I

1

Kvido se měl podle Zitiných předpokladů narodit v prvním srpnovém týdnu roku devatenáct set šedesát dva v porodnici v Podolí.

Jeho matka měla v té době za sebou dvanáct divadelních sezón, avšak velkou většinu svých převážně dětských rolí v Jiráskových, Tylových, Kohoutových a Makarenkových hrách považovala za mírně kompromitující hříchy mládí. Studovala ostatně čtvrtý ročník práv a svou účast v komparsu Divadla čsl. armády na Vinohradech brala už jen jako nezávaznou hru (což jí ovšem na druhé straně nebránilo, aby víceméně náhodnou okolnost, že termín porodu spadá do divadelních prázdnin, neprezentovala před úspěšnějšími kolegyněmi coby věc naprosto samozřejmé profesionální kázně). Jakkoli to zní paradoxně, pod slupkou ochotnického zanícení byla Kvidova matka – někdejší hvězda školních představení – ve skutečnosti velmi stydlivá a kromě Zity ji také nesměl nikdo jiný prohlédnout. Paní Zita, primářka podolské porodnice a dlouholetá přítelkyně babičky Líby, která znala Kvidovu matku od dětství, se trpělivě snažila jejímu rozmaru vyhovět a přislíbila jí, že přeorganizuje služby lékařů tak, aby v onen kritický den neasistoval na sále ani jeden muž.

„U Zity v Podolí
žádný porod nebolí,“

veršovala u oběda babička Líba, a dokonce i otec Kvidova otce, dědeček Josef, ač apriorně skeptický vůči všemu komunistickému, zdravotnictví přirozeně nevyjímaje, byl ochoten připustit, že pravděpodobnost rozdrcení Kvidovy hlavičky porodnickými kleštěmi je tentokrát přece jen o něco nižší než jindy.

Jediné, s čím nikdo nepočítal, byl urousaný černý vlčák, který se už dvacátého sedmého června večer objevil v narudlém slunečním světle na vltavském nábřeží právě ve chvíli, kdy Kvidova matka ztěžka vylézala z taxíku, a který ji – po krátkém, neslyšném rozběhu – přirazil k teplé omítce domu na rohu Anenského náměstí. Nelze říci, že by úmysly onoho toulavého psa byly vysloveně nepřátelské – především ji ani jedenkrát nekousl; stačilo však, že celou svou vahou spočíval na jejích útlých ramenou, funě jí do obličeje – jak to ne právě šťastně vyjádřila později sama matka – „žluklý pach dlouho nevyčistěných úst“.

„Aááááá!“ zaječela Kvidova matka, když se částečně vzpamatovala z prvního úleku.

Kvidův otec, který čekal v duchu úmluvy před vchodem Divadla Na Zábradlí, výkřik zaslechl a okamžitě vyrazil. Nebyl si sice jistý, komu ten strachem změněný hlas patřil, ale přesto v něm ihned vzklíčilo podivné podezření, které musel vyloučit.

„Aáááááááá!“ zaječela Kvidova matka ještě pronikavěji, neboť pes jí nyní svými předními tlapami doslova drtil křehké klíční kosti. Podezření Kvidova otce se bohužel potvrdilo. Na okamžik ztuhl, ochromen čímsi nepoznaně silným, ale pak se té síle vymanil a vyběhl za tím jemu nejdražším hlasem. Sprintoval po žulové dlažbě náměstí, naplněn hněvivou láskou, neboť se domníval, že jeho ženu napadl další z řady opilců, které se od doby, co hrála servírku Hettie ve Weskerově Kuchyni, nesnažila prostě a obezřetně obejít, nýbrž o čemsi přesvědčit. Vzápětí však spatřil svou ženu, jak s vypětím posledních sil vzdoruje té obrovské černé tíze, a udělal cosi, čím v Kvidových očích navždy přerostl svých sto dvaasedmdesát centimetrů: V běhu uchopil nejbližší popelnici, zdvihl ji do výše a její spodní hranou psa několika údery na místě zabil.

Kvidova matka později potvrdila, že ona popelnice byla plná, což lze, myslím, poměrně spolehlivě vyloučit. Horší však je, že si vědomou účast na celé příhodě – a tudíž i právo svědecké výpovědi – nárokuje i sám Kvido:

„Samozřejmě nepopírám, že jsem byl tehdy – tak jako každý jiný plod – s největší pravděpodobností slepý,“ tvrdil později, „ale nějakým způsobem jsem patrně věci vnímat musel, protože jak si mám jinak vysvětlit ono zvláštní dojetí, které se mne dodnes zmocňuje pokaždé, když pozoruji práci popelářů?“

Zřejmě ve snaze překonat Lva Tolstého, jehož paměť údajně sahala až na samý práh dětství, zacházel pak Kvido ještě dále: Svému mladšímu bratrovi se po letech kupříkladu snažil namluvit – s vážností, která v sobě měla cosi mrazivého – že si dokáže přesně vybavit onen „rembrandtovsky potemnělý obraz matčina vajíčka, přilepeného ke sliznici dělohy na způsob vlaštovčího hnízda“.

„Kristepane, Kvido, ty tak kecáš!“ vztekal se Paco.

„Nepočítám-li onen incident se psem, musím říci, že těhotenství je pro každý jen trochu inteligentní plod nepředstavitelná nuda,“ pokračoval nevzrušeně Kvido. „Říkám záměrně pro inteligentní plod – a nikoli tedy pro ty holé, ochrnuté jeskynní macaráty, jakým jsi byl mimochodem například ty, a to dokonce ještě i několik dní po porodu, kdy jsem bohužel musel pohlédnout do tvého ošklivého fialového obličeje. Snad si ale dokážeš alespoň představit, jaká strašlivá nuda je oněch zhruba dvě stě sedmdesát naprosto stejných dní, během nichž je již probuzené vědomí odsouzeno pouze nečinně zírat do plodové vody a občas malátně kopnout do břišní stěny, aby ti nahoře zbytečně nepanikařili? Dvě stě sedmdesát dlouhých dní, které musí mladý inteligentní člověk humanitního zaměření strávit jako akvabela na soustředění před olympiádou! Dvě stě sedmdesát dní bez jediné slušné knihy, bez jediného psaného slova, neberu-li přirozeně v potaz to nijak originální věnování na Zitině prstýnku! Devět měsíců ve zhasnutém akváriu! Poslední tři měsíce jsem se už jenom modlil, aby matka konečně porušila některé z těch nesmyslných tabu a svezla mne na motorce po neudržované polní cestě nebo mi poslala dva tři pořádné šluky, když už ne rovnou dvě decky bílého vermutu. Bráško, věř mi jedno: Toho psa mi seslalo samo nebe!“

Kvido dal svou netrpělivost poprvé výrazně najevo chvíli poté, co se jeho matka s trochu hysterickým pláčem svezla do otcovy náruče. Mrtvý pes však sám o sobě vyvolával značnou pozornost přicházejících diváků a pouhé pomyšlení na další skandál, tentokrát v podobě předčasného porodu, bylo zcela zjevně nad matčiny síly. Osušila si proto rychle oči a se statečnými, zářivými úsměvy odpovídala na všechny starostlivé dotazy, že je v naprostém pořádku, skutečně naprostém pořádku.

