Kojná

Tvář spící ženy byla v tlumeném světle, které do ložnice dopadalo z pouliční lampy, klidná, nehybná a neznámá.

Sledoval její obličej již několik nocí a výsledky jeho pozorování byly zneklidňující; čím déle po nocích na manželku zíral, tím více se vzdalovala podobě ženy, kterou, jak se doposud domníval, zná za sedmnáct let společného života do všech nepatrných detailů. Tak jako běžně užívané slovo neustálým opakováním ztrácí původní význam, tak i hlava spočívající na polštáři vedle něho ztrácela dlouhým pozorováním svou identitu a měnila se v neznámý objekt. Jednotlivé rysy její tváře byly samozřejmě stejné; ústa, nos, klenba očních oblouků, piha na krku, to vše bylo důvěrně známé, a přece se celek, který tyto jednotlivosti spoluvytvářely, měnil během nočních pozorování v cosi nečekaně cizího.

Jan pohlédl na chladně zářící display digitálního budíku na nočním stolku: 02:57:20. Ještě asi dvě minuty a usměje se, pomyslil si. Očima těkal z hranatých čísel v zelenkavě svítícím čtverci na koutky známých úst v neznámé tváři. Poslední vteřiny již synchronizoval své oči s plynoucím časem k dokonalosti: 02:58:58, její ústa, 02:59:00, její ústa, 02:59:02, její ústa. Začal rychle a vzrušeně dýchat, veden rytmem svých očí. 02:59:17, její ústa! Ano, teď! Koutky jejích úst se právě lehounce zvedly. Janův pohled utkvěl na nepatrném pohybu spících rtů a on zatajil dech. Jeho žena, stejně jako včera, jako přede­včírem a jako bůhvíjak dlouho předtím, se ve spánku usmála. Janovi z pomalého mátožného úsměvu přejel mráz po zádech a nepatrně se otřásl. Ten úsměv nepatřil jemu. Stejně jako celá vedle něho ležící bytost, kterou spánek odvádí kamsi mimo půdorys jeho světa.

Již kolikátou noc přemýšlel, kdo že je ta nezvaná návštěvnice, ve kterou se většinou kolem jedné hodiny noční proměňuje jeho manželka? Po stropě ložnice pomalu projel pruh světla, doprovázený vzdáleným zvukem motoru auta.

Že každý večer dostává v čaji prášky na spaní, zjistil Jan asi před týdnem. Další dva dny mu trvalo, než ve skříni na chodbě, za slaměnými klobouky objevil v krabici s dávno nepoužívaným vibrátorem jejich úkryt. Nahradit sedativa stejně vypadajícími tabletkami vitamínů, které koupil cestou z práce v lékárně, nebyl už tak velký problém.

Za chvíli se žena přestane usmívat a otevře oči. Pokud bude vše probíhat jako v minulých nocích, posadí se na posteli, a aniž by na něho pohlédla, zvedne se a bosá odkráčí do koupelny. Tam setrvá asi půl hodiny a vrátí se do postele. Včera se snažil poslechem za dveřmi zjistit, co tam dělá, slyšel ale jen šplouchání vody v umyvadle a zaslechl ještě zvuk, který byl velmi tichý a těžko čitelný. Nejvíce ze všeho mu připomínal slabounký monotónní zpěv. Také si všiml, že pode dveřmi není obvyklý proužek světla. Ať již v koupelně dělala cokoliv, dělala to ve tmě.

Jan by to nikdy nepřiznal, měl však z koupelen fobii. Hrůza z té místnosti se u něho projevovala již od dětství. Nesnášel starý bojler v koupelně jejich tehdejšího maloměstského bytu, za kterým se skrývali pavouci. (Možná i jiné skladné a hbité bytosti. Hbytosti?)Zoufale se děsil umělohmotných sítek v odtokových otvorech vany i umyvadla. Vždy v nich bylo zachyceno pár dlouhých, bezbarvých vlasů, které zjevně nepatřily nikomu z rodiny. A kromě těch cizích vlasů také průhledný hlen, připomínající nejspíše bílek vajíčka či výsledné produkty jeho dětských onanií, které probíhaly často právě za uzamčenými dveřmi koupelny. Pozoruhodné bylo, že i když před Janovou koupelí či mytím byla sítka čistá, po vypuštění vody v ní nalézal tu vlhkou hrůzu. Sám po sobě! Jako by v něm samém byla obsažena nějaká mokvající osoba s dlouhými vlasy, podobnými vymacerovaným řasám či chaluhám nemocného moře. Vybíral sítka s nejvyšším odporem, odhazoval to, co se v nich zachytilo, do záchodové mísy a urputně splachoval. Pak si dlouho a pečlivě myl ruce mýdlem v horké tekoucí vodě.

