Samuraj

„Po Redfordovi,“ řekl Robert znovu, dnes snad už posté.

Pak se otočil směrem, kde předpokládal bar: „Eště jednoho, pinguine!“ zajódloval.

Byl tak opilý, že návštěvníky podniku vnímal jen jako lodě vystupující z mlhy, koráby bez posádek plující rozbouřeným mořem jím vypitých panáků absintu.

Měl rád absint (rád o sobě říkával, že je absintent), ne tak pro jeho specificky silnou chuť, ale pro ten pohanský obřad s ohněm; lžička sypkého cukru se lehce smočí v jedovatě zeleném panáku, zapálí se, a když pak dohoří, vmíchá se zkaramelizovaný cukr do nápoje.

Dnes večer už hořel ubrus, Robertův knír a dekolt té…, no té slečny, která už tu není; odplula patrně do jiného přístavu, nebo byla smetena dravou vlnou do hlubin rozbouřeného, brčálově zeleného moře…

„Nasrala se a odešla,“ rozpomněl se Robert.

Obrátil těkavou pozornost k vedlejšímu stolu: „Jako ňákej vib­rátor, prej! Ale matka to myslela dobře…, teda maminka. Víš? Posloucháš mě?“

U stolku, ke kterému se otočil se svou zpovědí, seděl v objetí párek dánských lesbiček, které by Robertovým slovům nerozuměly i za předpokladu, že by ho vnímaly, a v případě, že by lépe artikuloval.

„Ona toho Redforda milovala, chápeš?“ halekal k propleteným dívkám.

Náhle vykulil oči, přitiskl bradu na prsa a několikrát s námahou zajíkavě polknul. Obsah jeho žaludku zůstal pro tuto chvíli jeho soukromou věcí. Robert jen zároveň s pokračujícím monologem lehce říhnul a vypustil z úst oblak odéru. Bylo s podivem, že ten výpar nebyl zelený.

„Butch Cassidy a Sundance Kid, znáš to? Ona to viděla jedena­dvacetkrát! Nebo Podraz, osmnáctkrát,“ škytnul.

„Všechno je jenom podraz,“ řekl pak pro sebe poraženecky.

Odvrátil se s mávnutím ruky od dánského soft porna a hovořil nyní ke skleničce, kterou mu mezitím přinesl zamračený číšník.

„Vo žádným pitomým vibrátoru neměla ani šajn,“ oznámil mu. „To ať si ta slečna Kráva dělá prču z někoho jinýho. Máti prostě milovala Redforda; jak se usmíval s těma bílejma zubama ve zpocený a neholený tváři, jak byl opálenej a… a skvělej! Tak je to! Podle otce jsem se měl jmenovat Karel. ‚Nepřichází v úvahu!‘ řekla mu matka a podívala se na něho jako na někoho…, jako na někoho, kdo není Redford. Chápeš? A bylo to!“

Robert se smutně zahleděl do mlhy kolem sebe a polohlasně zabrumlal: „Eště že nechodila do bijáku třeba na Sutherlanda…“

Samuraj stál v nočním dešti a pomalu padající kapky omývaly jeho nahé čelo. Struny lijáku vnímal jako jednotlivé kapky a cítil se jejich doteky očišťován. Park byl prázdný a tichý, ale z nedaleké ulice sem doléhal těkavý puls velkoměsta.

Pomalé slzy deště, rozmazaná světla pomalých aut, pomalé kroky spěchajících nočních chodců, nemyslících na nic jiného než na suché přístavy svých rozličných domovů – ti neměli pocit, že je déšť očistný, cítili jen nepříjemný chlad mokrého oblečení, krky zatažené ve vyhrnutých límcích promoklých kabátů.

Spěch chodců ale nebyl líný a světla aut se míhala v prudkém lijáku rychle; to jen on vnímal svět kolem sebe jako zpomalený.

