Muž se směje do dutiny stromu

Muž se směje do dutiny stromu.
Ten pomalý, ne, zpomalující se,
ale jistý krok od úžasu k pochopení
končí v sarkasmu, zaškobrtne,
a pak není.
Otočí se a má výraz starce,
s údivem sahá si do vlasů,
kde se mu zachytila larva
zakuklená jak počátek konce,
a každá jeho zhmožděnina kůže
je neviňátkem vrásky.