03:03:07. Přestala se usmívat a otevřela oči. V šeru ložnice se zalesklo bělmo očí upřených ke stropu. Potichu a překvapivě energicky se posadila na posteli, pak spustila bosé nohy na koberec. Zvedla se, aniž by se k němu otočila, a vyšla z místnosti.

Za chvilku se ozvalo klapnutí dveří a vzápětí crčení vody do umyvadla. Spěšně vstal, obul si měkké pantofle a vyšel na chodbičku, ze které vedly dveře do koupelny. Srdce mu divoce tlouklo a z toho vzrušení pocítil s překvapením i slabou erekci. Přikradl se ke dveřím, za kterými se ozýval proud puštěný z kohoutku, a vzal za kliku. Odpoledne, když byla žena nakupovat, veřeje pečlivě promazal olejem, a tak se teď pootevřely bezhlučně jako v němém filmu.

Poslední dny se Jan nezabýval ničím jiným než nočním tajemstvím své manželky. Sledoval výraz její tváře během obvyklých denních rituálů, ale celkem nic zvláštního z ní nevyčetl. Dovolil si dokonce i jistou narážku na svůj nezvykle tvrdý spánek, ona ale, jak se mu zdálo, ani nehnula brvou. První, co ho napadlo, když zjistil, že je každonočně proti své vůli uspáván, byla nevěra. V duchu si vytvořil kartotéku podezřelých sousedů a nejvíce bodů v tom masochistickém konkurzu získal neholený muž z podkroví – prý malíř. Jan ho nikdy neviděl nést nahoru ani dolů jediný obraz, atraktivních žen však oběma směry proudily zástupy. Jestli všechny z nich měly být umělcovými modelkami, musel být jeho ateliér přeplněn jejich portréty až po prosklenou střechu. Jan si všiml, že manželka reaguje na jeho občasné kritické glosy určené nejvyššímu patru velmi zdrženlivě. Pro umění měla vždy slabost a nutno říci, že muži měli zase slabost pro ni. Jan si uvědomoval, že je stále velmi přitažlivá. Snad díky tomu, že nemohla mít děti, zůstala v jejím vzezření nepřehlédnutelná stopa dívčí krásy, vytvářející s plnou ženskou postavou dráždivý kontrast. Muži, včetně onoho souseda, se za ní ohlíželi a Jana to zvláštním způsobem vzrušovalo. Ji, jak se zdálo, to nechávalo chladnou, ale zdání klame. Zvláště v případě stvoření tak záhadného, jakým bezesporu žena je.

Těžko by před týdnem uvěřil, že mu jeho tichá, trochu chladná manželka dává do čaje před spaním sedativa. Svůj omyl ohledně domnělé nevěry pochopil první noc, před kterou mu byl v čaji podán B-komplex místo Rohypnolu. Čekal tehdy s napětím, že opustí tiše byt, ona ale místo toho vešla do koupelny. Není přece myslitelné, že by jakýkoliv dobrodruh, včetně tak neoholeného, jakým nemalující malíř pořádající nekonečné orgie v posledním patře domu bezesporu byl, mohl za účelem vášně slézat do cizí koupelny světlíkem a riskovat tak pád do ponuré hlubiny plné mumifikovaných holubů a použitých prezervativů.

