Skrytá tvář operní inscenace

„Během té árie jsem se potichu zvedl ze sedadla potaženého rudým sametem a opustil důstojnickou lóži,“ řekl Reiner.

„Bylo to takové nutkání, kterému jsem nemohl odolat! Bylo nepřekonatelné a velmi, velmi iracionální. Kouzelnou flétnu miluji ze všech jeho oper nejvíc. Nezajímají mne tolik všechna ta zednářská poselství a jinotaje v ní ukryté. Mluvím tu o hudbě! A právě árie Královny noci je pro mne čímsi naprosto posvátným. Jestli existuje na našem pomíjivém a marností prodchnutém světě cosi jako dokonalost, pak je obsažena v tónech té árie.“

Ošetřovatelka naslouchala pozorně jeho slovům. Tělo sedícího Reinera spočívalo ve velké, litinové vaně s olejem. Při jeho sebemenším pohybu se tekutina líně rozvlnila v pomalých kruzích. Vedle vany byla židle ošetřovatelky a stojan na baňku s čirou tekutinou, která tenkou hadičkou vtékala do žíly na jeho předloktí.

„Ta neuvěřitelná staccata… tak exaktní a čistá… nezvyklé intonační skoky. Je to cosi jako zázračná… architektura!? Ano, překrásná monumentální stavba z kamenů levitujících v prostoru. Díky jejich dokonalému umístění v něm, ale stabilní a nezničitelná. Jako by znal pevné body, o kterých my…,“ odmlčel se.

Ošetřovatelka přikývla a unaveně, ale upřímné se usmála. Pak klidnými, úspornými pohyby vyměnila téměř prázdnou baňku na stojanu za plnou.

Zasněný Reiner chvíli hleděl mlčky ke stropu s řadami lamp, spoře osvětlujících podzemní místnost.

„Vodu, prosím!“ zašeptal hlasem o tolik starším, než když mluvil o hudbě.

Ošetřovatelka téměř něžně podepřela rukou jeho hlavu v zátylku a dala mu napít.

Odkašlal si.

„Jakoby znal pevné body, o kterých nic nevíme. Vždycky, už jako malý chlapec, jsem se při častých návštěvách divadla s rodiči toužil podívat do zákulisí. Prohlédnout si mechanismus ukrytý za nánosem papíru a temperových barev. Musí to být tajemné místo, říkal jsem si. Ta dvojakost pódia je přece velmi zajímavá. Do hle­diště nastavuje svoji iluzorní tvář, neexistující svět určený divákům v sedadlech. Ale to je jen maska! Neznámý obličej, měnící libovolně slupku své tváře podle potřeby; dnes radostný faun, a zítra? Zítra snad přelud zemřelého krále. Ale divadlo má i skutečnou tvář, skrytou pod maskou – inscenace, scéna, to je povrch, šminka. Někde tam uvnitř, kdesi dál, je její pravá podoba. Skrytá světu. Chtěl jsem tu podstatu divadla uvidět.“

Ošetřovatelka se světlými vlasy, sčesanými pod naškrobený čepec, zkontrolovala teplotu oleje a otočila štíhlými prsty kohoutem na boku vany. Krátce pohlédla směrem k patnácté vaně ve čtvrté řadě, odkud se ozval hluk. Byl to krátký zápas pacienta, nikoliv však s ošetřovatelkou, jak by se mohl jevit nezasvěcenému pozorovateli. Byl to zápas se smrtí. Ve vanovém poli oddělení těžkých popálenin končil obvykle vítězně pro ni. Tak tomu bylo i tentokrát.

Reiner se zachvěl a vytvořil na hladině několik postupně se zvětšujících dokonalých kruhů. Usmál se, protože dokonalost miloval. Nepohlédl na ošetřovatelku, ani na vzdálenou vanu, ze které dva muži v zelených gumových pláštích vynášeli cosi těžkého a kluzkého.

Pokračoval ve vyprávění:

„Vyšel jsem nepozorovaně na chodbu únikovým východem, nad kterým nepatrně zářilo tlumené světlo jako zelenkavý svit lišejníku na tlejícím pařezu.

Na chodbě jsem zamířil dolů po schodech, nad kterými byl mezi dvěma mosaznými stojany natažen karmínově červený silný provaz, na stranách ukončený ozdobnými střapci. Milovanou hudbu jsem nechal doznívat za zády.

Měkký plyš koberce, bezpečně pohlcující zvuk kroků i hudby, vystřídalo mramorové schodiště. Křehké tóny nahradil strohý rytmus mé chůze.