Odněkud z druhé strany parku k němu dolehla opojná vůně šeříku a on si vzpomněl na jeden šeříkový keř vzdálený stovky kilometrů a let. Stál pod ním tenkrát s bledou dívkou a stíny šeříkových větví vytvářely na jejím těle pohyblivé tetování, připomínající neznámé písmo. Řeč keře na dívčině světlé kůži, vůně nafialovělých hroznů květů, matná zář noci a ržání kamenného koně… Vracel se do těch míst ve vzpomínkách často.

Stál rovně jako svíce žhnoucí vnitřním světlem. Vnímal zpomalené pohyby hektického města, všechny oči přivřené, ale vidoucí.

Zezadu se k němu potichu jako had přikrádala tmavá silueta. Slyšel její pohyb i zrychlený tep krve v jejích žilách už několik desítek dlouhých vteřin. Dávno svíral prsty levé ruky jílec Spravedlivého, vyřezaný před stovkami let z indické slonoviny.

Věděl, že to není ten, na kterého čeká. Jen náhoda. Jedna z mnoha náhod, kterými bývá noc ve velkém městě nakažená.

Zkušený predátor, který se k němu připlížil téměř nadosah, vycítil v nehybné postavě před sebou smrtelné nebezpečí a zaváhal. Vražedným klidem a nejasnou hrozbou vycházející z domnělé oběti byl zmaten.

Nakonec atavismus zvítězil nad intuicí a násilník vyrazil prudce kupředu – ve zpocené dlani tenký ostrý nůž.

Samuraj v posledním (alespoň z hlediska útočníka) okamžiku o krok ustoupil.

Nad vetřelcovou hlavou proletěl bezhlesně tenký břit jako ocelový pták a do mokré trávy dopadl kšilt baseballové čepice s nápisem Red Bull.

Muž narazil tupě do stromu a vypadla mu zbraň. Marně se rozhlížel po černé siluetě, která tu náhle nebyla. Sáhl si na odřené čelo a nahmatal baseballku proměněnou v baret.

Po chvilce vlhkého šátrání sebral spadlý nůž a couval, stále se divoce rozhlížeje, k chodníku ozářenému zástupem lamp. Prudce oddychoval a nůž v jeho ruce se třásl.

Za chvíli ho pohltila ulice, která zdá se, je vždy připravena nabídnout komukoliv svou promiskuitní náruč.

Samuraj se vynořil mezi stromy a zaujal původní stanoviště, odkud dobře viděl a slyšel do všech stran.

Robert se už ani neobtěžoval s oblíbeným alchymickým rituálem, sevřel zeleného panáka v levé pěsti a zčásti se jeho obsahem trefil i do úst.

Číšník mu zároveň se sklenkou přinesl účet a nyní opakovaně a netrpělivě žádal o jeho uhrazení: „Budeme končit, pane. Pane! Budu vás prosit o zaplacení!“

Robert na něho upřel neostrý, houpavý pohled z pod zamračeného obočí: „Cccože mám?“

„Zaplaťte tady těch dvanáct set padesát osm korun, pane!“ prohlásil číšník hlasitě, přidržel Robertovi lístek před vlhkýma očima a zhoupnul se vyzývavě na patách. Robert sáhl do kapsy pohybem, jakým sahá pokrývač pro hřebíky, a hodil na stůl hrst zmuchlaných bankovek.

„Tu máš, pinguine!“ zachroptěl.

Číšník vzdychl a začal peníze nakvašeně přepočítávat, přičemž je kladl na sebe a uhlazoval hřbetem ruky.

„Malý gigolo, smutný gigolo…,“ začal si Robert prozpěvovat a přitom se soukal do kabátu.

„Tak dostanu, prosím pěkně, ještě sto padesát osm korun,“ prohlásil číšník, který zvedl hlavu od nepoddajných bankovek. I když byl velmi strohý, bylo na něm vidět, že se mu během stolního výpočtu zřetelně ulevilo.

