To není selhání

Vítr skučí po rozškrábaných nohou
jako nocí nadupaný plch.
Ještě když vítězím,
jsem na ostří porážky,
to není selhání,
jen výsledek nepatrných chyb.
Jazyk v bludišti narazil
na odchlípnutou tkáň,
mám v sobě horkou kůru odřenin,
rozpouštím se   v nenápadném tření.
Zemská kůra praskne jak ztvrdlá pata,
bojím se, že vyteču do prostoru
jak přeslazený meloun.
Teď si uvědomuji, že možná při tanci
se jen zoufale snažím
něčeho zachytit.