Po noci

Po noci,
v níž vítr houral ve žlebech
a křivých škvírách spánku,
pouštíš se lesem jak mokrá laň
a zastaví tě hlaveň větve
vytrčená na dvoukomorovou hruď,
a ty chceš tuhle předloženost,
na niž už čekáš s obavami
a dychtivostí, ty ji chceš
a žebry špulíš
tu tmu uvnitř hlízy srdce,
protože nespíš zchváceností
ze vzrušení a zvědavosti.

Jsi kořist na vábnici,
ztuhlá jako ostatní,
vydaná do prázdna
dutého jak amfora ukrytá ve zdi,
vyslaná do černoty, skrz jejíž hledí
zhasínají hvězdy.