Noční tramvaj

Tolik chlastu… Móře! A těch cigár, co jsem ten večer vypálil…, z těch vajglů bych postavil model tuberáka 1 : 1!

V baru jsem sbalil docela pěknou tmavovlásku a potom zjistil, že už jsem ji sbalil před třema rokama a dokonce s ní chodil! Teda nikam jsem s ní nechodil, párkrát jsem s ní spal. Teda nespal. Jediný, co jsme ten tejden nedělali, bylo chození a spaní. A to fakt nepřeháním!

Ne, že by se nějak moc změnila, ale nepoznal jsem ji. Smála se tomu. Když jsem ji pak poznal, tak se zjistilo, že si nepamatuju ani její jméno. Tomu se taky smála, ale už o světle hnědej chlup míň. Když se mně pak znova představila, tak jsem se rozpomněl i na příjmení, než jsem ale napočítal do tří piv a sedmi cigár, tak jsem ho zase zapomněl i s křestním.

Jo, než jsem ale stačil podruhý zapomenout jméno tý holky, tak jsem s ní odjel někam do horoucích pekel, kde se odehrával mejdan nějakejch jejích známejch.

Bylo to ve skleníku. Něco tam pěstovali, ale tráva to k mýmu úžasu nebyla. Byly to asi kytky, protože to tam vonělo krásně a těžce. Jako na hřbitově.

Mejdanu tou dobou už docházel dech, mlel z posledního, a tak tam už byla jen hrstka statečných. A dost udolaná!

Neholenej chytrák à la „móda chudoba“ hrál na rozladěnou kytaru ňáký folkový píčoviny (vlastně jen jednu, protože si nemohl vzpomenout na text tý druhý, co myslel, že ji umí), lesba z Brna (třeba ani nebyla… teda lesba, z Brna byla určitě! Já jsem její sexuál­ní orientaci fakt ověřovat nehodlal – tak vožralej jsem zas nebyl!) rozebírala nějakej mexickej nezávislej film, kterej nikdo neviděl (a doufám, že já ho teda ani nikdy neuvidím), jeden kluk s holkou se zhulili (protože i když se tam pěstovaly jen ty kytky, tak tam byli stejně sami ortodoxní trávníkáři, co si to konopí přinesli s sebou po kilech), vysklili kus toho skleníku a odevšad šťastně krváceli… Zkrátka klasickej večírek nonkonformní mládeže.

No, a pak všichni spali. Ta moje holka s dvakrát zapomenutým jménem taky. Flašky na stole naruby a cigára proměněný v kouř, kterej se tu vznášel jak mlha nad údolím děsu. V puse jsem měl jak v cele předběžnýho zadržení – a ta žízeň! Nekonečná žízeň a nesměle, leč neodbytně (jako ňákej jehovista) se vnucující hlad.

Ledničku jsem přistihnul v kuchyňským koutu, kterej sice vypadal jako kout, ale rozhodně ne jako kuchyňskej. Po otevření vnitřní žárovčička chabě posvítila na sólovej výstup konzervy rajskýho protlaku. Omyl! Nebylo to sólo; ve dvířkách jsem po čuchu objevil ještě krabici se zbytkem mlíka metamorfovanýho v zapáchající tvaroh. Proč na ty krabice tisknou nápis „čerstvé mléko“, proboha? To je, jako bych si před pěti lety nechal na prsa vytetovat úhlednej nápis „mladý inteligentní středoškolák.“ Teď by ta kérka lhala stejně jako to nablblý heslo na papírový krabici, zaručující do skonání světa čerstvost tý smrdutý srágory uvnitř sebe.

V mrazáku, kterej nešel ani otevřít, byla jen ojíněná nábojnice na led a evidentně mnohokrát rozmražená a zmražená zeleninová směs. (Takovou jsem si přikládal na zlomenou ruku, když jsem se loni porval s bráchou. Touhle si někdo hojil frakturu před víc než pěti rokama, zdá se.)

To zkřehlý zátiší bylo ještě doplněný trojicí zmrzlejch masařek. Byl jsem po večeři.

