady ho vytrhlo až táhlé zavytí šelmy zvané hlad v jeho útrobách. Živočišný projev žaludku mu připadal tak nevhodný v onu nevšední a dlouho očekávanou chvíli s doprovodem zvonu, že studem zrudl a odvrátil od bratra tvář. Ten se však hlasitě zasmál, vzal jej kolem ramen a vykročil s ním po kamenité cestě k městu.

„Neboj se, Ondřeji, tvůj žaludek zpívá tu tesknou odrhovačku naposledy. Brzy zasedneme k bohatě prostřenému stolu.“

Za chůze si Trn, tak jako mnohokrát během přibližně stovky posledních dnů jejich putování, sáhl pod koženou vestu, kde nahmatal pevné pouzdro s listem pergamenu. I když věděl, že dopis je na svém místě, oddechl si, tak jako pokaždé. Cesta jim ubíhala rychle a zvesela, vždyť konec jejich předlouhého putování byl již nadosah.

Za několik desítek minut stanuli bratři u hlavní městské brány. Ta byla jediným viditelným vchodem do vysoké hradební zdi, která obepínala celé město a chránila ho před okolním světem. Byli neklidní. Někde v půli cesty svahem si náhle uvědomili podivnou skutečnost – kromě monotónně tlukoucího zvonu nevydávalo město žádný zvuk. Bylo naprosto tiché. Dalším zneklidňujícím vjemem pak bylo to, že i když slunce již vystoupilo na oblohu a zalilo jitřním světlem okolní krajinu, z města ani do něho nepřicházeli žádní lidé.

Bratři na sebe několikrát tázavě pohlédli, ale ani jeden z nich nedokázal formulovat svou tíživou pochybnost a vzrůstající nervozitu. Jejich mise byla příliš dlouhá a namáhavá; zažili přepadení loupežnou tlupou, při kterém přišli o koně, málem uhořeli na seníku v Cáchách, v bažinném lese u města Châlons sur Marné potkali Mrtvou nevěstu a Ondřej tam po uštknutí šedým hadem prožil deset dní v horečnatých křečích – nebylo přece možné, aby po všech těch útrapách a nekonečném strádání nedospěli šťastně k vytouženému cíli!

Několik metrů vysoká brána ze silných fošen, pobitá kovovými výztužemi, byla zamčená. Marně na ni bušili, marně volali, ať jim její strážci otevřou. Trn volal střídavě místním jazykem, který na rozdíl od bratra znal, a chvílemi se zas dovolával otevření brány větami latinskými. Křičel až do ochraptění, ale marně.

„Zdá se, jako by město čekalo vojenský útok. Je to podivné, neboť jsme na své pouti nepotkali jediného vojáka a nezaslechli ani slova o takovém tažení,“ řekl zpocenému Ondřeji, který ještě mlátil pěstmi do netečných vrat. Pak oba již vyčerpáni usedli do prachu u zdi z mohutných kamenů.

Na první pohled bylo jasné, že je zhola nemožné zeď zlézt, neboť kvádry byly velmi hladce pospojované, bez spár, ve kterých by bylo možné se zachytit. Trn nabídl bratrovi poslední zbytek vody ze své čutory. Zadýchaný Ondřej se napil a bezradně zavrtěl hlavou: „To město je snad prázdné, bratře. Lidé utekli před draky či armádou nepřátel.“

Trn se usmál: „Není zvon, jenž by zvonil bez zvoníka, bratře!“

„Jsem to ale hlupák!“ zasmál se Ondřej a udeřil se pěstí do čela. „Pak nezbývá, nežli se vydat podél hradby a hledat další vchod.“

„Ano, máš pravdu, bratře. Krátce si odpočineme a…“

V tu chvíli se ozval rachot skrytého mechanismu a brána se navzdory své mohutnosti poměrně rychle otevřela. Bratři jako jeden vstali a právě když se ocitli mezi veřejemi, vystřídal řinčení kovu rytmický dusot koňských kopyt. Ondřej postřehl nebezpečí jako první a v poslední chvilce strhl bratra stranou. Ten by jinak patrně skončil pod kopyty koně, projíždějícího tryskem branou s jezdcem v sedle. Jezdec, zahalený purpurovým pláštěm, pobízel černého hřebce, jako by mu letěl v patách sám ďábel. Bratři ani nezahlédli jeho tvář. Než se vzpamatovali, zbyl po něm jen oblak prachu kdesi na úpatí svahu.

