Déšť

„Zasraná krávo!“ Ta dvě slova si hbitě obhlédla světlý pokoj a rozhodla se zůstat. Zaplnila prostor mezi stropem, podlahou a čtyřmi stěnami do posledního krychlového centimetru, nahlédla po­otevřenými dveřmi do vedlejší místnosti a vsákla se do celého domu. Pozměnila odstín tapet, koberců i obrazů ve prospěch chronické vulgarity. Ta dvě sprostá slova, vyřčená jako jedno velmi sprosté (zasranákrávo!), zůstala všudypřítomná. Trčela ve vzduchu jako komiksová bublina.

Žena stojící u okna se nevěřícně otočila po muži, který ji tak poprvé po sedmi letech soužití oslovil, a přimhouřila zelené oči. Pak se pomalu a mocně nadechla: „Ty hnusnej hajzle!“ zasyčela. Na plechový parapet za zavřeným oknem dopadly netečně první kapky.

Začalo pršet.

Večer se dlouho a vášnivě milovali. Sex byl pro ně obvyklým (a je třeba říci, že dočasně velmi účinným) řešením narůstajících neshod. Během jejich spojení se za oknem snesla klidná noc. Obloha posázená hvězdami byla té bezměsíčné noci nesmírně krásná a tak hluboká, že dostal při pohledu na ni (vlastně do ní) závrať.

Dokouřil na terase svou nezbytnou „pomilovací“ cigaretu a než se vrátil k nahé ženě, zachumlané v prostěradle, pohlédl ještě jednou vzhůru. Pocit pádu do nezměrného prostoru byl tak silný, že se křečovitě přidržel zábradlí.

Ráno ji zastihlo odevzdanou v objetí migrény a jeho nervózně upíjejícího horkou kávu z velkého šálku. Vadil jí přehnaně výrazný zvuk srkání, kterým v jejích uších demonstroval svou zaneprázdněnost. Jako by říkal: Spěchám do práce! Mám mnoho povinností. Já nás totiž musím živit, jestli ti to není jasné? Musím živit i tu debilní siamskou kočku, co pouští srst do koberců a výkaly do písku v krabici za dveřmi. Ty si nech kávu klidně vychladnout, já si takový přepych dovolit nemůžu. A pak si uvař další a další kávy a nech je chladnout celé hodiny, zatímco já budu plnit všechny náročné povinnosti hlavy rodiny.

Při dalším srknutí se neovládla a potichu vzdychla. Čekal na ten nenápadný zvuk dlouho, a tak zareagoval okamžitě: „No jo, srkám horký kafe! Protože nemám čas ho nechat vychladnout, víš, miláčku? Já nás totiž musím živit, jestli ti to není jasný?“ O nohy se mu otřela kočka, ukazující ocasem k japonskému lustru z hedvábného papíru, visícímu od stropu. Odstrčil vrnící zvíře botou, kterou si pak otřel kapesníkem. „Musím živit i tu debilní kočku…“

„Není to debilní kočka, je to Maud! Dal jsi mi ji k Vánocům, pamatuješ?“ řekla tichounce.

„Co to je Vánoce? To je TO, jak jsi vloni byla s kamarádkou Markem na horách?“ zasyčel bezbarvě a pohlédl na ženu, která si podepřela čelo dlaní se štíhlými prsty.

„Nejspíš máš zase tu svou migrénu, ne?!“ řekl s opovržením.

Vzhlédla k němu chladně a beze slov. Neměl tenhle její výraz rád, znervózňoval ho. Připadalo mu vždy, že je při něčem přistižen a měl by se omluvit. Omluvit za co?

Odtrhl šedé oči od jejích zelených. Od smaragdově zelených očí, do kterých kdysi dokázal hledět celé hodiny, od očí, ve kterých kdysi cestoval, v nichž létal a do kterých se potápěl…

Hlučně na stůl položil šálek s nedopitou kávou. Víc nahlas než přesvědčivě (cítil to) řekl oranžové zdi a obrázku s pastýřkou: „Migréna! To máš z filmů? Nebo z knížek?“

„Z tebe, lásko!“ zašeptala hlasitě.

Spěšně vyšel z místnosti. Krátké šátrání v předsíni zakončil obvyk­lým prásknutím dveří. Ona při té ráně (jako obvykle) sklonila instinktivně hlavu a přivřela oči, jako by uhýbala pohlavku.

Levé zelené oko bylo méně statečné než pravé a upustilo velkou slzu na tvář (na tvář, která před pár hodinami byla rozpálená vášní).