„Moje matka,“ vyprávěl později Kvido, „nikdy v životě neodešla ze společnosti na toaletu, nešlo-li to udělat zcela nepozorovaně. A upřímně řečeno, značné rozpaky jí odjakživa působilo i docela obyčejné smrkání.“

Této své intimní ostýchavosti, která v sobě měla cosi půvabně dívčího, vděčila Kvidova matka za vleklé záněty nosních dutin a močového měchýře, za tzv. návykovou zácpu a od dvacátého sedmého června roku devatenáct set šedesát dva tedy i za porod theatre – in: První křeče na ni přišly už ve chvíli, když si v šatně odkládala lehké kostkované paleto; přesto vydržela vzdorovat Kvidovi – hypnotizována ze strany úpěnlivými pohledy Kvidova otce – až do závěrečné opony, zato však ani o minutu déle. Jakmile si totiž Estragon a Vladimír vyměnili poslední repliky a nastal známý okamžik kratičkého ticha, který obvykle předchází potlesku, unikl Kvidově matce první zmučený výkřik, po němž vzápětí následovala celá série dalších. Kvidův otec se vymrštil ze svého sedadla a přes řadu zkoprnělých diváků se prodral do foyer, odkud se vyřítil kamsi do noci, aby – jak se patrně domníval – klidně a rozvážně zařídil vše potřebné. Po pravici Kvidovy matky se však naštěstí ihned vzpamatovala jakási starší dáma: Pověřila dva své sousedy úkolem zatelefonovat pro sanitku a sama se pokusila vyvést rodičku ze zaplněného a dusného sálu. Kvidova matka se snažila ženy udržet za každou cenu, neboť se ani neodvažovala pomyslet, že by se porod mohl odehrát před tolika muži, a zároveň – jak tvrdila později – jí prý připadalo netaktní narušit beckettovskou atmosféru existen­ciální beznaděje něčím tak provokativně optimistickým, jako je porod zdravého dítěte. Navzdory svému odhodlání se však zhroutila své průvodkyni k nohám právě ve chvíli, kdy procházely uličkou podél jeviště – kam ji posléze dva muži vyzdvihli, téměř k nohám Václava Sloupa a Jana Libíčka, kteří se přicházeli děkovat, ale kteří nyní zůstali vyděšeně stát. Diváci, s výjimkou několika desítek žen, které se bez ohledu na své večerní toalety vzrušeně vrhaly na pódium, aby mladé mamince předaly něco svých zkušeností, zůstávali vesměs na svých místech, domnívajíce se pravděpodobně, že scéna slehnutí, k němuž se již každým okamžikem schylovalo, je patrně součástí netradičně pojaté inscenace.

„Vodu. Horkou vodu!“ vykřikoval kdosi iniciativně. „A čistá prostěradla!“

„Opusťte sál!“ nařizoval jeden ze dvou přítomných lékařů, který se konečně k rodičce prodral.

„Běžte pryč!“ žádal naléhavě, avšak nikdo se nehýbal.

„Aáááááá!“ křičela Kvidova matka.

Za pár minut zavřískalo sálem novorozeně mužského pohlaví.

„Už přišel!“ vykřikl Jan Libíček v náhlé inspiraci, která se Kvidovi málem stala osudnou.

„Godot! Godot!“ skandovalo nadšeně publikum, zatímco oba lékaři se skromně děkovali. (Přezdívka se naštěstí neujala.)

„Jsme zachráněni!“ volal Václav Sloup.

„Jmenuje se Kvido,“ zašeptala Kvidova matka, ale nikdo ji neslyšel. Z nábřeží se ozvala siréna přijíždějící ambulance.

2

„Aby bylo jasno,“ řekl po letech Kvido redaktorovi, „rozhodně nehodlám malovat celej ten takzvanej strom života a třást s jeho přebujelejma větvema tak dlouho, dokud z něj nespadne nějakej mrtvej stavební rada nebo správce Thunova panství, aby mi řekli, kdo jsem, odkud přicházím a že Masaryk střílel do dělníků!“

„Masaryka,“ řekl redaktor smířlivě, „raději vynecháme. Dědeček z otcovy strany byl horník?“

„No to jste si vybral toho pravýho!“ smál se Kvido. „Chtěl bejt hoteliérem! Měl byste ho slyšet! Když přijela do Tuchlovic neohlášená návštěva a soudruzi už dědečkovi nestačili vyměnit směny, nenechali ho radši vůbec vyfárat. Zatímco ostatní horníci besedovali se stranickou delegací, osamocený dědeček v hlubokém podzemí klel a zuřivě bušil do trubek. – Havíři mu říkali Popelka.“

„To je dobré,“ řekl redaktor. „Jenže co s tím…“

„Právě,“ řekl Kvido. „Co s tím…“

Kvidův otec se narodil s vysokou inteligencí do nízkých poměrů. Dvacet jedna let, každý den na ně narážel: na věčně rozestlané peřiny, na pach plynu a ohřívaných jídel, na prázdné láhve a na rozházený ptačí zob. Přímo pod okny jejich jednopokojového přízemního bytu v Sezimově ulici každý večer zvraceli opilci, vycházející ze sousední restaurace U Bansethů. Na špinavé omítce byla mnohokrát rozmazaná krev nuselských cikánů. Dědeček odjížděl brzy ráno nebo brzy po obědě havířským autobusem na Kladno; když byl doma, kouřil a nervózně přecházel po místnosti, rozšlapávaje přitom ptačí zob.

„Zkurvenej život,“ říkával často.

Jindy celé hodiny krmil andulky nebo si hlasitě pouštěl gramofonové desky s Louisem Armstrongem a Ellou Fitzgeraldovou. Babička, kožešnice, byla doma stále; od rána do večera šila. Ztěžka obcházela starou krejčovskou pannu, ústa plná špendlíků. Parkety vrzaly. Kvidův otec se snažil pobývat kdekoliv jinde: S kamarádem Zvárou lezli po vyšehradských hradbách. Schovávali se v odstavených vagónech na vršovickém nádraží. Někdy zůstali přes noc v aule gymnázia. Později sedávali ve fakultní studovně, jak si to přál Kvidův otec, nebo v kavárně Demínka, jak to chtěl Zvára. Chodili na brigády a dva večery v týdnu trávil Kvidův otec v jazykové škole. Když se vracíval v noci domů a ve světle malé stolní lampičky si čítával z anglické učebnice, opřené o pokálenou ptačí klec, míval někdy pocit, že říká slova jakési tajuplné modlitby.