Brána zůstala otevřená. Zvuk zvonu nyní, po jejím otevření, nabyl na hlasitosti a ve všudypřítomném tichu připadal poutníkům téměř nesnesitelný.

Když prošli branou, otevřel se jim pohled na dlažbu prázdného prostranství s hlídkovou věží. Z něho vedly mezi domy tři přibližně stejně široké ulice. Nikde nebylo živé duše.

Ondřej pohlédl na bratra: „Kterou z těch cest se vydáme? Zvon jako by zněl odevšud.“ Zamračený Trn ukázal mlčky na prostřední ulici, po které loudavě vykročili mezi stěsnané šedé domy. Okna domů se podobala Trnovu levému oku, skrytému pod koženou páskou.

Po chvíli pomalé chůze stanuli na jakémsi rynku a pohlédli k velkému domu, nad jehož otevřeným vchodem visel na háku plechový korbel.

„To je jistě krčma, bratře!“ zvolal Ondřej. Do svého hlasu vložil vše pozitivní, co dokázal v pokleslé mysli a sevřeném hrdle zmobilizovat. Tísnivá prázdnota města a ubíjející monotónnost úderů zvonu vytvořily z jeho poctivé snahy paskvil.

Trn pokýval rozvážně hlavou: „Zdá se. Budeme však raději opatrní.“

Mezitím stanuli před hostincem. Trn nahlédl do zšeřelé místnosti a zvolal hlasitě místním jazykem: „Je tu někdo? Můžeme vejít? Je tu někdo?“

V Ondřejovi tentokrát bratrova schopnost nevyvolala obvyklý závan obdivu. Slova toho jazyka byla pro něho neznámá, stejně jako město kolem, a milovaného bratra mu spíš vzdalovala. Vyvolávalo to v něm podvědomý dojem, že bratr je s tímto cizím nepřátelským světem spjat, a zmocnil se ho pocit naprosté samoty. Poprvé v životě zanevřel na Trnovu intelektuální převahu a pocítil lehkou zášť vůči jeho vzdělání.

Je spiklencem tohoto města a já jsem jim vydán napospas, pomyslel si. Ihned se za tu myšlenku zastyděl, a aby překonal vnitřní slabost, vstoupil bez obvyklého bratrova „požehnání“ do krčmy jako první.

Interiér hostince pokrývala kamera 37, která se automaticky zapnula ve vteřině, kdy vešel Ondřej, těsně následovaný obezřetně se rozhlížejícím bratrem. Podél dubových stolů a lavic došel až k dřevěnému pultu, ten obešel a nahlédl do liduprázdné kuchyně.

Ondřej ztratil obezřetnost do té míry, že by neviděl ani tucet hrdlořezů skrývajících se v šerých koutech místnosti. Jeho mysl plně zaměstnala jediná věc – obrovská uzená šunka, zavěšená vedle komína otevřeného ohniště na bytelném háku. Polkl nahlas a pohlédl prosebnýma očima na Trna. Ten, stále bloudící kyklopským okem po zdech, krátce přikývl.

Za malou chvíli již oba bratři seděli u jednoho ze stolů a ve světle zapálené svíce jedli a pili plně pohrouženi do obřadu sycení. Ani jeden z nich si nevšiml, že za otevřenými dveřmi rychle prošla tmavá silueta s ptačí hlavou.

Později, posíleni chutným jídlem a silným vínem, kráčeli úzkou uličkou směrem k předpokládanému centru města v celkem dobré náladě.