Vyšel před dům, pohlédl k obloze a vypustil z plic zadržovaný dech – plynný extrakt vražedného vzteku, temný jako potrhané mraky, valící se nad krajinou. Šedočerné oblaky připomínaly nevídaná obří zvířata.

Vítr mu do očí vmetl prach z příjezdové cesty. Vzápětí dopadla na jeho tvář (na tvář před pár hodinami rozpálenou vášní) velká kapka deště. Rozběhl se ke garáži s hlavou zakrytou tenkou koženou aktov­kou. Za pár okamžiků již stěrače nestíhaly odehnat z předního skla vozu příval vody.

V dalekých horách v rezavém kapradí se u pramene kamenitého potoka ozval tenký zvuk. Pláč? Divoké poryvy větru a deště v korunách stromů ho přehlušily.

Seděla na zahradě pod červenobílým slunečníkem, který nyní sloužil jako deštník. Zahrada kolem byla poškrábaná svislými čárami deště jako starý film.

V kamenném krbu, u kterého sedávali za bezvětrných večerů s přáteli a odkud sami mnohokrát tiše pozorovali pozvolnou proměnu dne v noc, dohořívala hromádka dopisů. Když štůsek papírů polévala bourbonem z rozpité láhve a obřadně škrtala sirkou, měla pocit, že se mstí. Nyní pocit triumfu nahradila rezignovaná sebelítost s bonusem nenávratné ztráty. Věděla, že nerad píše. Přesto, nebo právě proto, byly jeho dopisy tak krásné. A tolik vzácné – pro ni! Kdysi znala dlouhé pasáže z těch listů nazpaměť. Z té jí vyhořely postupně. „Jsme si asi dáni, jako opilí Dáni, hraví jak kočkodani, jako čáry v začarované dlani… Co s láskou? Co s ní, když sníme sami? Sebe navzájem!“ vybavila se jí pro druhé nečitelným písmem a černou propisovačkou psaná slova. Zachvěl se jí koutek úst (od smíchu) a ruka s cigaretou (od chvění).

Dopisy shořely. Krátké opojení ohněm vystřídala nekonečná nanicovatost popela.

Po mohutném doušku štiplavě voňavého pití se jí zvedl žaludek. V krátkém a úporném boji o snídani zvítězila nad žaludkem; velmi těsně. Slunečník začal propouštět vodu. Zanechala nedopitou láhev i krabičku cigaret promočenému osudu zapomenutých věcí a vrátila se do domu.

Den probíhal klidně.

Po poledni si šla na chvíli lehnout. Déšť ťukající stovkami chladných prstíků do mansardního okna ložnice ji ukolébal do snu o dětství: Je letní ráno. Zemřelý tatínek ukazuje prstem na pohyb v šeříkovém keři. Ona se bojí a směje se. Slunce zakryl velký mrak a zvedá se vítr. Šeřík se trhanými pohyby rychle přibližuje. Tatínek se směje a umírá.

Prudce otevřela oči a dívala se na okno omývané deštěm. Za­chvěla se, vstala a šla „přiložit“, jak se smíchem říkávala otočení knoflíku na plynovém kotli v garáži.

Odpoledne si oblékla žlutou pogumovanou pláštěnku s kapucí a šla nakoupit.

„Ty můj malej velrybáři!“ říkával jí on, když se tak oblékla. Teď neříkal nikdo nic.

O hodinu později se již bytem linula vůně jeho oblíbených pstruhů na másle a hudba jejích oblíbených Doors. „Riders on the storm,“ zpíval Jim Morrison unaveným hlasem toho, kdo se loučí a ještě o tom úplně neví.

Krev byla jediným červeným doplňkem vkusně zařízené místnosti. On stál uprostřed, s ještě napřaženou rukou, jako antická socha. Jako Diskobolos.

Sportovní výkon, po kterém pár sekund setrval v té pozici, nebyl ale hod diskem, byl to úder pěstí s mohutným půlkruhovým rozmachem. Z nosu se jí řinula světlá červená krev a pár kapek dopadlo na krémově bílý koberec. V chaotickém zděšení se k ní vrhl a objal ji. Hlavu měl naplněnou vřeštivým kvílením sirény a stále se opakujícími slovy, která slyšel jen on: „To jsem neudělal já! To jsem neudělal já! To jsem neudělal já!“

Přijala jeho objetí jako mrtvá. Mrtvá žena bez rukou a slov, které by ji ubránily. Od nosu přes ústa až na bradu vedl rudý pramínek, jako zdvižený prst vyzývající k mlčení (pšt).

