XVII

Babiččina náhlá smrt odvedla Kvida od práce na románu fakticky jen na několik dní; když se však po pohřbu k rukopisu opět vrátil, cítil vůči němu jakousi obtížně definovatelnou apatii a sám sebe se dotazoval, jak a proč vůbec pokračovat.

Jednoho sobotního večera, kdy po celé dlouhé minuty jen otupěle zíral na nepopsanou bílou stránku, Kvida zničehonic napadlo, že by bylo třeba nahradit tu starou, drolící se rohož za válendou v ložnici nějakým dřevěným obložením. Bezmyšlenkovitě čmáral po prázdném papíru – ale potom skutečně vstal a válendu zkusmo odtáhl. Nato sešel do otcovy dílny.

Chvíli se jen tak rozhlížel po vyrovnaném řezivu, prohlédl si výrazně fládrovaná třešňová prkna, potěžkával dubové špalíky a zkoušel ostří dlátek. Konečně si vybral asi dvacet borovicových palubek, aby je zkrátil na požadovanou délku; první z nich pak upnul do ponku mezi desku a vozík, dotýkaje se zálibně jejího hladkého povrchu.

Začal řezat.

V chloupcích na zápěstí mu ulpěly mikroskopické zbytečky prvních pilin.

Zarytou rychlost, s níž pracoval, si vysvětloval tím, že chce překvapit Jarušku.

„Drž, dostaneš kůži!“ vyrážel ze sebe temně.

„Drž, dostaneš kůži!“