3× fejeton osamělé ženy

Virtuosové

Všimli jste si někdy, že jsou na světě klavírní virtuosové pouze dvojího druhu?

Buď jsou to takové neduživé děti s pavoučími prsty, kterými elegantně masírují bílé i černé klávesy, nepodléhajíce při tom jakýmkoliv předsudkům; vážní chlapci s účesy ze sedmdesátých let, bledí mladíci v nepadnoucích oblecích s lupy na vycpaných ramenech…, anebo pak jsou to velmi staří, vrásčití a věčně podmračení kmeti s divokými trsy obočí, s hranatými prsty dotýkajícími se ledabyle kláves jakoby mimochodem, téměř bez úhozu; starci s chomáči dlouhých bílých vlasů po stranách lysých lebek potažených tenkou kůži.

Klavírní virtuosové středního věku ale jaksi chybí, nejsou, ne­existují!

Kam mizí ti junioři, kteří mají pod nosem chmýří jemné jako řasy, aby vypluli po desítkách let k nepoznání zbrázděni věkem (často i pod jinými jmény), tentokrát s šedými chlupy v uších?

Jsou to opravdu tehdejší neveselí mládenci, co se – po letech ilegality kdesi – vracejí na pódia jako staří pánové v doprovodu lehké srdeční arytmie a těžkého patosu?

Kráčejí volným, ale rozhodným krokem ke křídlu, důstojně rozhodí netopýří křídla svých fraků přes okraj stoličky, se kterou začnou nevraživě cloumat a postrkovat, aby pak skončila v naprosto stejné poloze, v níž se nacházela před jejich příchodem na pódium, a vy, trochu nesvá v přešívaných šatech z modrého brokátu, žasnete nad tím, kde že se po celé roky skrývali?

Musí to být delikátní poslání, kvůli kterému se mladí mužové vzdají na desítky let koncertování. Jakoby zapomněli na nekonečně dlouhá odpoledne, která trávili cvičením etud a prstokladů v tichém bytě, kam občas pootevřeným oknem zazněl vzdálený výkřik ze vzdáleného hřiště, na kterém trávili svá mnohem kratší odpoledne jejich vzdálení vrstevníci.

„GÓL!“ křičeli ti barbaři mimo rytmus Chačaturianova Jezdce, který v cvalu zastavil svého vraníka, poplácal ho po pleci a dlouze se zadíval k pootevřenému oknu, za nímž se rozkládal svět, kterému nevládnou tercie a kvarty, ale auty a fauly, svět, ve kterém se allegro moderato ocitá v postavení mimo hru…

Vracíte se z dalšího koncertu abonentského cyklu plná tónů, a přece se vaše myšlenky upínají k čemusi jinému. K delikátní záhadě virtuosů.

U klavíru Steinway se tentokrát vystřídal ambiciózní a velmi technicistní vítěz soutěže mladých interpretů s Chopinovou Revoluční etudou C moll a profesor Platzner, který přítomné oslnil procítěným přednesem Debussyho.

Snažíte se přemýšlet o hudbě, když však později ulehnete do postele a zhasnete lampičku, stejně se na průklepové pásce vaší unavené mysli stále dokola vyťukává jediná věta: „Kam mizí klavírní virtuosové, kteří už nejsou mladí a ještě nejsou staří?“

Matka ve vedlejší místnosti má krátký záchvat nuceného kašle. Tím obvykle demonstruje svoji povědomost o pozdní hodině, v kterou jste přišla domů. Po chvíli je slyšet jen nepravidelné bzučení pouliční lampy.

Abiturienti

Všimli jste si někdy, že na abiturientských večírcích bývají přítomni i zcela neznámí lidé?

Procházíte s mírným zpožděním neútulnou vinárnou, obloženou světlým dřevem (připomínajícím saunu nebo kuchyňskou linku z IKEA), a vcházíte do její zvláště nehostinné části, zvané salónek. Zde jsou lakovaná prkna přizdobena rustikálními prvky, jaké mívá červotočem deflorované kolo od vozu, keramické talíře s modřanským ornamentem a dokonce koňský chomout, míněný zřejmě jako komická rekvizita svatebních hostin. Vše lehce zaprášené. U dveří barevný kalendář s nezbytnou dívkou a mořem.

Další ozdobou tohoto chambre separé je tucet obličejů, které vám připadají povědomé asi jako tváře starších sourozenců vašich někdejších spolužáků, možná dokonce jejich rodičů.

Naproti vám vybíhá úsměv agilní spolužačky, která zosnovala celý ten šílený nápad se setkáním třídy po letech a vybrala takto neosobní podnik s neomylností zapřisáhlého abstinenta (patrně na doporučení své kolegyně z práce – rovněž zapřisáhlé abstinentky).

