Pět sester

Když jsem tehdy v červnu objevil dům s kamennými schody vedoucími k zazděnému vchodu, bylo Lence jedenáct roků.

Kolem domu se jako čpící jezero rozlévalo pole kopřiv s ostrůvky kvetoucích bodláků. Na jednom z těch fialových ostrovů byl psí hrob. Několik velkých kamenů, dřevěný kříž a na něm opršelá cedulka; nevzhlednou kaligrafií dětské ruky bylo na ní napsáno jméno ČERT. Za domem bylo vyhaslé ohniště a kolem něj několik špalků na sezení. Na dveřích kůlny byl připevněn terč se spoustou děr od diabolek.

Pole kopřiv se táhlo až k lesu. Za větrných dnů bylo znaveně pohyblivé, při dešti šumělo tisíci šeptavými hlásky.

Olině bylo dvanáct.

V chodbě domu bylo chladno i v červnovém poledni, kdy stromy, věci a lidé ztrácejí stín. Bylo zde cítit jemnou vůni plísně a ještě něčeho, co nějak souviselo s všudypřítomným šerem. Jestli může nedostatek světla mít svůj odér…?

Na podlaze se šachovnicově střídaly cihlově červené a černě černé dlaždice. Byly tak ochozené, že obě barvy byly téměř k ne­rozeznání. Mezi okny ležely nehmotné mumie much, na stropě nad schody byla k vidění sépiové hnědá mapa neznámé země, jejíž vznik měla patrně na svědomí rozbitá taška na střeše.

V obýváku, kuchyni, ani ložnici jsem nikdy nebyl. Stejně jako tomu bylo u jiných neviděných a nevídaných věcí; mírně jsem pochyboval o jejich existenci.

Marii bylo třináct roků a nosila brýle.

Nedaleko domu bez vchodu rostla stará třešeň s mohutnou větví stvořenou patrně k sezení. Bylo odsud vidět celou neexistující vesnici i cestu vedoucí k temnému lesu, který jsem často používal k zabloudění. Několikrát jsem se v něm ztratil opravdu důkladně a oba, já i les, jsme si to patřičně užili.

Větev třešně občas ronila pryskyřnaté slzy, které se nedaly vyprat z oblečení.

Haně bylo kolem čtrnácti.

Z celé vsi zbyly jen půdorysy, takže vlastně byla dvojrozměrná. Čtverce a obdélníky porostlé odlišnou vegetací dávaly tušit, kde stávaly domy. V těch místech se kdysi lidé ukrývali před lijáky, slunečním žárem a před stíny vycházejícími z lesa.

Pod kameny, které místy zbyly ze základů domovních zdí, žily ve vlhku lesklé černé stonožky a bílé larvy.

Do patnáctileté Šárky jsem se zamiloval na první pohled.

Uviděl jsem její čistou tvář v okně, mezi uschlými pelargóniemi, které tu trčely z květináčů.

„To skáčete oknem, když nemáte dveře, slečno?“ zeptal jsem se městským hlasem.

„Ano,“ řekla vážně.

Zapřemýšlel jsem na chvíli, jak dál, polknul jsem nervózní slinu a usmál se: „A jak se pak vracíte domů, když nemáte okna v přízemí?“

„Nevím,“ řekla a pokrčila rameny.

Ještě ten den jsem ji objal. Dlouze a neobyčejně. Oči měla, stejně jako její sestry, světlé a tak nějak opilé. Byl v nich vždy trochu přítomný pláč. Přechod obličeje do vlasů měla rozostřený jemnými chloupky. Ve spojení s podvečerním sluncem to působilo, jako by její pleť zářila, jako by byla zamlžena lehkou aurou.

Pozorovali jsme spolu dřevorubce močící u modřínů. V noci se tomu smála pod větvemi obtěžkanými spoustou třešní a hvězd. Bolelo ji břicho.

O dva roky později jsem se s Marií (rok po letní lásce s Hanou) miloval ve sklepě mezi sklenicemi se zavařeným ovocem. Sklenice stály na policích podél vlhkých stěn. Na každé nádobě byl štítek s názvem ovoce a s letopočtem. Myslel jsem na to, která z dívek má tak úhledný rukopis, ale nechtěl se na to Marie, držící se v předklonu jedné z polic, ptát.

Malým oknem sem vnikalo malé sluneční světlo a z naloženého ovoce a skla dělalo zázrak.

Při našem milování do sebe sklenice jemně narážely. Vytvářeli jsme tak jako vedlejší produkt skleněnou hudbu podobnou zvonkohře.

Při orgasmu se rozbily Višně 1972 a Ostružiny 1966.

Olina uměla tančit (samozřejmě) a mluvit tichou šeptavou řečí, podobnou nějakému latinskoamerickému jazyku. Domýšlel jsem se, co říká, ale uhádl jsem to jenom jednou.

Často se divoce smála některým mým slovům bez ohledu na to, zda byla ta slova ke smání určena. Smála se i některým výrazům mé tváře, bez ohledu na mne.

Smála se ještě 29. srpna. Pak ztichla, otočila se tak pomalu, jako by se otáčela pod vodní hladinou, a vešla do domu. Z něj se ozývalo až do noci jen ticho. Čekal jsem až do rozednění a pak se šel rozloučit.

Po pěti letech od prvních prázdnin tam mě vítala Lenka s odevzdanou a tichou vášní. Byla již v domě sama a opakovaný dvouměsíční rituál letní lásky byl pro ni i pro mne samozřejmý a neodvratný.

Ze všech sester měla nejméně otázek a ještě méně chuti odpovídat na otázky mé.

Léto bylo němé a krásné jako balet; jako němý film. Jako balet v němém filmu.

Ticho nám pomohlo slyšet a vidět zvláštní věci, umožnilo nám prožít spolu to, co obyčejně bývá privilejí osamělých.

Jednoho bezmračného podvečera na konci srpna jsme se objali přede dveřmi do pravděpodobné ložnice. Věděla, že je to naposledy, a smála se úzkostně. Bál jsem se toho, co bude dál, a bál jsem se i toho, co už dál nebude. Ona také, ale jinak…

Té noci vyhnal veliký požár z lesa nevídaná zvířata a několik zpanikařených stromů.

Když jsem se po mnoha letech, během kterých jsem nevěděl, jak najít cestu, vrátil na to místo, uviděl jsem jen veliký obdélník světle­zelených kopřiv v obrovském lánu kopřiv tmavších. Dům již nebyl, ale stále k němu vedly dva žulové schody. Hrob psa Čerta ani ostatní hroby jsem nenašel.

Byl podzim a kopřivami bez rozdílu barvy lomcoval urputný vítr, který zároveň hnal po nebi neuspořádané mraky.