VI

1

Kariéra Kvidova otce skončila na sklonku léta roku devatenáct set sedmdesát sedm, a to tak rychle, jak náhle začala.

Už během předcházejícího podzimu se však odehrála jedna zdánlivě bezvýznamná příhoda, v níž by kdosi, kdo má pro takové věci smysl, mohl spatřovat jakousi předehru, jakýsi první symptom budoucí krize: Malý Paco – naprosto stejným způsobem jako kdysi jeho bratr – shodil při kuželkách ve školce zasklený obraz prezidenta, tentokrát ovšem nikoli již Ludvíka Svobody, nýbrž Gustáva Husáka.

Padající rám s dlouhými ostrými střepy ani tentokrát nikoho naštěstí nezranil. Přesto se bohužel nedalo jednoznačně říci, že by shozený obraz nikomu neublížil: Jedna ze starších učitelek si totiž okamžitě vybavila týž incident s Kvidem a na potkání to každému vyprávěla coby neuvěřitelnou náhodu. Dotyčná epizoda tak záhy vešla v obecnou známost a ne každému to připadalo pouze zábavné.

„Dávej si na tyhle věci pozor,“ řekl Kvidovu otci Šperk. „Lidi v tom můžou vidět souvislost!“

„Je to dítě…,“ omlouval Paca rozpačitě otec.

„A právem!“ řekl Šperk. „Nepodceňuj to.“

„Vsadím dolar proti sirce, že to ten moula udělal naschvál, aby se Kvidovi vyrovnal!“ křičel doma Kvidův otec, v jehož frazeologii se v té době zračila podvědomá touha navštívit služebně ještě i Spojené státy.

„A proč křičíš na mě?“ dotazovala se Kvidova matka celkem oprávněně.

„Normální děti přece neshodí při kutálení obraz, který visí dva a půl metru nad podlahou!“ křičel otec nicméně dál. „Normální děti ne!“

„Patrně mě tedy viníš z toho, že jsem ti porodila dva neuvěřitelně mizerné kuželkáře?“ řekla klidně matka.

„Neviním!“ hulákal otec a v návalu slepé zloby vlepil Pacovi facku. „To je vina tohodle fracka!“

Paco se rozplakal.

Kvido si před bratra stoupl, aby ho zaštítil vlastním tělem.

„Zešílel jsi?“ zvolala rozhořčeně matka. „Proč ho biješ? Chováš se jako magor.“

S námahou vyzvedla Paca do své náruče.

Otec zřejmě sám cítil, že by se měl alespoň pokusit svoji prchlivost nějak zdůvodnit.

„To má za mámu a za tátu, že se kvůli němu teď hádají,“ řekl nejistě.

Kvidova matka osušila Pacovi slzy a poslala ho pryč.

„Měl jsi mu dát ještě jednu,“ řekla výsměšně. „Za Husáka.“

„Byla to první politická facka, kterou Paco dostal,“ vyprávěl Kvido.

2

Kvidův otec se tedy snažil dávat si pozor. Nebylo to vůbec lehké, mimo jiné proto, že Pavel Kohout, od ledna signatář Charty, se po vyhoštění z Prahy odstěhoval do své sázavské vilky natrvalo: Jestliže ho tu spolu s Kvidovou matkou vídávali už dříve, kdy přijížděl jen občas, bylo nanejvýš nepravděpodobné, že by ho nyní nepotkali.

Stalo se tak jednoho sobotního dopoledne během jejich nákupu v místním obchodním domě. Později, když si střetnutí znovu rekapitulovali, se nedokázali shodnout, kdo z nich pronásledovaného dramatika uviděl jako první a měl tedy čas vyhlásit signál k ústupu: Kvidova matka tvrdila, že ho zahlédla až v okamžiku, kdy se – čelem k ní – právě shýbal k modrým přepravkám s mlékem, jelikož ona právě mířila, jak si otec jistě vzpomíná, k mrazicímu boxu pro hranolky a pro máslo, nedalo se – aniž by se s pojízdným košíkem nějak trapně otáčela – už setkání zabránit. Otec sice připouštěl, že ho snad spatřila až u přepravek s mlékem, nicméně trval na tom, že Pavel Kohout stál čelem k přepravkám – což je ostatně jen logické – a tudíž zády k ní, takže měla dostatečný čas, aby se docela klidně s košíkem obrátila, prostě jako někdo, kdo si náhle uvědomil, že u předešlého regálu zapomněl vzít – co on ví – třeba ovesné vločky.