Někdy počátkem osmého semestru přinesl Zvára Kvidovu otci lístek do divadla. Z jeho výrazu bylo zřejmé, že ta, jíž byl lístek původně určen, z nějakého důvodu odmítla.

„A na co to je?“ dotazoval se Kvidův otec. „Kdo to napsal?“ Do divadla nechodil a těžko mohl předpokládat, že by mu název hry něco řekl, ale chtěl si nechat zadní vrátka pro případ, že by stál lístek příliš mnoho.

„Na hovno!“ řekl Zvára, jako by se dovolával pochopení kolemjdoucích. „Shakespeare asi, kdo jinej!“

Ale mýlil se. Dávali Lorcovu Čarokrásnou ševcovou. O přestávce potkali někdejší Zvárovu přítelkyni, která jim představila svou společnici, štíhlou brýlatou dívku v tmavě modrých sametových šatech s bílým krajkovým límečkem.

„A nepokáleným od andulek,“ dodával vždycky Kvido.

Byla to Kvidova matka.

Tři měsíce nato byl Kvidův otec poprvé uveden do bytu na náměstí Pařížské komuny. Všiml si pochopitelně velikosti obou pokojů, výšky stropů, naleštěného klavíru i mnoha obrazů, ale vůbec největší dojem na něj udělala pracovna dědečka Jiřího: Po celé délce vzdálenější zdi stála mahagonová knihovna s přinejmenším tisícem svazků a před ní pak tzv. americký psací stůl, rovněž tmavý, se zatahovatelnými obloukovitými žaluziemi, pod nimiž byl uschován psací stroj a spousta dalších kancelářských potřeb, včetně pečetního vosku, rodinného pečetítka a nožíku na rozřezávání korespondence.

„Posaďte se,“ pokynul dědeček Jiří směrem ke koženému křeslu.

„Jíte mrkvovou pomazánku?“ přispěchala se zeptat babička Líba z kuchyně.

„Už přes dvacet let,“ řekl dědeček pochmurně a zapálil si cigaretu značky Dux.

„Tebe se neptám,“ usmála se babička škádlivě.

„Ptám se pana inženýra.“

„Já jím všechno,“ řekl Kvidův otec po pravdě. „Nedělejte si starosti.“

„Neboj se,“ řekla poněkud tajuplně Kvidova matka. „Máma si žádné nedělá.“

Přestože se ani dědeček, ani babička nezbavili určité minimální ostražitosti (Kvidova matka byla koneckonců jejich jediná dcera), dopadla návštěva nad očekávání dobře. Kvidův otec se nikterak nepředváděl a poctivě vážil každé své slovo, takže byl dědečkovi nakonec mnohem sympatičtější než většina těch mladých herců, básníků a scenáristů, kteří si sem chodili číst své vlastní texty, vinili dědečka za hrůzy padesátých let a polévali jeho stůl červeným vínem.

„Přijď zas,“ řekl mu na rozloučenou téměř úsečně, ale Kvidova matka v té chvíli věděla, že Kvidův otec obstál.

3

„Byl jsem tedy nedonošené dítě,“ vyprávěl Kvido. „Obě babičky byly zděšené. V roce jsem vážil čtrnáct kilogramů, ale ony se mě stále snažily udržet při životě. Ještě v mých pěti letech bojovaly s pomocí banánů v čokoládě o mou holou existenci.“

Kvido byl prvním vnoučetem v obou rodinách a šel tudíž doslova na dračku. Všichni (s výjimkou dědečka Jiřího) se předháněli, kdo vezme Kvida do zoologické zahrady vícekrát. Hrochy, pštrosy a klokany považoval Kvido poměrně dlouho za domácí zvířata.

Ze zoologické se chodívalo samozřejmě do cukrárny.

„Copak to tu voní, Kvidoušku?“ ptávala se babička Věra.

„No přece kafíčko!“ odpovídal malý otylý Kvido tak sladce, až se osazenstva cukrárny zmocňoval pocit těžko definovatelného hnusu.

Když Kvidova matka představovala svého syna komukoli v divadle, vkrádal se jí do hlasu jakýsi vyzývavě varovný tón.

„Zvláště pak poté, co ji jeden poměrně známý režisér krátkometrážních filmů žertem požádal, zda by mne nechtěla zapůjčit do jejich připravovaného osvětového snímku o výhodách hormonální antikoncepce,“ vyprávěl Kvido. „Nicméně – uvědomuji si – to bylo jediné období v mém životě, kdy jsem byl maximálně milován, zavdávaje pro to celkem minimální důvod. Milovali mě prostě jen proto, že jsem byl. Kde jsou ty časy!“

Dědeček Josef brával Kvida na ryby, na fotbal nebo krmit racky.

„Jedéém!“ křičíval dědeček v Edenu.

„Ná, nažer se,“ volával u Vltavy na racky.

„Drž, dostaneš kůži,“ vztekal se, když se žížala kroucením vzpírala navléknutí na háček.

Všechno se to odehrálo ve strašlivém a pro Kvida tehdy nevysvětlitelném spěchu. Když byli doma, pospíchal dědeček, aby už byl na fotbale; ještě před poločasem už ale chvátal do ochozu pro buřty, ještě je ani nedojedli a hnali nazpět, aby jim nikdo nezasedl místo – a dvacet minut před koncem zápasu se drali skrze nadávající diváky domů. Dědeček spěchal na ryby a spěchal z ryb, spěchal do práce a z práce, do hospody a z hospody. Sotva někam přišel, cosi ho hnalo jinam. Kvidovi dlouho trvalo, než pochopil důvod onoho vnitřního neklidu: Jeho dědeček spěchal, aby už měl ten zkurvenej život za sebou.

Kvido měl – na rozdíl od svého otce i dědečka – ten malý byt v Sezimově ulici rád. Nebydlel zde, ale babička Věra si ho tu často nechávala, aby nemusel do školky. Mohl si tu hrát s hebkými kožešinami a létaly tu tři krásné modré andulky. Kvido si pak škodolibě uvědomoval, že zatímco jeho vrstevníci plní právě jakýsi nudný výchovný program, on si může hovět na polštářích z berana a bezstarostně pozorovat, jak andulky šplhají po zakouřených záclonách. Babička je měla natolik ochočené, že mohla klidně nechávat otevřené okno, aniž by jí ulétly. Procházely se po okenním parapetu a pouze tehdy, když se k nim hlučně snesl některý z tisíců nuselských holubů, poplašeně přilétly zpátky ke své ochránkyni a usadily se jí na hlavě a na ramenou. Aby babičku jejich pařátky neškrábaly, navlékala si v létě na ramínka od kombiné dva prázdné jehelníčky.

„Když se na ní ptáci rozesadili všichni tři,“ vyprávěl Kvido, „dva na ramenou a jeden na hlavě, dosahovala babička souměrnosti doslova oltářní.“

Co však Kvido naopak nesnášel, byl dědečkův zlozvyk dělit se s andulkami o jídlo: Dědeček příslušný pokrm nejprve pečlivě rozžvýkal, zeširoka otevřel ústa – a ptáci se k němu ihned slétli a klováním do jeho zažloutlé zubní protézy se hlásili o své.