Jestliže měl Jan fobii z koupelen, pak světlík byl pro něho synonymem čisté hrůzy. Byl to přece vchod do světa ponuré nicoty a pozvolného rozkladu. Světlík – tak naprosto nevhodný název pro okno, do kterého ústí šachta vedoucí někam pod dům, do říše tiché temnoty, odkud znějí vzdálené hlasy, nepodobné hlasům sousedů. Jan měl pocit, že světlíky s jejich neživým životem tu byly dávno před svými domy. Že se tmavé činžáky obstavovaly kolem tisíce let existujících páchnoucích světlíků, aby před okolním světem milosrdně skryly jejich pustou existenci. Ne, nemohl existovat takový chtíč, který by mohl někoho přimět slézat za předmětem své touhy do světlíku…

Drogy! Ona bere nějaké svinstvo, napadlo ho. Proč ale při hledání ukrytých sedativ neobjevil i místo, kde je přechovává? V mnoha domácnostech by takovou skrýší mohla být obyčejná lékárnička, kde se mezi zažloutlými obvazy, teploměry bez rtuti a prošlými prášky nejasných účinků může ukrýt cokoli. U nich doma tomu tak nebylo. Pedantský Jan nekontroloval často jen data na víčkách jogurtů a obalech sýrů v lednici, probíral nemilosrdně také potraviny ve spíži a jeho zájmu se pravidelně těšila i lékárna. Manželka takovou píli místo díků odměňovala jen poněkud temnějším valérem svého mlčení. Zdálo se mu to od ní nespravedlivé, jeho úsilí však nepochopením z její strany neochabovalo, spíše naopak. Pokukoval po vpichu na její bílé paži, pod jejíž jemnou kůží byly viditelné namodralé větve žil, a hledal kokain i v prášku na praní. Nic.

Kde by na to brala? pomyslel si nakonec strážce rodinného rozpočtu logicky.

Noční půlhodina jeho partnerky zůstávala tedy nevysvětlitelnou záhadou a v jeho rozbouřené mysli nezbývalo pomalu místo na nic jiného, než byla touha toto mystérium rozluštit a sprovodit tak ze světa.

V rozlehlé koupelně byla téměř úplná tma. Jan stojící ve škvíře dveří se snažil co nejrychleji přizpůsobit svůj zrak šeru. Záhy zjistil, že u umyvadla s puštěnou vodou nikdo nestojí, a tak se očima rychle přivykajícíma snížené viditelnosti rozhlédl po vykachlíkované místnosti. Konečně ji uviděl. Stála u otevřeného okénka světlíku a napřahovala do něj obě, v přítmí až zářivě bílé paže. Štítivě se otřásl.

Tak přece! řekl si a s hrůzou i obdivem pomyslel na akrobatický výkon malíře žijícího dvě patra nad jejich bytem. Otevřel zvuku zbavené dveře dokořán a vstoupil na dlažbu koupelny.

Ze světlíku vycházela nepatrná namodralá záře. „Patrně sem doléhá světlo z koupelny jiného patra, nebo… nebo má ten kurevník nějakou svítilničku!?“ pomyslil si Jan.

Žena vyndala ruce z obdélníku okénka a sklonila hlavu k čemusi, co svírala opatrně v rukou. Jan neviděl, co drží, protože byla k němu otočená zády. Chtěl udělat pár kroků a vytrhnout tajemný předmět z její náruče, pocítil však závan mrazivého strachu, který jeho trepky přikoval k chladným dlaždicím podlahy. Strach vyvolal zvuk, který se vplížil do jeho uší. Zpěv…

Byl to tedy opravdu zpěv, co zaslechl minulou noc. Jemný zvuk skrytý za hlasitějším šplícháním vody do umyvadla teď mohl jasně identifikovat. Tenounký hlas, linoucí se z místa u světlíku, kde stála postava v bleděmodré krajkové noční košili, notoval monotónní melodii. Hlas vycházející z úst jeho ženy neznal a neznal ani píseň, kterou zpívala. Bylo však naprosto jasné, že je to ukolébavka. Pěvkyně v jeho koupelně se pomalu otočila, opřela se o kachlíkovou zeď a zády se po ní svezla na zem. Usedla na podlahu a pak udělala velmi důvěrný pohyb, který dočasně zastavil Janův dech. Tmavý předmět uchopila obřadně levou rukou, pravou si rozepnula několik knoflíčků košile a z dekoltu vyňala levé ňadro. Ozval se mlaskavý zvuk, který Jana vytrhl z užaslé strnulosti. Sáhl po vypínači a rozsvítil.

