XVI
1
Hypotéza Kvidovy matky, že příchod malého dítěte do rodiny bude mít zásadní vliv na průběh otcovy neurózy, se bohužel nepotvrdila. Vyrobil Aničce sice několik dalších dřevěných zvířátek, miniaturních kočárků a nejrůznějších více či méně pohyblivých panenek a každý den si s ní hrával, ale na jeho nemoci se tím nic podstatného nezměnilo.
Naštěstí se však brzy objevilo cosi jiného, co Kvidova otce v příštích letech přivedlo od myšlenek na smrt ne-li snad hned do samého středu života, tedy alespoň na jeho okraj – totiž sovětská perestrojka. Více času než prací na rakvi (která, mimochodem, byla četnými vrubořezy již poněkud přezdobena, čímž ztratila hodně ze své původní strohé hrůznosti a spíše než lůžko smrti připomínala nyní střešní krov perníkové chaloupky) trávil teď otec sledováním zpravodajské relace Vremja, a zejména pak Gorbačovových projevů. V čase jejich vysílání býval ovšem nejednou v práci, a tak mu matka – za tímto účelem zaškolená – musela příslušné pořady nahrávat na laciný videorekordér z Hongkongu, který otci odkudsi ze Západu přivezl inženýr Zvára.
Nářek dřevoobráběcího stroje byl tedy vystřídán podivně úpěnlivým hlasem překladatelky Gorbačovových televizních vystoupení. Zdálo se, že Kvidův otec je oním hlasem přitahován, ne-li dokonce očarován – stejně jako se zdálo, že se jeho zrak od toho širokého obličeje, u východního politika tak nezvykle živého, nemůže vůbec odtrhnout, jsa zřejmě uhranut tajuplným znamením na kůži státníkovy lebky. Kvidova matka musela potlačovat jisté pohnutí, kdykoli svého muže zastihla, jak chvatně rozsvěcí stolní lampu a hledá blok a tužku, aby si tu či onu myšlenku generálního tajemníka zapsal, nebo viděla-li, jak se v otcově věčně strnulé tváři čas od času objevil slabý, avšak postřehnutelný odlesk častých úsměvů Michaila Sergejeviče.
„Vidíš to?“ šeptala radostně Kvidovi.
„Ta naše slovanská víra v Rusko!“ odtušil posměšně Kvido. „Můžeme se spálit stokrát, a stejně se nepoučíme!“
„Nebudeš mi možná věřit,“ řekla klidně matka, „ale já jsem rozhodně radši, když slepě věří v Rusko, než když si připravuje rekvizity na vlastní pohřeb.“
„Panebože!“ vysmíval se Kvido. „Ještě nedávno před ruskejma tankama nestačil uskakovat na chodník – a teď s Ruskem pro změnu spojuje veškerý naděje našeho národa…“ Zašklebil se: „Ej, nebude v Čechách dobře, dokud si Boris Jelcin nenaleje do chladiče volhy vodu z Vltavy!“
„Heleď,“ řekla matka, „pro mě za mě ať si veškerý naděje našeho národa spojuje třeba s Rovníkovou Guineou. A tebe důrazně žádám, abys mu tu jeho pravdu nevyvracel. Jsem ráda, že v něco věří, byť možná slepě. Jeho mozek je vyvrácenejch pravd plnej.“
„To už ani není mozek,“ řekl Paco. „To je polom.“
Spoustu času obětoval nyní Kvidův otec také na shánění a čtení některých sovětských periodik, vydávaných rovněž u nás, která začala podávat čtenářům pravdu v nebývale vysokých koncentracích. Otce ani tak nepřekvapovalo, že tato pravda mohla být tu a tam vyslovena, jako spíše to, že mohla být vyslovena právě v té zemi, kterou mu všichni odjakživa dávali za vzor.
Letité ideologické otroctví se tu náhle paradoxně obracelo v cosi pozitivního. Když oni, tak my taky, říkal si dětinsky Kvidův otec. Jestliže si kupříkladu přečetl, že nastal čas, aby inteligence přestala být podezírána a komandována, domníval se, že tentýž čas musí nastat také u nás. Byl přesvědčen, že mu ona citovaná věta, kterou si pečlivě opsal, přímo zakládá právní nárok nebýt podezírán a komandován.
„Bylo tristní pozorovat,“ vyprávěl později Kvido, „kterak můj dospělý otec opírá veškeré své životní naděje o několik výstřižků z Týdeníku aktualit.“
V té době na lipové hranoly a borovicová prkna ve sklepní dílně začal usedat prach. Lhostejná samozřejmost, s níž Kvidův otec zapůjčil svá nejlepší švédská dláta inženýru Zvárovi, vypovídala o mnohém.
„Ty mi vážně půjčuješ ty švédský?“ nevěřil svým očím Zvára.
„No jo,“ vysvětloval mu Kvido, „ledy komunismu přece tajou…“
Sklepní dílna však neosiřela nadlouho, neboť i Kvidův otec začal zvolna nahlížet, jak se věci doopravdy mají.
„Zjistil,“ vyprávěl vesele Kvido, „že Šperk a ostatní si ty výstřižky dělají taky – a navíc seženou i zcela úzkoprofilový Sputnik.“
2
Ještě nějaký čas se však v rodině hovořilo o Sovětském svazu poměrně často, a to díky babičce Líbě.