Vrátil jsem se do společnosti, moc to tam ale neswingovalo. Chvíli jsem se díval na ty spící lidi – něco jako ta krajinka v mrazáku. Cizí zmrazený lidi! Vlastně spící… Co tu, k sakru, dělám? Byli sice najednou bez pětistrunnejch kytar, bez filmů o kohoutích zápasech a bez střepů skla snesitelnější než předtím, ale že bych s nima chtěl trávit příštího Silvestra nebo vyrazit na čtrnáct dní do Bulharska…?

Smrad z jointů pomalu mizel a celej skleník ovládla těžká a sebevědomá vůně těch kytek. Díky tomu působili ty spáči jako mrtvoly. Klidná a celkem spořádaná parta mladejch polooblečenejch mrtvol.

Zadíval jsem se na svou bezejmennou, dvakrát sbalenou holku. Byla (vlastně teda je) fakt pěkná. Měla (teda má) krásný klíční kosti. Nevím ani, proč jsem na klíční kosti tak ulítlej.

Je to zvláštní věc, hodně delikátní, jak se v těch místech kostra probojovává těsně pod kůži a lehce jí napíná… Takový malý memento: „Bacha, jsem tady! Stačí chtít a protrhnu tu tenkou kůži ozdo­benou zlatým řetízkem jediným pohybem,“ směje se kostra. „To jediný, co je v tobě pevný, jsem já – kostra, smrtka. Pamatuj si to!“

Nejsem vysazenej ani na kozy, ani na zadečky, jako na tyhlety klíční kosti. Jak ta holka spala, tak se ty krásný kosti pohybovaly jejím dechem nahoru a dolu. A protože kromě toho, že spala, tak taky menstruovala (jak jsem během večera chytře vypátral), vydal jsem se na cestu domů. (Ach jo!)

Vyšel jsem na ulici. Neznal jsem to tady – takový místo si člověk za známý nevybere. Cestou sem jsem se v taxíku věnoval náušnici v pupíku a v jazyku tý brunety, co jsem ji zapřel jak ten apoštol Krista, takže jsem netušil, kudy jsme přijeli.

Tmavá ulice s pouličníma lampama, mezi kterejma vzdálenosti projektoval opravdu šetřivej inženýr, tmavý domy s fasádama líbez­nejma jak hornická šavle a chodník s několikadenním strništěm plným psích hromad – doufám, že psích! Místo jak stvořený ke stanování, ale já měl namířeno domů.

Vyrazil jsem hledat zastávku tramvaje. Míjel jsem slepý domy s vymlácenejma oknama a zabedněnejma dveřma. Na jejich střechách rostly tu a tam břízky, jako když zedníci na novostavbu vztyčej májku, nebo jak se to jmenuje? Na těchhle starostavbách se teda vztyčovaly samy…

Prkenná ohrada natřená kdysi fermeží (suchý dřevo ji už dávno beze zbytku spolykalo), která sloužila jako plakátovací plocha, to už se dnes nevidí. Nepatrný útržky kdysi barevně potištěnejch papírů, lákajících vás na koncert dávno zemřelýho zpěváka s motýlkem (vlastně motýlem) velkým jak přerostlej netopýr. Jméno utržený. Dušan Grúň, nebo Duchoň? Už nevím.

Nepamatuju si jméno holky, se kterou jsem chodil, tak si, sakra, nemůžu pamatovat jméno chlapa vlnícího se na černobílý obrazovce mejch rodičů před dvaceti rokama!

Pokračuju v chůzi. Malý kousky strhanejch plakátů, nečitelný a nepochopitelný. Takovej trochu Warhol. Barvy vybledlý sluncem spousty lét a deštěma spousty podzimů. A tady kus plakátu na film Piti piti pa. Na to mě kdysi vzal do kina táta. Smál se už při titulcích, a když se objevil Funes, řičel už tak, že se na nás lidi s menším smyslem pro humor (což byli v tom narvaným kině všichni) pohoršeně otáčeli. Styděl jsem se za něj tenkrát tak, že jsem z toho filmu nic neměl. A von se řehtal a řehtal. Tvářil jsem se, že k němu nepatřím, namáčklej na vodkou konzervovanýho souseda po mým levoboku. Táta se ale furt s tím svým smíchem na mě otáčel a zdvihal významně obočí nad uslzenýma očima, jestli jako vím, jak moc je to srandovní…? Ze stejnýho důvodu do mě občas (k mýmu naprostýmu zoufalství) šťouchnul loktem. A pak při nějakým zvláště vypečeným fóru toho francouzskýho skřeta dokonce v extázi nespoutanýho veselí ukázal na plátno prstem! Ocenil jsem to zbrklým útěkem z kina. Nenáviděl jsem ho tenkrát za to.