„To jsem neudělal já, lásko! Miluju tě!“ řekl mrtvé ženě ve své náruči.

Daleko v horském lese bičovaném lijákem se divoký potok měnil v divokou řeku a podzimní vítr v podzimní vichr. Vřes zašustil a rozestoupil se jako rzí pokrytá brána. Ještě trochu beztvaré pohlédlo na mokrý svět kolem a překouslo pupeční šňůru, podobnou stvolu ocúnu, kterou bylo spojeno s tím místem. Pak vkročilo do potoka.

Krev z koberce byla očištěna. Byla očištěna i z ženy, kterou pak tisíckrát zapřísahal, ať mu odpustí. Klečel, plakal, hladil ji a líbal. Vzpomínal na krásná místa a chvíle, aby ukotvil vratký člun přítomnosti v klidných vodách vzpomínek. Ona mu přikyvovala, pak se dokonce usmála. Několikrát mu řekla, že se nezlobí, že mu již odpustila, a při tom byla dál mrtvá. Nevěděl to, a tak se s ní po sklence Bordeaux, když sám sebe přesvědčil, že je vše v pořádku, něžně pomiloval. Byla to čistá nekrofilie…

Když usnul, hleděla do tmy nehybnýma očima a poslouchala nekonečné bubnování kapek do skla. Myslela na Gene Kellyho, na jeho zázračné nohy a odzbrojující úsměv. Protančila s ním kulisu ulice, smáčenou přívalem studiového deště, a zastavila se až u postele, ve které spala. Chvíli se pozorovala a pak se obrátila na spícího muže vedle ní. Nebylo náhodou, že vedle ní spal – byl to přece její muž! A ona byla jeho žena. Připadalo jí divné, že by měla být něčí. Raději by byla svá vlastní. Pokusila se vrátit pod deštník Gene Kellyho, pod jeho velký deštník, který bude v příští chvilce odhozen, a oni pak na sebe se smíchem nechají dopadnout očistný proud vody. Dlažba ulice byla ale prázdná, z kaluží se stala nehybná zrcadla a hudba ztichla. Gene byl pryč. Odešel. Odtančil v dešti.

Potichu vstala, oblečená jen v tenkém tričku, ve kterém ráda spala, sešla po schodech do haly a odemkla domovní dveře.

Dívala se do mokré tmy zahrady rozezvučené deštěm. Vstoupila do toho orchestřiště a nechala své tělo i mysl napospas lijáku.

Nespal. Dělal, že spí. Cítil, jak se na něho dívá, a slyšel ji odejít. Slyšel i domovní dveře a v duchu ji viděl, stojící uprostřed zahrady a deště. Přesvědčení o tom, že je vše v pořádku, zmizelo chvíli poté, kdy se domilovali. Její krásná a teplá mrtvola vydala slastný vzdech předstíraného orgasmu při tom jeho nepředstíraném a bylo to. On zašeptal: „Bylo to krásný, viď miláčku?“ Ona mu hlasem telefonního záznamníku odpověděla: „Ano. Moc, miláčku,“ a zůstali na plovoucí kře propoceného povlečení každý sám.

Znal, stejně jako ona, odpověď na nevyřčenou otázku, kdy nastal zlom. Kdy se začalo počítat znovu od začátku… Od nuly? Od nuly ano, ale ne obvyklým způsobem. Tehdy se pro ně otevřel vesmír záporných čísel. Nekonečná hlubina mínusů a odčítání. Pozpátku odzpívaná ukolébavka pro zatím bezejmenného (žádné sezení nad kalendářem), bezpohlavního (žádné ultrazvukové snímky) spolubydlícího, zalknutého plodovou vodou. Pro malého plavce, který v jeho ženě utonul jako v hlubokém jezeře a s ním celý svět. Potopa světa v několika decilitrech výživné tekutiny pramenící v jejím břiše. Moře obklopené krajinou tkání a orgánů vyplavilo na břeh malou Ofélii a nechalo ji na pospas rackům a krabům. Měla to být… Byla to dívka. A příští týden by jí byly tři roky.

Probudil je hukot. Nesmírné hučení, obklopující to ráno, bylo způsobeno záplavou.