„Jistě se všechno vysvětlí. Trudná mysl a plný teřich – to se špatně rýmuje,“ řekl Ondřej čtverácky a trochu brunátný Trn kupodivu s úsměvem přitakal: „Třeba jsou všichni jen na mši svaté v kostele…? Nebo na pouti ke kterési kapli za městem.“

Oba víceméně křičeli, protože přes údery všudypřítomného zvonu by se jinak neslyšeli.

Proto vzápětí, když zvon utichl, zůstali stát jako opaření. Mezi zdmi domů ještě doznívalo Trnovo: „… za městem.“

Jestliže zvuk zvonu byl hrůzně majestátný, nebyl ničím proti síle ticha, které nyní nastalo.

Ticho bolelo do uší a odválo bezstarostnou náladu náhle a nenávratně. Duše obou mužů pozřela rázem bezedná prázdnota.

Ondřej staršího bratra uchopil bezděky za rameno a zašeptal: „Mám strach. Bratře, mám takový strach…!“ Trn poplácal konejšivě jeho ruku, náhle však vydal přidušený výkřik a ukázal prstem do jednoho z oken: „Tam někdo je!“ Ondřej rychle pohlédl tím směrem a uviděl téměř nepostřehnutelný pohyb v temném obdélníku otevřeného okna. To již Trn vzal za kliku dveří, které se k podivu obou bratrů otevřely, a vstoupil do domu.

Interiér domu nebyl předpokládanou variantou scénáře, a tudíž nebyl pokrytý žádnou kamerou. V těchto případech, ke kterým samozřejmě v „ČAS – MAT!“ zákonitě docházelo, vždy z režie pohotově zařadili reklamní blok.

Trn a Ondřej stanuli ve dveřích skvostně zařízené místnosti. U okna stál postarší muž a bojácně je pozoroval vytřeštěnýma očima. Byl úplně nahý. Na posteli, bohatě nastlané měkkými poduškami, ležela bez známek života popelavě bledá nahá žena. Ondřej byl vyděšen tak, že se třásl, jeho bratr se konečně zmobilizoval a oslovil muže v místním jazyce:

„Pane, můžete prosím…“

Neznámý muž reagoval na jeho hlas jako na obnaženou zbraň: „Vraťte ji! Vraťte mi ji!“ křičel jako smyslů zbavený a ukazoval prstem k posteli s ležící ženou. Pak udělal nečekaně rychlý krok od okna směrem k nim a stále křičel. Ondřej, který nerozuměl ani slovo, popadl bratra za rukáv: „Utečme! Rychle!“ Trn ho odstrčil a vlídně pohlédl na rozrušeného muže: „Pane, můžeme nějak…“ Muž popošel o další metr jejich směrem, když se z postele ozval smích.

Žena, na kterou všichni v tu chvíli pohlédli, měla otevřené oči, pootevřená bezkrevná ústa a smála se. Její smích se měnil v hrůzný zvuk, podobný spíše chroptění raněného zvířete. Muž si přestal bratrů všímat a vydal se k posteli s podivně strnulým úsměvem a rozevřenou náručí. Žena se začala třást v jakési stále se zrychlující křeči.

Trn se otočil k bledému bratrovi, uchopil ho za rameno a vyvedl jemně, ale důrazně z místnosti. Mlčky sestupovali po dřevěných schodech, když se z místnosti nad jejich hlavami ozval bolestný výkřik. Pak nastalo ticho, ve kterém bylo slyšet jen vrzání fošen pod jejich nohama.

Vyšli před dům právě ve chvíli, kdy končila reklama na Vir­tuál­ního potápěče, a tak je šťastný režisér mohl střihnout právě včas. Z okna se vyklonila tvář pološíleného muže, který řval: „Vraťte mi ji! Proklínám vás! Proklínám!“

Prostřih na okno a v něm křičícího nahého muže, kterému hrůzou téměř lezou oči z důlků, promítnutý na telestěnu vyvolal v sále nadšené ovace a moderátor zářil stejně jako neonový nápis nad jeho hlavou: „Zdá se, že dnešní pořad má opravdu spád! Co říkáte, přátelé?“

Bratři hbitě vyrazili pryč od toho prokletého domu a zastavili se až na konci klikaté ulice, kam mužovy kletby nedoléhaly. Nyní se trochu zmateni rozhlíželi, kudy dál, protože opět stanuli na křižovatce několika ulic.