„Čili tvoje tvrzení o tom, že jsi setkání nemohla zabránit, je poněkud problematické,“ uzavíral otec.

„Přinejmenším stejně problematické jako tvoje tvrzení, že jsi po celou inkriminovanou dobu zkoumal datum na konzervě s lunchmeatem, ačkoli to nikdy neděláš, protože sám dobře víš o své neuvěřitelné schopnosti jíst bez jakýchkoli následků i zcela shnilé maso, jak jsi mi to mnohokrát, naposledy předloni na Lužnici, dokázal!“

„Taková demagogie!“ hájil se otec. „Jestli jsem na Lužnici snědl salám, který vám v ponurém ranním světle z nějakého důvodu připadal nazelenalý, nebylo to proto, že bych si snad byl jistý svojí údajnou imunitou vůči botulotoxinu, což je ostatně úplná krávovina, nýbrž prostě proto, že z jistých důvodů dávám přednost i staršímu masu před čerstvou zeleninou!“

„S výjimkou jugoslávského leča,“ podotkla Kvidova matka.

„Ale když už jsi se zmínila o naší vodácké minulosti,“ navázal otec, aniž vzal její poznámku na vědomí, „musím ti připomenout, třebaže je mi trapné pitvat to do takových směšných detailů, že každý jen trochu zkušený vodák-zadák odhaduje směr příštího pohybu lodě podle pohybu špičky – a ta, pokud jde o tvůj nákupní vozík, nesměřovala k mrazicímu boxu, nýbrž rovnou k přepravkám s mlékem!“

„Může mi někdo říct, oč tu proboha jde?“ žádal Kvido.

„Ále,“ odbyla ho matka, „o nic.“

„Naopak,“ pravil věštecky Kvidův otec, „o všechno.“

„V jistém smyslu se nemýlil,“ vyprávěl později Kvido.

„Nazdar, Pavle,“ řekla tehdy Kvidova matka se zářivým úsměvem Pavlu Kohoutovi, dávajíc tak prodavačům, nakupujícím lidem a v neposlední řadě i sama sobě najevo, že se nebojí letos tolik diskutovaného disidenta oslovit na tak frekventovaném místě.

Kvidův otec, který maličko zbledl, se na poslední chvíli rozhodl tvářit pobaveně.

Pavel Kohout někdejší Janu ze své Dobré písně a později kamarádku z divadla samozřejmě okamžitě poznal – nebyly to ostatně ještě ani dva roky, co se v Sázavě viděli naposledy – a v jeho očích se objevil záblesk nepředstírané radosti:

„Nazdár!“

Takřka vzápětí se však jakoby zarazil a vrátil se k onomu zdrženlivě vlídnému tónu, který si pro podobná setkání už dávno vyhradil a který neměl jiný cíl než brát jistý specifický ohled na ty, s nimiž rozmlouvá. Zářivý úsměv na tváři Kvidovy matky však neochaboval ani po několika minutách rozhovoru, a tak se nakonec odhodlal vyslovit onu tak běžnou společenskou větu, kterou ale v poslední době vyslovoval jen málokdy, neboť si byl vědom toho, že se v jeho ústech rázem mění v surový psychologický nátlak.

„Tak se někdy zastavte – až se vám to bude hodit,“ řekl poněkud obezřetně.

Nechtěl být nezdvořilý a nepozvat své přátele vůbec – ale zároveň se jim, jak vidno, snažil ponechat dostatek prostoru pro úhybný manévr (který by byl pochopil).

„A bylo to tu. Osudová chvíle,“ řekl redaktorovi Kvido.

