X

1

Jednoho teplého prázdninového večera, kdy se ohyb řeky třpytil odrazem bledého měsíčního svitu, poprosil Kvido Jarušku, zda by mu neukázala pohlaví. Jaruška se ale zdráhala: Zavrtěla hlavou, dívala se upřeně do tmavé mokré trávy, a kdykoli chtěl Kvido promluvit, přikryla mu ústa svou rozpálenou dlaní.

Poslední den před Kvidovým odjezdem na studia do Prahy se v lese nad Bílým kamenem svlékli. Stáli v ponožkách na jehličí a cítili se trapně. Kvido, který téměř nic neviděl, si vzpomněl na otcovu šeroslepost. Jaruška nevydržela stát a schoulila se na hromádku svého šatstva. Kvido si rozpačitě klekl vedle ní a jen marně vzpomínal na onu veselou samozřejmost, s níž se před ním Jaruška odhalovala v dětství, jakož i onen klidný pohled zaujatého brýlatého badatele, s nímž ji tenkrát pozoroval on sám. Nikdo z nich nevěděl, co dělat.

„Oblíkneme se,“ zašeptala Jaruška.

Kvido vztáhl ruce do tmy před sebe a s úlekem narazil na její ňadra. Jaruška se k němu bezradně přitiskla. Kvido se kousl do rtů, bolestně zasténal a zmáčel jí břicho svou lepkavou slastí.

„To nevadí,“ zašeptala Jaruška.

Viděla to tak ve filmu.

Ještě po roce a půl, na konci třetího semestru, neměl Kvido za sebou víc než zhruba tucet podobně neúspěšných pokusů. Trápil se. Žádná věc na světě ho netrápila víc.

„Moje problémy nebyly důsledkem teoretické nepřipravenosti, naopak, pramenily z toho, že jsem o sexu věděl příliš,“ vykládal později Kvido. „O defloraci jsem četl úplně všechno: Znal jsem doporučované polohy, optimální úhel sklonu, tlak i teplotu, spoustu psychologických a technických fines, věděl jsem dobře, čeho se vyvarovat, a dokonce bych býval bledé omdlévající dívce, která se právě stala ženou, uměl poskytnout i první pomoc – jenom jsem vlastně dodnes nepochopil, jak to všechno skloubit dohromady. Ještě teď mi není beze zbytku jasné, jak lze být zároveň ‚sebevědomý, něžný a přirozený‘ a zvlhčovat si přitom prezervativ vazelínou.

K nesnázím, které měl Kvido, se nadto přidávaly ještě problémy Jaruščiny: Kromě její nezkušenosti to byla především její alergie na nejrůznější květiny a traviny, jejichž pyl u ní vyvolával poměrně rozsáhlé obličejové otoky a někdy i dusivé záchvaty. Vlastní pokojík, kde by se mohli nerušeně scházet, neměli, a pokaždé se scházeli někde venku – Jaruščino Tady ne! proto obvykle znamenalo V seně ne! V mateřídoušce ne! nebo Tady u těch kopretin ne! To Kvidovi jeho úlohu samozřejmě nijak neulehčovalo.

„Najít v okolí Sázavy přírodní terénní zlom, na jehož hraně je dle příruček deflorace údajně nejsnazší, není příliš obtížné. Najít takový terénní zlom, který by byl snadno přístupný a přitom skrytý zrakům kolemjdoucích, je už nepoměrně těžší,“ líčil to později Kvido. „Ale najít skrytý a přístupný terénní zlom příslušného sklonu, na němž současně neroste ani jediná z přibližně šedesáti naprosto běžných rostlin – to je téměř nemožné. Mně to můžete věřit! Jediné takové místo v okolí tří kilometrů je šikmý betonový vjezd do požární nádrže – přirozeně pokud ze spár mezi panely nejprve vytrháte všechny šlahouny divokého heřmánku…“

Z milování, oné radostné hry dvou těl, se tak pro Kvida a Jarušku postupem doby stal nepříjemný, termínovaný úkol. Když Kvido přijel v pátek navečer z Prahy, brávali se za ruce a chodívali ten úkol plnit, mlčky, trochu zachmuřeně, jako dva lidé, kteří jdou do práce na noční směnu – a vědomí předchozích proher je už předem ochromovalo. Byli neobratní, křečovití a zoufalí. Jediné schůzky, kdy se bezstarostně smáli a žertovali, se odehrávaly s nápadnou shodou v době, kdy mívala Jaruška menses. Někdy si vyprávěli o tom, jak chodívali sáňkovat, a sami sebe se ptali, co to mezi ně od té doby vstoupilo.

