XIV

1

Týden po svatbě se v Praze Kvido znovu sešel s redaktorem. Toho dne definitivně pochopil, že naděje na vydání Případu dvanáctého patra je prakticky nulová, a to zcela bez ohledu na to, zda se mu podaří, či nepodaří implantovat do textu postavu dělníka Míly.

S konečnou platností proto rukopis odložil a začal se zvolna rozhlížet po nějakém jiném, méně kontroverzním tématu, jak mu to ostatně doporučovali v nakladatelství.

Během mnoha následujících nocí potom v matčině potemnělé kanceláři přemýšlel o možných postavách svého budoucího příběhu – avšak kdykoli ze svých poznámek sklouzl očima na rodinné fotografie pod sklem stolu, zjišťoval znovu a znovu, že žádná z jím dosud vymyšlených postav nedosahuje ani deseti procent té zajímavosti, plnokrevnosti a přesvědčivosti, kterou vykazovaly osoby na fotografiích: otec, matka, Paco, babička Líba a dědeček Jiří. Kdykoli ve složitých fabulačních úvahách opustil ony neznámé lidi s cize znějícími jmény jako Jan Hart či Florián Farský a docela prostě si zavzpomínal na babičku Věru či dědečka Josefa, naprosto přesně cítil, jak se obzory jeho představivosti nekonečně rozšiřují. Kvido – jako mnozí jiní – zjišťoval, že jen stěží najde jiný příběh než svůj vlastní.

„Román, to jsem já!“ křičel.

Domnělá bezkonfliktnost rodícího se komorního příběhu však byla, jak Kvido rychle poznal, jen další velkou iluzí: Společenská realita prosakovala zdmi toho rodinného domku, o němž psal, už od prvních stránek, a to, připadalo mu, zcela nezávisle na jeho vůli. To se pochopitelně nelíbilo redaktorovi.

„Jak to šlo?“ ptávala se ráno Jaruška při pohledu na stále ještě rozsvícenou lampičku na Kvidově stole.

„To víš,“ řekl Kvido a šel jí namazat napjatou kůži na vyklenutém břiše pleťovým krémem, jak to vyžadovali v příručkách. „Je to šílená práce – slepovat z těch polopravd, co po mně ten redaktor chce. Představ si: Můžu se sice narodit v divadle, ale rozhodně prý ne během Čekání na Godota, protože to je existenciální drama. Ten idiot by snad chtěl, abych se narodil na Prodaný nevěstě!“ Jaruška se zasmála a přetáhla si noční košili přes hlavu. Kvido si k ní s chutí přičichl a prsty se okouzleně dotýkal škrobových skvrn zaschlého mléka. Pohlédl na Jarušku. Její zvětšené tmavé bradavky se mu naopak nelíbily, ale v příručkách psali, že se zase zmenší.

„Měla by ses obléknout,“ řekl. „Každou chvíli přijde Míla.“

„Už zase?“ protáhla obličej Jaruška.

Kvido rozhodil rukama, ale bylo zřejmé, že myslí na něco jiného. Vrátil se k psacímu stolu a nahlédl do popsaných papírů.

„Potřebuju nechat ulítnout ty tři pitomý ptáky, aniž bych na to použil ruský letadla,“ řekl. Přitáhl si jeden z papírů.

„Snad je vyplašila náhodná rána z výfuku auta, snad stín křídel dravce, zatoulavšího se sem odněkud z pražské periférie,“ četl pochybovačně. „Co tomu říkáš?“

„Mně se to líbí,“ řekla Jaruška. „Ale mě se neptej.“

„Toho dravce mi stejně asi nevezme,“ přemýšlel nahlas Kvido. „Tím spíš jedenadvacátýho srpna…“

Jaruška se zlehka dotkla prázdné dětské postýlky, kterou s Kvidem před pár dny nově nalakovali, bílý nátěr držel – zdálo se – dobře.

„Dědečka Jiřího zřejmě nebudu moci mít vůbec,“ pokračoval Kvido. „Když jsem se ho zeptal, s kým podle něj asi tak babička počala, řekl mi, že před exponentem Pražskýho jara dá přednost třeba i samooplodnění. Výborně, říkám mu, a co druhej dědeček – kolik myslíte, že by toho měl za šichtu narubat? Narubat může, kolik chce, povídá redaktor, ale především musí bejt zticha!“

„To je hrozný,“ řekla Jaruška upřímně.

