Alzheimer’s game
2. 2. 2004, odpoledne
„Poluce, polštář, polymer, polárka, polní polévka!“ monotónně odříkával kapitán.
„Políček, politika, polonéza, polámaná Polka…,“ usmál se téměř hrdě a pak se rozhlédl po prázdném pokoji. Vlastně nebyl ten pokoj tak prázdný; odevšud ho pozorovaly oči jeho příbuzných, spolužáků, známých, spolubojovníků… oči jeho ženy! Několik desítek párů očí (na snímku z Afghánistánu byl těch očí dokonce lichý počet) sledovalo jeho slovní rozcvičku.
„Samec, samopal, samuraj, samorost, sametový samizdat, sám…“
Kapitán se tomu slovu podivil: „Sám? Sám jako… kdo?“ Zamračil se. K tomu používal velmi husté šedivé obočí.
„Samostatnej jako já,“ nabídl si nespokojeně.
Odložil na stolek silné brýle, které mu komicky zvětšovaly oči. Zmenšené oči byly vlhké a unavené.
Pak s potlačovanou námahou vstal z koženého křesla a popošel k oknu. Z výšky pátého patra vypadali lidé na ulici jako hračky.
„Jako cínoví vojáčci,“ pomyslel si kapitán.
Popošel trochu šouravě k velikému starému globusu stojícímu v rohu místnosti, přiložil prst na Grónsko a prudce jím pohnul. Svět se zatočil.
Kapitán se vydal na zpáteční cestu ke koženému ušáku, den po dni vzdálenějšímu.
„Samba, … samá voda,“ řekl potichoučku, jako by jen dýchnul.
17. 2. 2004, podvečer
„Mariňák,“ řekl. „Marlene, marmeláda, marcipán, makrela – néé, sakra! Maro… Maroko!“ Kapitán zalapal po dechu a mimoděk si otřel šedé, vrásčité čelo.
Pak začal chrlit další slova: „Marináda, marabu, maringotka, marnotratná Marta.“
Soustředil se vší silou vůle, aby zpomalil honící psy – dech a tep.
Po chvilce se mu to podařilo a on se zadíval na parkety u svých pantoflí.
Rád nacházel v nepravidelných liniích struktury dřeva rozličné obrazy. Třetí parketa vpravo od stolu ukrývala kresbu krajiny s topoly, ve druhé parketě (od předešlé směrem ke dveřím) zahlédl jako obvykle oko z pavího pera a plápolající oheň. Na další parketě tvořily ochozené vrstevnice dřeva iluzi ženské postavy. Kapitán se usmál při pohledu na oblá ňadra parketové odalisky.
„Marnost,“ pomyslel si.
23. 3. 2004, podvečer
„Kompas, kompars, kombajn, kompromis, kom…,“ zaváhal. „Komplot,“ vyhrkl.
Kapitán měl dceru Annu. Její hnědé oči (po matce) na něho ale ze stěn nehleděly.
I když dostával pravidelný štůsek fotografií, na kterých postávala s mužem a se dvěma dcerami (které rostly přískoky, podle intervalů mezi jednotlivými dopisy) před významnými budovami a výraznými scenériemi celého světa, končily tyto fragmenty jejího vzdáleného života v tichu a tmě šuplíku psacího stolu.
„Psací stůl?“ Kapitán se rozpomínal, kdy naposledy psal?
„To už je dávno,“ odhadl celkem přesně.
Ten stůl je stejně psací, jako je prkno v komoře pokryté prachem žehlicí a jako je hůl s ozdobnou rukojetí a kovovými štítky, opřená o věšák, vycházková.
Je to jen stůl s mramorovou deskou, je to pouze prkno potažené plátnem s rezavým cejchem žehličky, není to nic víc než klacek z ušlechtilého dřeva…
„Kompot, kompost,“ pokračoval unaveně.
„Kom… kompozice, komu… komunisti, komáři, koleda…? Néé, to ne!“ V akváriích brýlí se poplašeně rozplavaly dvě šedomodré ryby.
„Kombinace,“ vstal těžce od stolu a došel ke knihovně. Pohlédl na fosilní hřbety starých svazků a jemně je pohladil. Zašustilo to jako neklidně spící netopýr. Páteře knih i jeho ruka byly velmi suché.
„Kombajn, kontrarozvědka (při té pyšně pokýval hlavou, aniž by zaregistroval svůj omyl), komunista, kominík, kompot.“
Zastavil se a zamračil, pak pohodil hlavou, ubezpečen sám sebou, že je vše v pořádku.
„Komunista,“ prohlásil rozvážně.