Nikdo o ní ovšem neměl tušení. Ani Kvidův otec, ani Kvidova matka, ani spoluobčané, proudící kolem nich, a dokonce ani mouchy, poletující nad páchnoucími sýry. Kvidovi rodiče – tak jako většina manželských párů, které se často pohybují ve společnosti – si léty bezděky vypracovali celý systém mimořečové komunikace, od známých náhodných gest, pohledů či pohybů hlavou, až po tak jemné výrazové znaky, jako je rychlost nadechnutí, sotva slyšitelné mlasknutí nebo prakticky nepostřehnutelné přešlápnutí na místě – ale i tento vždy tak dobře fungující systém je nyní zradil, a to zcela nečekaně, neboť v minulosti úspěšně čelili (dokonce s jistou elegancí) i pozváním doslova agresívním.

„Kdyby šlo o písemné pozvání, jsem stoprocentně přesvědčen, že by je odmítli,“ tvrdil Kvido. „Měli by pro to bezpočet velmi rozumných argumentů. Ale takhle, tváří v tvář… To bylo přece jen trochu moc. Na to byli příliš slušní.“

„A co třeba dneska večer?“ navrhla tentokrát nadšeně Kvidova matka a obrátila se na svého muže nevidoucíma očima.

„Já bych byl pro!“ zajásal Kvidův otec a pocítil prudké píchnutí pod prsní kostí.

„Dneska?“ Pavel Kohout byl takovou spontánní odpovědí příjemně zaskočen. „No tak výborně!“

„A neupečeme si kuře?“ zeptal se statečně Kvidův otec, přemáhaje bolest, a pohodil hlavou směrem k mrazicímu boxu. „Já že bych totiž hned dvě koupil.“

Kvidova matka mu věnovala obdivný pohled.

„Jedno,“ řekl vesele Pavel Kohout. „Druhé koupím já.“

3

„Na překonání bouří, psot a tísní,
aby se život rozletěl jak pták,
aby se láska stala dobrou písní,
se kterou dá se letět do oblak!“

recitovala Kvidova matka se směsicí ironie a sentimentu, když se onoho odpoledne oblékala k domluvenému táboráku.

„Kdybych se byl chtěl přátelit s oponenty režimu, mohl jsem zůstat v Praze,“ hořekoval naoko Kvidův otec, trochu okouzlený vlastní občanskou odvahou. „Neutíkal jsem na venkov proto, abych si s nimi opékal kuřata!“

„S těmi kuřaty to byl tvůj nápad,“ poznamenala s úsměvem Kvidova matka, aniž odvrátila pohled od zrcadla.

„Kuřata si klidně zdůvodním, ale jsem zvědav, jak budeš vysvětlovat ty oponenty!“

„Kuře jako Kohout, to máš jedno,“ zavtipkovala Kvidova matka dětinsky. „Ještě pořád tam ale nemusíme jít…“

„Právě že musíme,“ bědoval otec. „Kvůli tvým hranolkům a máslu tam jít musíme!“

„Kvůli tvému lunchmeatu!“ Kvidova matka se naposledy podívala do zrcadla: „Jak vypadám?“

„Panebože! Ona se mě klidně zeptá, jak vypadá!“

„Neměly by jít děti přeci jen s námi?“ zeptala se náhle Kvidova matka. „Kvido by mohl Pavlovi přečíst tu povídku?“

V jejím návrhu se – jak Kvidův otec správně postřehl – mísila zdravá mateřská pýcha s poněkud méně zdravým alibismem: Budou-li u toho kromě kuřat ještě i děti, nemůže schůzka vypadat nijak konspirativně, uvažovala.

„No proč ne?“ řekl Kvidův otec.

Teprve poté, co Pavel Kohout a jeho žena Jelena zasvětili své hosty do posledního vnitropolitického dění a mimo jiné je seznámili se skutečností, že jsou velmi často sledováni Státní bezpečností, uvědomil si Kvidův otec, do jak vážné hry se – byť jako divák – dostal. Aby nějak zaměstnal své ruce, ujal se otáčení rožně, ale nadšené gurmánství, které přitom předstíral, nedokázalo jeho nervozitu beze zbytku zakrýt. Jeho mlaskavé výroky o zlatavě křupavé kůžičce nikoho neošálily tím spíše, že se stále díval na hodinky a k obloze, jako by se už nemohl dočkat příchodu tmy, a že jediný kousek kuřecích prsíček, který si v křiklavém rozporu se svými řečmi vzal, o chvíli později s trochu nepřesvědčivým vysvětlením zvrátil do živého plotu.

