Earl grey

V místnosti zamřížované stíny žaluzií stála bez dechu nahá, asi třicetiletá žena a naslouchala. Na krásné tváři měla tužkou na obočí nakreslen tenký knírek. Mírně předkloněná, jako číhající zvíře, čekala na spásný zvuk. (Proužky světla, přecezené žaluzií, vytvářely na jejím dokonalém těle podivuhodnou kresbu, která šelmovitý dojem umocňovala.)

Zvukem, který zrušil její napjatou strnulost, se stalo cákání sprchy ozývající se z koupelny. Náraz proudu vody na dlaždice a na tělo nyní již slastně odfrkujícího muže fungoval jako výstřel startovací pistole pro její sprint ke kabelce visící na věšáku u vstupních dveří bytu.

Třesoucími se prsty s rudými drápy nehtů vyndala z malé kabelky krabičku a z té pak dlouhou cigaretu, kterou si vsunula mezi výraznou rtěnkou namalované rty.

Zapálila si stříbrným zapalovačem, který i s krabičkou vzápětí uklidila do tašky, a rozeběhla se k oknu. Z postele sebrala černou podprsenku a za chůze si ji oblékala.

Když došla k oknu, povytáhla žaluzii, rutinně si podprsenku zapnula a vyhlédla opatrně do propasti ulice. Páteř jí chladnými prsty pohladila závrať.

Z tenké cigarety pak potáhla dým tak náruživě, až se jí propadly tváře.

„Earl grey,“ řekla pohoršené paní Schmidtová, stojící u kuchyňského pultu, zamračila se, otočila hlavu k otevřeným dveřím a nabídla své mračení koženkovému křeslu v obýváku.

„Earl grey? Kdes, prosím tě, na tohle přišel? Tos vyčet z toho svýho Sto plus jedna, ne?“ Obrátila se zpět ke konvici s vařící se vodou, nesouhlasně syčící v jinak zcela tiché místnosti. Na hnědý tác z umělé hmoty položila dva podšálky a na ně lehce se třesoucí rukou dva hrnečky z porcelánu tak tenkého, až byl mírně průsvitný.

Paní Schmidtová lety rovněž lehce zprůsvitněla; jako ten růžový Moser, pocházející ze svatební výbavy její maminky.

Mírný třes pokroucených rukou staré dámy versus jemný porcelán spoluvytvářely tichounkou cinkavou hudbu; takovou subtilní zvonkohru, ne nepodobnou archaickému hracímu strojku.

Z původního maminčina servisu pro dvanáct osob zbyly dnes již jen tři hrnečky a pět podšálků.

Paní Schmidtová vzpomínala na dávné události, při kterých jednotlivé kusy lososově růžového servisu s tenounkým zlatým proužkem vzaly za své. Byly to jakési rodinné dějiny v kostce, vlastně rodinné dějiny ve střepech.

Dlouhý (krátký) život, rozdělený na jednotlivé obrazy tříštěním drahého porcelánu, jako promenádní pochod rozfázovaný údery činelů.

1927 – křtiny Adélky Schmidtové. Starý Schmidt, plukovník ve výslužbě, opilý štěstím z příchodu prvního vnoučete a lahví po léta k té příležitosti hýčkaného francouzského koňaku, naráz srazil ze stolu, pod který se odebíral, polévkovou mísu (s polévkou), dva hrnečky (s čajem) a cukřenku (s cukrem).

Cukřenka a mísa byly na druhý den nezvykle bledým a mlčenlivým plukovníkem dokoupeny. Na čaj bylo od té doby třeba zvát ne víc než deset lidí.

Přes cedníček, zahnědlý letitým používáním, přelila čaj do šálků.

„To seš na starý kolena pěkně zhejčkanej. EARL GREY!“ řekla tónem, kterým se hodnotí nový kostým staré známé.

Na háček vedle sporáku pověsila pestrobarevnou, na dvou místech propálenou chňapku a přitom zavadila hřbetem ruky o zčernalou konvici, ze které se ještě kouřilo. Sykla bolestí a navyklým pohybem se štípla do ucha.

„Jednu kostku? No, já vím, že vždycky jednu, ale když se ti ke stáru takhle měněj chutě!? Indickej čaj taky piješ léta, a najednou se ti zachce Earl grey.“

Během mluvení došla ke stolku, na který položila tác a usedla do pohodlné židle naproti koženkovému křeslu. Dál vzpomínala.

1930 – roztančená maminka po příchodu z plesu baráčnické župy Královských Vinohrad ještě před spaním opláchla nádobí. Jeden hrneček!