„Nikdy v životě, ani v žádném pornofilmu, který jsem kdy zhlédl,“ vyprávěl Kvido, „jsem už neviděl nic odpornějšího, než ty tři oslintané opeřené hlavičky, střídavě se zasouvající do dědečkových úst plných svíčkové omáčky.“

Jestliže dědeček Jiří přijal vnuka maličko zdrženlivě, nebylo to rozhodně z nedostatku lásky: Jednak ho jeho práce v prezidentské kanceláři zaměstnávala mnohem více, než byl zaměstnán kterýkoli jiný Kvidův příbuzný – a za druhé odmítal, jak se vyjádřil, o přízeň dítěte soutěžit. Raději trpělivě počkal, až na něj přijde řada, nevnucoval se, natož aby Kvida – jak si to s oblibou vzájemně dělávaly obě babičky – víceméně tajně unášel. Kdykoli mu byl však hoch konečně svěřen, připravil pro něj do nejmenších detailů promyšlený program, takže se Kvido skutečně ani minutu nenudil: letěli do Karlových Varů, jezdili parníkem na Slapy, vylezli na desítky pražských věží, navštívili postupně všechna muzea, Petřín, Vyšehrad, planetárium a samozřejmě Pražský hrad. Dědeček vlastnil průkazku, která mu otvírala i zavřené dveře, takže kupříkladu korunovační klenoty uviděl Kvido o několik let dříve, než je uviděli ostatní smrtelníci. Mimo to měl dědeček i vzácnou schopnost vycítit onen okamžik, kdy pozornost toho jinak velmi vnímavého chlapce začíná ochabovat: Tehdy prohlídku rychle ukončil, prošli jakýmsi průchodem nebo proběhli jakousi Kvidovi neznámou uličkou – a rázem se ocitli přímo u stanice tramvaje, která je odvezla někam, kde si dali limonádu a velký kus masa s malou přílohou.

Dědeček toho během vycházek moc nenamluvil, ale stávalo se nejednou, že to, co řekl, si malý Kvido poměrně přesně zapamatoval.

„Na všem záleží,“ poučil jednoho večera z vany svou matku. „Ale na ničem zase tak moc.“

„Kdo ti to říkal?“ dotazovala se matka s úsměvem.

„Dědeček Jiří,“ řekl Kvido, a jak sklonil hlavu k červenobílému plovoucímu parníčku, na krku se mu udělaly tři varhánkovité bradičky.

Povzbuzována podobnými důkazy, domnívala se Kvidova matka – tak jako pochopitelně většina matek – že pod tukovými polštářky jejího syna se ukrývá výjimečný talent, který se dříve nebo později projeví. Už dvouletému Kvidovi proto hlasitě deklamovala své nejlepší divadelní role, a to nejen ty dětské, a také zdaleka nejen ty, v nichž skutečně hrála:

„Můj otec dokonal, sklán právě první zbraní,
kterou don Rodrigo dnes sevřel ve své dlani.
Ó plačte, oči mé, a roňte svoji sůl!
Půl mého života mi sklála druhou půl
a nutí mě se mstít, po oné kruté ráně,
za tu, co nemám už, na té, co zůstává mně,“

recitovala například Kvidovi často. Nemyslela si přirozeně, že by Corneillovým veršům nějak příliš rozuměl, ale doufala, že se jejich prostřednictvím stane Kvido někým alespoň trochu jiným než všechny ty děti odkojené Ferdou Mravencem a Špalíčkem českých pohádek.

„Nakonec se jí to skutečně povedlo,“ vyprávěl po letech Kvido. „Já a můj psychiatr jsme jí to nikdy neodpustili.“

První výsledky matčiny výchovy uměním byly ale natolik neprůkazné, že matka dokonce v jednu chvíli zapochybovala, zda dítě nebude přeci jen po otci, a obklopila Kvida raději ještě i „podněty technického rázu“, což ho posléze málem stálo život. Darovala mu totiž mimo jiné staré rozbité rádio, které se podle jejích vlastních slov mělo stát „indikátorem Kvidova smyslu pro elektroniku“ – Kvido rádio jednoho pošmourného nedělního odpoledne zapojil potajmu do sítě, odlomil zadní kryt a sáhl si dovnitř pro zcela jednoznačně nejsilnější podnět celé své ontogeneze. Pohled na vypoulené skelné oči dočasně nedýchajícího Kvida, ležícího pod stolem na perském koberci, byl pro jeho matku natolik nesnesitelný, že se pak na celé dlouhé měsíce spokojila pouze se zcela klasickými a – jak se předtím vyjádřila – intelektuálně naprosto sterilními pastelkami a modelínou. Kvido však zejména pastelky přijal velmi vděčně; k jeho nejzdařilejším obrázkům patřil výjev Parašutisté v dešti.

„Podívejte se, jaké namaloval hříbky v jehličí!“ volala nadšeně Kvidova matka, předjímajíc tak bezděky obraz mnoha jeho pozdějších jednání s nakladatelskými redaktory.

Jedno nadání ale malý Kvido nesporně měl – a sice čtenářské. Aniž se mu předtím v tomto směru kdokoli sebeméně věnoval (neboť každý to považoval za předčasné), zvládl ve svých čtyřech letech celou abecedu. Definitivně to vyšlo najevo počátkem září roku devatenáct set šedesát šest, v průběhu jedné z prvních zkoušek připravované Kohoutovy hry August, August, August. Už předtím se Kvido doma sice dvakrát blýskl, když přečetl několik krátkých titulků z Plamene a Literárních novin, ale oba jeho výkony shodou okolností zapadly ve zmatcích kolem matčiny rigorózní zkoušky. Také onoho památného dopoledne se Kvidova matka spíše než několika holým větám své role věnovala v zákulisí tlustým skriptům hospodářského práva. Její syn zatím lezl po rudých plyšových sedadlech v setmělém hledišti, osahával zlacené zdobení lóží, a jelikož se stále zastavovaný děj inscenace vlekl už dobré dvě hodiny, upřímně se nudil. Posléze se nad ním ustrnula paní Bažantová, garderobiérka, a přinesla mu odkudsi z kanceláří vysoký štos starších divadelních programů. Kvido zdvořile šeptem poděkoval a přesunul se blíže k jevišti, aby na písmena lépe viděl. Právě když se usazoval, klín plný barevných programů, režisér Dudek se ohlédl a krátce se na něj usmál. Kvido si jeho úsměv vyložil jako pobídku.

„Podivná příhoda aneb Jak neprovdat dceru,“ přečetl polohlasem ze zeleného programu, který byl první navrchu.

„Psst!“ napomenul ho režisér okamžitě.

Pavel Kohout, který sledoval zkoušku po Kvidově levici, na chlapce podezíravě pohlédl.