V tu chvíli k vašemu zděšení někteří účastníci téhle sadomasochistické revue začnou vykřikovat vaše jméno; příjmení samozřejmě! Letmo pohlédnete ke dveřím, ale na útěk už není pomyšlení. Svět se stává kolotočem, na kterém však místo koní, autíček a klaunů rotují Kratochvílové, Patočkové a Mejdřické.

Když se kolotoč konečně zastaví, přichází nudou umučený číšník a obřadným gestem vám nabízí obrovský jídelní lístek, na jehož polstrovaných deskách z purpurového sametu by se skvěle vyjímal klíč od městské brány.

Lidé poházení kolem stolu jsou vaši bývalí spolužáci, a co horšího – vy jste jejich bývalá spolužačka. Sounáležitost s touhle skupinou starých dětí vám připadá trapná – a lidé kolem vás se automaticky stávají vašimi třídními nepřáteli.

Jediná, na kterou jste se těšila – Jarmilka Nebřenská, nepřijela!

„Ona se nedávno podrobila nějakému nepříjemnému zákroku,“ špitne vám spolusedící zprava radostně. A když na ni tázavě pohlédnete, utrousí ještě spiklenecky: „Něco ženskýho,“ při čemž vrhne krátký pohled pod stůl, poukazujíc na přítomnost vlastního rozkroku, který nebyl, a jak ona pevně věří, nikdy ani nebude podobnému zákroku podroben.

Šunkové rolky se šlehačkou jsou pozřeny a pak, během žvýkání roštěné, která společně s ostatními účastníky setkání může jen vzpomínat na zašlé časy uprchlého mládí a kterou jste si objednali pod pseudonymem Steak z pravé svíčkové, si koutkem oka všimnete jeho!

Sedí v šedém obleku na samém kraji stolu, s odevzdanou útrpností pitvá svoji porci masa a občas se trpělivě usměje poznámkám holohlavého pána v brýlích, ve kterého se proměnil třídní enfant terrible.

„No, tohle je snad z medvědí tlapy,“ vykřikuje právě někdejší rebel a mává nad hlavou velkým soustem masa, napíchnutým na vidličce.

„Z medvědí rozhodně, z tlapy v tom lepším případě,“ mrkne na upjatou dámu, ve které je zazděna jedna radostná holčička z dávných let.

„A propos: víte, jak cirkusáci učej tancovat medvědy pro vystupování v manéži? Ne?“ rozhlédne se s vítězným úsměvem po poraženeckých úsměvech spolustolovníků. „Pomocí rozpálenýho plechu!“

Jedna zestárlá dívenka se hlasitě rozesměje. Váš soused zleva (zestárlý chlapec), přežvykující nepoddajné sousto, souhlasně pokývá hlavou a procedí skrze hovězí haši:

„To je pravda! Někde jsem to četl. Postavěj milýho medvěda na plech…“

Odložíte talíř se zbytkem jídla a věnujete se raději své sklence červeného vína. (Medvědí krve, dost možná.)

Zaměříte se na problém neznámého spolužáka v šedém obleku. Marně v duchu probíráte tři řady obličejů a jmen ze školních fotografií. Ten člověk vypadá jako dospělý! Jako autentický dospělý – rozhodně nepůsobí dojmem, že byl kdy dítětem. (Tedy alespoň ne ve vaší přítomnosti.)

Kde se tu vzal?

Vzpomínáte: Ve druhé třídě jeden kluk propadl… Ne, byl nemocný. Měl problém s játry (smáli jsme se mu, že je Číňan) a opakoval ročník! Jak jen se jmenoval? No prostě Číňan!

Pátravě se zadíváte na odstín pleti sedícího muže. Je spíš bledý, vypadá starší než ostatní…

Vlastně on na to Číňan pak umřel!, rozpomenete se.

Učitel? Ne, to je pitomost! Třídnímu je hodně přes sedmdesát a jiného by přece nepozvali…

Byl vám ten člověk vůbec (na kolotoči) představen? Byla jste vy představena jemu?

Není to Kratochvíl, Patočka ani Mejdřická. (Kůň, autíčko, klaun.)

Není to nikdo. A tím také po zbytek večera zůstane.

Při loučení se na vás usměje, jakoby se tím plachým úsměvem omlouval, že se své role nezhostil dobře a byl vámi odhalen…

Třídní bavič (kdysi se pyšnil beatlesovskou patkou a dnes při domnělých pointách svých vtípků neustále, i když už bezúčelně, pohazuje hlavou) se k vám v taxíku nakloní s nabídkou na „ještě takovej šláftruňk v útulný vinárničce nedaleko“ a vy se po krátkém souboji, který vás oba otráví, necháte vysadit o dva domy před vaším bydlištěm, aby neznal adresu.

