Malgo sa kater

„Parmaz ek storsi, omarba each tu mende,“ odpověděla mu s tváří tak vážnou, že žlutě a růžově květované šaty, obepínající její krásné tělo, působily nepatřičně. Včerejší (dnešní) probdělá noc, neznámá slova a barevné květy zdobící indigovou látku se Markovi vířivě protočily hlavou a zanechaly za sebou bolestnou spoušť.

„Co to říkáš?“ řekl pomalu a s nesmírnou námahou. Pohlédl na ni zoufale, zívnul a protřel si zarudlé oči chlupatými prsty. Bruneta s béžově sametovou pletí stála uprostřed místnosti, živě gestikulovala desítkou prstů zakončených rudými nehty a nenáviděla ho.

„Parmaz ek storsi, kol! Omarba each tu mende! Ae?!“ zvýšila netrpělivý tón, hláskujíc mu jednotlivá slova jako nechápavému dítěti. „Parmaz! Mende!“ zakřičela. Tvář mu zjizvil výraz štvance. Vydal ze sebe přidušený zvuk; cosi mezi vzdechem, vzlyknutím a zavytím: „Co je tohle za řeč? Můžeš laskavě mluvit normálně, děvenko?“ Přikročila k němu, afektovaně se usmála a vzala do štíhlých prstů jeho neoholenou bradu. Rudé drápy se lehounce zaryly do zpoceného obličeje. Nahým kolenem se pak dotkla jeho plátěných kalhot v rozkroku. Bože, jak jen se jmenuje? Jak se tahle šelma vlastně jmenuje? A ve kterým baru ji nakonec sbalil? Asi v tom U pěšáka Moa. Nebo v tom…, jak se to tam…? Jo, Definitivní ropucha! Nebo že by v Mrtvole? Pokusil se opětovat její vyzývavý úsměv a ucítil odér armády panáků, kterou včera sprovodil ze světa v bitvě o dobrou náladu, v touze se pobavit a třeba si i trochu zadovádět, když je dneska sobota, kurva! Panáků – které byly pěšáky ve válce s nudou, které byly žoldáky placenými za to, aby udolaly jeho statné tělo a otupily jeho nespokojenou mysl – bylo hodně. Byly to „pluky nesčetný“, jak se zpívá ve staré písni o válce na Itálii. Pro různobarevnou armádu ve skleněných uniformách byl sice tvrdým soupeřem, ale nakonec přece jen podlehl. Podlehl a ulehl. V laciném motelu, kde často končily jeho sobotní bitvy a kam si přiváděl ženy, které mu za peníze předváděly s větším i menším úspěchem (spíš podle stupně jeho opilosti než podle přesvědčivosti svého výkonu) iluzi lásky. Nestačil ani zareagovat na její omamnou blízkost pohlazením boků, promnutím nepoddajné lokny, která jí padala do tváře, a už mu po strnité tváři stékal plivanec. Vzápětí se motelový pokoj zachvěl strašným úderem dveří jako vylekané zvíře. Setřel průsvitnou slinu hřbetem dlaně a sledoval oknem, jak dívka rázně míjí jeho vůz. Otočila hlavu, a když si všimla, že ji pozoruje, vrátila se o krok zpátky a dlouhou, dokonale designovanou nohou na vysokém podpatku nakopla cocacolově červený bok auta. Marek rozlíceně vyběhl ze dveří: „Ty čůzo! Co kopeš do mýho auťáku?“ Od nedaleko stojícího mikrobusu s opršelými hippiesovskými květy, parkujícího tu jednou provždy, chabě zaštěkal vyzáblý pes. Ani se při tom neobtěžoval zvednout a opustit stinné místo mezi vypuštěnými pneumatikami.

Dívka se vzdalovala rychlými, krátkými kroky, které dávaly vyniknout skvělé choreografii jejích hýždí. Mířila k odbočce na státní silnici. Po Markově replice se ani neohlédla, jen vztyčila prostředníček pravé ruky a zapíchla ho do modré oblohy: „Rórach! Ek mazhis pa rórach!“ zavolala na rozloučenou.

Zůstal stát a pozoroval její dlouhatánské nohy, obuté teď do obláčků prachu šedivé cesty jako do hřejivých bačkůrek z umělé srsti. Jaká vlastně byla? Prokristapána, udělal se vůbec?

A udělal ji? Okno jak výkladní skříň – totální výprodej! Neměl se sjíždět tím koksem. Pět lajn je fakt moc…

Mávl za dívkou tetovanou paží, jako by odháněl dotěrnou mouchu, a obrátil se k otevřeným dveřím pronajatého pokoje. Teprve nyní si všiml, že ve stínu před dveřmi recepce sedí na odřené židli starý muž a pokuřuje. Chápavý úsměv a škvírky vybledlých uslzených očí vypluly z oblaku cigaretového dýmu. Stařec nabídl Markovi pohled na nekompletní chrup v tváři podobné trouchnivějícímu kusu dřeva a prohodil sípavě něžným hlasem: „Mospa, paz perma fu kapokalame. Ha, ha.“ Ukázal hlavou za dívkou mizející v krajině, kterou rozvlnilo vedro jako špatně vyladěný obraz televize.