Jednou dal Kvido Jarušce podivnou hádanku:

„Přijel k nám černý kůň, zalehl nám celý dvůr – co to je?“

„Nevím,“ řekla Jaruška tázavě.

„Sex,“ řekl ponuře Kvido.

Věděl z knih i to, jak se v podobných případech postupuje: Sexuolog v poradně uloží neúspěšné dvojici jakýsi dočasný zákaz pokusů o pohlavní styk, a dvojice, osvobozena takto od traumatizující povinnosti, jeho zákaz při nejbližší příležitosti spontánně a úspěšně poruší – ale paradoxně právě skutečnost, že tuto metodu znal, mu zabraňovala ji použít.

„Takový je úděl intelektuála,“ stýskal si hořce Kvido. „Taková je úloha veškerého poznání.“

2

Kdyby nebyl Kvido panic a tolik se tím nezaměstnával, nezájem o studium ekonomie, který začal velmi záhy pociťovat, by ho možná přivedl na známou dráhu nezdárného synka na studiích.

„Mohl jsem se flinkat po kavárnách a milovat subrety od divadla,“ vyprávěl Kvido. „Takhle jsem se jen flinkal po kavárnách.“

Přeháněl: Chodil i do kina a do divadla a představení si dost pečlivě vybíral. V kavárně v Obecním domě sice každý den nějaký čas skutečně strávil, ale nezahálel a napsal tu časem asi dvě desítky povídek; tři z nich poslal do Mladého světa. Večery ovšem trávil mnohonásobně spořádaněji, než by býval chtěl – s babičkou Věrou a dědečkem Josefem. Dědeček poslouchal Svobodnou Evropu a Hlas Ameriky.

„A je to tady!“ vykřikoval pokaždé, když se mu podařilo stanici vyladit. „A teď ať si bolševici držej kloboučky!“

Babička Věra vzdychala a s ústy plnými špendlíků ztěžka obcházela kožich na stojanu.

Naštěstí chodili dost brzy spát. Kvido pomáhal s komplikovaným rozestýláním: Na kuchyňský stůl musel navršit matrace z gauče tak, aby dědu nerušilo světlo lampy. Mezi matrace se pak zasunul sám, smetl rozházený ptačí zob a dlouho do noci zde četl, opíraje si knížku o pokálenou klec. Někdy tu napsal dopis Jarušce nebo další povídku, ale učil se tu jen zřídkakdy a posléze už vůbec ne.

Studium přinášelo Kvidovi stále větší rozčarování. Učil se počítat integrály, skloňovat ruská substantiva a protahovat vývojové křivky spotřeby umělých usní až do příštího století – ale netušil, k čemu to bude. Vysvětlili mu, jak se před sto lety organizoval proletariát, jak se v Portugalsku pěstují korkové duby a jak zařadit plísňové sýry do zbožní nomenklatury – ale nikdo mu nikdy nevysvětlil, proč mu to všechno vysvětlují. Kvido čekal, že se v rozvrhu přednášek časem objeví jakýsi klíčový, základní předmět, který mu všechny tyto jednotlivosti spojí a dá jim smysl – tak jako třeba dům dá nakonec smysl někdejším hromadám písku, dřeva a trubek –, ale čekal marně. Celé hodiny mu vyprávěli o zakládání a rozpouštění jakýchsi pradávných dělnických organizací, ale neřekli mu nic o dnešních lidech. Tušil, v čem se údajně mýlil jakýsi pan Dühring, ale netušil, v čem se mýlí sám. Neuměl počít dítě, ale uměl německy objednávat obráběcí stroje.

„A každému to bylo jedno,“ vyprávěl Kvido. „Přivlastňovali si mě jako ti kapitalisti – zcela bez náhrady.“

Jeho poznámky z přednášek – pokud na ně ještě vůbec chodil – byly čím dál neuspořádanější a ledabylejší. Nakonec přestal jednotlivé listy i nadepisovat a číslovat, takže mu na konci třetího semestru zůstala jen jakási změť papírů, v níž už nebylo možné se zorientovat.