1943 – moje porcelánová premiéra. Předvádím se tetě s maminkou jako nadějná hospodyňka a přináším za zpěvu „nočního motýla“ na podnose vlastnoručně uvařený čaj.

Malé klopýtnutí o kraj perského koberce… Skóre je tragické: jeden hrneček s podšálkem, cukřenka, konvice.

„Noční motýl v lásce znamená, že je marná, že je ztracená,“ zanotovala zaprášeným altem paní Adéla.

Zpěv bezezbytku pohltily stěny bytu a znovu se ujalo vlády metronomické tikání starých hodin: „Tik, tak.“

„Vadí ti, když zpívám?“ Zamíchala poněkud přehnaně energicky (malá vzpoura proti tomu tikání) drobnou lžičkou zlatavý nápoj před sebou.

Pak dlouze pohlédla na telefonní aparát.

„V květnu 1945 nám dva hrnky ukradli (kromě bicyklu a povlečení) ti Rusáčci shánčliví. No, ona byla maminka přes ty velký gesta. Každej jim dal napít z konve nebo z plecháče a ona hned: ‚Tady, chlapci, se napijte jako lidi!‘“

„Tik, tak, tik, tak,“ odpověděla místnost.

„A 1958 přišla na svět Eliška. No, já vím, že se tenkrát nic nerozbilo! Jenom tak vzpomínám… Jak jsem se najedla třešní a ji pak bolelo z mého mlíka bříško. Stydne ti čaj. No, Earl grey to není, samosebou! Já teda nevím, co to máš najednou za móresy?“

Vzala si brýle jen tak na špičku nosu a prolistovala již dopoledne prolistovaný inzertní katalog, který ráno našla ve schránce. Rotopedy a hypervibrační masážní přístroje zpevňující pevná bříška a zdokonalující dokonalé zadečky smavých a nepatřičně opálených dívek v tyrkysových a červených plavkách.

Ještě že ty inzeráty a složenky jsou, pomyslela si. Jinak bych ani nepotřebovala schránku. Vlastně ano – na parte!

Kolik jmen nejbližších přátel za poslední roky prošlo takto její schránkou? Skoro všechna…

Pomalu si sundala brýle a promnula oči.

„A pak jsi rozflákal dva talíře ty, pamatuješ? A naschvál. Nebudu o tom mluvit, neboj!“ Usmála se trochu rozpustile: „S Karlem… S tvým nejlepším kamarádem Karlem!“

Zahleděla se někam daleko za prostor a čas téhle místnosti.

„Co mě to tenkrát popadlo, bůh ví? No, ten to asi vědět nebude… to spíš ta druhá instituce. Snad, že ten Kája byl takovej skaut, takovej poslední spravedlivej! Nikdy ti nezapomenu, že ses k tomu už nevracel. Dva talíře – bum, prásk a bylo to! Dobře, dobře, už mlčím!“

Opatrně vstala ze židle a znovu pohlédla na telefon.

Pak přikročila k zavřenému oknu a poodhrnula záclonu.

V okně protějšího domu se objevila černovlasá žena s cigaretou v rudě namalovaných rtech, rutinně si zapínající černou podprsenku.

Pod nosem měla ta vážná žena nakreslený tenký černý knírek.

Paní Schmidtová rychle o krok ustoupila, aby nebyla zpozorována. Již otočila hlavu k opěradlu koženkového křesla, dokonce i pootevřela ústa, ale pak si to rozmyslela.

Mohlo by ho to rozrušit, pomyslela si.

Ledacos ho v posledních letech rozrušilo. Svět za jejich okny (dveřmi) se mu zdál nepřátelský a nepochopitelný, určený jiným (nepřátelským a nepochopitelným) lidem.

„Devatenáctsetšedesáttři, nebo šedesátčtyři? No jo, ve čtyřiašedesátým to bylo. Další hrnek sestřelila ze stolu Eliška. Doslova! Pistolí! Úžasnej dárek k Vánocům… od tatínka… pro malou holku. No, chtěls holt kluka. Ale jdi, prosím tě, chtěl!“

Během monologu hleděla dál, skrytá za záclonou, téměř fascinovaně na krásnou tmavovlásku s knírkem. Ta potáhla z cigarety dým tak náruživě, až se jí propadly tváře.

Tmavovláska se náhle prudce otočila od okna do šera místnosti. Nahá, trochu vyzáblá ramena se jí leknutím zachvěla, zběžně vyhlédla z okna a nedokouřenou cigaretu vyhodila na ulici. Vzápětí začala trochu komicky rozhánět kouř dlouhými prsty s nalakovanými nehty.