Také Kvidova matka pochopila, že možná rizika, spojená s touto návštěvou, jsou o něco větší, než si byla ochotna ještě před hodinou připustit. Nakonec však silnější než obavy z možných následků byla její hrůza z Kohoutova jezevčíka. Kdykoli se jí ve tmě otřel o nohy, k úleku hostitelů strašlivě zaječela.

„Nevadí mi, když se ženská bojí psů, pavouků nebo myší,“ řekl napůl žertem a napůl vážně Pavel Kohout, kterému už to začínalo jít na nervy, neboť neměl potuchy o hloubce její fóbie, „ale nesnáším, když si to vykládá jako svoji přednost…“

Situaci zachraňovali Paco a Kvido: Malého jezevčíka se nebáli a nebáli se ani tajné policie, takže se chovali zcela přirozeně. Pavel Kohout sice nejprve zapochyboval, zda náhodou Kvido nebude patřit k oněm mladíčkům, kteří po vypití dvou sklenek jeho vína ostře odmítnou jeho ranou svazáckou tvorbu, ale Kvidovo několikaleté řinčivé recitační období, za něž se už nyní nemálo styděl a které nebylo úplně nepodobné právě kohoutovskému „intelektuálnímu selhání“, znamenalo dostatečnou záruku, že na posměšnou recitaci veršů o Stalinovi tentokrát nedojde. Oba chlapci se mu líbili a s chutí s nimi šaškoval.

Když přišlo na přečtení Kvidovy povídky, dramatik se maličko ulekl a rychle si začal připravovat nějaké to šetrné odmítnutí s patřičným povzbuzením. Povídka – jakkoli začátečnická – ho ale celkem mile překvapila, i když nesouhlasil s jejím pesimistickým vyzněním, jehož umělou příčinu spatřoval správně v tom, že prodávaní hoši nemohli mluvit.

„My přece mluvit můžeme – a to je taky naše jediný štěstí!“ řekl Kvidovi a se smíchem mu předvedl vrstvu svého podkožního tuku. „Uvidíš, že každá ženská se dá naštěstí ukecat.“

„Myslíte?“ řekl se zájmem Kvido.

Krátce po desáté zaslechli, jak na příjezdové cestě zastavilo auto.

„Aha,“ řekl tiše Pavel Kohout. „Naše ostraha!“

Obešel garáž a nahlížel přes branku.

Kvidův otec ucítil prudké píchnutí pod prsní kostí.

„Místní,“ řekl Pavel Kohout. „Musíte jít zadem přes koleje. Poznali by vás.“

Návštěva skončila.

Kvido i Paco dostali příkaz mlčet.

Rodina se rychle loučila.

Prošli zahradou až na její opačný konec. Opatrně se vyhýbali větvím jabloní. Tráva byla mokrá. Protáhli se dírou v pletivu.

„Držte se!“ zašeptala Kvidova matka.

„Na shledanou,“ zašeptal Kvidův otec.

Tma milosrdně kryla jeho bledost.

Sestoupili na úzkou pěšinku nad železniční tratí. Po několika metrech zasvítily ve tmě oči psa.

Kvidova matka naposledy pronikavě zaječela.

„Dobrý večer!“ řekl kdosi. „Vaše občanské průkazy prosím!“

„Co se stalo?“ volal polekaně Pavel Kohout, který přiběhl zpátky k plotu.

Nikdo mu neodpověděl.

„Na návštěvě?“ řekl Šperk s nepříjemným úsměvem. „To je v pořádku,“ podotkl ke dvěma mužům, kteří stáli po jeho boku.

Kvidův otec nedokázal odpovědět.

Kvidova matka uchopila své syny za ruce.

„No běžte,“ řekl Šperk. „Běžte, běžte.“