„Tak nevím, jak to bude s tou mikrovlnnou troubou,“ řekl si Kvido. Papíry vyhodil.

Přesto se mu podařilo zkoušky skládat; většinou dokonce hned napoprvé. Skripta otvíral večer předtím a s odporem jimi listoval. Nazítří pak své kolegy dráždil jakousi zvláštní apatičností, kterou zřejmě považovali za pózu. Zkoušejícímu vždycky něco řekl, ale samotnému mu to připadalo žalostně málo. Nemohl pochopit, že ho ještě nevyhodili. Někdy si to přál. Odborný styl skript a učebnic, v němž pro člověka a pro skutečný život nezbývalo většinou mnoho místa, ho jakoby dusil. Když si večer přitáhl nějakou dobrou novelu nebo román, připadal si jako ryba, navrácená z kádě nazpět do moře. Rozkošnicky se protahoval.

3

Na jaře odjela babička s dědečkem na týden na Sázavu a Kvido v jejich malém bytě osaměl. Potácel se po pokoji a myslel na to, že mu v létě bude dvacet. Když se v jedné chvíli přistihl, že drží za prsa babiččinu krejčovskou pannu, pochopil, že takhle to dál nejde.

Umyl nádobí, vyluxoval, utřel prach a na všechny květináče navlékl igelitové sáčky. Potom sedl na vlak a odjel do Benešova pro Jarušku. Řekla, že se musí nejprve zeptat doma a že přijede večer. Kvido jel zatím napřed.

Přijela v krémově bílém svetříku, kterým kromě prsních bradavek dojemně prosvítaly i naivní rady některé kamarádky. Kvido se smutně usmíval.

Snědli večeři a vypili po skleničce vína.

Snědli polárkový dort a vypili kávu.

Šli do pokoje a pouštěli si desky s Louisem Armstrongem.

Kvido si položil hlavu Jarušce do klína.

Zavřel oči.

„Pojďme si lehnout,“ řekl.

„Není tu zlom,“ řekla Jaruška vážně.

„To je jedno,“ řekl Kvido.

Svlékli se a lehli si vedle sebe.

Mlčeli.

„Udělejme si jasno!“ řekl Kvido a natáhl se na stůl pro černý fix.

„Nemilujeme se, ale plníme úkol,“ napsal Jarušce na břicho tiskacími písmeny.

Jarušku to lechtalo, ale nebránila se.

„Kdo nám ten úkol dal? My ne!“ pokračoval v psaní Kvido.

Měl pocit, že se dobírá čehosi podstatného.

„Myslím-li, nemiluji,“ napsal vzrušeně.

„Budeš si to mejt,“ řekla Jaruška, ale Kvido ji vůbec nevnímal.

„Nemiluji – ale přesto jsem!“ zapsal triumfálně těsně nad hranici podbřišku.

Byl osvobozen. Vášnivě Jarušku políbil. Náhle pocítil prudkou touhu.

„Kvido?“ řekla Jaruška tázavě. „Co to děláš?“

Kvido to dokázal.

Probudil se ráno před sedmou. Jaruška ještě spala. Spoza rolety se do pokoje dralo měkké žluté slunce. Tiše se oblékl, načmáral Jarušce vzkaz a vykradl se z bytu na ulici. Tramvaje radostně vyzváněly. V parčíku na náměstí kvetl záhon macešek. Z lékárny vyšla těhotná Cikánka. Před prodejnou domácích potřeb skládali z avie smaltované zelené vany. Holubi vzlétli ze střechy mléčných lahůdek. Kvido procházel kolem obchodů a prohlížel si obrazy, kávovary, obleky, vepřové maso, prstýnky a zahradní lehátka. Život je nádherný, říkal si. Koupil šest rohlíků, máslo, šunku, vejce, pomeranče, pěnu do koupele, prezervativy a Mladý svět. Když jím roztržitě zalistoval, objevil na poslední straně tučně vysázené svoje jméno; pod ním byla otištěna jeho povídka Pouť.

„Nechám tý školy,“ řekl Kvido nahlas.

„Nechám tý školy a budu milovat Jarušku a psát povídky,“ opakoval.

Několik chodců se ohlédlo.

„A jak řekl, tak udělal,“ vyprávěl Kvido.