Robert vrhnul na stůl hrst drobných, které našel v kapse kabátu a s opovržením pohodil hlavou: „Tu máš, tučňáku!“

Část mincí se rozkutálela a několik jich spadlo i na podlahu.

Samuraj dál čekal. Byl ostražitý.

Ostražitost byla nedílnou součástí jeho bytosti, takže si mohl dovolit přepych snivého vzpomínání, aniž by tím sebeméně utrpěla.

Vzpomínal zároveň ve třech časových vrstvách: v první z nich (ta byla již od počátku neměnná) probíhal nekonečný souboj s Velkým drakem, ve druhé tradiční vrstvě (udržované po léta) se ozýval gong obsahující nepravidelné shluky slov modlitby. Třetí vrstva byla variabilní a ani během náhodného útoku, který se před chvilkou odehrál v parku, v ní nepřestal vonět šeřík ze Zahrady kamenného koně.

Takže zároveň:

1. Drak se prudce otočil a samuraj v okamžiku skryl hlavu pod třpytivou hladinou skalního jezera. I v chladné vodě ucítil žár ohni­vého proudu, který drak vypustil z obří hlavy, pokryté šupinami velkými jak štíty severských bojovníků.

2. „Ghooomzzzdooom,“ promluvil gong a dozníval dlouze, přičemž rozechvíval opakovaným nárazem samurajovu mysl, tak jako kruhy na vodě po vhození velkého kamene narážejí na břeh.

3. Dívka zašeptala jeho tajné jméno. Usmál se a objal ji, pohladil její větvemi tetované břicho, pohladil její panenská ňadra a nechal se nést okamžikem, věčností a šeříkovou vůní.

Robert vylétl z baru tak, jak tomu bývá v groteskách s Charlie Chapli­nem; směšně, smutně a rychle. Trochu uklouzl na mokré dlažbě, nakonec ale pohybem rukou, připomínajícím lopatky větrného mlýnu v prudkém větru, vyrovnal vratkou stabilitu a neupadl.

Celkem třikrát s bohatým arzenálem nadávek zaútočil na vchod podniku – marně!

Číšník s barmanem spojili své střízlivé síly a odrazili poměrně snadno všechny jeho pokusy. Po posledním neúspěšném ataku znovu uklouzl, ale i když sice ani tentokrát neupadl, vběhl drobnými přískoky do louže, která mu sahala až ke kotníkům.

„Podraz! Zkurvenej podraz. To tě bude zatraceně… to vás bude to… mrzet!“ zamumlal zadýchaně spíš dovnitř sebe než ven a víc defétisticky nežli bojovně.

Kolem jeho prosakujících bot se na hladině kaluže rozehrála divoká show modrého světla.

Zvedl oči od roztančeného ultramarínu u svých nohou a pohlédl na neonový nápis nad vchodem (nyní vlastně již jen východem) baru, který hru odrazů způsoboval.

Neon hlásal do nevlídné noci název podniku – Radost. Protože byl nápis poškozený, první dvě písmena chvílemi bzučivě pohasínala, aby se pak objevovalo poselství pro Robertův nynější stav jednoznačně vhodnější.

Déšť byl vytrvalý, zatímco jeho tato vlastnost zvolna opouštěla.

Otočil se, čímž v louži rozpoutal další modrou extázi, a zamířil nejistým krokem do relativní městské tmy, zkalené mnohými světly.

Po pár metrech se zastavil a usilovně přemýšlel, co mu připomíná omamná vůně, která se tu v deštěm omytém vzduchu vznáší.

Nepřišel na to a po několikaminutovém zápase s pamětí rozehnal vůni i embryo vzpomínky kouřem cigarety. Pocítil potřebu ulevit močovému měchýři, a tak za dusivého záchvatu kuřáckého kašle vyrazil k blízkému parku.

„Čekám tu na tebe,“ řekl samuraj.