2. 4. 2004, dopoledne
„Plaz, pláž, plamen, pláč, slimák, slizák…,“ dnes se kapitán cítil lépe. Oknem nahlížela do jeho ložnice frackovská tvář jara. Po mnoha deštivých dnech se naplno rozzářilo slunce a vrhlo na podlahu pruh světla.
Kapitán se vydal přes parketu s topoly k osvětlenému místu na podlaze. Zastavil se a zálibně na ně pohlédl.
Opatrně si vyzul pravou nohu z pantofle a šlápl zkusmo do toho světelného obdélníku jako dítě, než vejde do jezera. Příjemně to hřálo. Koutky úst se zvedly v překvapeném úsměvu.
Pak se sklonil, aby pruh zvedl z podlahy. Nepodařilo se mu to však ani na třetí pokus.
„Potěmkin,“ usmál se.
„Potomek,“ zamračil se.
„Potvora,“ rozplakal se.
Znovu se sklonil pro světle hřejivou věc na zemi a ve spáře mezi parketami si zlomil nehet. Zbytek dne trávil v levé pantofli a zábla ho pravá noha.
„Poker, pokrk, poklopec, pokušení, pokrvácí, pokosená louka…“ Zazvonil telefon, kapitán si upravil kravatu, vstal z ušáku a vydal se důstojně ke dveřím. Levá noha šla potichu a pravá nahlas.
Za dveřmi nikdo nebyl a zvonění telefonu ustalo. Kapitán podezíravě zvedl obočí: „Anno?“
„Anno?“ vrátilo se mu z mramorového chladu chodby.
„Ne,“ řekl.
10. 4. 2004, poledne
Slečna Karin, která kapitánovi od smrti manželky uklízela a vařila, byla v poslední době nucena podstupovat s oddanou nelibostí i nové, navíc nepříjemné úkony.
Vzpomínala na přísný a přesný pohled toho muže, na jeho krásný úsměv, na jeho exaktní pohyby, na štíhlou siluetu vyzařující autoritu.
Nyní seděla u cejlonského čaje a hleděla do jeho rozostřených, těkavých očí.
(To ona ho před časem, když už nebylo možné, přes veškeré úsilí, ignorovat výpadky jeho paměti, přiměla procvičovat slova s trojicí začátečních písmen. „Je to hra,“ říkala mu. „Bystří to paměť a je to celkem zábavný.“ Odvrátila tvář od jeho trpkého úsměvu a sebrala z květované sukně neviditelnou nitku.)
Vzpomněla si i na tu zářijovou noc tenkrát. Tak dva roky po smrti jeho milované ženy to bylo…
„Je to někdo jiný?“ přemýšlela. Usmála se na starého muže. Vlastně se usmála na toho, který kdesi v něm zmizel.
Kapitán se na ni také usmál. Usmál se… krásně.
„To jsi mi udělala radost, že sis taky vzpomněla,“ řekl klidným, srdečným tónem.
Pohlédla na něho s úžasem člověka, který při čištění podrážky zablácené boty objevil perlu. Jeho oči hleděly přímo do jejích.
„Pane kapitáne!“ zašeptala okouzleně a napřáhla ruku, jako by se chtěla přesvědčit, že recyklovaný muž sedící naproti ní není přelud.
„Miláčku,“ řekl. „Ani nevíš, jak rád tě vidím!“
Rozplakala se náhlým přívalem štěstí.
Předklonil se, uchopil její dlaň do své a řekl konejšivě: „Neplač, Anno, matka tu bude co nevidět.“
Slečna Karin plakala dál. Příval štěstí se proměnil v příval bezmoci.
Její tvář tím zůstala nezměněna.
„Impérium, imunní, imtarzie, imatrikulace, imdividum, ikona,“ řekl po chvíli muž, jehož oči se opět bezstarostně rozletěly do vzdálených světů.
„Imtimní imdigo,“ uzavřel rozšafně dnešní cvičení.
13. 4. 2004, noc
Kapitán otevřel oči. Ležel v šerém pokoji s rozsvícenou malou lampičkou (kvůli orientaci) a hleděl do stropu.
„Zbláznil jsem se,“ uvědomil si a náhlým zábleskem jasnozřivosti zjevený fakt na něm spočinul jako mokrý balvan. Jako černá, lepkavá skála.
„Prapor, prasklina, prak, pravda, prase, pravěk, pracka, pracovitá pradlena,“ šeptal a oči upíral na lustr, který v červnu roku 1967 koupil s manželkou (tyrkysové šaty jí tak slušely) v obchodním domě Bílá labuť. Doma při jeho věšení se, jako vždy v podobných situacích, vztekal a otravoval dceru i ženu, nedobrovolně sdílející role jeho asistentek.