„Ale já mu to napíšu!“ zvýšil hlas Kvido a v jeho nevyspalých očích se objevilo jakési podivně urputné odhodlání. „Všecko mu to napíšu! Dědečka Jiřího pohřbím pěkně včas, třeba v pětašedesátým, autonehoda nebo něco, druhej děda bude němej úderník, z matky udělám zhrzenou herečku a otec… otec bude šílený žárlivý řezbář! A babička? Potrhlá bylinkářka! Kdepak kontaminovaný potraviny!“ křičel Kvido.

„Otékám po rajčatech,“ řekla Jaruška.

„Taky?“ řekl Kvido. „Míla prý přinese ze zahrádky.“

Položil papír zpátky na stůl.

Zavrtěl nešťastně hlavou.

„Ty si to nedovedeš představit, ale muset schovat vlastní knížku do šuplíku, to je jako dát vlastní dítě někam do dětskýho domova.“

Jarušce vyhrkly horké slzy.

„Co blázníš?“ polekal se Kvido.

„Jsem pořád celá naměkko,“ zavzlykala Jaruška šťastně.

2

Nakladatelský redaktor nebyl ovšem jediným Kvidovým cenzorem. Jednoho dne uslyšel Kvido pošťačku, jak v předsíni mlátí Něhu.

„Dobře, že jste tady,“ zavolal na ni. „Už to potřebovala jako sůl – skáče ženě na břicho!“

„Nesu vám doporučenej,“ řekla pošťačka zadýchaně.

Něha stáhla huňatý ocas mezi zadní běhy a s kňučením se odplížila z jejího dosahu.

Když Kvido dopis o chvíli později otevřel, překvapeně shledal, že mu píše jeho vlastní matka.

„Milý Kvido,“ četl. „Doufám, že tu čubu seřezala pořádně. Už si na mě zase začínala moc vyskakovat a ty čtyři koruny na rekomando vždycky ráda obětuji.

Jak ale asi tušíš, kořeny mého dopisu tkví v něčem jiném. Proč Ti tedy píšu?! Musím se Ti k něčemu přiznat: porušila jsem Tvé přání a včera v noci, když jsi byl v práci, jsem si přečetla zatím dokončené kapitoly Tvého románu.“

„Já ji zabiju!“ zvolal Kvido.

„Četla jsem je jedním dechem, a když jsem na samém sklonku noci skončila – venku už zpívali ptáci, byla jsem nejen ztuhlá a zdřevěnělá, ale i dojatá a rozhněvaná zároveň. Rozhodla jsem se Ti hned napsat. Vím, že to i beze mě nemáš právě lehké, a vím také, jak mi vždycky cituješ, že autobiografický základ je ten nejméně zajímavý úhel, z něhož se dá kniha číst. Jenže, Kvido, vědí to také ostatní? Všichni ti lidé, kteří nás znají a kteří budou knihu číst? A podle toho nás posuzovat a hodnotit? Pomyslel jsi na tyhle lidi, když jsi popisoval tu vodu, rozšlapanou po celém bytě, ty chuchvalce prachu, ten přeplněný zahnívající koš nebo to záchodové prkénko poseté žlutými skvrnami moči? Pomyslel jsi na ně, když jsi – celkem vtipně, uznávám – psal o tom, jak babička v zahraničí krade upomínkové předměty? Kvido, já chápu, že spisovatel nemůže své životní zážitky a životní zkušenost, jak říkáš, zamaskovat jinak než jako román – ale na druhé straně bych se rozhodně nechtěla dožít toho, že si moji přátelé budou ošklivit náš záchod! Ostatně – promiň mi tak přízemní otázku – proč jsi ho tedy neuklidil Ty? Vím, co mi odpovíš – ty jsi o něm psal.“

„Panenanebi!“ šeptal Kvido.

„Vždycky jsme se, Kvido, spolu s Tvým otcem snažili vytvořit Vám to, čemu říkáme domov,“ pokračovala v dopise matka. „Doba tomu chtěla (či snad osud?), že pod našima rukama spíše než domov v pravém smyslu slova léty vznikla jakási podivná kombinace truhlářské dílny, psychiatrické léčebny a domova pro důchodce. Jak říká má milovaná Cordélie: Už to tady bylo, že s dobrou vůlí zle se pochodilo.

Vím, co chceš říct. Ze žádné ženy se nestane skvělá matka jenom tím, že bude luxovat a mýt záchod; je mi jasné, že považuješ tyhle věci za druhořadé. Ale zase: vědí to i ty druhé? Problém je, že jsi to tam ale nikde výslovně nenapsal.