Došel jsem do šeré chodbičky, z níž vedly dvoje dveře. Samozřejmě jsem sáhl po klice těch s nápisem VSTUP ZAKÁZÁN!

Šerosvit, temný hukot a dusivé horko byly jasným znamením, že se nacházím v kotelně budovy. Sestoupil jsem po kovovém schodišti do velké místnosti podobné továrně. Prošel jsem kolem výhružných kotlů a jednoho zpoceného muže, jehož k otázce pootevřená ústa zavřel ve vteřině pohled na mé distinkce.

Pak jsem vešel do další obrovské místnosti – tu, jak se zdálo, opanovalo šílenství. Bylo to skladiště vyřazených kulis a rekvizit. Jezero z Lohengrina protékalo honosným interiérem Dona Giovanniho, ve kterém odpočívala sfinga z Aidy. Bylo to vážné místo, vypovídající o chaosu světa více než tisíce popsaných stran filozofických traktátů.“

Při slově traktát se Reiner rozkašlal a způsobil tím v litinové vaně tichou bouři. Zpomalená tekutina rozehrála svým pohybem tanec světel odrážejících se od stropních lamp. Někde mezi velmi vzdálenými vanami upustil kdosi na zem kovový předmět – lžičku, či pean? Jasný kovový zvuk se k nim zpožděně přikutálel v tichém, ale zřetelném odrazu.

Ošetřovatelka Reinerovi znovu podala sklenici s vodou. S námahou se napil a pohlédl krátce na tuto ženu neurčitého věku.

„Děkuji, Annemarie,“ řekl zastřeným hlasem. Ona překvapeně pohlédla do jeho šedých očí. Poprvé uslyšela z milovaných úst své jméno; netušila ani, že si je pamatuje.

„Je to má povinnost, pane,“ řekla a usmála se. On její úsměv neopětoval a hleděl opět ke vzdálenému stropu.

„A také velká čest,“ špitla.

Pohlédl na ni a trochu trpce se usmál. „Ach ano, jistě,“ řekl.

Přivřel oči a vrátil se v myšlenkách do podzemí Opery.

„Prošel jsem oddělením zaprášených kostýmů, tvořících špalír bezhlavých postav, až ke dveřím v protější zdi. Za těmi již vedly schody nahoru.

Mám velmi dobrý smysl pro orientaci, a tak mi bylo jasné, že jsem podešel hlediště i jeviště, a musím proto vyjít kdesi v zákulisí. Těžko vysvětlitelné vzrušení, které mne toho večera opanovalo, teď prudce vzrostlo.“

Reiner se odmlčel. Náhle se rozhlédl po hale. S údivem sledoval symetrický svět kolem, jako by jej uviděl poprvé. Ošetřovatelka Annemarie, nakloněná nad litinovou vanou jako chůva nad kolébkou, se trochu zamračila:

„Povídejte, prosím, pane. Váš příběh je krásný.“

Reiner na ni zmateně pohlédl. „Příběh…? Co je dnes za den?“

„Je středa, pane. Zítra se mění olej a bude u vás Gerta.“

„Já nemůžu! Nejde to!“ zaúpěl on hlasitě.

Místností se jeho hlas nesl ozvěnou, která ho zmnohonásobila v bezútěšný sbor. Ošetřovatelka od vany ve vedlejší řadě, která krmila svého svěřence malou lžičkou, k nim pohlédla.

Annemarie pohladila Reinera po levé tváři a sklonila k němu hlavu.

„No tak, povídejte přece! Vyšel jste po schodech do úzkého, tmavého prostoru dlouho nevětrané chodby a uslyšel jste hudbu,“ zašeptala chlácholivě.

Reiner se usmál, opřel si zátylek o masivní obrubu vany a přivřel oči.

„Uslyšel jsem hudbu. Vidíte, znáte to už nazpaměť… Chovám se jako senilní stařec. Jako přihlouplé dítě…“

„Nechováte,“ řekla: „Mám ráda váš hlas a váš… vaše příběhy. Uslyšel jste hudbu a zprvu vám na tom nebylo nic divného.“ Reiner smířlivě povzdechl.

„Na té hudbě mi zprvu nebylo nic divného. Jen jsem nerozeznával, kam děj opery během mé cesty dospěl. V rozlehlých prostorách, architektem nepřizpůsobených složitým zákonům akustiky, bude jistě znít jinak než v hledišti, říkal jsem si.