„Poslouchej, Pavle,“ zašeptal Kvido a zkušeně si olízl ukazováček, aby mohl snáze listovat stránkami:

„Ó matko molů, matko lidí, matko všeho,
dej molům sílu k návratu do světa přetěžkého,“

přečetl plynně.

„Ježišmarjá!“ vykřikl Pavel Kohout, „to dítě snad čte!“

Zkouška musela být na okamžik přerušena. Vlastimil Brodský i Vladimír Šmeral se zájmem hleděli na obézní dítě.

„Promiňte,“ omlouvala se Kvidova matka, která – rudá ve tvářích – přispěchala syna odvést. „Pavle, promiň.“

„Počkej,“ řekl Kohout. „Ať to dočte.“

Prstem ukázal na příslušný řádek v textu.

„…že jsou tak útlí a že tolik je jich zapotřebí
ve světě, kde stvůry mamutí se šklebí,“

dočetl Kvido.

„Bravo!“ zvolal uznale Vladimír Šmeral. Někteří herci zatleskali. Nebylo pochyb: Kvido uměl číst.

4

Pokoj Kvidových rodičů. Večer. Kvido spí.

OTEC (odkládá Pravidla silničního provozu): Hlavně aby to v tom lednu neklouzalo. To by byla moje smrt.

MATKA (žehlí): Stejně nechápu, jak jsi mohl udělat trojité hodiny během popojíždění u benzínové pumpy.

OTEC: Šíleně mě znervózněl ten instruktor. Je proti mně zaujatý. Ještě na dvoře autoškoly na mě křičel, že mi tu zkoušku nedá – zřejmě kvůli té tašce s masem, co jsem mu ji měl hodit do kufru…

MATKA (zarazí se): A kam jsi ji hodil?

OTEC: Do motoru. Měl jsem příšernou trému.

MATKA (se smíchem): Kdy se na to přišlo?

OTEC: Na Černokostelecké. Policajt, co seděl vzadu, tvrdil, že cítí připálené ražniči.

MATKA: To jsi mi neřekl!

OTEC: Zapomněl jsem. Víš, nemohu prostě snést představu, že při míjení s protijedoucím vozem mě dělí od jisté smrti jediný malý pohyb ruky v zápěstí. To je celý ten problém. Několik centimetrů – a konec. ARO – v lepším případě. Představ si, že tam nepouštějí návštěvy.

MATKA: Nesmíš si to tak brát. Musíš si prostě víc věřit.

OTEC: Věřím si v jednosměrce. Miluju jednosměrky. Můj styl jízdy se tam pokaždé úplně promění!

MATKA: Jako u té pumpy! Nebo tenkrát na té dálnici!

OTEC: Dálnice je úplně něco jiného. V životě už tam nevjedu! Nejsem kosmonaut!

MATKA: Tak proč si ty papíry vůbec děláš?

OTEC: Protože jsi to chtěla.

„Moderní člověk,“ řekl redaktorovi Kvido, „se neobejde bez auta. To maso mi mimochodem něco připomíná.“

5

„Babička,“ říkával občas u oběda dědeček Jiří, „je bezesporu zkušená a skvělá kuchařka. – Škoda jen, že v devíti případech z deseti propůjčuje svůj nepochybný talent bezmasým jídlům.“

Měl pravdu: šest obědů v týdnu tvořily škubánky, zapékané palačinky, nudle s tvarohem, bramborák, zapékané brambory s vajíčkem a žemlovka.

„Opravdu nemohu kupovat maso, pokud mi dědeček bude dávat na domácnost tak málo,“ hájila se babička Líba na pokraji pláče, zatímco polévala zoufale osamocené houskové knedlíky znamenitou koprovou omáčkou. „S tak málo penězi prostě nevyjdu. Prostě nevyjdu.“

Všichni členové rodiny ovšem již dávno věděli, že babička s penězi nejenže dobře vyjde, nýbrž že jí dokonce ještě zbyde právě tolik, aby mohla jet se Zitou a ostatními přítelkyněmi na každoroční zahraniční zájezd.

„Chceme jet letos s děvčaty na Jaltu,“ oznámila na jaře roku tisíc devět set šedesát sedm babička rodině a její tvář zalil půvabný dívčí ruměnec. „Už jsem vám to říkala?“

(„Na Jaltu?!“ křičel dědeček Josef, když se to dozvěděl. „Na Jaltu!? Ona se bude klidně rekreovat zrovna v těch místech, kde nás navždy prodali bolševikům?!“)

„Myslím, že ne,“ řekl naopak velmi zdvořile dědeček Jiří a s vyrovnaností doslova orientální dojedl zbytek celerového rizota.

Ještě o mnoho let později, když po tříhodinové manželské hádce sprchoval ledovou vodou oblečenou Jarušku, vzpomněl si Kvido v náhlém záblesku paměti na onen výraz nedostižné chápavosti, který se tenkrát zračil v dědečkově obličeji.

„Babička Líba byla ortodoxní turistka,“ vyprávěl Kvido. „Od útlého dětství jezdila každé prázdniny do nejlepších francouzských a anglických rodin. Silvestra později trávívala ve švýcarských Alpách. Nynější život ji nemohl uspokojit: byl to jen jakýsi neúměrně dlouhý pobytový zájezd, zatímco ona milovala – jak se mnohokrát vyjádřila – spíše poznávací tematické okruhy. Dědeček byl sice pozorný, ale někdy přece jen trochu obtížný průvodce.“

Z Jalty – tak jako ostatně ze všech zájezdů – poslala babička černobílou pohlednici s vlastními verši:

Na krásné pláži poblíž Jalty
pořádáme malou party:
Koupeme se, povídáme,
háčkujeme, vzpomínáme!

stálo na lístku a následovalo obvyklé Všechny líbá vaše Líba!

Kvido, který byl toho dne v mimořádně dobré náladě, neboť dědeček po babiččině odjezdu naplnil lednici uzenými jazyky, telecími játry a vepřovými kotletami, se pokusil zavtipkovat.

„Všechny líbá naše bída!“ zvolal celkem pohotově. Jeho otci uklouzlo krátké uchechtnutí, ale dědeček Jiří se neusmál. Matka se napřáhla a dala Kvidovi facku; byla to jedna z těch nešťastných ran, které přicházejí o pár vteřin později, než aby mohly být považovány za impulsivní.

Kvidovi poklesly koutky úst, ale byl odhodlán svou pravdu hájit.

„Všechny líbá naše bída!“ opakoval vzdorně a dostal druhou.

Jeho obličej se nato svraštil hned dvojím úsilím: jednak zadržet pláč – a jednak vymyslet ještě odvážnější a pravdivější rým.

Dědeček, otec i matka upřeně pozorovali, jak se jeho tučná bradička dostává do stále silnějších vibrací.

„Všechny líbá – maso nedá!“ vykřikl konečně Kvido vzdorně.

Matka semkla rty a napřáhla se potřetí, ale dědeček její ruku zadržel.