„Tak sakra, snad mi konečně někdo bude schopnej podat ten hák?!“ rozkřikl se rozkročen na štaflích. Žena, hledící s trpělivostí a opovržením ke stropu, kde zápasil se šňůrou elektrické vrtačky jak Laokoon s mořskými hady, poslala dceru pryč: „Běž si do pokojíčku hrát, zlato,“ řekla pomalu a rozhodně.
Zamračená Anička s vzdorovitě vystrčeným bříškem se otočila a loudavě vyšla z místnosti. Teprve když se za dívkou zavřely dveře, podala žena ztichlému muži, pohupujícímu se na chůdách štaflí, chromový hák. Vyhnul se jejímu pohledu a zíral mlčky na dráty trčící ze stropu jako tykadla zazděné langusty. Napjaté ticho zrušil řev vrtačky.
Po chvíli, když slavnostně otočil vypínačem a řekl: „Budiž světlo!“, ji směl zas obejmout. Pod levým ňadrem, obepnutým tyrkysovou látkou, ucítil pravidelný tlukot jejího srdce.
„Pramen, prám…, prázdno,“ řekl o 37 let starší kapitán o 37 let staršímu lustru nad sebou. Nebo snad někomu tím směrem…
13. 4. 2004, odpoledne
„Amma, undurf, besel,“ řekl.
20. 4. 2004, večer
Anna se kvůli stávce zaměstnaneckých odborů letiště Orly dostala k jeho lůžku s dvacetihodinovým zpožděním. Všechny dárky v barevných igelitových taškách po chvilce položila (vlastně spíš upustila) na šedé linoleum. V jedné z igelitek narazila láhev kapitánova milovaného Château de Seguin 1980 do křehčího flakónu neméně jím oblíbené toaletní vody Esteé Lauder. Lahvička praskla a rozdělila se na několik ostrých elegantních střepů.
Anna nespouštěla oči z mírně povědomé tváře před sebou. Pokojem se rozlévala těžká vůně, podobně dusivá jako Annin pocit nezvratné beznaděje.
Kapitán zatím kráčel po prašné silnici mezi vysokými topoly, které se vláčně kývaly ve větru. Šel rychle, slunce již bylo povážlivě nízko a on chtěl být na místě před setměním. Z dálky k němu dolehlo vznešené a bolestné volání páva. Přidal do kroku a cesta mu pod vojenskými botami ubíhala rychle jak horská říčka.
Dlouhé stíny vzrostlých stromů vytvářely na cestě tmavé pruhy, které překračoval, nebo v případě, že byly širší, přeskakoval.
Vzpomněl si, jak se v chlapeckých letech snažil při chůzi po chodníku vyhýbat místům s tmavší dlažbou. Představoval si tehdy, že tmavé čtverce a pruhy jsou díry či příkopy (bezedné a zrádné), nebo alespoň že nejsou na rozdíl od světlých míst zcela stabilní.
Kapitán uviděl v dálce oheň. Zkontroloval pečlivě, zda jsou všechny knoflíky na uniformě zapnuté a vydal se ještě o poznání ostřejším krokem k místu na obzoru, kde mihotavé paže plamenů vyhazovaly k nebi gejzíry jisker.
Nahá žena, stojící tu v proměnlivém světle ohně, působila jako účastník rituálního obřadu.
Beze slova ji objal.
Po chvilce se zmítali v trávě, uchváceni vzájemnou vášní.
Oheň během desítek minut jejich milování pohasl, jiskry zbledly, přestaly létat a proměnily se ve hvězdy. Noční obloha byla jimi poseta.
Žena ležící vedle něho v trávě pravidelně oddychovala. Její plná ňadra se zdvihala a klesala ve stále se zpomalujícím rytmu. Zavřela oči.
„Konejšit, konflikt, kontrakce,“ pomyslel si v tichu nastalé noci kapitán.
„Konspirace, kondom, konvalinka.“ Nebyl kupodivu z dlouhé cesty unaven a hleděl široce otevřenýma očima do části vesmíru nad sebou. Odněkud z dálky ucítil silnou a trochu omamnou vůni. Byla mu povědomá.
Otec Anny nečekaně otevřel bleděmodré oči a zpříma na ni pohlédl.
„Anno, díkybohu!“ řekl potichu, ale srozumitelně.
„Konání, kondolence, konstrukce…,“ pomyslel si kapitán, oči stále upřené k hvězdné obloze.
Nahá žena (jeho žena) se obrátila na bok, schoulila se do klubíčka a cosi nečitelně zamumlala.
Kapitán se posadil a pečlivě ji přikryl kabátem uniformy. Chvilku ji pozoroval, pak sebral z trávy nerovný klacek a začal jím trochu nešikovně šťourat ve skomírajícím ohni.
„Kontroverzní konec,“ zavtipkoval v duchu.
Oheň se neochotně rozhořel.