Než stačil omdlít, zahlédl nepřítomný výraz prozpěvující manželky a zlostné oko šedého tvora přisátého k jejímu prsu. Poslední, čeho si ještě všiml, byla naběhlá pulzující žíla na kojencově krku. Pak se hladké čtverce podlahy pod jeho nohama velkou rychlostí kamsi rozjely a on padl do jejich neosobní náruče.

Ráno ho probudil přerušovaný tón budíku, bolest hlavy a sluneční záře. Ležel sám v manželské posteli. Byl všední den, z kuchyně za chodbou se ozývalo cinkání nádobí a ranní zpravodajství z rádia. Jeho manželka, tak jako každé ráno, připravovala snídani.

Jan se pokusil s očima upřenýma k sluncem zalitému stropu oddělit zážitky uplynulé noci od nánosu divokých snů, které opanovaly jeho následné vzpomínky. Bylo to namáhavé. Nyní, ve světle ranního slunce, se mu včerejší dobrodružství zdálo tak absurdní, že nakonec pud duševní sebezáchovy v jeho hlavě zvítězil a Jan prostě zařadil to, co prožil, do kolonky noční můra a okamžitě, ač s jistými rozpaky, se mu ulevilo.

Po chvilce vstoupil trochu ostražitě do koupelny. Ne, nic z toho, co si pamatoval, se přece nemohlo stát. Byl to sen. Stejně jako mnoho podobných za poslední dobu; třeba ten o živém blátě, nebo ten o nemocném muži plném děr. Brrr! Otřásl se.

A dost! řekl si v duchu. Sen je sen, probudíš se, je den!

Opláchl si obličej studenou vodou, vyčistil si pečlivě zuby. Snad o poznání pečlivěji než jindy. Při holení začal dokonce pískat nějakou veselou písničku (tu o balóncích), zdálo se mu ale, že to nezní přirozeně. Nemohl se ani rozpomenout, jestli při holení pískává i jindy, a tak toho nechal. Žena se z kuchyně jako obvykle hlasitě zeptala, zda si dá čaj nebo kávu, a on jako většinou hlasitě odpověděl, že „podobojí“.

Než opustil koupelnu, pohlédl kradmo na zavřené okénko světlíku.

„Okýnko do světlíku – no, a co má bejt?“

Den v zaměstnání probíhal celkem normálně. Chvílemi snad to „normálně“ dalo jen trochu víc práce. Jan se snažil na svou „noční můru“ vůbec nemyslet a vůbec si nepřiznával, že se mu to vůbec nedaří.

Byl příjemný podzimní den, a tak nebylo těžké přesvědčit sebe sama o prospěšnosti malé procházky a změně obvyklé trasy k domovu. Kráčel zvolna se šeřícími ulicemi a pozitivní myšlenky, o které celý den tak usiloval, ho proradně opouštěly. Známé ulice dnes působily cize a spěchající lidé se jimi míhali jak stíny zběsilého kolotoče. Každý spěchal domů. Na město padl podzimní chlad a vydechl do ulic svůj mlžný odér. Brzy se chodníky začaly vylidňovat a Jan zaslechl zvuk vlastních kroků. Rozsvítily se pouliční lampy.

Vzpomněl si, jak v dětství vídal lampáře, který chodil podvečerními ulicemi, háčkem na dlouhé tyči zachytával malé smyčky plynových luceren a krátkým tahem je rozsvěcel. Malý mužík s viržinkem v ústech a manšestrové čepici byl pro chlapce čímsi jako kouzelníkem. Toužil si to zkusit. Stoupl by si na špičky, vztyčil k nebi kouzelnickou hůl, tu taktovku světelného dirigenta, jemně by zatáhl a k úžasu všech kolemjdoucích by nad jejich hlavami udělal zázrak. Pomohl by na šerý svět líně se rodícímu světlu. A už to nebude. Lampáři nejsou a ulice rozsvěcí anonymní ruka, nebo ještě hůř – naprogramovaný přístroj…

V nostalgické náladě došel k vysokému domu. Chvíli mu trvalo, než v něm rozeznal činžák, ve kterém bydlí.

