Soumrak

Taková zima,
že břízy mají kůži novoroční husy,
chvějí se tak blízko u sebe,
každá z nich bude nohou stolu,
i kámen u kořene byl kdysi
patou náhrobku,

a tahle hrouda, vyrýpnutá něčím palcem,
byla dávno nártem krále,
předtím popelem,
plivancem smíchu,
slunečnicí
i prachem rozpadlého kamene,
který byl s Chloumku svalen.

Všechen trvanlivý smutek
za orosené vinné lahve;
soumrak, jenž je chutně barven
do oranžových slupek,
ve kterém vše se zastavilo,
co bylo, není,
co bude, i to už bylo.