Jednou v neděli se Kvido, dosud roztrpčený posledními požadavky redaktora, dostavil k obědu a rázem ucítil nezaměnitelnou vůni bramborových šišek.
„Áá, šišky!“ řekl zlověstně. „Opět šišky! Zase šišky!“
Jaruška mu konejšivě pohladila rameno.
„Nerozčiluj se,“ pošeptala mu. „Zvu tě zítra na večeři.“ Kvido ji s povzdechem políbil na tvář.
Když však posléze pohlédl na nedojedený talíř malé Aničky, jeho vztek dosáhl rychle původní výšky. Položil hlučně příbor.
„Nechci těmto žluťoučkým šiškám – stejně jako těm včerejším škubánkům či předvčerejším palačinkám – jakkoli upírat jejich údajnou nutriční hodnotu,“ pronesl temně do tíživého ticha, „ale navrhuji zvážit kolektivně otázku, zda bychom – přinejmenším vzhledem k přirozeným potřebám vývinu tohoto dítěte – neměli také občas zakoupit, promiňte mi to slovo, nějaké maso…“
„Nech toho!“ řekla matka.
Ostatní – s výjimkou Aničky, která vrhala na babičku Líbu vyčítavé pohledy – se s přehnaným zaujetím věnovali svým talířům.
„Přirozeně mám na mysli výsekové maso,“ pokračoval ledově Kvido, když spolkl další šišku, „neboť ani rodinná ekonomika se nemůže řídit zbožnými přáními a podřizovat se cenovému diktátu vyděračských řezníků, kteří se nestydí počítat za kilogram kupříkladu předního hovězího celých pětadvacet korun, což je, jak si každý může spočítat, celá polovina hodnoty kolku, potřebného na celní a devizové prohlášení. Děkuji –,“ a odstrčil s konečnou platností talíř, „bylo to moc dobré a levné.“
„Chystá se s družkami do Leningradu,“ vysvětlila mu po obědě matka, „pokus se to pochopit.“
„Prosím tě,“ dodala.
Kvido si vzal matčinu prosbu k srdci a všechna ta úsporná, válečná jídla, která tradičně předcházela také tomuto babiččině zájezdu, snědl už bez poznámek. Vypadalo to, že babičce v duchu odpustil, neboť si od ní o „Benátkách severu“ nechal občas i vyprávět, vzbuzuje při tom dokonce dojem snad sice trochu melancholického, ale přece jen celkem soustředěného posluchače.
Jindy si s Pacem pomáhali humorem, s nímž – zdálo se – bylo možno dojíst i obávanou chlebovou polévku. Paco si například kladl otázku, co jim babička přiveze tentokrát, a osobně tipoval velkou matrjošku, s docela nepatrně oprýskaným lakem, uvnitř které prý bude zlatavá, pečlivě vymytá krabička od kaviáru, v níž pak objeví odznak se siluetou Aurory. Kvido se zase rád sázel, o kolik let musí babička omládnout při tak dlouhé cestě na východ, to jest proti pohybu času.
„Vůbec bych se nedivil,“ tvrdil jednou Pacovi nad nastavovanou kaší, „kdyby tomu zamilovanému mladíčkovi, který se bude s babičkou muchlat někde na Něvském prospektu, přišili pohlavní zneužití.“
Navzdory těmto ztřeštěným představám přišla později z Leningradu pohlednice překvapivě prozaického obsahu.
„Z Leningradu Vás všechny moc pozdravuje a stále na Vás myslí babička,“ stálo na ní.
„Ani jeden veršík?“ podivoval se Paco. „Že by procházela tvůrčí krizí?“
„To nevím,“ řekla zamyšleně Kvidova matka.
3
Jak později vyšlo najevo, první z těch silných bolestí, na něž už sama nestačila, přišly na babičku Líbu ještě v hale hotelu Družba, kde spolu s ostatními turisty čekala na autobus z letiště. Tamější lékař u ní byl během jediné minuty; rub této příznivé okolnosti představovalo šest postříbřených čajových lžiček s nápisem Družba, na které dotyčný doktor – prodíraje se babiččiným cestovním kostýmem – postupně stále udiveněji narážel.
„Ja tolka chatěla padgatóviť čašku čája,“ vysvětlovala rozpačitá babička přerývaně znovu a znovu, než ji nový nápor úporné bolesti znemožnil cítit cokoli jiného než bolest samu.
„Ničevó, bábuška, ničevó,“ chlácholil ji lékař a starostlivě jí promačkával podivně ztvrdlé břicho.
„Holčičko,“ řekla o pár dní později Zita Kvidově matce a odhrnula jí vlasy z čela. „Holčičko moje.“
Kvidova matka zavřela oči a kousla se do spodního rtu.
Zita pohlédla na Paca s Kvidem.
„Chlapci,“ řekla, „jestlipak víte, co vám babička přivezla?“
Sáhla do tašky a vytáhla dva těžké balíčky.
Kvido s námahou polkl.
„Tenhle fotoaparát Zenit,“ řekla Zita pohnutě, „a tuhletu nádhernou kameru.“
Pacova brada se zachvěla.
„Měla vás strašně ráda,“ řekla Zita velice, velice vážně.