Evidentně jsem šel správným směrem, neboť hlasitost hudby nabývala na intenzitě. Přicházel jsem ke dveřím, pod kterými svítil tenký proužek jasného světla, ale než jsem napřaženou rukou sáhl na kliku, znehybněl jsem překvapením. Já, velký znalec Mozarta, já, který bych mohl oddirigovat většinu jeho oper se zavázanýma očima, jsem tóny ozývající se za dveřmi slyšel poprvé!

V hlavě mi vířily zmatené myšlenky, když chvějící se ruka konečně sáhla po klice. Pootevřel jsem pomalu dveře a nevěřícně zíral do osvětleného prostoru za nimi. Stál jsem před divadelním pódiem, kde probíhalo operní představení! Vstoupil jsem užasle do prázdného prostoru před ním a udělal několik kroků kupředu – k tomuto nečekanému, nepochopitelnému pódiu.

Uvědomil jsem si, že se dívám na rub kulis, ve kterých jsem před chvíli sledoval představení Kouzelné flétny. Jejich velikost i tvar tomu přesně odpovídaly. Z této strany ale byly jinak namalované – hvězdnou noc s romantickou architekturou vystřídala idylická zahrada plná růžových keřů s pobořenými, patrně antickými zdmi a sloupy Několik kašírovaných soch amorů a nymf stálo v prostoru a mezi nimi stylizovaný harlekýn se zlatou maskou zpíval altem překrásnou árii.

Byla to nepochybně Mozartova hudba. Byla nádherná a byla neznámá. Byla… NEEXISTUJÍCÍ!

Hleděl jsem na ten výjev jako očarovaný a vnímal kaskády brilantních tónů celou duší. Na druhé straně kulis se odehrává skryté představení, uvědomil jsem si. Otočil jsem pomalu hlavu směrem do hlediště…“

Vanovým polem se rozlehly kroky přicházejícího muže s vážným obličejem a upjatým držením štíhlého těla. Uniforma tak černá, jako pohled do noci, ze které svítí jen hvězdy stříbrných distinkcí a černá svastika v bílém poli na rukávě.

Muž se prudce zastavil asi metr od Reinerovy vany, ale jeho rázné kroky ještě doznívaly v prostoru. Působilo to trochu komicky, když příchozí díky tomu krátce pohlédl přes rameno, jestli snad nejde někdo za ním. Pak si odkašlal do dlaně v černé rukavici a pohlédl na Reinera.

„Přináším vám špatné zprávy, pane plukovníku,“ řekl.

Reiner na muže chladně pohlédl a opět opřel hlavu o okraj vany. Oči zvedl k lampám na stropě. Muž vyňal z kožené aktovky list papíru a znovu si odkašlal.

„Odvolání ve vaší věci… v té věci s vaší paní, bylo zamítnuto. Jsem zmocněn vám tento dokument předat. A zde vás poprosím…,“ začal neobratnou rukou v rukavici hledat v aktovce další papír.

„Poprosím potvrdit podpisem přijetí dokumentu,“ řekl, když papír našel.

Nyní se trochu bezradně ohlédl po ošetřovatelce: „Máte prosím nějakou… podložku? Nebo něco?“

Překvapil ho strohý, až nepřátelský pohled sedící ženy. Rty sevřenými potlačovaným vztekem zasyčela: „Nemáme podložky, ani NĚCO!“

Uniformovaný muž na ni ostře pohlédl, vylovil beze slova z tašky pero a přistoupil k vaně. O její okraj opřel aktovku jako podložku, položil na ni jeden z papírů a rozpačitě přidržel pero nad temnou hladinou. Z oleje se vynořila Reinerova ruka. Muž v uniformě, který ji zahlédl, rychle sklonil zrak k podlaze, čisté jako zrcadlo.

Reiner provedl na papíře jakýsi škrtanec a s úsměvem podal pero nervóznímu muži. Ten je hbitě odebral a s maximální dávkou sebekontroly podal Reinerovi druhý list. První papír, zamaštěný od oleje, vložil opatrně a trochu štítivě do tašky. Pak velmi elegantně zasalutoval, srazil paty černých holínek a otočil se k odchodu.

Za okamžik již procházel patnáctou, dvacátou, třicátou řadou vanového pole. Hleděl přímo před sebe a snažil se nezrychlit krok. Místností se kromě jeho kroků rozléhal hlasitější a hlasitější smích plukovníka Reinera.

Ošetřovatelka od něho vzala mastný papír a položila ho na malý stolek. Pak pohladila jeho ruku, stále vynořenou z oleje.

Smích otřásající Reinerovou hrudí vytvářel na hladině nové a nové kruhy.

Dokonalé kruhy.