Trn mlčky a nejistě ukázal do jedné z nich. Ondřej nesouhlasně vrtěl hlavou: „Vraťme se! Tohle město je… je začarované. Vraťme se, dokud je čas,“ řekl rozechvělým hlasem a prosebně pohlédl na bratra.

„Musíme doručit list! Vyhledáme konšela Brachta…,“ začal Trn.

„Copak nevidíš, že v tomhle městě není nic, jak má být? Nikoho tu nenajdeme! Otcův list je nám k ničemu!“ vykřikoval Ondřej a divoce při tom gestikuloval. Jeho hlas se hluše odrážel od nehybných grimas domovních průčelí. Trn na něho pohlédl zachmuřeně a vyčítavě. „Podléháš malověrnosti, Ondřeji. Ztrácíš naději a zapomínáš, kdo vede naše kroky,“ řekl tichým, vážným hlasem, jakým se mluví v chrámu.

Skupina postav se zjevila náhle a bezzvučně. Bratři hleděli s hrůzou na černé procesí, které vyplulo z postranní ulice jako přízračná gondola. Bez jediného zvuku, jako by se nohy maskovaných postav ani nedotýkaly kamenné dlažby. Muži, nesoucí na ramenou těžké břemeno, byli kromě zvláštních kostýmů s ptačími zobci na tvářích zahaleni také do dýmu z kaditelnic, které se jim v pravidelném rytmu kývaly v rukou.

„První zmáčkl tlačítko pan Karel, a tak se ho zeptáme, jak zní odpověď na otázku ‚Za balík‘ v dnešním kole soutěže ČAS – MAT?“ Moderátor v stříbřitém obleku a zlatých botách přistoupil k plexisklové kostce, ve které seděl asi padesátiletý muž se zpocenou pleší. „Domnívám se… Myslím si, že tím slovem na tři je mor,“ vysoukal ze sebe hlasem přeskakujícím nervozitou.

V tu vteřinu střihli v režii široký záběr z náměstí, braný kamerou z rozestavěné katedrály. Na domácích obrazovkách i na telestěně se objevil ponurý výjev: uprostřed rozlehlého prostranství nad obrov­ským ohněm, do něhož další a další maskované zástupy ptačích mužů vhazovaly svá do hadrů zabalená břemena, stoupal k obloze mohutný dým.

Přes tento apokalyptický výjev se rozblikal jasně červený nápis MOR. Sál explodoval nadšeným aplausem.

Ondřej a Trn opustili město před soumrakem. Kráčeli mlčky vzhůru po stráni stejnou cestou, kterou ráno přišli. Zastavili se na kopci a pohlédli na vrásčitou, kamennou tvář města tonoucího v soumraku. Do nastávající tmy svítily dva požáry jako řeřavé oči démona.

„Bude třeba dlouhé doby, abychom pochopili účel naší cesty. Věřím, že jednoho dne dostaneme odpověď na otázku po vyšším smyslu toho zdánlivě marného putování,“ řekl Trn rozvážně.

„Mám tě rád,“ řekl Ondřej přiškrceným hlasem po chvíli. „V otco­vě domě jsem nevěděl, jak moc, bratře!“

Trn se na něho usmál a pohlédl jediným okem k nebi: „Třeba na jeho odpověď nebudeme čekat tak dlouho, Ondřeji.“

Obrátili se k městu zády a vyrazili na zpáteční cestu. Za chvíli je pohltila noc.

V reality show ČAS – MAT vyhlásil moderátor otázku pro další kolo: „Masový vrah na šest.“ Technici pořadu právě osazovali mikro­kamery v domě Romana Polanského. Práce v šedesátých letech byla pro ně rutinní a nepříliš zajímavá.