Dneska, kdybych s ním seděl v kině, smál bych se jako blázen. Snad i prstem bych ukázal… no, to asi ne, ale jemu bych to přísámbohu fakt prominul. Táta ale umřel, přestal žít, a ještě mnohem dřív se přestal smát filmům. Vlastně se přestal smát čemukoliv…

Začal jsem prohledávat několikrát důkladně prohledaný kapsy. Nikotinovej absťák. Jít kolem chlap s cigárem, tak ho pro ten kousek papíru s rozdrobeným tabákem uvnitř chladnokrevně odkrágluju. Tak ještě jednou obě kapsy košile, tři kapsy u kalhot… Odkrágloval bych i ženskou! A to fakt nepřeháním! Co má co kouřit na ulici?

Šel jsem už dobrejch patnáct minut a nepotkal živáčka. Byla noc, ale měl jsem pocit, že se to tu žádnejma živáčkama nehemží ani v pravý poledne. Pak jsem uslyšel zvuk, kterej mně v tu chvíli byl dražší než „Kde domov můj“ po hokeji s Rusama, a vyrazil jsem za ním. Někde za rohem zacinkala totiž tramvaj!

Dobíhám k invalidnímu parčíku, ve kterým je žinantní růst i kopřivám; rozhodně tu odpadky mají nad vegetací navrch. A už vidím koleje. Parta suchejch stromů jak kostry sudiček obklopuje dominantu týhle díry, kterou je socha dítěte z komunistickýho betonu, pojednaná kapitalistickým sprejem. Betonovej klučina se zrzavým drátem namísto pravý ruky (předpokládám, že to byla zdvižená paže s holubicí míru připravenou ke startu) zírá na mrtvolu města kolem sebe rezignovaně jako já. Koleje tu opisujou takový to účko se dvěma refýžema. Konečná stanice tramvaje. Konečná. Tak tady to teda sedí; tohle je fakt konečná! Nekonečně konečná.

Rozsvícená tramvaj, otočená ke mně zády, znova cinkla a dveře se kňouravě zavírají.

Vyrazil jsem kupředu jak vystřelenej. Při tom zběsilým úprku jsem ztratil zapalovač, kterej bez cigár byl stejně k ničemu, a dech, kterej byl taky k ničemu (nebyl dost dobrej ani na sfouknutí svíček narozeninovýho dortu ročního dítěte).

Sípající, rozcuchaná a zpocená troska, ve kterou mě ten sprint proměnil, se vřítila na refýž přesně ve chvíli, kdy se tramvaj rozjela.

Mával jsem rukama jak vymknutej z kloubů a doufal, že mě řidič uvidí ve zpětným zrcátku. Navzdory všem dosavadním zkušenostem a rozumu mě fakt uviděl a k mýmu naprostýmu úžasu zastavil!

Otevřely se dveře a já nastoupil. Dejchal jsem jak tahací harmonika prostřelená houfnicí a nohy se mi klepaly jak po grupáči se siamskýma dvojčatama.

Tramvaj se rozjela.

„Děkuju!“ zasípal jsem do prázdnýho vozu, abych přeřval zvuk trpícího elektromotoru. Odpověď se podle očekávání nedostavila a já si dřepnul na svý oblíbený sedadlo (poslední na straně bez dveří). Ohlídl jsem se a uviděl betonovýho pionýra, kterej za mnou mával svou rezavou protézou.