Marek se zachmuřil: „Co jste se všichni dneska zbláznili?!“ Pokročil ke kuřákově židli a přidřepl si k němu: „Hele, starochu, není ti rozumět. Já vůbec nevím, co říkáš?!“

Stařec při pohledu na široká ramena vyčuhující z černého nátělníku zvážněl. Trochu se bál toho chlastem a potem páchnoucího chlápka s modročerným hroznýšem, plazícím se po svalnaté paži. „Nerozumím, co říkáš! Ty mně rozumíš?“ řekl Marek téměř trpělivě a ukazovákem roztřeseně namířil na svá ústa.

Stařec se znovu rozzářil děravým úsměvem a přikývl. Bylo vidět, že se mu ulevilo, když pochopil, co po něm hřmotný cizinec chce. „Maco. Maco sa detklapor, lae,“ řekl a pokýval vrásčitě na Marka. Pak ukázal prstem oranžovohnědým od věčného kouření na velikou ceduli u vjezdu na parkoviště. Pod obrázkem hrnečku, ze kterého se kouří, a stylizovaného příboru byl veliký modrý nápis: „Maco nar 150- a. Koramew kun pa sorste!“

Marek se vrávoravě postavil a zbledl. Zavřel na chvilku bolavé oči, pak je otevřel a znovu pohlédl na poutač i vstřícně přikyvujícího starce, který si právě dával z vyklepané cigarety bez filtru nekonečného šluka.

„Maco, sa kusalpo maco. Koramew…,“ smál se starý muž, vypouštěje tím ze sebe mráčky štiplavého kouře, bílého jak ostrůvky vlasů po stranách jeho opálené hlavy. Pak prstem ukázal do míst, kde měl pod tenkou vrstvou opraného trička a ještě tenčí vrstvou zmuchlané kůže patrně žaludek.

Markovi se z poledního žáru, líně kolébajícího tohle zpustlé místo, zamotala hlava. Těžkými kroky došel k otevřeným dveřím pokoje a vstoupil do jeho klimatizovaného příšeří. Postel vypadala, jako by jí několikrát projel terénní vůz. Kulaté zrcadlo bylo sundané ze zdi, položené mezi láhvemi od piva na stole a poprášené nepravidelnými bílými cestičkami.

Na vínově rudém koberci ležely zmuchlané bankovky. Znovu se zamyslel nad tím, proč si peníze nevzala. Že by to přece jen nebyla štětka? Přece ještě pozná děvku, ne? Proč by s ním jinak jela do tohohle pajzlu? Asi jí to bylo málo…, dumal nespokojeně.

Zpocené prsty opatrně uchopily jednu bankovku za druhou a pečlivě je naskládaly do matné kožené peněženky s vyraženými iniciálami. Vzpomněl si na nápis nad parkovištěm a udělalo se mu nanic.

„Jídla od 60- k. Ubytování za nízké ceny!“

Nemohl se přimět k soustředěnému myšlení. Jeho úvahy byly mělké a nanicovaté. Bály se samy sebe. Kdesi uvnitř věděl, že až se důkladně zamyslí, dopadne to špatně. Velmi špatně a velmi… divně.

V kokainem zaprášeném zrcadle se odrážela vrtule stropního ventilátoru. Vzpomněl si, jak v noci nahá dívka stála na židli pod točící se vrtulí a tvrdila, že je vrtulník. Tolik se tomu smáli. Krucifix, vždyť spolu mluvili! Mluvili společnou řečí! Řečí nedalekého města, kde ji sbalil, kde se předtím opil, kde se ještě dříve po dvou letech nevydařeného vztahu rozvedl, kde byl před dlouhou dobou na pár měsíců zavřený za těžké ublížení na zdraví a ještě mnohem dříve tam chodil s jinými zlobivými dětmi do školy, ne dlouho po tom, co ho v parku u kostela vozila v kočárku máma.

Máma! Jeho oči se prokousaly nepořádkem místnosti až ke stolku s umělou květinou a telefonem. Když spěchal k aparátu, málem se přerazil o láhev se zbytkem zlaté tequily, ležící na podlaze.

Sedl si na koberec, telefon si položil na klín a zapálil si dlouhou cigaretu. Vyfoukl kouř k vrtuli, která před pár hodinami čechrala temně lesklé vlasy smějící se nahé dívky, stojící na židli.

„Jsem vrtulník, vidíš?“ křičela. A on řekl: „Seš nejkrásnější helikoptéra, jakou jsem kdy viděl! A koukej přistát, nebo mi přestane stát!“ A jmenovala se Krista, sakra! A sbalil ji, nebo spíš ona jeho, v diskotéce Fimfároom.

„Čau, námořníku, proč netancuješ?“ řekla, když se na ni usmál u neonového baru. Náhle se na všechno rozpomněl. Na noc rozjetou jako žhnoucí lokomotiva, na noční oblohu pocákanou hvězdami, na Kristu s vrtulí i bez, na krásné milování…

„A budeš trochu něžnej, plavčíku?“ řekla přece. Kdepak děvka…

Nadechl se kouře z cigarety a začal vytáčet telefonní číslo. Jediné telefonní číslo, které znal zpaměti.

„Mami? Slyšíš mě, mámo?“

„Marek?“ řekla. Usmál se a přivřel oči.

„Malgo sa kater, Marek,“ řekl milovaný, důvěrně známý hlas ve sluchátku.