Když ho oslovil svým nevzrušeným hlasem, měl již Robert naštěstí zapnuté kalhoty. Nehořící zbytek cigarety mu vypadl z úst.

„Huh!“ lekl se. „Cože? Co říkáte?“ řekl rozechvěle a zaostřoval na tmavou postavu, které si nevšiml, i když stál téměř vedle ní.

„Říkám, že tu na tebe čekám,“ odvětil neznámý hlasem s podivným exotickým přízvukem, který se zdál Robertovi povědomý.

„Proč na mě, sakra, čekáte? Nemám žádný prachy, ani nejsem…,“ přerývaně ze sebe soukal Robert a prohlížel si neznámého, jak jen mu to clona šera a absintu dovolovala.

Muž byl oblečen do tmavého úboru vzdáleně připomínajícího uniformu. Tvář neměl zakrytou, a přece se Robertovi nedařilo její rysy poskládat v celistvý obraz. Jako by cizincův obličej byl jen mlžnou maskou, jako by byl nekvalitně exponovanou vybledlou fotografií.

„A kdo jste?“ zašeptal Robert hlasem mnohem bázlivějším, než by byl kdy ochoten připustit. Promnul si oči a znovu pohlédl na neznámou tvář, která ho zároveň přitahovala i odpuzovala. Uvědomil si, že stejně jako mužův bezbarvý hlas, tak i nerozluštitelný obličej jsou mu jaksi blízké a známé. Jako zasutá vzpomínka z dětství či z naléhavého snu.

„Jsi na tom hůř, než jsem si dokázal představit,“ řekl samuraj a tentokrát jeho hlas jemně zabarvil poryv emocí.

Zvolna střízlivějící (ať už díky chladnému dešti, nebo nezvyklému setkání) Robert v jeho hlase rozeznal stopovou přítomnost pohrdání, ale i soucitu.

„A my se jako odněkud známe, nebo co?“

Obličej neznámého se na okamžik zaostřil a Robert musel sklopit zrak před jeho zpytavým pohledem. Chvíli bylo slyšet jen déšť narážející tisíci kapkami do tisíců stromových listů a stébel trávy.

Ten chlap má na zádech něco jako meč! Všiml si tím zjištěním naprosto konsternovaný Robert.

„Už se toho zelenýho svinstva ani nedotknu,“ řekl si a divoce v mysli zašátral po větvi racionality, s jejíž pomocí by se mohl vyhrabat z téhle přízračné situace.

„Známe se od Pelikána? Nebo z Pozdní lítosti?“ hádal, ale zároveň tušil, že je na špatné stopě. Samuraj se unaveně usmál a zavrtěl odmítavé hlavou.

„Už to mám!“ zahlaholil Robert: „Gotickej srub v Krumlově!“ vyhrkl s vítězoslavným úsměvem. Byla to přece hospoda, kde pařil s takovýmhle asketickým chlapem, mezi mohutnými trámy napuštěnými volskou krví (v rozporu s názvem krčmy patrně renesančními), celou noc!? Před dvěma? Před třemi roky? Před pěti! Ten čas ale letí…

„Nech toho,“ řekl mírně, ale kategoricky samuraj. „Jsem přece tvůj Samuraj!“

Pohlédl do Robertových očí, které nestačily uhnout, a on se skrze ty oči dostal potrubní poštou nervů až do nejzazšího koutu jeho vědomí. Zde, v šeru zapomnění, se neochotně otevřela po léta zamčená, pomyslnými pavučinami obrostlá dvířka a… A Robert se usedavě rozplakal.

„Můj Samuraj,“ zahořekoval polohlasně a skloněná ramena držící skloněnou hlavu se mu začala pravidelně otřásat.

„Zapomněl jsi na mě,“ řekl Samuraj vyčítavě, smířlivě a trochu pateticky, jako rodič, který poučuje notoricky neposlušné dítě. Své dítě.