Vypadá jako dirigent, pomyslela si paní Schmidtová. Dirigent v podprsence, rozmáchle řídící neviditelný orchestr hrající něco rychlého… například… například předehru k Vilému Tellovi? pomyslela si a rozesmála se.

Černovláska náhle zmizela. Její obraz s clarkgableovským knírkem byl teď stejně neskutečný a vzdálený jako dávné vzpomínky vznášející se bytem Schmidtových.

Paní Adéla se snažila na neznámou nemyslet. Bez úspěchu.

Nedokázala zapudit myšlenku na pár metrů vzduchoprázdna mezi svým oknem a oknem, za kterým spatřila nepatrnou výseč osudu té ženy. Tak krátká vzdálenost! Dala by se překlenout mostem či lávkou, a přece zůstane provždy nepřekonaná, nepřekonatelná…

V představách se jí pomalinku zhmotňoval bizarní obraz vratké lávky trčící z okna v pátém patře šedého činžáku a natahující se zvolna k oknu v pátém patře protějšího šedého činžáku. (Lávka byla podobná té z barvotisku, na němž růžolící anděl převádí dvě růžolící děti přes divoký potok. Takový obraz v oválném rámu mívala její maminka zavěšen nad postelí.)

Paní Schmidtová se přinutila otočit ke koženkovému křeslu.

Lávka se rozpadla a kusy zpráchnivělých prken padaly do hlubiny kolem oken čtvrtého, třetího, druhého patra…

„A potom maminka. Už byla stará. Upustila talíř při mytí nádobí. To bylo v roce 1978, rok před její smrtí.“ (Ježišikriste, já jsem teď přece o dva a půl roku starší!)

„Už pak nikdy nádobí nemyla. Nikdy už ani…,“ nedořekla větu, protože znovu pohlédla k otevřenému oknu v protějším domě, ke kterému právě přistoupil muž v županu, aby prudce zatáhl žaluzii.

Paní Schmidtová téměř vykřikla. Ten muž měl kolem úst – krev! Ústa měl celá od krve jako Jupiter, který právě spolykal své děti!

Pak si s úlevou uvědomila, že rudá skvrna kolem jeho tenkých rtů bude nejspíš rozmazaná rtěnka z úst kuřačky zapovězené cigarety.

Paní Schmidtová přivřela oči, nadechla se k mluvení, ale pak se kousla do rtu. Nebude o tom před ním mluvit.

Odvrátila od okna tvář a šla si sednout na svoji židli. Hlavou jí kmitla rebelantská myšlenka usednout jinam. Po těch letech! Na za­stlanou postel? Nebo dokonce… na jeho koženkové křeslo!? Před­stavu zahnala jako příliš divokou, jako revoluční. Na změny již není energie.

Energie by možná byla, ale… bylo by to dětinské, ne? odpověděla si.

Ale staří lidé mívají dětinské nápady! oponovala.

Já přece dětinské nápady nemám a mít nechci, pomyslela si ta defenzivní.

Sednout si na zem se zkříženýma nohama! Jako jogín! provokoval hlas druhé.

„Jo, a už bych nevstala!“ zasmála se nahlas paní Adéla.

Trochu zahanbená tím předem prohraným soubojem se otočila ke koženkovému křeslu: Bolí mě ta noha, i když mám v sobě dneska už dva aspiriny.

„Tik, tak, tik, tak…,“ uslyšela.

Pokorně usedla na svou (maličko nenáviděnou) židli a pohlédla nepřítomně na barevný obal katalogu cvičebního nářadí. Pohladila jeho křídově lesklý povrch. Zároveň tak pohladila dvacetiletou dívku, s nekonečným zaujetím šlapající na nějakém zeštíhlovacím kole bez kol. Má tak hebkou kůži… Tak hebkou kůži, bez vrásek, jaterních skvrn a podezřelých výrůstků. Hebkou kůži, jakou mívala i Adéla. Před tisíci lety…

Dívka s hebkou kůží se na ni povzbudivě usmála.

„A poslední hrnek jsi rozbil zase ty! To koukáš, že to vím!? No, ty si myslíš, že když ho narafičíš zpátky do skříně, že mne oblafneš? Ani jsi ho pořádně neumyl. Taková mužská lest toporná…“ Zmlkla.

Pak mu zpříma pohlédla do očí a vzala ho za ruku, suchou a lehkou jako vyplavené dřevo.

„Já se přece nezlobím,“ usmála se. „Nikdy jsi neuměl moc lhát a teď už to nedoženeš.

Už nedoženeme vůbec nic, víš?“

Stále se klidně usmívala.