Rozhlížel jsem se po ceduli s číslem soupravy a názvama stanic, ale žádná tam nebyla. To je fuk, řekl jsem si. Odsud se dá jet jen do civilizace!

Ve voze bylo šero a teplo. Udělal jsem si pohodlí a hlavu si opřel o chladný sklo okna.

Domy se zvolna měnily z periferních průmyslem zasmrádlých haluzen v morbidní architekturu spíše v duchu Caligariho než Corbusiera… Baráky jak vytesaný z briket, tmavý a rozdrolený. Ulice se zúžila a byla tak klikatá, že se zdálo nemožný, aby tudy tramvaj projela. Všiml jsem si, že mezi těma zuhelnatělejma zdma vede jen jediná kolej. A bylo mi to úplně volný.

Zastavili jsme u malý refýže, z nakřáplýho reproduktorku nad mou hlavou se ozvalo: „Gustava Meyrinka. Příští zastávka Jonathana Swifta.“

Podíval jsem se na dlažbu uličky za oknem. Asi začalo mrholit, protože se jednodivý dlaždice leskly jako psí koule. Otevřenýma dveřma do tramvaje zavál chlad. Těma prostředníma nastoupil ňákej chlap v kabátě homelessovskýho šarmu. Měl šikmý oči jak vietnamskej stánkař, ale byl dost vysokej. Musel doběhnout v poslední chvíli, protože jsem ho neviděl na refýži čekat. Stoupnul si ke mně zády a zdvihnul límec kabátu.

Nesmím usnout, nebo přijdu vo šrajtofli, řekl jsem si. Ne že by to byla taková ztráta, ale na tágo z centra to snad bude stačit, pomyslel jsem si.

Rozjeli jsme se. Nevím, jestli se mi to zdálo, nebo jsem včera pařil denaturák, ale v tý tramvaji pořád nějak skomíralo světlo. Vyhlídnul jsem z okna a uviděl koně. Po ulici šel krásnej neosedlanej bělouš. No, tak to už je síla, pomyslel jsem si. Nejsem aspoň žádnej troškař, jinejm stačí bílá myš.

Zastavili jsme na rozlehlým prostranství.

„Jonathana Swifta,“ zachrastil reprák. „Příští zastávka Brad­buryho.“

Nikdo nenastoupil. Místo fasády domu nebo výkladních skříní jsem ale otevřenejma dveřma uviděl pár obřích bot, velkejch jak osobní auťáky. Z těch trčely nohy široký v průměru ne míň než půldruhýho metru. Kam vedly, jsem neviděl. Asi reklama, nebo co. Velkoobchod botama, nebo lunapark? Kašlu na oboje. Adidasky mám až na propálenou špičku tý levý celkem zánovní a vychechtanej jsem ze všech jointů a paňáků do zásoby.

Byl jsem odpočatej jak vteřinová ručička a motala se mi hlava. Už jsem jen čekal, kdy se proboha dohrabeme touhle nablblou tramvají někam, kde to znám.

V příští stanici nastoupilo patrně kompletní osazenstvo maškarního karnevalu (maska podmínkou, styl večera – horor, hlavní výhra v tombole – krevní konzerva) nebo pakárny. Copak je Halloween, sakra?

Tváře upírů, vlkodlaků a čarodějnic se mi míhaly před očima, jako bych si k snídani na topinku mazal indulonu. Byli dost rozjetý a zjevně se, na rozdíl ode mě, dobře bavili. Místo aby se tu udělalo teplo, dala se do mě zima. Asi z toho nevyspání.

Chlap v dlouhým plášti nade mnou, kterej měl na zádech něco jako igelitový křídla, se na mě blbě díval. Vypadal dost jetě, sednout jsem ho ale nepustil a radši jsem dělal, že zírám z okna. V drmolení těch exotů jsem z repráku sotva zaslechnul, že příští zastávka se jmenuje E. A. Poea. Připomnělo mi to I. P. Pavlova a trochu jsem se uklidnil.

Vjeli jsme do nějakýho parku a zastavili na stanici před starodávným barákem. Byl pekelně zchátralej a podepřenej ze všech stran dřevěnejma vzpěrama, který ho patrně držely pohromadě.