Robert nebyl schopen slova. Neohrabaně si položil hlavu na Samurajovo rameno, až se čelem dotýkal jílce Spravedlivého. Nebylo již možné určit pohyblivou hranici mezi přívalem slz a přívalem deště.

„Přišel jsem se rozloučit,“ řekl po chvilce Samuraj a jemně rukou odtlačil Robertovu hlavu ze svého ramene. Ten si otřel mokrou tvář do mokrého rukávu a pohlédl někam stranou mezi černé stromy.

„To už…,“ polkl několikrát. „To už budu… bez tebe?“

„Málem jsi mě zabil,“ řekl Samuraj bez stopy výčitky.

Nastalo ticho, které bezezbytku vyplnil déšť.

Robert si vzpomněl na léto před několika desítkami roků. Stál tehdy na břehu Máchova jezera, kde trávil dovolenou s rodiči; malý chlapec s vlastnoručně vyřezaným dřevěným mečem, s rukojetí omotanou leukoplastí, jejíž trapná růžovost byla pečlivě začmárána černou fixkou. Celé prázdniny měl, k nelibosti své matky, začernalou dlaň levé ruky.

Tehdy malý Robert poznal, že není sám. Bylo to samozřejmé, zázračné a bylo to tak!

V následujících dnech se objevil Velký drak, rozlehlé planiny východu, strmé hory severu a v nich Zahrada kamenného koně! A hlavně vzpomínky; tolik úžasných a stále se množících vzpomínek!

„Už musím jít,“ řekl Samuraj.

Robert se zády opřel o kmen stromu a zvedl hlavu vzhůru k větvemi zamřížovanému nebi.

Zavřel oči.

Měl je zavřené ještě dlouho po tom, co přestalo pršet. Až do svítání.

Tamara venčila vlkodava Hůlka vždy velmi brzo ráno, po návratu z noční směny v kasinu St. Money. S opilci a homelessy problémy nemívala, neboť Hulk, ač velký dobrák (opravdu velký), svou hmotností a kubaturou tlamy zrazoval každého od navazování jitřních známostí, natož pak od nekalých úmyslů jakkoli motivovaných.

Bylo krásné ráno, plné průzračného vzduchu, a park byl po nočním lijáku ozdoben mnoha odstíny zelené, od smaragdově temné až po brčálově svěží.

Toho osamělého muže Tamara potkávala poměrné často při jeho pozdních loudavých návratech. Býval vláčně opilý, bez známky agresivity a celkem pohledný. Od jisté chvíle, asi před dvěma měsíci, se jejich „vztah“ obohatil o usměvavé pokývnutí hlavou na pozdrav.

Občas si říkala, že za jiných okolností (ne, když je ona v teplácích a teniskách a on v kabátě ozdobeném blízkými setkáními s okoralými zdmi domů) a v jiném prostředí (ne, když jsou oba v parku, plném psích hromádek) by jí připadal docela sexy.

Stárnoucí sexy chlap.

Dnes ji minul, aniž by opětoval úsměv. Trochu ji to zamrzelo, ale ne zas moc. Hodila Hulkovi velikou oslintanou větev, která přistála na hladině travnatého prostranství. Neúnavný pes za ní vyrazil a Tamara se otočila za vzdalujícím se mužem.

Asi dnes opravdu přebral, pomyslela si. Vypadá mnohem starší, než jindy, a vypadá… vypadá mnohem víc sám, napadlo ji.

Přiběhl Hulk, pokrčil přední nohy, vystrčil zadek s vrtícím ocasem a položil aportovaný kus dřeva k jejím nohám jako vzácný dar.

Tamara se na psa usmála, on se usmál s jazykem růžovým jak čerstvá šunka, vyplazeným až k zemi.

Pes krátce štěkl.

Dívka se shýbla, trochu štítivě zvedla uslintaný klacek z cesty a hodila ho do zelené dálky před sebou.