I ty zbylé tři hrnky jsou dnes přepych. Stačily by dva. Dcera Eliška a „On“ (ten její) při svých nepravidelných návštěvách pijí vždycky instantní kávu ze skla. A holky pijou limonádu. Nejraději z láhve. Jemu by nepůjčila hrneček, ani kdyby si řekl o čaj, ani kdyby se postavil na hlavu! Ani kdyby si řekl o čaj a stál při tom na hlavě!

„Je to cizí člověk. Cizí! A nemá chování, i kdyby byl desetkrát inženýr,“ řekla uštěpačně.

„Navíc je to, jak říkával plukovník – numismatik.“

Pořád šmejdí očima po stěnách a počítá: Sloupkové hodiny – 20.000,–, skleník – 45.000,–, originál kresba Muchy – minimálně…

„No, Mucha by se mu líbil. Ten je dneska ve fóru. Za toho by bylo nejmíň padesát.

Ale nezačínám zase! Když je s ním Eliška šťastná…

Ale holky se jim povedly, viď? Ty máš radši Lindu, že? No, neříkej, já vím, že obě, ale Linda byla první… a taky byla tak moc nemocná. Co jsme se jí jen nahlídali tenkrát. Škoda, že se tak málo ukážou. No, já vím, jsou už velký. Skoro dospělý… děti. Co by tu na nás koukali – na starý podágristy?“

Adéla Schmidtová si uhladila uhlazené, do ohonu sepnuté vlasy.

„Zejtra ti ho koupím…“

Zazvonil telefon, ona sebou lehce trhla a rozzářily se jí oči. Chtěla se prudce vymrštit a běžet k němu, ale pak si to rozmyslela a vstávala pomalu. Pomaleji než bylo nutné, než bylo obvyklé.

„Zejtra ti ho koupím,“ řekla ještě.

Telefon podruhé zazvonil. Lačně na něj pohlédla, ale přesto k němu šla rozvážným krokem (nebo spíše věrnou napodobeninou rozvážného kroku).

Přece se nepřetrhne kvůli nějakému pitomému zvonění? To přece není žádná zvláštní událost…

Když zazvonil potřetí, přece jen přidala. Co kdyby ho někdo (Eliška) na druhém konci (kde není po celý den takové ticho jako tady – tik, tak) položil?

Zvedla sluchátko.

„Haló?“ řekla co možná lhostejně. „Á, to jsi ty, Eliško? To už jsou Vánoce?“ protáhla ironicky.

„No, tak se hned nečerti, já vím, že toho máš moc… Já vím, že teprve tři dny. Teda asi tak nějak, já to nepočítám, přece. A co holky? Jo?“ zvolna roztávala.

„To je teda potvora. Aha, podívej na ni! To by se táta nasmál… Hmm, no to máte doma pěknej blázinec, co?“

Pohlédla na pustou krajinu pokoje. „No, budu moc ráda, když vám to vyjde. Ale kdyby se vám to nehodilo… Dobře. Tak dobře.“

Uhladila rukou naškrobený ubrus. Zašustilo to jako spadané listí. Jako loňské spadané listí. „Tak se budu moc těšit. A pozdravuj holky! Ano, samozřejmě – všechny pozdravuj!“

Paní Schmidtová pomalu položila sluchátko a vrátila se na svou (maličko nenáviděnou) židli. Po chvilce netrpělivě pohodila hlavou ke koženkovému ušáku.

„No, co bych ti asi tak kupovala, přece ten tvůj Earl grey!“ usmála se.

Hodiny hlasitě zatikaly: „Tik, tak, tik, tak.“

„Slibuju to!“ řekla rychle (co nejrychleji) bruneta.

„Slibuju! Už nikdy, nikdy nebudu kouřit, lásko!“

Vzápětí odlétla na postel jako kus něčeho, jako omrzelá hračka (bum bác, letí do kouta).

Tenký proužek krve vytékající z jejího nosu překřížil pravé tykadlo nakresleného knírku. Obojí rozmazala hřbetem štíhlé dlaně.

Vrátil se do koupelny a pečlivě si otřel červenou barvu z úst do bílého ručníku. Pak hleděl dlouho a zkoumavě na svoji tvář. Přiblížil obličej až úplně k té studené ploše a zrcadlo se mírně zamlžilo. Jeho tvář byla tou difusí zjemnělá a omlazená.

Po dlouhé chvíli uchopil ručník a zrcadlo otřel. Pak z chromové poličky pod zrcadlem vyndal rtěnku, našpulil rty jako při polibku a rychlým pohybem si je namaloval. Opakovaným třením rtu o ret pak tu rudou barvu dokonale rozetřel a vyšel energicky z místnosti.

V zrcadle se místo jeho obličeje odrážela jen nazelenalá mramorová dlažba, kterou byly stěny koupelny obloženy.