Ještě se otočíte, skloníte hlavu k pootevřenému okénku auta a zeptáte se toho plešatého Ringo Starra:

„Prosím tě, kdo to byl ten vedle Otčenáška, nevíš?“

„Přece ta…,“ zívnul, „Krecarová. Nataša.“

„Ne, já myslím z druhý strany! Na kraji.“

„Já nevím. Fakt ne! Tak zas za deset let…,“ očividně se vyděsil té představy a prudce pohodil neexistující patkou.

„Jo, počkej! To mohl bejt Gutt, ne? Tak čau!“ rychle odvrátil hlavu, aby taxikáři oznámil adresu nějakého baru.

„Čau,“ řeknete zamyšleně a vydáte se loudavě opačným směrem, než kde bydlíte.

Auto s tím kreténem mizí za rohem a vy se otáčíte k domovu.

V nemocném světle pouliční lampy odemykáte rezavou branku vedoucí k domu. Od popelnic zasvítí pár kočičích očí.

„Gutt má lékařskou praxi v Austrálii. Hodně publikuje a přednáší…,“ tak to říkala vaše informovaná sousedka u stolu? Ano.

„Gutt to rozhodně nemohl být!“ říkáte si a kráčíte k domu.

Matka je ještě vzhůru – v kuchyni se svítí.

Zesnulí

Všimli jste si někdy, že svět kolem nás pozvolna zabydlují zesnulí?

Přijdete domů, pověsíte zmoklý plášť v předsíni na věšák, otevřený deštník podobný medúze necháte (podobně, jako by to byla medúza) odkapat a uschnout na mramorových dlaždicích, vejdete do kuchyně, dáte do ledničky nějaké jídlo (o jeho mrtvolnosti nehodlám hovořit – nejsem vegetariánka, i když se syrového masa trochu štítím. Když jsem byla malá, babička vždy o velikonočních svátcích, nemajíc snad na mysli symboliku těch svátků, zabila kůzlátko, stáhla je z kůže, vychladila, pečlivě zabalila do utěrek a odeslala v papírové krabici nám do Prahy. Jednou se balík zatoulal a přišel s týdenním zpožděním…) a jdete do haly pozdravit matku.

Matka se dívá na film v televizi. Sotva odtrhne pohled od obrazovky, aby odpověděla na pozdrav, a již s očima upřenýma k postavám příběhu hlásí:

„Podívej, jakej byl ten Höger fešák!“

Tenhle film, stejně jako moje matka, nebyl vždycky starý. Byl nový, hráli v něm mladí herci, kteří jsou dnes staří, a hráli v něm herci méně mladí, a ti jsou dnes mrtví.

Je to tak! Je třeba mít na mysli, že se v kdejaké komedii smějeme mrtvým hercům a pozorujeme lechtivé scény, ve kterých se mrtví líbají „po francouzsku“, mrtvá ruka se jemně dotýká mrtvého ňadra, a vy se usmíváte…

Před pár desítkami let to bylo jiné – dívali jste se na film, obdivovali se jeho hrdinovi a on v tu samou chvíli usrkával sekt v azurové vodě bazénu (pokud byl film americký), nebo právě ve studiu daboval americký film (pokud byl film český). Plynula však léta, herci stárnuli a filmy se zvolna obsazovaly zesnulými. Z obrazu herců zbyly obrazy bývalých herců…

Mnohé filmové titulky již dnes tvoří čisté nekrology. Dovedete si například představit ten obrovský hřbitov komparsistů z němého Ben Hura?

A to vůbec nemluvím o absurdních souvislostech, vyplývajících například z názvů filmů, jakými jsou Nebožtíci přejí lásce s před pár lety zemřelým Jackem Lemmonem v hlavní roli, nebo třeba Romerova Noc oživlých mrtvých. Většina z těch, kteří tam oživlé mrtvé hráli, se již jistě stala mrtvými bez valné naděje na oživnutí. A Boris Karloff v rolích Mumie či Frankensteina?! Byla ta monstra jiná před jeho smrtí? Stala se po jeho smrti opravdovějšími, nebo naopak?

Snažíte se na nepřehledné zástupy neživých kolem sebe nemyslet a jdete uvařit večeři. Dnes snad něco bezmasého?

Večer si lehnete do postele, přečtete pár stran z memoárů vašeho oblíbeného malíře (zemřelého) a zhasnete lampičku.

Na zeď za vaší hlavou dopadá neklidné světlo pouliční lampy a osvětluje sépiový plakát Jamese Deana, rebela, který bez zjevné příčiny po léta uhání v kabrioletu vaší ložnicí. Z nočního stolku ho s nedůvěrou pozoruje tatínek. Snímek v dřevěném stojánku je z doby, kdy pracoval v bance.

Z doby, kdy byl živý…