„Člověk by zřejmě neměl být nezdvořilý,“ řekl Kvidovi. „Dokonce možná ani tehdy ne, když má pravdu. – Zkusíš si to pamatovat?“

Kvido ještě pokýval hlavou, ale vzápětí už jím otřásl výbuch osvobozujícího pláče.

„Toho dne,“ vyprávěl později, „jsem poprvé – a vůbec ne naposledy – poznal strašlivé důsledky onoho případu, kdy se neúprosný zákon tvorby obrátí proti umělcově vlastní rodině.“

Mimochodem první, kdo se v přímé souvislosti s Kvidem ponejprv prorocky zmínil o slovesném umění, byl jeho otec. (Myslel to ovšem částečně ironicky, neboť už i jemu – třebaže to nahlas nepřiznal – začínali všichni ti mladí básníci, dramatici a písňoví textaři, kteří jeho ženu nepřestávali chodit navštěvovat, lézt čím dál víc na nervy.)

„Myslíš, že měl o ty zvířata nějakej zájem?“ stěžovala si mu na Kvida babička Věra po jarní premiéře v zoo. „Vůbec! Celou dobu si o nich akorát čet z tý svý knížky, co mu ji dědek u vchodu koupil!“

„No jo,“ řekl Kvidův otec. „Je teď do čtení blázen.“

„A to chodíme, abysme viděli krmení!“ zdůrazňovala babička.

Nijak nepřeháněla: Zatímco před nimi živá, skutečná zvířata skákala, plazila se a létala tak blízko, že cítili jejich pach a viděli každý jejich chlup, každou lesklou šupinu i každé barevné peříčko, Kvido si o zábradlí před klecemi opřel dotyčnou publikaci a četl si v textu pod nepříliš kvalitními fotografiemi. Babička si nevěděla rady. Kvido ji svým chováním natolik zaskočil, že mu tentokrát – na rozdíl od minulé návštěvy – byla navzdory svým výchovným zásadám ochotna ukázat i pářící se opice, jenže ty spaly.

„Co je to za dítě?“ dotazovala se teď babička Kvidova otce. „To mi řekni, co z něj bude!“

Kvidův otec si na okamžik představil svého syna, jak si v místech, kde žlutočerné žirafy okusují nejvyšší vrcholky stromů, lvi trhají třicetikilogramové kusy krvavého hovězího a kde orli svými křídly vytvářejí větší stín, než poskytují stíny všech slunečníků v přilehlé zahradní restauraci, čte jakousi knihu o zvířatech.

„Zřejmě spisovatel,“ řekl pobaveně.

„Víš, kdy si akorát nečet?“ dodala babička zamyšleně. „Když jsme stáli u psů.“

6

Večer před Štědrým dnem sedmašedesátého roku připravovala babička Líba spolu s Kvidovou matkou bramborový salát. Kvidův otec seděl u kuchyňského stolu a polohlasem si předčítal jakýsi anglický text z poslední strany Plamene. „We would like to call our readers’ attention to the following contributions in the December edition of Plamen –,“ četl otec.

„Přemýšlím,“ řekla Kvidova matka,“ zda je úplně normální, když český čtenář čte z českých časopisů pouze résumé v angličtině.“

„Není to normální,“ řekla babička Líba.

„Proč ne?“ řekl Kvidův otec. „Miluju stručná shrnutí. Je v nich všechno. Jak myslíš, že se mi podařilo vystudovat?“

„Tak kdy už budeme zdobit?“ chtěl vědět Kvido. „Neustále to jenom odkládáte. Umíte si představit, jak je to deprimující?“

„Až se tatínkovi podaří zasunout stromeček do stojánku,“ informovala ho matka.

„Tak tati!“ naléhal hoch a pokoušel se otci časopis odejmout.

„Až mi něco přečteš!“

„Počkej,“ vzpomněla si matka, utřela si ruce do utěrky a nalistovala v časopise stránku se zatrženým textem, „přečti nám tohle.“

„Tak dlouhý?“ řekl Kvido naoko zklamaně, ale ve skutečnosti byl rád, že může svou čtenářskou dovednost zase jednou demonstrovat na jakžtakž souvislém textu.

„Jedním z duchovních příznaků stalinismu bylo zúžení řečiště tvorby do autoritativně zregulovaných a de iure nepřekročitelných břehů jediné ‚správné‘ a ‚pokrokové‘ metody, pro niž se vžila formule socialistický realismus,“ překonával se Kvido. „Estetické normy a zásady této koncepce byly v podstatě odvozeny z realistické prózy devatenáctého století, která prý objektivním popisem dokázala zobrazovat celou životní realitu, zvláště pak to, co bylo pro marxistické pojetí funkce umění nejdůležitější, pohyb a konflikty společenských tříd.“

„Výborně, Kvido,“ pochválila ho matka. „To je nářez, co?“ obrátila se na otce.

Ten však už delší dobu věnoval pozornost kuchařskému počínání tchyně. „Neměl by se tam nakrájet salám?“ zeptal se.

„Do bramborového salátu?!“ zděsila se babička Líba.

„Tebe to ale zřejmě nezajímá,“ řekla Kvidova matka. „Tebe vzrušuje salám v salátu.“

„Salám v salátu mě nevzrušuje,“ řekl Kvidův otec. „Zaujala mě pouze otázka možnosti jeho absence.“

„Salám do bramborového salátu!“ vrtěla hlavou babička Líba. „To je nápad!“

„Tak budeme už konečně zdobit?“ zvolal Kvido.

„Pojď,“ řekl mu otec. Kvido uchopil stojánek a otec porovnal průměr kmene s otvorem ve stojánku. Potom si vyžádal nůž a pečlivě, téměř něžně začal stahovat příslušnou část kůry.

„To je vůně,“ řekl. „Miluji dřevo.“

„Víc než stručné výtahy?“ zeptala se matka.

„Víc.“

„Ale míň než jednosměrky?“

„To míň,“ smál se otec. „A taky míň než tebe.“

V zámku zarachotil klíč.

„Dědeček,“ zvolal Kvido.

„Dobrý večer vespolek,“ řekl dědeček Jiří, když ho přišli přivítat do předsíně. Střechu klobouku i ramena zimního kabátu měl plné mokrého sněhu. „Zdržel mě František – odtáhl mě na večeři.“

„Odpoledne jsem připravila karbanátky!“ řekla babička Líba vyčítavě.

„Kapustové karbanátky,“ upřesnila matka.

„Opláchnu si ruce,“ řekl dědeček, „a rád si s vámi vezmu.“

„Jeden,“ řekla Kvidova matka vesele.

„A co říkal?“ zajímal se Kvidův otec, když se dědeček Jiří vrátil z koupelny.