„E. A. Poea. Příští stanice Bulgakovova,“ zachrastilo nade mnou.

Nastoupil magor v masce rudý jak bolševická fangle, kterej asi svý kolegy z maškarního o stanici předběhnul.

Uvědomil jsem si, že jsem neviděl jedinej taxík, policajty, ani žádnej jinej auťák…

Do jaký nablblý řitě jsem si to přijel poslechnout dementního folkaře a brněnskou filmovou kritičku, ví bůh?!

Rozjeli jsme se hrkavě kupředu. Společnost uvnitř tramvaje se utišila a já měl pocit, že mě ty paka vyhulený pozorujou…

Do prdele bezedný, chci domů! Chci lahváče z ledničky, vanu s pěnou, chci dostat vynadáno od matky, pustit si do sluchátek Redhoty, hrábnout rohlíkem do hrnce se studenou omáčkou a tak… Prostě ty hezký všední radosti, který patřej k hezkýmu všednímu životu!

Kocour! Na „Bulgakovovce“ nastoupil chlap převlečenej za kocoura.

Na tebe jsme tu čekali, moulo, pomyslel jsem si. Sebevědomě vrážel do spolucestujících a šklebil se pod zlatejma fouskama. S ním nastoupili dva další dementi a překrásná rusovláska. No, ta by, sakra, stála za hřích! Za tři hříchy po sobě a ještě jeden menší ve dveřích na rozloučenou.

Prohrábnul jsem si vlasy, sednul rovně a nasadil trosky svýho chlapeckýho úsměvu. Nesměl jsem to s tím úsměvem přehnat, protože čtyřku vpravo nahoře nemám zrovna exkluzivní (to teda vůbec) a na druhý straně dole mám místo zubu jen díru na cigáro.

Ten příšernej kocour si všimnul, že zrzku hypnotizuju, a zahrozil na mě drápem – kretén!

Za okny jsem uviděl nábřeží. Černá řeka se válela v mlze tak hustý, že jsem nedohlídnul na druhej břeh. Díky rusovlásce, která na rozdíl od toho šmejda nebyla za kočku jen převlečená, jsem zasklil název další zastávky. Nějaký jméno od M, myslím. Nebo od N?

Tramvaj zahnula k řece a já zahlídnul podél břehu přístav a v něm lodě.

No sakra, tady už to musím znát, ne? Ne! Vjeli jsme na širokej most, kterej se k mýmu úžasu svažoval k hladině.

Venku musí bejt vítr jako blázen, protože se dělaj slušný vlny. Na řeku až neuvě…

Z žíznivejch útrob se mi vydral křik, za kterej by se nemuseli stydět ani ve filmu od Carpentera.

Most s kolejema, po kterejch jsme uháněli, vedl pod hladinu! Tramvaj se během několika dost dlouhejch vteřin ponořila. Ty sekundy byly snad ještě delší než při tý gastroskopii tenkrát, když jsem usiloval o modrou a ty vojenský felčaři do mě vrazili hadici, s jakou táta kropíval svoje strawberry fields. A to fakt nepřeháním!

Začal jsem zápasit s tím, čemu zdraví lidi říkaj zdravej rozum. (V zdravém těle zdravý duch.) No, to je na tom to moje tělo hůř, než jsem si myslel a než ukázaly poslední jaterní testy a EKG!

Zdravej duch mě právě narychlo opouští – srab. Ani si nestačil sbalit pár nejdůležitějších věcí. Zdá se, že můj zdravej duch je neplavec!

No dobře, neměl jsem v zimě tolik experimentovat se vší tou zkurvenou chemií, řekl jsem si.

Podíval jsem se z okna a chvíli trvalo, než mi došlo, že se dívám do oka – do obrovskýho, vážnýho oka v nezměrný ploše popelavě bílý, vrásčitý kůže.

Můj křik vystřídalo naprostý ticho, který by se dalo krájet, sekat, řezat, pilovat a brousit. V tom hluchým tichu kdesi pod hladinou vody se zřetelné ozval reprodukovanej hlas: „Hermana Melvilla. Příští stanice Dantova.“