Vyšel na terasu a uviděl jezero, ve které se proměnil okolní svět. Zavolal přiškrceným hlasem její jméno. Přišla po chvilce, rozespalá, s kočkou Maud na rameni. Zelené oči se jim oběma rozšířily v němém úžasu. Dům stál ve vodě až po pás. Přízemí bylo zaplaveno do výšky dvou metrů, takže nyní bydleli v nízkém domku s dveřmi vedoucími na terasu, která připomínala spíše atrium vznášející se další metr nad zemí. Vlastně nad vodou! Kromě vzdálených kopců nebyla žádná země, jen rovná plocha vody, kam oko dohlédlo. Byl to ohromující pohled. Voda táhlým proudem směřovala k městu, kam každé ráno odjížděl za prací. A na hladině té vodní pláně, asi dvacet metrů od nich, stál kůň. Zvedl k nim divoké bělmo oka a vztyčil hlavu s obnaženými zuby. Napřáhla ke koni ruce a nahnula se přes zábradlí. „Panebože!“ řekl a uchopil ji pevně za paži.

Kůň zaržál. Odvrátila tvář a vešla zpět do zkráceného domu. Začala hlasitě plakat. Muž s námahou pochopil, že kůň stojí na ploché střeše garáže, skryté pod několika centimetry vody.

„Ten kůň stojí na garáži!“ zavolal. Ona se vrátila na terasu a utírala si nos hřbetem ruky. Hnědák stojící na vodě vypadal jako zázrak. Čtyřnohý Kristus, kterému se chvějí svaly pod mokrou srstí, na ně tázavě pohlédl. Plechové dveře se hlučně vyrvaly z pantů a garáž se zachvěla. Kůň zmateně zabalancoval, jako sváteční bruslař.

„Musíme něco udělat!“ řekla žena a zatahala muže za rukáv jako netrpělivé dítě. Ona, on i kůň byli připoutáni k nebi tisíci provázky deště jako podivné marionety.

Plulo, rychle unášeno proudem, přes zatopený les. Plulo mezi unavenými stromy, se skřípěním větví vzdorujícími zběsilému živlu. Plulo, hýčkáno vlnami, které mu z cesty odklízely plovoucí nástrahy.

V telefonu se ozývalo jen chrčení, televize a rádio zůstaly v zatopeném přízemí. Ona a on se do odvolání stali trosečníky ložnice s balkónem. Teď se, podle rezolutního přání ženy, měli stát také spasiteli ohroženého koně. Věděl, že je to marnost, čirý a riskantní projev zoufalství, přesto ji od pokusu o záchranu zvířete nedokázal odradit. Na poslední chvíli, když pochopil, že je neovlivnitelná, se na plavbu po svázaném ložním prádle rozhodl vydat sám.

Pod koženou bundou se zipem měl velikou povadlou kytici, kterou jí před pár dny koupil cestou z města. (Cestou z města druhý den po tom, co v záchvatu vzteku vysypal na prostřený stůl s nedělním obědem koš plný odpadků.)

„Nebude žrát růže! Je to úplná kravina. Nepomůžeme mu a sami… sám tam zařvu!“ řekl. Hleděla na něho chladně a beze slova. Odvrátil oči.

„Řekla jsem, že poplavu já! Jsem lehčí…“

„Obzvlášť někdy!“ řekl on a ona začala bušit pěstmi zároveň do kožené bundy, do kytice růží a do jeho hrudi.

„Ty hajzle, hajzle jeden!“ sípala. „Takovou jsi mě vždycky chtěl mít!“

„Asi jo,“ řekl klidně, inkasuje údery drobných pěstí. „Bože, co jsem to učinil?! Jak prohlásil ten chlápek, co svrhnul na Hirošimu atomovku,“ řekl a zasmál se bez známky veselí. Rezignovaně svěsila tenké paže podél těla.

„Dej to všechno sem! Poplavu já! Chci to!“ řekla.

Odstrčil ji, zkontroloval přezky batohu s řemeny, popruhy a gázou. „Jdu na to!“ řekl chraplavě. „Chcípnout kvůli koni je lepší než žít kvůli tobě, lásko.“

Pak, potěšen tou formulací, ještě dodal: „Třeba si to s ním jen chceš rozdat?“

Ruce jí vylétly k jeho obličeji a znovu klesly. „Aspoň bych nemusela předstírat orgasmus,“ řekla věcně.

On jen polknul, trochu zbrunátněl a otočil se k ní zády. Pak pře­lezl nízké zábradlí a skočil po nohou do vody. Ona začala s námahou povolovat kolem zábradlí obtočený pruh látky, který byl přivázán za mužův kožený pásek. Nohama se zapřela o betonovou hranu balkónu a konec improvizovaného provazu si omotávala kolem ramen, aby zvládla silný tah.