Během mlčenlivé večeře dostal ten nápad. Nabídl se, že dnes uvaří čaj sám, ať jen si žena posedí u svého oblíbeného pořadu. Ten pořad nebyl z jejích nejoblíbenějších, a tak jen pokrčila rameny a rozpačitě se usmála. Pod domácími šaty se jí rýsovala velká ňadra. Jan jejich křivku letmo zaregistroval již během večeře. Byl si téměř jist, že tak velká prsa dříve neměla. Nedojedl.

V krabici od doutníků, ve které uchovával staré vykládací karty, vzácnou antickou minci po tatínkovi a divadelní kukátko, měl v malém sáčku schovaná sedativa, která mu nedávno dávala manželka.

S úsměvem přinesl na tácku dva čaje: „Dal jsem do něj citrón a sobě taky med, když ty ho nemáš ráda. Venku začíná bejt sychravo…“

Žena se na něho dlouze podívala hnědýma očima: „Vypadáš nervózně. Něco v práci?“

„Ne, vůbec. Jen na mě asi něco leze nebo co. Půjdem si dneska dřív lehnout, co říkáš?“ odpověděl trochu překotně. Ona přikývla a protáhla se na křesle jako kočka.

„To můžeme, jsem nějaká utahaná.“

03:03:03 ji potichu oslovil jménem. V 02:59:17 se neusmála a ani teď nereagovala na jeho hlas. Po třech prášcích spala jako zabitá a její tvář byla známou tváří jeho ženy. Hluboký spánek z ní tu cizí odplavil. Nebýt pravidelného vzdouvání jejího mohutného poprsí (nemůže být pochyb, že se jí zvětšilo), měl by z její strnulosti strach.

03:03:07 se zvedl z postele a vklouzl do pantofli.

Okno světlíku bylo zavřené, ale ihned si všiml namodralé záře. Jako by za tím okénkem svítalo. Světlo za matným sklem nepatrně zesílilo. Anebo se Jan teprve rozkoukal? Náhle si připadal jak zmámený. Stál v otevřených dveřích a nedokázal se pohnout. Hrůzy včerejší noci se vrátily v jasných konturách a plné ostrosti, zbaveny nánosu snů a zbloudilých představ. Modravý obdélník ho zároveň neskonale odpuzoval, ale stejnou silou byl k němu i přitahován. To puzení přijít k oknu, otevřít ho a pohlédnout do obávané nicoty v něm zvolna převládalo. Pomalu, jako by se brodil proti proudu vodou, vyšel za světlem.

Krok za krokem se přibližoval k magické hranici reálného světa, který byl pro něho donedávna jediným možným. Konečky prstů štítivě uchopil bakelitovou kličku a otočil jí. Už jen jeden pohyb a jedna tabulka skla ho oddělovaly od neskutečné skutečnosti tam. Neuvědomil si, že jeho váhání trvá dlouhé minuty a že přichází k oknu později, než to dělávala jeho žena.

Sekundu před tím, než okno otevřel, se namodralá zář vytratila. Přesněji byla zastíněna čímsi, co vyplňovalo bezmála celou šířku šachty.

Jan okno opatrně otevřel a zíral do prostoru za ním po několik dlouhých vteřin. Pak jeho ochromený mozek neochotně přijal neuvěřitelné poselství očí. Vykřikl hlasem určeným pouze pro okamžik děsu, jaký nikdy nepředpokládal, a pokusil se od okna odskočit. Nestačil to již udělat. Paži mu pevně sevřela obrovská šedá ruka, utkaná z holubích pírek a trusu, prokletých odpadků a zasuté suti. Neruka toho, kdo žije z podstaty věcí skrytých a zapovězených, končetina nekonečného strachu před rozbřeskem, hrůzy, jež nepřipouští ohlédnutí přes rameno racionality.

Jana nevratně uchopila pradávná ruka, patřící otci dítěte, které se rozeštkalo hlady kdesi v neslýchaném prostoru šachty.