Připadám si, Kvido, jako žačka, která prosí učitele o lepší známku – a přitom jsem Tvoje matka. Můj otec své matce vykal. Ne, to po Tobě samozřejmě nechci, ale nemohl by ses vzdát alespoň toho počuraného prkénka? O kolik ostřejší než hadí zub je nevděčnost vlastního dítěte! říkám si s O’Neillem. Nemyslím, že bys byl nevděčný – píšeš o mně na řadě míst moc hezky – spíš maličko nespravedlivý. Copak nechápeš, že já jakožto žena jsem to objektivně prostě počurat nemohla?

Přála bych Ti vidět, jak jsem celá rudá, když musím o takových věcech jenom psát – a to jsem zcela sama. Vážně dovolíš tisícům úplně cizích lidí, aby nahlíželi do mého soukromí?

Prosím Tě, přemýšlej o tom.

Líbá Tě Tvá máma.“

„Já se zblázním!“ vykřikl Kvido. „Tady se vážně nedá psát!“

3

Kvido si schůzky s redaktorem domlouval tak, aby se jejich datum shodovalo se dny, kdy Jaruška jezdívala za Zitou; vypravovali se potom do Prahy společně.

„Víte, že zrovna O’Neill si vymínil, že jeho autobiografické drama nesmí vyjít dříve než čtvrt století po jeho smrti?“ smál se redaktor, když mu Kvido pověděl o matčině dopisu. „Už v době, kdy si tuhle podmínku kladl, nikdo z jeho rodiny dávno nežil! Váš problém je, že to chcete vydat ještě v čase, kdy žijou úplně všichni.“

„Babička má údajně rakovinu a otec už si dělá rakev,“ řekl suše Kvido. „Vypadá to nadějně.“

„Ironie bude vaše parketa,“ smál se redaktor. „Pořád vám to říkám.“

„Možná,“ řekl Kvido. „Můj problém nicméně je, že to chci vůbec vydat. V téhle době, a ještě ke všemu u vás.“

„A přece,“ řekl redaktor, „co jiného mohou přemýšliví lidé a humanisté dělat než zápasit o vhodná slova?“

„Nezápasit,“ řekl Kvido.

„Tak jak?“ dotazoval se Kvido Jarušky, když se ve městě zase sešli.

„V pořádku!“ hlásila Jaruška s úsměvem. „Zita tě pozdravuje – a co ty?“

„Já?“ Kvido zapřemýšlel, jak vlastně dopadl. „Já jsem nejspíš rizikové těhotenství.“

„Mýlil jsem se,“ vyprávěl později. „V péči toho redaktora jsem byl zcela bez rizika.“

4

Ve středu dvacátého října měl Kvido noční službu. Odpoledne se mezi mraky ukázalo slunce. Přemohl se a šel shrabat z trávníku před terasou napadané bukové listí, jak si to matka přála. Když se po chvíli vedle něj objevila Jaruščina nyní tak majestátní postava, usmál se, ale nedovolil jí více než přihrabovat na oheň těch několik lístečků, které mu vítr mezitím rozfoukal.

„Jak je ti?“ chtěl vědět.

„Hezky,“ řekla Jaruška.

„A jak je Aničce?“

„Jak je Aničce, nevím,“ řekla Jaruška škádlivě. „Ale Jakubovi je taky hezky.“

Kvido vysypal na oheň poslední koš, volnou rukou vzal ženu kolem pasu a takto došli až domů. Zde se umyl a převlékl a Jaruška mu mezitím připravila do dózičky kávu a zabalila několik kousků koláče, který ráno pekla. Uložila mu věci do aktovky, do druhé přihrádky si Kvido přidal rozečtenou knihu a papíry s poznámkami k postavě Jarušky.

„Zamávám ti,“ řekl automaticky.

Jaruška nastavila tvář k polibku.

Když se však Kvido zhruba o pět hodin později vyšplhal na podpěrnou konstrukci střešního neónu, znepokojeně zjistil, že téměř v celém domě je hluboká tma; svítilo se jen v dětském pokoji. Chvíli čekal, jestli se lustr v kuchyni přece jen nerozsvítí, ale nedočkal se. Seskočil tedy zpátky na asfalt střechy a asi patnáct minut tu setrval v poněkud těžkomyslných úvahách. Okna v kuchyni zůstávala i nadále černá. Kvido slezl po žebříku dolů do chodby a spěšně dokončil zbývající část obchůzky. Rozhodl se, že až se vrátí dolů, požádá velitele o svolení a domů zaběhne.

Hned jak vstoupil do zadní místnosti vrátnice, uviděl na stole plné skleničky. Všichni tři strážní stáli, odhalujíce v úsměvu zažloutlé zubní protézy.

„Teď volali z Hory,“ řekl velitel. „Máš holku, ty srabe!“