„František? Že nám prý lidi věřej, například,“ odpověděl dědeček s trochu záhadným úsměvem. „Myslíš lidi tady na Vikárce? dobíral jsem si ho ještě. Ne, povídá, myslím lidi tady v republice. Prý držíme v ruce historickou šanci.“

„Já mu věřím,“ řekla Kvidova matka. „A mám ho ráda. Všem vám věřím, opravdu. Vy, které mám ráda, teď vládněte a vyhojte náš stát!“

„Co jste mu na to řekl?“ zeptal se Kvidův otec.

„Co se dá říct na politické prognózy?“ řekl dědeček pochybovačně. „Nic. Že jsem právník, že osobně žádnou šanci ve svých rukou nedržím a že tudíž nikomu nic neslibuji. Že bych byl ovšem samozřejmě taky rád, kdyby se to povedlo, a že se pro to pokusím udělat maximum.“

„To jsi mu řekl dobře,“ řekla babička Líba. „O vízech něco neříkal?!“

„Ne,“ řekl dědeček poněkud překvapeně. „Nemá s vízy nic společného.“

„Prosím tebe,“ vzpomněla si náhle babička. „Dává se do bramborového salátu salám?“

„No,“ řekl dědeček zvolna a rychlým pohledem přelétl pult kuchyňské linky, „to záleží na kuchařově naturelu.“

„Nedává,“ řekla babička Líba.

„U nás v Akademii,“ řekl spěšně otec, „se už taky dějou věci: Víte, co si Šik nechal napsat na dveře? PRODEJ ODPUSTKŮ ZA EKONOMICKÉ OMYLY! Ukazoval mi to včera Zvára.“

„Kriste Ježíši!“ zvolal Kvido. „Budeme už teda zdobit?!“

7

Když Kvidův dědeček Josef jedenadvacátého srpna roku devatenáct set šedesát osm v půl páté ráno v kuchyni vstal, aby se vypravil do práce, uslyšel podivné neznámé hřmění, které se do bytu snášelo oknem odkudsi z temné oblohy. Tiše postavil konvici na plynový sporák, ale jeho ohledy byly zbytečné, neboť babička díky zmíněnému hluku rovněž už hodnou chvíli nemohla spát.

„Co je to?“ dotazovala se vyčítavě z pokoje.

„Vím já?“ vyjel dědeček. „Popeláři sotva.“

Náhle se zarazil, protože si uvědomil, že až dosud nespatřil ani jednu z andulek. Nahlédl do pokoje, rozsvítil, zhasl a vrátil se do kuchyně, podíval se na skříň a na konzolu, poodhrnul závěs – ale nikde nebyly.

„Kde jsou moje andulky?“ zavolal, hledě na otevřené okno. „Nejsou tu.“

„Seš slepej?“ volala babička. „Kde by asi tak byly?“

„Vím já!“ křičel dědeček popuzeně, zatímco se kolem sebe znovu rozhlížel. „Tak mi je pojď najít, ty chytrá!“

Měl bohužel pravdu: Ptáci byli pryč.

Kvido se vzbudil chvíli před osmou. Překvapeně zamžoural na dědečka, který měl být už dávno na šachtě, a místo toho seděl v pyžamu u stolu a poslouchal rádio.

„Uletěly nám Kačenky,“ řekla babička smutně. „Asi je něco poplašilo.“

Kvido zvrátil hlavu ke stropu a potom se v posteli předklonil, aby dohlédl na klec. Byla prázdná.

„Jak to?“ řekl.

Žádnou lítost ale zatím necítil. Mrzelo ho sice, že už neuvidí, jak andulky šplhají po záclonách a jak usedají babičce do vlasů, ale zároveň byl i rád, že mu už nikdo nebude při jídle sedat na okraji talíře a strkat mu pařátky do bramborové kaše.

„Jak to?!“ vykřikl dědeček. „Jak to?! Poněvač nám soudruh Brežněv vyhlásil válku!“

„Nech toho, slyšíš!!“ zaječela náhle babička tak, jak ji ještě nikdy Kvido ječet neslyšel. „Nech toho!!… To není žádná válka, rozumíš?!“

Zpražila dědečka pohledem a sedla si na Kvidovu postel.

„Dědeček blázní,“ řekla a políbila ho na tvář. Ucítil příjemnou vůni jejího mandlového krému. „Natáčej tu válečnej film a dědek si hned myslí, že je válka!“

Kvido vstal a zvědavě přistoupil k oknu, ale žádné kamery ani vojáky neviděl. Babička nasypala na parapet trochu ptačího zobu.

„Nasnídej se,“ řekla vnukovi. „Buchta je na lednici.“

Vyčistila klec, vyměnila vodu v misce a potom si sedla v kuchyni na gauč a dívala se na prázdné okno. Kvido se při pohledu na babiččin smutek v duchu zastyděl a začal se snažit, aby se mu po andulkách také stýskalo: Soustředil se a po celou dobu snídaně myslel na jejich krásně modrou barvu, na jejich sametová peříčka a korálková očka tak usilovně, až se rozplakal.

„Nebreč,“ řekla babička s pohnutím. „Půjdete s dědkem vylepovat oznámení.“

Dědeček odtrhl cigaretu od úst: „Jaký zas oznámení?!“

„Jaký asi,“ odsekla babička. „Že nám uletěly!“

„Teď?!“ křičel dědeček. „Zrovna teď se budu starat o andulky!!“

„A kdy jindy? Můžu za to, že ulítly teď?“

„Já bych lepil,“ řekl Kvido. „Jestli můžu…“

„Drž, dostaneš kůži!“ křičel dědeček Josef pokaždé, když se některý z nastříhaných papírků s oznámením o ztrátě tří andulek ze Sezimovy ulice č. 2 vzpouzel přilepení. Oči mu plály a stříbrný pruh vlasů mu ustavičně padal přes zpocené čelo.

(„Ještě docela nedávno, než jsem si konečně připomněl babiččino zaměstnání,“ vyprávěl Kvido redaktorovi, „jsem nepřikládal téhle oblíbené dědečkově průpovídce žádný vedlejší význam…“

„Ale fuj,“ řekl redaktor. „Nedělejte mi z toho porno. Tuhle kapitolku ale stejně vyhodíme celou.“)

Nejprve olepili některé sloupy pouličního osvětlení přímo v ulici a potom i na náměstí. Po jedné kartičce nalepili na telefonní budku, na trafiku a na sloupek u tramvajové zastávky.

„Co se teď staráte o andulky, proboha?“ křičel za nimi jakýsi muž, který si jejich oznámení přečetl. „To jste vlastenci?“

Dědeček zeširoka máchl rukou, aniž se otočil, a tiše zadrmolil jakousi nesrozumitelnou kletbu. Kvido mužovu výtku nechápal, ale neměl kdy o tom přemýšlet, protože očima bedlivě pátral po obloze, po stromech a po římsách domů. Po andulkách nebylo ani památky. Přešli Botič, prošli pod viaduktem a po Nuselských schodech se vydali vzhůru.

„Budeme tady lepit?“ zajímal se Kvido.

„Jasně,“ řekl dědeček a zapálil si.