Zatnula zuby námahou. Zatnul zuby zimou.

Jejich záměr byl prostý a zoufalý; upevní na koně řemeny a popruhy, které v případě, že garáž nevydrží, nebo kůň spadne ze střechy, zabrání tomu, aby ho voda odnesla. Pak by ho přitáhli za svázané povlečení k sobě a uvažovali by, jak ho dostat na terasu.

Hustě pršelo a látka v jejích rukou prokluzovala. Držela ji tak křečovitě, že jí zbělaly klouby rukou, kolem kterých si ji omotávala. Prudce dýchala. On štítivě rozrážel špinavou vodu a také těžce dýchal. Ještě dvě tempa a bude u koně.

Plulo v objetí šedohnědé vody a široce otevřenýma očima hledělo na hejno ptáků diagonálně protínajících šedohnědou oblohu. Vydalo zvuk velmi podobný dětskému smíchu. Rostly mu vlasy a nehty. Zároveň přestávalo být TÍM a měnilo se v TU.

Pohled na ženu jistící na provaze z ložního prádla muže, který, stoje na hladině jezera, nabízí kytku růží koni, se neměl komu naskytnout. Škoda.

Kůň začal couvat a neklidně pofrkával. Udýchaný, roztřesený a promočený muž nebudil ve zvířeti důvěru.

„Mluv na něj! Musíš na něj furt mluvit!“ zakřičela žena, která situaci znepokojeně sledovala. On se k ní podrážděně otočil a ztěžka zahulákal: „Drž chvíli hubu, sakra!“

Kůň se lekl, vzepjal se a skočil do vody. „Nééé!“ zakřičeli oba současně.

Koňská hlava, podobná šachové figuře, se vzdalovala. Muž se pomalu a provinile otočil k balkónu. Nepochopil hned, co žena dělá.

„Co to…, co to děláš?! Proboha, nech…!“ Působila klidně a vyrovnaně, když osvobodila o zábradlí omotaný konec improvizované šňůry. „Chytej!“ zavolala a hodila ji po proudu směrem k nevěřícně hledícímu muži, který stál na střeše zatopené garáže. S kyticí v ruce a bezmocí v očích vypadal jako odmítnutý nápadník.

Otočila se, vešla rázně do domu a zavřela dveře.

Koně i odhozenou kytku dávno odnesl proud a on se vyčerpal nadávkami i prosbami. Dům, ke kterému je směřoval, byl tichý a dveře na balkón se již hodinu neotevřely. Byla mu strašná zima a bál se. Před hodinou ji chtěl zabít, před půl hodinou ji chtěl zabíjet pomalu a s rozkoší.

Nyní rezignoval. Zcela nelogicky se v jeho hlavě objevila vzpomínka na nezapomenutelný výlet do hor s jeho milovanou zelenookou ženou. Jejich láska mu tehdy připadala jiná než lásky, které vídal kolem sebe. Věřil, že je výjimečná a fatální. Po dni plném objevného ticha ulehli tenkrát do stinného místa u pramene horského potoka. Vzpomínka byla tak intenzivní, že si ani neuvědomil tu náhlou změnu. Až po chvilce zvedl překvapeně hlavu k obloze. Nepršelo!

Ležela na koberci, hlavu podepřenou paží a volnou rukou se dotýkala srsti předoucí Maud.

V prázdné mysli jí bez varování vytanula dávná vzpomínka. Byli tenkrát ve vzdálených horách a k večeru dorazili na skryté, velmi tajné místo. Alespoň jí tak připadalo. Slyšela tam hlas pramenícího potoka s průzračnou vodou, slyšela záhadné šeptání listů kapradí a slyšela i jiné zvuky.

Dávná vzpomínka z doby asi před čtyřmi lety byla opojná a bolestná. Bylo to před třemi roky, osmi měsíci a třemi týdny přesně. Překulila se na záda, pohlédla na mansardní okno a uvědomila si, že přestalo pršet. Naprosté ticho narušilo po chvilce vrznutí dveří skříně, ve které začala hledat ložní prádlo ze své výbavy, aby z něj svázala nový provaz.

Druhý den voda opadla. Jezero pozřela žíznivá země. Garáž se v noci zřítila a pohřbila ve svých troskách automobil. Kolem domu zůstaly kaluže, ve kterých se odráželo modré oblačné nebe, stejně jako v důlcích po maličkých bosých nohou, které se ihned naplňovaly vodou.

Zastavila se před domem a zvedla hlavu k balkónu s pootevřenými dveřmi.

„Mamí!“ zavolala.