Nalepili zbylé kartičky a v parku na Tylově náměstí se na chvíli posadili na lavičky. Kolem chodila spousta lidí, a to nejen po chodnících, ale i po ulicích, a někteří i dokonce mezi tramvajovými kolejemi.

„Podívej!“ zvolal Kvido náhle: Od Karlova náměstí přijížděly dva zelenohnědé kolové transportéry; v poměru k zaparkovaným auto­mobilům se zdály chlapci hrozivě veliké. Dědeček zůstal trochu strnule sedět, avšak Kvido, který odjakživa považoval divadelní a filmové herce za své dobré přátele, vyskočil a vesele na ně mával.

„Byl jsem zkrátka jeden z oněch osmi či devíti lidí v Praze, kteří se na interventy usmívali,“ řekl redaktorovi Kvido.

„Škoda papíru,“ vrtěl hlavou redaktor. „Šetřte lesy!“

Dědeček Kvida odvlekl stranou, a aniž to nějak blíže vysvětlil, zakázal mu na filmaře mávat. Kvido slíbil, co měl, nicméně toužil jít hledat dál. Dědeček ale jeho návrh rázně odmítl a tvrdil, že musí nejprve na Valdeku spláchnout z jazyku tu strašlivou pachuť lepicí pásky – a jak řekl, tak udělal.

„Tak co tomu říkáš, siláku,“ vyrušila jakási starší světlovlasá paní Kvida, který právě se směsí odporu a zaujetí pozoroval, jak hladina piva v půllitru opticky zvětšuje dědečkovy přední zuby.

„Nevím,“ odpověděl. „Ještě jsem to neviděl.“

„No jo,“ řekla ta paní. „Zato my jo, viď, Pepíku. V březnu v devěta­třicátým!“

„Aby ne,“ řekl dědeček Josef. „Všechny by je měli pověsit. Na ty jejich berjózy!“

„Moje řeč,“ řekla paní.

Jakmile zhruba po půldruhé hodině vyšli znovu na ulici, zpozoroval Kvido, že dědečkova chůze je podivně nejistá. Věděl už, co to znamená, ale snažil se zdvořile předstírat, že si ničeho nevšiml, a začal mu vyprávět o komických obtížích s přejmenováním TJ Dynama Praha na dnešní Slavii, jak o tom kdysi slyšel vyprávět Pavla Kohouta v divadelním klubu.

„O tom svazákovi,“ řekl dědeček s nezměrným pohrdáním, „mi radši nemluv.“

Ke Kvidovu nemalému překvapení je v bytě v Sezimově ulici čekala kromě babičky Věry už celá kompletní rodina. Bylo až neuvěřitelné, jak se do toho těsného prostůrku dokázali všichni vejít, a dokonce se i rozesadit, byť třeba – jako v případě Kvidova otce – na koši se špinavým prádlem. Dědeček Jiří i Kvidova matka kouřili a místnost byla plná šedomodrého dýmu.

„Už jsou tady!“ zvolala babička Líba, která jako první uslyšela vnukův hlas v chodbě domu, a běžela jim otevřít. „Kde jste, prosím vás, byli?“ obořila se na dědečka ve dveřích.

„Byli pařit,“ řekla Kvidova matka hlasem servírky Hettie. „Nemýlím-li se.“

„Proboha, tati,“ řekl Kvidův otec zoufale. „Tři hodiny tu trneme strachy!“

„Kde?!“ vykřikl dědeček Josef a vystrčil bradu směrem k babičce Líbě. „Kde?! Prohlídnout jsme si je byli – ty vaše kamarádíčky z Jalty!“

„Nech toho, slyšíš!“ zaječela babička Věra.

„No to tedy promiň,“ ohrazovala se babička Líba.

„Jestliže jsem se snad vyjádřila, že to byli milí a společenští lidé, neznamená to přece, že bych s nimi se všemi a ve všem souhlasila. Celé večery jsme s nimi vedli – a to se můžete Zity zeptat – mnohahodinové a velice ostré polemiky. Především ten Grigorij – myslím, že jsem vám o něm už vyprávěla – byl ve svých názorech velmi neústupný. Představ si, že brojil dokonce i proti –“

„Zelenině?“ otázala se Kvidova matka.

„Teda,“ vydechla babička. „To jsem si nezasloužila. To mám zřejmě za to –“

„Nechte Josefa vyspat,“ řekl dědeček Jiří. „Pojďte všichni domů. A byl bych hrozně rád,“ dodal důrazně, „kdybyste tam také všichni setrvali.“

Odkudsi ze středu města se krátce ozvala střelba.

„To je hrůza!“ zvolala babička Líba. „Co budeme dělat? Volal jsi Františkovi?“

„Truchlit,“ řekla Kvidova matka. „Všeobecný smutek je teď náš úkol. Za vězeňskou zdí přečkáme příliv – odliv mocných sekt řízený lunou.“

„František,“ řekl dědeček Jiří trochu popuzeně, „nám nepomůže a zřejmě nám teď nepomůže ani Shakespeare!“

„Pověsit je,“ řekl dědeček Josef. „To by pomohlo!“

„Mami!“ zvolal Kvidův otec. „Ať už si konečně lehne! My už jdeme. Ať si lehne v kuchyni.“

„Je to taky Kvidova vina!“ zvolala Kvidova matka.

„Hlavně že zná od tří let hodiny!“

„Žárlí na filmaře,“ pošeptal Kvido dědečkovi Jiřímu.

„Cože?“ vykřikla matka, která to zaslechla.

„Že žárlíš na filmaře!“ vypískl Kvido a schoval se před matkou, která se po něm ohnala, za dědečkovýma nohama.

„Panebože! Vždycky jsem si myslela, že je to génius,“ řekla matka nevěřícně. „Dneska ale vidím, že je to idiot!“

„Nech to dítě na pokoji!“ zahřímal dědeček Jiří.

„Chováš se jako husa. Kolik si myslíš, že toho ještě unese?“

„Přivázat na břízu, ohnout – a pustit!“ hulákal dědeček Josef z hlubin své ponuré obrazotvornosti.

„Vidíte ho?!“ rozkřičela se babička Věra. „Vidíte ho?!“

„Není to tak hrozné,“ řekl Kvidův otec rezignovaně. „Horší je, že ho i slyšíme.“

„Promiňte,“ řekla náhle matka. „Kvido, promiň. Všichni mi promiňte! Opravdu,“ rozplakala se. „Bylo toho na mě moc.“

„Neomlouvej se,“ řekla babička Líba. „Už jsem ti to odpustila. Na nějaké osobní rozmíšky teď určitě není vhodná doba. Nečekají nás právě lehké časy. Všichni musíme zatnout zuby a šetřit. Ostatně kdovíjak to bude s cestováním?“

„Panenko skákavá,“ řekl dědeček Jiří, „půjdete, nebo ne?“

„Půjdeme,“ řekla Kvidova matka už tiše. „Ale kam?“